Minor: Porovnání verzí

Verze z 23. 1. 2017, 09:50

Na základě rozhodnutí DDR bylo 27. 9. 1949 zřízeno Ústřední loutkové divadlo (ÚLD) jako organizační a hospodářské centrum vznikající sítě českých profesionálních loutkových divadel. Uměleckým vedoucím se stal režisér, dramatik, loutkářský teoretik a historik J. Malík, vůdčí osobnost amatérského loutkářství, který již za okupace připravoval program profesionalizace nejvyspělejších loutkářských scén. Administrativním ředitelem ÚLD byl jmenován J. Lorman. Pobočkami pražské scény se stala nově ustavená divadla v Brně, Č. Budějovicích, Kladně a Liberci. Tato unie byla pro nedomyšlenost ekonomického zajištění v lednu 1951 zrušena a pobočky se osamostatnily. ÚLD získalo v rámci reorganizace pražského divadelnictví prostory zrušeného Divadla mladých pionýrů (bývalá Kleine Bühne) na Gorkého nám. (dnes Senovážné). Soubor byl sestaven z amatérských loutkářů (mj. M. Krňanská, B. Macková, M. Šeflová, J. Beránek, M. Hajský, E. Havlík, M. Friedl, J. Strašek ad.), z nichž mnozí již dříve s Malíkem spolupracovali (např. ve skupině PULS). Doplnila ho A. Kreuzmannová, bývalá členka profesionálního loutkového divadla prof. Skupy. Základní kádr loutkoherců v 50. letech doplnili D. Hůrková, Z. Červený, J. Halík, Z. Skořepa ad. Hlavním výtvarníkem byl V. Cinybulk.

Malíkova koncepce (do 1958 režíroval téměř všechny inscenace, působil též jako dramaturg) směřovala k vybudování reprezentativní scény velkého stylu, která by prokázala rovnoprávnost loutkového divadla s jinými divadelními druhy. Velký důraz kladl Malík na dramaturgii, jež měla zaručovat ideovou náročnost programu. Jevištní prostředky, zejm. herectví, podřizoval textu. Pro zahájení zvolil hru A. Jiráska Pan Johanes, která již u předválečných loutkářů symbolizovala snahu o „zkulturnění“ loutkového divadla. V Drimlově Bacilínkovi (1950) navázal na své režijní experimenty z 30. let. Od této linie se poté dramaturgicky i inscenačně obrátil k sovětskému loutkovému divadlu (Preobraženskij, Obrazcov: O velkém Ivanovi, 1950; Matvějev: Kouzelná galoše, 1951; Šnejderová: Hrdinové severu, 1952; Švarc: Pohádka o ztraceném čase, 1954 ad.). Inspirován divadlem S. Obrazcova, který 1948 hostoval v Praze a jehož příklad přispěl k rozhodnutí ustavit ÚLD, použil Malík již v první inscenaci u nás do té doby neužívané spodové loutky, tzv. javajky. Jejich pohyb, oproti stylizovanému pohybu tradičních marionet iluzivnější, určil styl ÚLD, v němž se snaha o kultivaci všech inscenačních prostředků střetávala s úsilím o realistický jevištní obraz (Pan Johanes, Hrdinové severu). Pod vlivem ÚLD se javajky prosadily téměř ve všech profesionálních loutkových divadlech a určovaly podobu českého loutkářství 50. let. Dramaturgickým přínosem byla Kainarova Zlatovláska (r: J. Malík, s+loutky: V. Cinybulk, 1952), která naplnila dosavadní snahy o původní básnickou loutkovou hru. Jedním z prvních pokusů o tvorbu pro dospělé byla Mozartova opera Apollon a Hyacint (1955), experimentálně inscenovaná jako stínové divadlo. Dramaturgický program ÚLD naplňovaly zejm. původní hry L. Aškenazyho, O. Augusty, K. Bednáře a F. Pavlíčka. Inscenace Bednářova přebásnění tradičního Johana doktora Fausta (1958), které korespondovalo s Malíkovými snahami o monumentalizaci a reprezentativnost, byla kritizována pro nedostatek emotivnosti a vyvolala první diskuse o proměně stylu. V té době končil Malíkův režijní monopol, začali se uplatňovat i další výtvarníci (V. Havlík a R. Lander), nastoupil dramaturg E. Kolár, který také svými režiemi (Pavlíček: Slavík, v: R. Lander, 1958) razil cestu poetičnosti a metaforičnosti. Pozici ÚLD jako modelové scény zpochybňovala mladá generace loutkářů, hledající vlastní poetiku. Seminář o tvorbě divadla (Karlovy Vary 1960) byl velmi kritický a polemický, přestože v ÚLD premiérovaná Aškenazyho Šlamastyka s měsícem (1960) signalizovala proměnu Malíkovy tvorby, jež se zřetelněji projevila v satirické komedii I. Štoka Božská komedie (r: J. Malík a E. Kolár, 1962).

