Krušnohorské divadlo: Porovnání verzí

Verze z 23. 1. 2017, 09:50

Historie stálého divadla v tomto lázeňském městě začala otevřením německého Městského divadla 1874, zbudovaného podle návrhů B. Schreibera. Novoklasicistní budova 1919 vyhořela a na stejném místě bylo postaveno nové divadlo, projektované drážďanským architektem R. Bitzanem jako víceúčelový společenský dům s velkým a malým divadelním sálem, kinosálem, hernou, barem, cukrárnou a dvěma restauracemi. Divadelní provoz byl zahájen 1924. Do 1944 zde působily německé ansámbly, hrající činohru, operu a operetu. Od 1924 bylo úmluvou mezi městskou obcí Teplice-Šanov (majitel budovy) a českým divadelním výborem, zastupujícím menšinové obyvatelstvo, vyhrazeno 14 dnů pro česká představení hostujících souborů z Kladna, Olomouce a Č. Budějovic, občas i pražského ND, Osvobozeného divadla aj.

V květnu 1945 přešlo divadlo do českých rukou. Rozhodnutím MŠO zajistil umělecký provoz soubor Jihočeského divadla, který nemohl hrát v českobudějovické budově poškozené bombardováním. Teplická scéna s činoherním, operním a operetním souborem zahájila v červnu pod názvem Divadlo severu. Provozovatelem byla ÚRO, uměleckým ředitelem režisér T. Šeřínský, šéfem činohry se stal F. Hanus, operu vedl krátce J. Bartl. Již na podzim 1945 byl rozpuštěn operní i operetní soubor a do Teplic přešel operetní soubor z Mostu. Ředitelem se stal V. Smetana, šéfem činohry T. Šeřínský, operety K. Smažík. Následovalo další slučování a přeskupování souborů v severozápadním regionu (Teplice, Most, Ústí n. L.), v němž se bezvýsledně hledalo řešení návštěvnické krize, způsobené demografickou proměnou oblasti. Zlikvidovanou tradiční diváckou strukturu se však za celou poválečnou éru nepodařilo obnovit.

V sez. 1945/46 uvedlo divadlo více než 40 premiér. Dramaturgie činohry se soustředila na českou a světovou klasiku. Mezi herci, kteří začínali v teplické činohře a později odešli do hlavního města, byli N. Popelíková, A. Faltýnek, S. Sejk, O. Sklenčka. Návratem operetního souboru do Mostu po první sezoně vzrostly nároky na činohru zejm. rozsáhlou zájezdovou činností. Provozovatelem divadla se stal MNV. Po únoru 1948 v repertoáru vzrostl podíl původních her s budovatelsko-výrobní tematikou, často od regionálních autorů, k jejichž podpoře vznikl 1949 i tzv. Tvůrčí kolektiv. Na přelomu 40. a 50. let divadlo patřilo k nejhorlivějším realizátorům komunistické propagandy ideologicky cílenými, dramaticky chatrnými agitkami (Barnáš: Hovoří Moskva; Nesvadba: Budou žít; Cach: Hornická komedie; Bart: Uhlí doluje člověka – 1949; Kolárová: Šeřík v hlavni – 1950 ad.), které prohlubovaly nezájem diváků. Politickým směrnicím se zčásti podřizovala i zpěvohra, opětovně zřízená 1949, kdy sem byly přemístěny operetní soubory z Mostu a z Ústí n. L. Uváděla původní hudební komedie s budovatelskou tematikou (Kolárová, Achác: Nebe pro tebe; Mašek, Holubář: Vítězná píseň – 1950; Zrotal, Podéšť: Slepice a kostelník, 1951) a díla sovětských autorů (Miljutin, Ščerbačev, Alexandrov). Jádro repertoáru však tvořily klasické a lidové operety (Nedbal, Offenbach, Strauss, Piskáček) a dobově příznačné zhudebněné hry (Goldoni, Kysela: Hostinec u Mirandoliny; Hálek, Fiala: Muzikantská Liduška; Kožík, Křička: Zahořanský hon – 1950 ad.), jež byly divácky úspěšné, avšak kritizované pro malou politickou angažovanost.

V souvislosti se zrušením zemského zřízení a ustavením ústeckého kraje byla divadla v Teplicích, Ústí n. L. a Mostě 1949 sloučena do komplexu, soudobým termínem kombinátu, Krajské krušnohorské divadlo (provozovatelem KNV Ústí n. L., ředitelem T. Šeřínský). Sídlem komplexu se staly Teplice, kde byla provozována lidová zpěvohra a činohra. Šeřínského, povolaného do vedení pražského Divadla státního filmu, vystřídal šéf a režisér operety v Ostravě J. Pacl (1951–67). 1952 bylo opět zřízena tři samostatná divadla, název Krajské krušnohorské divadlo od té doby nesla pouze teplická scéna, provozovaná MNV. Pacl preferoval operetu a vybudoval pro ni soubor schopný interpretovat náročný repertoár. Plně a kvalitně obsadil sbor, balet i orchestr. Šéfdirigentem se stal F. Popp, sólisty byli D. Čáslavský, R. Ječmenová, H. Límanová, F. Koudelová, F. Návrat, F. M. Raisler, J. Semecký, K. Šíp, krátce H. Loubalová, později K. Bím ad. Jako choreograf působil F. Knopp (1951–68), šéfem výpravy byl od 1953 akademický malíř J. Sedláček. Pacl se soustředil na klasickou operetu (Offenbach: Krásná Helena, 1952; Orfeus v podsvětí, 1954; Nedbal: Polská krev, 1952; Strauss: Cikánský baron, 1953; Netopýr, 1956; Millöcker: Žebravý student, 1953; Suppé: Boccaccio, 1955 ad.), která zčásti vyřešila vleklou diváckou krizi, některé inscenace dosáhly i sta repríz. Soubor pravidelně hostoval v Praze (v Hudebním divadle v Karlíně, na Zimním stadionu) s nemalým úspěchem (např. Cikánský baron, r: K. Šašek, v: F. Tröster, 1953). V původní tvorbě (Trinner, Sent: Pokušení, 1954; Trinner, Livonec: Zvony ze San Diega, 1955) dále převažovaly hudební adaptace českých veseloher (Jirásek, Hálek, Tyl, Klicpera i Šamberk).

