Thomé, Franz: Porovnání verzí

Jeho první manželkou byla herečka a lokální zpěvačka M. Baumgärtnerová (1817 Uhry ?–1859 Pešť), druhou manželkou mezzosopranistka A. Güntherová (1834 Toruň [Thorn], Polsko–1865 Teplice). Pocházel z rodiny vysokého vídeňského úředníka. Po otcově smrti absolvoval gymnázium v Drážďanech. 1824 debutoval ve Vídni v neznámé divadelní společnosti, s níž pak cestoval. V březnu 1828 hrál s německou společností ředitele Jana Suvara v Hradci Králové, seznámil se zde s V. K. Klicperou a navázal s ním celoživotní přátelství. V prosinci 1832 byl členem souboru hrajícího v brněnském městském divadle, 1838/39 režisérem a patrně též hercem letní scény městského divadla v Pešti u ředitele A. Schmida. 1845 řídil spojené scény v Lublani a v Terstu, odkud přešel v polovině května 1847 do německého divadla ve Lvově [Lemberg]. Jednu sezonu tam vedl malý činoherní soubor, v němž hrál role všech oborů, a větší operu, jejímiž členy byli i někdejší Pražané (mj. lokální zpěvačka Emma Zöllnerová, tenorista StD I. Peták, absolventka konzervatoře A. von Riesen ad.). Operní inscenace patrně realizoval jen jako prostá scénická aranžmá s hudbou (Weber: Der Freischütz, Mozart: Don Juan, Lortzing: Die beiden Schützen, Donizetti: Belisar, Spontini: Die Vestalin ad.). V červnu 1848 převzal scénu v Klagenfurtu, k níž opět připojil Terst a Lublaň.

1850–53 byl ředitelem divadla ve Štýrském Hradci s poměrně velkým souborem (8 zpěváků a zpěvaček, 19 herců, 3 tanečnice a 12 elévek, 24 sboristů, 32 hráčů orchestru, 2 kapelníci). Radikálně omezil dosud převládající repertoár frašek a her s hudbou a hned v první sezoně uvedl asi 30 oper (Meyerbeer: Der Prophet s nákladnou výpravou, Flotow: Martha, Verdi: Ernani, Donizetti 6 titulů, Auber 5, Rossini a Bellini 3, po jednom Mozart, Weber, Spohr, Lortzing, Marschner, též místní novinky). Inscenoval první operety. V činohře (167 titulů) působil jako herec a režisér. Projevil se jako zkušený a energický podnikatel s širokým rozhledem. 1853–58 vedl německé divadlo v Rize, v němž 1856 měl 10 sólistů, 18 členů sboru a základní orchestr o 29 hráčích, který rozšiřoval vojenskými hudbami. Zajížděl též do Helsinek (např. 1856 na 6 týdnů s 33 představeními, mezi nimiž byl Wagnerův Tannhäuser).

Zahraniční renomé pomohlo T. získat od Velikonoc 1858 místo ředitele StD v Praze, na které vypsal Zemský výbor soutěž (konkuroval mu i F. Škroup). V Praze byla známá i T. první manželka, která debutovala v Prešpurku [Bratislavě] a působila ve Vídni v Theater in der Josefstadt. V červenci a v srpnu 1844 hostovala ve StD spolu s Nestroyem, znovu pak v dubnu 1845, a 1845/46 byla členkou souboru StD. Po příchodu T. do Prahy ve funkci ředitele však již nevystupovala a záhy zemřela. T. druhá manželka A. Güntherová působila ve StD již od 1854 a vystupovala i v českých představeních. Angažmá ukončila 1863 ze zdravotních důvodů. Orientaci v pražském prostředí zajistila T. spolupráce s bývalým ředitelem StD J. A. Stögerem, který byl do 1860 jeho tichým společníkem. Se Stögerem vybudoval T. nad Koňskou branou dřevěné Novoměstské divadlo se 3000 místy, jež od otevření 1859 zůstalo trvale jeho majetkem. Účastnil se pražského společenského života (1859 založil po vzoru tajných společností s uměleckými a dobročinnými záměry spolek Schlaraffia, jehož členy byli také zpěváci a hudebníci divadla, pro dobročinné koncerty propůjčoval Novoměstské divadlo apod.). Po otevření samostatného českého PD 18. 11. 1862 vedl obě divadla současně. Smlouva ho zavazovala udržovat dva samostatné soubory. Dostal se však do závažných finančních problémů (též v důsledku nákladné přestavby StD 1859) a praktickou správu obou scén musel po vleklých jednáních s více než 70 věřiteli přenechat jejich výboru. Když se Zemský výbor v dubnu 1863 rozhodl oddělit administraci české a německé scény, přihlásil se T. do soutěže, ale přednost dostali ředitelé R. Wirsing (pro StD) a pro PD jeden z největších T. věřitelů, pražský obchodník hedvábím F. Liegert, se společníky P. Švandou st. a J. N. Maýrem. Oba tito bývalí T. spolupracovníci se ucházeli o PD s Liegertem. T. ukončil 19. 3. 1864 své funkční období v PD i StD. Také Liegert se již po první sezoně v PD dostal do finančních potíží, a aby snížil náklady, vypracoval spolu s Wirsingem projekt sloučení české a německé opery do souboru se společným orchestrem, sborem a baletem. Záměr však narážel na politický odpor, zvláště na české straně, neboť F. L. Rieger chtěl udržet samostatné divadlo. Liegert již nedokázal PD dále provozovat a na místo ředitele byla znovu vypsána soutěž. S Riegrovou podporou z ní vyšel vítězně T. a od září 1865 se dostal do čela české scény. Jeho působení ukončila již v červenci 1866 prusko-rakouská válka; podle tradiční tzv. válečné klauzule ve smlouvě se Zemským výborem soubor PD rozpustil. Po dohodě s Riegrem zapůjčil hercům Novoměstské divadlo i s příslušnou částí subvence, aby mohli podnikat sami.