1960 získalo ÚLD pobočnou scénu Sluníčko v Dětském domě na Příkopech, kde hrálo komornější inscenace pro předškolní děti. Zásluhou režírujícího J. Halíka se na této scéně utvářel hravější komediální styl (např. antiiluzivní inscenace Malíkova Míčka Flíčka s nápaditým užitím odkrytých vodičů marionet, 1964). 1963 byl angažován režisér J. Filipi, který se 1967 stal po Malíkovi ředitelem ÚLD. Režijně vycházel z Malíkova stylu, který obměňoval důrazem na lyrický detail (Kainar: Zlatovláska, 1966; Marková: Ďáblův most, 1968). ÚLD si udržovalo standard, zejm. ve vyspělém loutkoherectví (v 60. letech doplnila soubor řada hereckých osobností, mj. E. Filipi, M. Glogarová, J. Davídek, J. Koutný), ale ztrácelo vedoucí postavení. Nové tvůrčí impulzy přinesli režiséři výrazného individuálního rukopisu. Gozziho Král jelenem, inscenovaný hostujícím J. Jarošem (v: V. Kábrt, 1968) jako divadlo masek, rozšiřoval škálu výrazových prostředků. Nutná přestavba hlavní scény (1970–75) tento vývoj přerušila. Produkce ÚLD se omezila na mateřinkové inscenace uváděné ve Sluníčku (Januszewská: Pruhovaná pohádka, r: Z. Červený, 1970). V druhé polovině 70. let určoval profil ÚLD režisér K. Brožek, akcentující hudební a výtvarný plán inscenací a jejich emotivní působivost až k expresivním polohám obřadného divadla (Olbracht: Ze starých letopisů, 1976; Kainar: Zlatovláska; Speranskij: Krása Nevídaná – 1977).

1980–84 byl ředitelem režisér J. Jaroš, jehož poetika, využívající mimoliterární a mimoslovní prostředky, posilovala metaforičnost jevištní akce (Jaroš: Čarovné housle, 1980; Touha po třech pomerančích, 1982). V inscenaci Koroljovovy dramatizace Milneova Medvídka Pú (1981) evokoval citový prožitek dítěte ryze divadelními prostředky – propojením hry herců a loutek a hrou ve hře. Režiséři K. Brožek, J. Jaroš a J. Henke (1982–84) s výtvarníky Š. Váchovou, I. Antošem a K. Hejcmanem vyvedli soubor z předchozí izolace a obnovili jeho uměleckou prestiž.

Za ředitele T. Engela (1984–90) a dramaturga P. Pavlovského (1984–89) se radikálně proměnila programová koncepce a ÚLD se otevřelo nejrůznějším stylům a osobnostem. Byli angažováni herci J. Altmannová, J. Pěkná, V. Špicnerová, M. Vydrová, V. Koubek ad., režiséři L. Engelová, M. Schartová, L. Richter, P. Vašíček a více než deset dalších přizváno ke spolupráci (mj. M. Malá, K. Makonj, P. Polák, Z. Říha). Tvorba divadla se konfrontovala s významnými inscenacemi jiných, nejen loutkových divadel, jimž byly vyhrazeny pravidelné středeční večerní termíny. Neobvyklým pokusem bylo nastudování několika her v inscenačním řešení jiných scén – brněnské Radosti (Hrubín, Vašíček: Špalíček, 1985), libereckého Naivního divadla (Hanžlíková: Čert, Káča a beránkové, 1988) a hradeckého Draku. Prvním úspěchem tohoto období byla inscenace hry V. Koubka a K. Vostárka Paleček aneb A co strom (r: K. Vostárek, v: K. Vostárek a K. Kerlický, 1985), v níž excelovali autorským, výrazně komunikativním herectvím V. Koubek a M. Glogarová. V této linii pokračovalo Vašíčkovo nastudování Malíkova Míčka Flíčka (v: K. Vostárek, 1988), v němž J. Pěkná, M. Vydrová, V. Koubek a L’. Piktor rozehráli aktuální klauniádu. Ďáblův most M. Markové (r: L. Engelová, v: P. Matásek, 1990) byl závažným pokusem o dramatické ztvárnění konfliktu dobra a zla.

