Burghauser, Karl Franz: Porovnání verzí

Vl. jm. Karl Franz von Möbis, též Mebus. Syn herce, zpěváka a skladatele Carla von Möbis-Mebus (nar. 1763 v Berlíně, ještě 1829 žil v Krakově), který zvolil jméno B. jako herecký pseudonym. Manžel herečky a zpěvačky Agnety (též Augusty) B., roz. Mahrové (1802 Štětín–12. 10. 1839 Olomouc), dcery kapelníka varšavského divadla.

Carl B. starší odešel k divadlu 1784. Byl představitelem starců, vojáků, kavalírů, komických pedantů a operních basových buffo rolí. 1786 patřil ke společnosti Karla von Morocz, která v září hrála několik představení v Praze. 1788–90 byl členem společnosti ředitelky Wäserové s domovským jevištěm v Breslau [Wrocław], pro kterou napsal několik her s hudbou. 1790 vystupoval krátce v Praze ve společnosti V. Mihuleho. 1796/97–1797/98 působil u W. Bogusławského ve Lvově, 1799 u J. Kluszewského v Krakově. Tam se 1801 narodil jeho syn Karl; 1801 je u téže společnosti zaznamenána blíže neznámá herečka Sophie B. 1803 pořádal Carl B. ve společnosti Bogusławského ve Lvově své benefiční představení, při kterém poprvé hrál polsky. Další podrobnosti o jeho divadelních aktivitách nejsou známy.

Jeho syn Karl Franz B. mladší vyrůstal u divadelních společností ve Slezsku a v Haliči a vystupoval jako herec, zpěvák i tanečník. 1824–30 byl angažován u Josefa A. Müllera hrajícího v Opavě, Krakově a okolí. 1. 11. 1829 se v Opavě oženil (pod jménem Mebus) s A. Mahrovou. 1831 založil s J. B. Zimmermannem společnost, kterou od 1832 vedl sám. Pohyboval se v Krakově, Těšíně, Opavě, Bruntále, výjimečně až v Košicích. Hrál komické a charakterní role, zpíval druhé tenorové partie a pro svá představení maloval i dekorace. 1834 se stal podnájemcem a poté nájemcem divadla v Olomouci, kde setrval po dvě ředitelská období do Velikonoc 1847. Zajížděl vždy na několik měsíců, zpravidla od června do září, do Opavy, Krakova (1834, 1837, 1840, 1843) a do Lvova (1834). 1843 se ucházel o divadlo v Linci, ale z plánu sešlo. V jeho kmenovém olomouckém souboru zřejmě panovaly dobré vztahy; B. i jeho manželka byli kmotry hereckých dětí a B. byl dne 12. 1. 1836 svědkem na svatbě svého herce a zpěváka, pozdějšího divadelního ředitele C. Haaga. Po skončení olomoucké smlouvy žil B. jako soukromník. Dobrá pověst, kterou v Olomouci získal, mu v prvních obecních volbách 15. 4. 1848 vynesla funkci člena obecního výboru. Po časné smrti první ženy se znovu oženil. K divadlu se vrátil až 1854/55, kdy od svého švagra A. Balvanského převzal vedení brněnské městské scény. Jako vrchní režisér tam setrval krátký čas i po příchodu ředitele L. Flerxe (1855), pro špatný zdravotní stav však divadlo opustil. V Brně se stal představeným sboru německé evangelické církve. Uvádí se, že napsal několik dramat a překládal do němčiny z jiných jazyků texty „operet“.

Olomoucké divadlo B. fakticky vedl (po obsáhlé revizi inventáře) již od konce roku 1834, když se dosavadní ředitel L. Hoch začal soustřeďovat jen na svou druhou scénu v Opavě. Dvě šestileté smlouvy uzavřel B. 1836 a 1842. V Olomouci a na zájezdech vystupoval jako herec a zpěvák (Markýz de Corcy, Adam: Der Postillon von Lonjumeau, Arthur Talbot, Bellini: Die Puritaner). Velmi dbal o výtvarnou stránku představení; 1838 byl angažován výtvarník J. Trill, později činný v Brně, mezi externisty byl i A. Jaich (1839/40 namaloval 6 kusů). 1838 byl přijat baletní mistr A. Hasenhut.

Opera měla v B. dramaturgii značný význam (např. od září 1839 do ledna 1840 uvedl 78 her v 97 představeních, z nichž bylo 12 oper ve 27 dobře navštívených večerech, 16 frašek a 25 veseloher, z toho 10 novinek). Připravoval v divadle i atraktivní podívanou pro diváky, např. 12. 3. 1839 vystoupení jezdecké společnosti, 17. 12. 1843 večer fyzikálních světelných efektů, 25. 2. 1845 aktuálně uvedl adaptovanou Nestroyovu frašku Eisenbahnheiraten oder Wien–Neustadt–Olmütz s dekorací olomouckého nádraží k zahájení provozu železnice apod. Jeho operní repertoár se ponejvíce pohyboval v okruhu současných úspěšných děl: Rossini, Bellini, Halévy, Donizetti, Lortzing, Auber, Hérold, Kreutzer, Meyerbeer (1837/38 Robert der Teufel, 1840/41 Die Ghibellinen [Die Hugenotten], mimořádné výpravy). Dramaturgickými výjimkami byly Mozartovy opery Titus (18. 2. 1843, první zaznamenané a do konce éry německého divadla v Olomouci jediné představení) a Don Juan (1837/38), k aktualitám patřila i romantická opera F. C. Füchse Guttenberg (14. 1. 1847). Zařazoval i tzv. tableaux s hudbou podle vlastních návrhů (patrně živé obrazy). V posledních dvou sezonách jeho ředitelská energie viditelně upadala, a přestože divadlo hrálo, kvalita klesala a s ní i návštěvnost.

Jako kapelníky angažoval B. záhy po svém příchodu J. Kinského (z Prahy, od 1836/37), A. Dworzaczka (od 1839/40) a K. F. Rafaela (1844–46). Mezi herci a zpěváky je pouze několik málo jmen známých odjinud: F. E. Hysel (18378/38), A. Balvanský (od 1838), F. Saag (Sák, 1838–40), J. Kreipl (1843/44), zpěvačka Jenny Ney (1845/46), zpěvák A. Appé (1846/47). Většinu dalších lze obtížně identifikovat. Členy souboru byly často manželské páry a zdá se, že je B. dovedl udržet po delší dobu, protože některá jména se opakují na olomouckých divadelních dokumentech i v další generaci: Ehlert, Benisch, Hanno, Strampfer, Sachs ad. Dlouhodobá vazba mezi účinkujícími a publikem mohla být jedním z kořenů relativního úspěchu jeho ředitelského režimu.