Západočeské divadlo Cheb: Porovnání verzí

Verze z 23. 1. 2017, 09:50

V novoklasicistní budově Městského divadla v Chebu, postavené K. Haberzettlem podle návrhu V. Pröckla, která byla slavnostně otevřena 3. 10. 1874 dvěma částmi Schillerovy Valdštejnské trilogie (Valdštejnův tábor a Valdštejnova smrt), hrály až do 1944 německé společnosti a čeští ochotníci. Od 1947 sloužila jako stagiona karlovarského divadla a jako sídlo místních ochotníků.

Po velké rekonstrukci, která probíhala 1955–60, byl na základě výnosu Západočeského KNV v Plzni zřízen stálý činoherní soubor. Jádro zakladatelů, vedené ředitelem, režisérem a hercem K. Novákem, přišlo ze Západočeského divadla v Klatovech. K prvním hercům patřili V. Bechyňová, L. a J. Holečkovi, V. Janovská, K. Klumparová, M. Moravec, G. Opočenský,  J. Pokora, K. Prachař, L. Teubnerová, S. Tříska, R. Volková. Později nastoupili B. Hlavová, J. Horská, J. Filip, J. Kalina, S. Maršálek, D. Papež, J. Pospíšil, K. Semerád, M. Vlachovský ad. Působili tu režiséři K. Nováček a K. Třebický, jako výtvarník M. Cygan.

Soubor se představil 7. 9. 1961 Tylovým Strakonickým dudákem (r: K. Novák). Následující Moliérův Tartuffe (1961) ukázal, že inscenátoři usilují o vlastní osobitou interpretaci dramatu, která charakterizovala inscenace chebského souboru i nadále. V prvních letech se vedení divadla soustředilo na nezbytné získávání obecenstva, na předplatitele, na organizované svozy z menších míst, vybudování zájezdové sítě apod. Soubor rostl náročnými úkoly – vedle soustavné pedagogické práce K. Nováčka (po celou dobu své existence divadlo vychovávalo elévy) zde opakovaně pracovali hostující režiséři V. Špidla (Moliére: Don Juan; Čechov: Strýček Váňa – 1965; Sheridan: Škola pomluv, 1966), J. Císler, J. Dalík, H. Glancová. S politickým uvolněním v 60. letech se vyhraňovala i dramaturgie, soustřeďující se na moderní autory české (Daněk: Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko, r: K. Novák, 1966; Hrabal: Ostře sledované vlaky, dram. S. Lichý, r: K. Nováček, 1966; Kohout: August August, august, r: K. Nováček, 1967) a světové (Frisch, Ionesco, Miller, Sartre, Williams). Dramaturgii začal vedle J. Holečka formovat M. Klíma (1963–65; znovu 1970–80), přibyl režisér P. Vosáhlo (1968–71). Některé inscenace přesáhly hranice regionu (August August, august; Sartre: Špinavé ruce, 1968; Brecht: Život Galileiho, 1969 – vše r: K. Nováček). Herecky se významně uplatňoval K. Novák (August, Galilei ad.).

Předsrpnová i posrpnová občanská aktivita vynesla 1970 propuštění a částečnou či úplnou ztrátu dalšího uplatnění téměř třetině souboru včetně ředitele Nováka (později nalezl azyl v olomoucké činohře). Razantní úbytek členstva proměnil personální skladbu souboru, neoslabil však jeho tvůrčí ani občanské ambice. Do angažmá postupně přišli A. Röhrlová, A. Svatošová, S. Bělík, W. Steiner, později D. Fialková, O. Karásková, T. Kostková, J. Mílová, A. a E. Navrátilovi, J. Šimčíková, R. Urbanová, V. Zawadská, P. Houška, F. Hromada, Z. Julina, A. Kaška, J. Kopta, J. Lev, P. Marek, P. Mikeska, M. Przebinda ad. Nový ředitel M. Krotký (1970–77) a jeho následovník J. Vlk (1977–91) nabídli azyl nepohodlným a zakazovaným tvůrcům, zaštítili kvalitní dramaturgii, překladatele (J. Balvín, J. Kopecký, K. Kraus, L. Kundera, O. Roubínek, J. Skácel, L. Suchařípa, J. Topol, Z. Urbánek) a další spolupracovníky. Po čistkách 1970 se tu uplatnili herečka V. Chramostová (hrála až do zákazu tit. roli Brechtovy Matky Kuráže, r: L. Pistorius, 1973) a herec F. Husák, režiséři V. Beránek (1971–79), J. Budínský (1970–93), M. Horanský (1970–73), J. Grossman (1973–80), pohostinsky J. Fischer, J. Henke, J. Kačer, L. Pistorius, E. Schorm. V dramaturgii pracovali Z. Hedbávný (1980–85) a M. Urban (1986–90). V 80. letech tu vedle J. Budínského působili režiséři mladší generace: F. Hromada, P. Palouš, P. Pecháček a K. Skladan. Všechny tyto osobnosti udržovaly kvalitu malého, pracovitého, režimu nepohodlného divadla na západní hranici.