1990 nastoupil do funkce ředitele a režiséra K. Makonj, dramaturgyní se stala V. Eliášková (1990–97). Makonj navázal na předchozí trend, zejm. v pojetí herectví. V široké škále inscenací pro nejmenší děti až po dospělé diváky akcentoval závažná témata lidské existence a etických hodnot zakotvených v křesťanství. Dětským divákům je tlumočil prostřednictvím poetického podobenství nebo legendy (např. Karafiát, Vašíček: Broučci, 1992; Eliášková: Kvítka aneb Jak František pomohl městu Gubbiu od zlého vlka; Kníže Václav – 1993). Publiku vyšších věkových kategorií byla určena scénicky mnohovrstevnatá, existenciálně laděná kompozice ze života a díla A. de Saint-Exupéryho Poutník hvězd (sc+r: K. Makonj, v: I. Nesveda, 1990) a hra V. Eliáškové Kdo mi to uvěří, pane Moody? (r: K. Makonj, v: I. Nesveda, 1992), sondující otázky života a smrti. Makonj mobilizoval scénické prostředky, aby jejich syntézou a konfrontací vedl diváka za svět empirické zkušenosti, k nahlédnutí metafyzických dimenzí a transcendence. Inscenační realizace se však vyznačovaly kolísavou úrovní.

1998 vystřídal K. Makonje ve funkci ředitele Z. Pecháček. V létě 1999 byla budova divadla, jež dlouhá léta sloužila též jako sídlo generálního sekretariátu UNIMA a 1969 se v ní konal světový kongres této mezinárodní loutkářské organizace, v rámci rekonstrukce Slovanského domu zbořena. Po dobu nezbytné adaptace někdejšího kina Skaut ve Vodičkově ul., které bylo Minoru přiděleno jako nové působiště, poskytla pro jeho představení MDP dopolední a odpolední termíny v divadle Komedie.

Literatura

E. Kolár: Svátek českých loutkářů, LN 3. 4. 1950 + Deset let Ústředního loutkového divadla, RP 27. 2. 1960; J. A. Novotný: Johanes doktor Faust, Čs. loutkář 8, 1958, s. 55; Sborník III. divadelní festival a seminář SČDU, 1960; E. Janský: Božská komedie, AmatSc 3, 1962/63, s. 214; O. Kryštofek: Jubilejní Míček Flíček, Čs. loutkář 14, 1964, s. 106 + Popření minulosti v ÚLD, Čs. loutkář 19, 1969, s. 241; M. Česal: Dvacet let scény zakladatelské, Čs. loutkář 20, 1970, s. 102 + ÚLD a jeho místo ve vývoji československého profesionálního loutkářství, Čs. loutkář 25, 1975, s. 51; alm. Ústřední loutkové divadlo Praha 1950–1975, 1975; alm. 30 let ÚLD, 1980; V. Just: Klaunská óda na radost, Scéna 10, 1985, č. 23, s. 4; A. Dubská: Na začátku cesty, Čs. loutkář 39, 1989, s. 7; K. Makonj: Paměť času a běh času, in alm. Ústřední loutkové divadlo, 1990; P. Vašíček: Od Ústředního loutkového divadla k Minoru, Loutkář 45, 1995, s. 152 a 198.

Vznik: 2000
Autor: Alice Dubská