Od září 1867 do května 1870 vedl T. zemské divadlo v Linci. Podle svých zásad preferoval operu, musel však čelit protestům publika, jež požadovalo více činoherních představení. K jeho provozním novinkám na této scéně patřily tříměsíční divadelní prázdniny. V roce 1870, kdy se bez úspěchu pokoušel získat do pronájmu scénu v Karlových Varech, čelil už vážným zdravotním potížím, jež ho přiměly k návratu do Prahy. Žil z výnosu Novoměstského divadla, které po jeho smrti přešlo do majetku dědiců.

Po svém příchodu 1858 T. zčásti přejal operní soubor StD od Stögera (kapelník E. Tauwitz, zpěváci E. Bachmann, J. Emminger, F. Brava, sopranistka J. Brennerová), zčásti postupně sám angažoval (zpěvačky P. Lucca, H. Zawiszanka, T. Boschetti, E. z Ehrenbergů, zpěvák H. Rokitanski, Č. Vecko, kapelníci W. Jahn, L. Slansky ad.). V repertoáru udržoval rovnováhu mezi staršími autory (Mozart, Bellini, Rossini, Donizetti ad.) a novinkami (Meyerbeer: Der Nordstern 1858, Dinorah 1860, Verdi: Die sizilianische Vesper 1859, La Traviata 1862, Gounod: Margarethe 1861) ad. Událostí se stala pražská premiéra Wagnerovy opery Rienzi, kterou uvedl 1859 na autorovo naléhání (dir. W. Jahn). Premiéra navázala na jeho někdejší kontakty s Wagnerem z doby, kdy uváděl Tannhäusera v Rize. Rienzi byl čtvrtou Wagnerovou operou v pražském repertoáru (Tannhäuser 1854, Lohengrin a Der fliegende Holländer 1856) a jeho zdařilá inscenace přispěla k realizaci Wagnerových pražských koncertů v únoru a listopadu 1863. Z domácí soudobé německé produkce T. zařadil Liebesring od kapelníka J. N. Škroupa (18. 12. 1861). Od 1861 uváděl Offenbachovy operety (první Die Hochzeit bei Laternenschein), od 1863 též F. Suppého.

Důležitou součást T. dramaturgické strategie tvořilo Novoměstské divadlo. Rozměry jeho hlediště a moderní technická zařízení v zákulisí jeviště nejen umožňovaly uvádět výpravné komerční akce, ale také poskytovaly možnost rozvíjet koncepčně scénografii. Na tuto scénu se přesunul celý provoz v době přestavby StD na podzim 1859. V listopadu 1859 zde T. uvedl Räderovu a Hertelovu féerii Flick und Flock, která nákladným scénickým vybavením, efektními tanci a množstvím účinkujících zahájila éru výpravných her. Zde také vystupovali zahraniční hosté (např. v červnu a červenci 1862 italská operní společnost B. Merelliho).

V národnostním ohledu byl T. tolerantní, k čemuž přispěly i jeho styky s V. K. Klicperou. Po příslibu subvence od Zemského výboru (1859) se zavázal zařadit ve StD až do otevření PD 18 českých čtvrtků a 82 českých představení v Novoměstském divadle; česká činohra začala hrát ve StD v dubnu 1859, opera až 26. 5. 1861 (Donizetti: Lucrezie Borgia). Za T. vedení se české divadlo již ve StD začalo osamostatňovat, rozšiřovalo repertoár, hledalo interprety, pořizovalo nové překlady a konsolidovalo publikum. Právě v této době přijal T. pro zformování samostatné české činohry herce a ředitele P. Švandu st. ze Semčic, zatímco operu organizoval od 1861 kapelník Maýr. Po otevření PD působili někteří zpěváci, členové orchestru a celý balet po určitou dobu na obou scénách. T. převzal i režii některých českých činoherních a operních představení. Repertoár české opery v PD využíval nastudovaných starších představení ze StD a proporčně kopíroval německý (Donizetti a Offenbach s 5 tituly, Meyerbeer, Auber, Mozart a Flotow 3, Bellini 2, dále Méhul, Halévy, Cherubini, Gluck, Lortzing, Boieldieu ad.). Za 16 měsíců bylo v PD uvedeno 28 oper; z české tvorby zazněl Škroupův Dráteník ke skladatelovu úmrtí 1862, z novinek Skuherského Vladimír, bohů zvolenec (27. 9. 1863), Šeborovi Templáři na Moravě (19. 10.1865) , dále Smetanovi Braniboři v Čechách (5. 1. 1866) a první verze Prodané nevěsty (30. 5. 1865), o niž se T. živě zajímal. Ač pracovala česká scéna v T. období v provizorních podmínkách, získala dobrý personální základ pro další rozvoj a povzbudila původní tvorbu.