Lev, Josef: Porovnání verzí

Otec zpěvačky Ludmily Lvové-Innemanové (1868 Praha–1956 Praha). 1842 přišel s učitelem a varhaníkem J. Tomanem do Zlonic, kde ho tři roky vyučoval hře na klavír a na housle A. Lieh­mann, učitel A. Dvořáka. 1845 se dostal do praž­ského křižovnického kláštera jako vokalista a začal studovat na novoměstském gymnáziu. Studium však nedokončil a 1854 odešel ze soci­álních důvodů do Vídně, kde po přímluvě zpěvá­ka A. Andera mohl nastoupit do sboru dvorní opery. Získával praktické jevištní zkušenosti a občas byl obsazen do malé sólové role. Stu­diem u barytonisty J. Becka si osvojil italskou pěveckou techniku, včetně koloratury, a s učite­lem si připravil několik barytonových rolí ze zá­kladního repertoáru. Divadelní ředitel P. Švanda st. ze Semčic ho pozval do Prahy a 14. 10. 1864 mu umožnil vystoupení v PD, po němž byl již dvaatřicetiletý L. angažován. Odsunul do vedlej­šího postavení dosavadního prvního barytonistu české opery Jakuba Schwarze, který po sporu s ním na rok opustil pražskou scénu. Poté, co po návratu do PD dostával pouze omezený reperto­ár rolí, odešel Schwarz 1868 definitivně. L. pře­vzal 1873/74 učitelský úvazek na Smetanově pě­vecké škole PD a měl i mnoho soukromých žáků (mj. A. Krössing, A. Vávra, K. Čech, M. Sittová, E. Maislerová, H. Cavallarová, B. Hanušová ad.). Pouze jednou se v PD pokusil o režii (V. Hříma­lý: Zakletý princ, 1872), ale neuspěl. 1881 přešel s celým souborem do ND a setrval v něm do 8. 4. 1888, kdy se rozloučil jako Figaro (Rossini: Lazebník sevillský). Několikrát v ND ještě hosto­val a do 1892 s divadlem trvale spolupracoval ja­ko pedagog.

Věnoval se též koncertní činnosti (mj. vy­stoupil na Smetanových abonentních koncer­tech Umělecké besedy 1864/65, naposledy zpí­val 1896 na Žofíně). Ve Vídni se zapojil do aktivit krajanských spolků a s českými spolky spolupracoval i doma. Psal české písně a sbory a při svých cestách po Čechách se zasloužil o rozšíření české koncertní tvorby (např. Dvořák, s nímž udržoval rodinné přátelství, mu vě­noval Večerní písně, 1876). Se svou první manželkou M. Štolcovou (sňatek 1866), dcerou sbormistra PD a sboristkou, vedl L. soukromý salon, kde se setkávali literáti a hudebníci. Blízké přátelství uzavřel též s J. Nerudou. Byl pohřben na Olšanech, 1933 přenesen na Vyše­hrad (dnešní hrob K. Svolinského)

L. byl pro divadelní dráhu špatně vybaven malou postavou a nedostatkem pohybového ta­lentu. Postrádal schopnost herecké charakteris­tiky, setrvával v nehybných pózách, užíval nevýrazných gest, nebo naopak gestikulaci pře­háněl (Figaro, Rossini: Lazebník sevillský). Herecká omezení nahrazoval diferencovaným přednesem. Jeho pěvecké dispozice byly však zcela výjimečné a kvalitní školení je rozvinulo do hlasu mimořádných zvukových vlastností a technických dovedností. Měl vyšší baryton světlé barvy a dokonale ovládal přirozené tvo­ření a vázání tónů, portamento, zdobení melo­die koloraturami, zeslabování a zesilování jed­ním dechem a další prvky pěvecké techniky. Významným hostujícím zahraničním zpěvá­kům v PD i ND byl rovnocenným partnerem. Jeho pěvecký rozvoj byl spojen s italskou a francouzskou operou. Přidržoval se též italské prováděcí praxe, když si přizdoboval některé party koloraturními vsuvkami. Jeho schopnost nosné kantilény inspirovala i české skladatele; B. Smetana, který si L. umění velmi vážil, kon­cipoval s ohledem na jeho pěvecké možnosti některé role ve svých operách, do Braniborů v Čechách a Tajemství mu po provedení připsal árie. Svými inspirativními pěveckými výkony ve více než 15 premiérách prokázal L. vý­znamnou službu nové české tvorbě. Stal se nej­populárnějším českým operním pěvcem; když 14. 10. 1879 oslavil jako Hrabě Luna (Verdi: Troubadour) patnáct let svého působení u čes­kého divadla, uveřejnil A. Koukl v listu Dali­bor báseň o věrnosti českému jevišti. L. celoži­votní umělecké spojení s českou scénou získalo význam symbolu.