Vzepětí dosáhlo divadlo v sedmileté éře J. Grossmana. S týmem, který se kolem něho seskupil (dramaturg M. Klíma, výtvarníci L. Pavlousková a M. Hess, režisér a šéf činohry M. Krobot), vytvořil třináct inscenací, z nichž některé (zejm. Shakespeare: Král Lear; Moliére: Škola pro ženy – 1975; Bouček: Popel a hvězdy; Čechov: Racek – 1978; Višňový sad, 1979) byly v kontextu soudobého divadelnictví významnými uměleckými činy. Mladý režisér M. Krobot, který občas asistoval Grossmanovi, na sebe upozornil řadou inscenací (Bulgakov: Útěk; Gorin: Ten, který nikdy nezalhal [Pravda barona Prášila]; Turgeněv: Měsíc na vsi – vše 1977). Po odchodu Grossmana a skupiny divadelníků do Hradce Králové (M. Klíma, M. Krobot, H. Doulová, J. Novotný, J. Vlach, F. Staněk) navázali na jejich práci v 80. letech dramaturg Z. Hedbávný, režiséři F. Hromada a P. Pecháček. Obnovili mj. tradici studiových inscenací v divadelním klubu (např. Herzmansky-Orlando: Císař Josef a dcera železničáře, 1982). Pohostinsky se opět vrátil ke spolupráci L. Pistorius (Komedyje o dvouch kupcích a židovi Šilokoj, 1982; Anouilh: Skřivánek, 1983).

1981 vznikl v Chebu celostátní festival (později se zahraniční účastí) Divadlo jednoho herce, který existuje dodnes jako bienále. V druhé polovině 80. let, v souvislosti s určitým uvolňováním ve sféře dramaturgie, se na repertoáru objevily hry a inscenace, rozšiřující dosavadní záběr houževnatého souboru. Zejména režisér P. Pecháček (1982–97) pracoval s herci velmi soustředěně a dosahoval nadprůměrných výsledků (Zeyer: Radúz a Mahulena, 1984; Calderón: Život je sen, 1984; Schiller: Don Carlos, 1986). Inscenace dlouholetého kmenového režiséra J. Budínského, který byl divadlu oporou svým vzděláním a kultivovaností, čerpaly mj. z inspiračního zdroje lidového divadla (metaforicky básnivá Vojna E. F. Buriana, 1985; po několik let obnovovaná vánoční hra Komedie o hvězdě v přepisu J. Kopeckého, 1990). Ve funkci šéfa výpravy vystřídala V. Fejlka (1981–85) scénografka J. Zbořilová (1984–88), spolupracující mj. s hostujícím I. Krobotem (Šotola: Padalo listí, padala jablíčka, 1986). Působení hostujících režisérů přinášelo nové podněty (kupř. J. Fréhar s Boučkovou adaptací Dostojevského Uražených a ponížených, v: J. Malina, 1984). V 80. letech vnesli do tvorby souboru nové tóny další režiséři: introvertní K. Skladan (Schwajda: Svatá rodina, 1987; Marivaux: Proradné lásky, 1988) a P. Palouš, vytvářející ironické a groteskní inscenace (Suchovo-Kobylin: Tarelkinova smrt, 1989). Herec a režisér F. Hromada (1970–76, znovu 1980–99) sloužil divadlu desítkami rolí i režií. Inscenoval práce D. Fischerové (Princezna Turandot; Hodina mezi psem a vlkem – 1987) a K. Steigerwalda (Neapolská choroba, 1988). Ojedinělým činem v kontextu československého divadelnictví bylo uvedení hry téměř dvacet let umlčovaného dramatika-chartisty J. Topola Konec masopustu (17. 12. 1988, r: K. Skladan).

