Loutkové divadlo Feriálních osad: Porovnání verzí

Verze z 23. 1. 2017, 09:50

Činnost zahájilo 12. 1. 1913 jako scéna Plzeňského spolku Feriálních osad, finančně podporujícího prázdninové pobyty chudých dětí. Navázalo na charitativně zaměřenou loutkářskou činnost Vlastenecké společnosti Kozáků (1902-08) a Spolku pro podporu chudé školní mládeže (1903–12). Po zahájení klasickou loutkovou hrou Posvícení v Hudlicích hrál soubor nepravidelně dětská představení. Činnost zintenzivnila po získání působiště v Lidovém sále Měšťanské besedy 1914 a zejm. po angažování profesionálního kočovného loutkáře K. Nováka a jeho rodiny. Soubor, v němž moderní linii určovala dramaturgie literárně činných amatérských členů (H. Kiesewetterová, K. Koval, F. Ptáček), dokázal rychle využít jedinečného spojení s představitelem tradice českého marionetářství, zejm. jeho vodičských zkušeností. Začalo se hrát denně pro děti a v neděli večer pro dospělé. Tradiční repertoár stále častěji doplňovaly upravené hry českých klasiků (Tyl: Slepý mládenec; Jirásek: Lucerna ad.) a improvizované časové hry s aktuálními politickými narážkami a jinotaji (např. Cukr nad zlato), které měly velkou odezvu u dospělého publika. S rostoucí popularitou scény se rozšiřoval okruh spolupracovníků; příležitostně tu vystupovali herci, zpěváci i další známé osobnosti (M. Bečvářová, O. Beníšková, J. a T. Brzkovi, O. Čermák, F. Futurista, F. Kreuzmann, M. Mikschiková, M. Rosůlková ad.). 1917 se stal členem LDFO výtvarník J. Skupa, jenž zde začal realizovat své představy o moderním loutkářství a brzy se stal vůdčí osobností souboru. V říjnu 1917 byl na moderní, Skupou zkonstruované scéně uveden Jiráskův Pan Johanes, reagující na zjitřené vlastenecké city diváků. Aktivita LDFO za války vyvrcholila 1917–18 politickými kabarety, v nichž tzv. revoluční Kašpárek (autor loutky F. Nosek, hlasová interpretace J. Skupa, vedení L. Novák) za nadšeného souhlasu diváků symbolicky pochovával Rakousko-Uhersko. V poválečném období se soubor snažil udržet dospělé diváky. Někteří členové chtěli zkvalitnit repertoár dalšími adaptacemi činoher a oper (Škroup: Dráteník, 1920; Mozart: Bastien a Bastiena, 1921; Neruda: Prodaná láska, 1922; Jirásek: Kolébka, 1923; Machiavelli: Mandragora, 1924), zatímco Skupa s F. Wenigem, V. Schwingem a J. Portem prosazovali pořady kabaretního typu, přizpůsobené výrazovým možnostem loutek. Po opadnutí zájmu o protirakouská témata uplatnili smysl pro parodii a dadaistický humor v literárních kabaretech, v nichž vystupovaly i nové loutkové typy, např. Seligmánek, Kukuřičňák Duha, Kuba a zejm. dadaisticky stylizovaná loutka Spejbla (vyřezaná 1919 K. Noskem). V první polovině 20. let dosáhla velkého úspěchu série sedmnácti inscenací podle Haškova Dobrého vojáka Švejka (1923–25); v roli Švejka (loutku vyřezal G. Nosek) Skupa plně uplatnil svůj herecký talent. LDFO hostovalo 1924 v Praze, 1925 uspořádalo v Plzni 2. sjezd loutkářských pracovníků. Těmito akcemi se dostalo do širšího povědomí veřejnosti a tvorbou pro dospělé, která inspirovala další soubory, se zařadilo mezi přední české loutkové scény.

Druhá polovina 20. let znamenala zásadní přelom ve vývoji divadla. Skupa dovršil hledání společensky aktuálních loutkových typů; Hurvínkem (loutku vyřezal 1926 G. Nosek) získal rovnocenného Spejblova protihráče. V obou postavách pak groteskním způsobem postihl řadu společenských problémů, od soudobé výchovy až po generační vztahy. Výtvarná stylizace loutek byla východiskem k jejich hlasovému, pohybovému a jazykovému projevu. V repertoáru převládaly populární revue (Z Plzně do Plzně, 1927; Páté přes deváté; Co loutky dovedou – 1928), poskytující autorům, zejm. Skupovi a Wenigovi, výtečnou možnost uplatnit oba typy v krátkých pointovaných výstupech. Spolupráce s K. Novákem Skupovi zprostředkovala staleté loutkoherecké zkušenosti lidových marionetářů. Soubor rychle vyspíval a 1927 se již dokázal vyrovnat s odchodem K. Nováka a jeho rodiny. V době, kdy v českém loutkářství vrcholila hegemonie výtvarníků, na scéně LDFO dominovalo Skupovo autorské herectví a smysl pro specifické požadavky loutek, jimž podřídil i svou scénografickou tvorbu. Koncem 20. let popularita divadla i loutek S+H nebývale vzrostla. Skupa byl pozván k hostování do OD, po úspěšné sérii vystoupení se připravovala další spolupráce s V+W. Po řadě zájezdů do českých měst (Turnov, Brno, Mladá Boleslav ad.) uskutečnilo LDFO zájezd do Francie s úspěšnou Tip top revuí (1929).

1930 založil Skupa s několika členy zájezdovou profesionální scénu Plzeňské loutkové divadlo prof. Skupy. Po vzájemné dohodě i nadále spolupracoval s LDFO: uváděl zde své premiéry, hostoval v inscenacích a podporoval charitativní aktivity. LDFO bylo však nuceno nahradit v repertoáru inscenace se Spejblem a Hurvínkem. Na programu zůstaly především pohádkové pořady pro děti, pro dospělé byly studovány operety (mj. Künneke: Bratránek z Indie [Bratránek z Batávie], 1931) a nové revue osvědčených autorů F. Weniga, L. Kháse a J. Entnera (Kaleidoskop revue; Pod jižní oblohou – 1931). Profil divadla začali formovat Skupovi odchovanci: začínající výtvarník J. Trnka a loutkoherec a autor J. Kuncman. Uvedli sérii revuí (Kuncman, Trnka; Mořský pán; Za pět minut dvanáct – 1931; James čili reportér; Kuncman, Entner: Nedělní radovánky – 1932), inspirovaných poetikou Osvobozeného divadla. Revue hravě parodovaly naivní dobrodružnou literaturu, v níž měla původ i nová komická dvojice James a Plecko. Na rozdíl od loutkářských souborů, kopírujících Skupovy loutky, vytvořili Trnka a Kuncman originální postavy, schopné komunikovat s mladým publikem. Trnka v těchto inscenacích, kritikou charakterizovaných jako „výtvarná radost sama“, bohatě uplatnil výtvarnou fantazii a ve Skupově duchu své komplexní divadelní cítění. Jeho režie nápaditě využívaly možností loutek k zdůraznění jevištní metaforičnosti, komiky a parodie. Postupy vyzkoušené na jevišti LDFO (např. v Kuncmanově Parodii Carmen, 1934) později uplatnil v loutkových filmech (mj. v Árii prérie). 1931 a 1932 podniklo LDFO úspěšné zájezdy do Prahy s inscenací Mořského vlka. Po Trnkově odchodu do Prahy bylo v sez. 1933/34 uvedeno několik dětských pořadů (Schweigstill: Na stříbrné pavučině; Krejčík: Jednooký králem; Čech: Kašpárek, Škrhola a Pivoňka ad.) a další revue J. Krejčíka a J. Kuncmana (Po nás potopa, Princ Karneval). Činnost divadla ochabovala a po odchodu J. Kuncmana a dalších loutkoherců do Trnkova Dřevěného divadla se 1936 historie LDFO definitivně uzavřela.

Pro vývoj českého loutkářství mělo LDFO zásadní význam: udržovalo jeho kontinuitu, přineslo umělecké podněty, které vycházely z respektování jedinečnosti výrazových prostředků loutek, a vymaňovalo soudobou loutkářskou tvorbu ze zúžené orientace na dětské publikum. Loutkami Spejbla a Hurvínka vytvořilo svérázné typy postav, jež se staly trvalou součástí českého divadla 20. stol.

Literatura

Alm. Naše loutková scéna, Plzeň 1924; sb. Loutkové divadlo Feriálních osad v Plzni, Choceň 1924; sb. Plzeňské loutkářství, Plzeň 1925; jv. [J. Vodák]: Ubohý Hurvínek, ČS 16. 12. 1927; alm. Jak plzeňský Kašpárek pochovával Rakousko, Plzeň 1928; Obrázkový almanach plzeňského Loutkového divadla Feriálních osad, Plzeň 1929; J. Hanák: Ze zákulisí Feriálních osad v Plzni, Čes. deník 29. 4. 1931; Osvobozené loutky plzeňské, NO 18. 11. 1931; kl: Mořský pán z Plzně do Prahy, Večer 20. 11. 1931; alm. Karel Novák, Plzeň 1932; inf. zpravodaj Spejbl a Hurvínek a jejich zákulisí, Plzeň b. d.; sb. Šedesát let národního umělce Josefa Skupy, 1952; J. Malík: Lístky ze západočeské loutkářské kroniky, in sb. Západočeské loutkové divadlo, Karlovy Vary 1961 + Národní umělec Josef Skupa, 1962 + Úsměvy dřevěné Thalie, 1965; alm. Josef Skupa, loutky a Plzeň, Plzeň 1967; Almanach D S+H, 1972; K. Makonj: Loutka, dvojice a lidský dualismus, Čs. loutkář 31, 1981, s. 147, 171; F. Černý: Skupovy loutky Spejbl a Hurvínek, in: J. Tax a kol.: Přednášky z 28. běhu Letní školy slovanských studií v r. 1984, 1986, s. 143; P. Grym: Sedmnáct plzeňských Švejků, LD 28. 6. 1985 + Klauni v dřevácích, 1988; sb. Divadlo dřevěných hvězd, 19

Vznik: 2000
Autor: Alice Dubská