V listopadu 1989 se chebské divadlo stalo centrem politického života města. Na repertoáru se objevili dosud zakázaní autoři: Havel, Landovský, Uhde, Vostrý ad. Do dramaturgie nastoupila A. Zemančíková (1990–98). Ředitel J. Vlk 1991 rezignoval. V konkurzu na funkci ředitele uspěl F. Hromada. Před divadlem vyvstaly nové problémy ekonomického rázu. Celkový počet zaměstnanců, včetně uměleckého souboru, byl zredukován. I nadále tu působili elévové, ale vzhledem k jejich mnohem častějšímu střídání se jen ojediněle stávali přínosem. Úroveň souboru se v 90. letech v důsledku objektivních příčin rozkolísala. Dramaturgie však neslevila z náročných záměrů, prosazovala kvalitní a neotřelé hry (např: Audiberti: Alarika, 1992; Ghelderode: Kryštof Kolumbus, 1992; Horváth: Don Juan se vrací z vojny, čes. prem. 1995). Do repertoáru nově vnesla křesťanskou dimenzi realizovanou zejm. v komorních inscenacích (Biblické příběhy, 1991; Hra o bratru Františkovi a jeho sestře Chudobě, 1994; Tkadleček; Smrt klepe, 1996).

Byla ustavena autonomní loutková skupina Buchty a loutky (1991–94), kterou vedli M. Bečka a R. Beran, z jejíž tvorby se zvláště cenila inscenace Tajemný cizinec na motivy M. Twaina. Po odchodu do Prahy se jejím nástupcem stalo 1995 Loutkové studio Nítě (přejmenované 1999 na Kaše a párek), postupně vedené I. Špundovou-Bendovou a dramaturgyní M. Pokornou (úspěšnou inscenací byla např. Svobodova Rozhlasová hra). K nadprůměrným pracím činohry v polovině 90. let patřily Pecháčkovy inscenace Těsnohlídkovy a Janáčkovy Lišky Bystroušky (1995), Ionescových Židlí (1995), Hromadova režie Havlovy Zahradní slavnosti (1996) a Budínského nastudování Odsunutých vzpomínek A. Wagnerové (1992), význačný příspěvek k aktuální diskusi o česko-německých vztazích. Přínosem byly pohostinské režie J. Šiktancové (Alarika) a H. Glancové (Wilder: Naše městečko, 1999). 1997 nastoupil režisér B. Mazúch, absolvent DAMU (Weingarten: Léto, 1997; Goethe: Faust, 1998; Machiavelli: Mandragora, 1999), který se stal uměleckým šéfem. Režíruje též inscenace loutkářské skupiny pro děti i pro dospělé. Dramaturgyní je od 1999 L. Kraváková.

Po požáru divadelní budovy v dubnu 1997, jehož příčiny nebyly plně objasněny, hrál soubor rok v náhradních prostorách, v dosavadních i obnovených zájezdových místech (zejm. Mariánské Lázně a Františkovy Lázně), hostoval v českých a moravských divadlech, včetně pražských. V Chebu uváděl komorní inscenace ve zkušebně ve správní budově, která nebyla požárem poškozena. Péčí města, MK, ze sbírek a sponzorských darů bylo divadlo rekonstruováno a provoz v něm obnoven v květnu 1998. V září 1999 byl zřizovatelem odvolán ředitel F. Hromada (vzápětí musel divadlo opustit i jako režisér). Po problematickém, veřejně kritizovaném konkurzu nastoupil jako ředitel M. Růžička, dosavadní vedoucí Kulturního a společenského střediska Cheb, a obě instituce byly sloučeny v jeden administrativně správní celek, Chebskou scénu.

Literatura

Krajské oblastní divadlo v Chebu 1961–1966, Cheb, [1966]; F. Černý: Minifestival chebského divadla, RP 15. 2. 1967; Z. Karešová, P. Brázda: Západočeské divadlo Cheb, Čs. voják 25, 1976, č. 1, s. 26; M. Krobot [M. Klíma]: Původní novinky na oblastním jevišti, in sb. O současné české režii 2, 1983, s. 30; V. Avratová: Dá se vůbec zapomenout na počátky budování české kultury na Chebsku po roce 1945?, Hraničář 16. 7. a 23. 7. 1985; alm. Západočeské divadlo v Chebu 1961–1986, Cheb [1986]; M. Boková: Divadlo na hranicích, Scéna 16, 1991, č. 14, s. 4 + Projekt Dědictví a budoucnost, Zprávy DÚ 5, 1994, č. 1, s. 5; M. Procházková: Dvě a půl sezony v Západočeském divadle, Zprávy DÚ 2, leden 1991, s. 8; alm. Západočeské divadlo Cheb 1986–1991, Cheb 1991; Otázka pro F. Hromadu, DN 6, 1997, č. 9, s. 2; V. Mráček: Z cest do Chebu, in sb. Jan Grossman 2, 1997, s. 73; J. Kudláčková: Nepromarněný čas, tamtéž, s. 87; A. Zemančíková: Oblastní divadlo očima dramaturga, LitN 9, 1998, č. 19, s. 1.

Vznik: 2000
Autor: Marie Boková