Dramaturgie činohry se od poloviny 50. let vymaňovala z nadvlády tendenčních her a soustředila se na světovou klasiku. Vůdčí osobností činohry byl K. Bešťák (1945–58), režisér a představitel charakterních rolí. Nastudoval desítky her, v nichž i hrál (Rostand: Cyrano z Bergeraku, 1950; Ostrovskij: Vlci a ovce; Jariš: Inteligenti – 1956; Schiller: Úklady a láska; Čapek: Matka – 1957; Ibsen: Opory společnosti, 1958). I činohra zajížděla do Prahy (např. s Götzovou adaptací Goldoniho Impresária ze Smyrny pod názvem Loď do Smyrny, r: K. Bešťák, 1954). Komediální žánr víceméně nahrazovala opereta, činohra uváděla zejm. Shakespearovy veselohry (Večer tříkrálový, 1952; Veselé paničky windsorské, 1954 aj.) a některé konverzační komedie (Wilde: Jak je důležité míti Filipa, 1957). V závěru činoherní éry tu působil režisér V. Hartl (1956–58), který nastudoval mj. Hugovu tragédii Hernani (1958). Při nástupu ředitele Pacla byl soubor činohry relativně stabilizovaný, ale bylo třeba zaplnit mezery vzniklé odchodem herců, kteří stáli u zrodu divadla, a doplnit mladou generaci. Teplické činohře až do zániku zůstali věrni Z. Černá, L. Řídelová, R. Všelichová a M. Kahoun. Po ukončení sez. 1957/58 byla činohra zrušena, část souboru odešla do Mostu, ostatní přijali angažmá v různých divadlech. Krušnohorské loutkové divadlo, založené 1950 skupinou činoherců, bylo osamostatněno. Profilace KD jako jednosouborové scény pěstující hudební divadlo nesla v místních podmínkách (obrovská budova, nedostačující divácké zázemí) zárodek příštích návštěvnických problémů i provozních komplikací, které se plně projevily od konce 70. let a posléze vedly ke zrušení divadla.

1957 se stal ředitelem I. Glanc, od sez. 1958/59 pak K. M. Skoumal. Následující dekáda byla v historii KD, vedle Hudebního divadla v Karlíně jediné výlučně operetní scény v republice, obdobím rozkvětu. (Do Karlína odcházela řada teplických sólistů a spolupráce mezi oběma divadly se rozvíjela i řadou hostování.) Systematicky budovaný soubor byl doplňován mladými sólisty (A. Bartáková, L. Čiháková, A. Hartlová, J. Koníčková, E. Radová, E. Šariová, M. Barák, L. Kaltofen, Z. Kment, J. Počepický, F. Zacharník ad.). Dramaturgie aktuálně prosazovala muzikály (např. Schmidt: Bolero, 1960; Kramer: Mandarín pro Teofila, 1962; Tygr dálnic, 1963; Garinei, Giovannini: Den želvy; Majdrowicz, Winkler: Děkuji ti, Catarino! – 1965) a pravidelně zařazovala původní novinky (v čs. premiéře např. Smatek: Zlatá píšťalka, 1959; Fried: Ďábel prošel městem; Hála, Rychlík: Limonádový Joe – 1960; Karel: Čert jde do finále, 1961; Cón: Kouzelné rukavice, 1962; Soukup, Sent: Taková svatební noc, 1966). Byla nastudována řada hudebních adaptací činoher či literárních předloh (Štancl, Fux: Hamlet IV. aneb Cirkus Elsinor, 1963; Lope de Vega, Sedláček: Kráska z Valencie; Branald, Skoumal: Skříňka s líčidly – 1964; Dumas, Trinner: Hrabě Monte Christo, 1965) a revuí V+W (Kat a blázen, 1958; Helenka je ráda, 1963; Caesar, 1964 ad.).

Zrušení sboru a snížení početního stavu baletu i orchestru při reorganizaci 1963 znemožnilo inscenovat výpravná díla. Po dvou letech se však KD vrátilo k velkým operetám i muzikálům, přestože sbor ani balet nebyly doplněny. Zároveň se stále zvětšoval rozsah zájezdové činnosti. V těchto komplikovaných podmínkách byly nastudovány operety a muzikály, které opět dosáhly kolem stovky repríz (např. Lehár: Veselá vdova, 1965; Země úsměvů; Kálmán: Hraběnka Marica – 1966; Lerner, Loewe: My Fair Lady, 1967).

1967 bylo plánováno sloučení se Státním divadlem v Ústí n. L., proti němuž se v lednu 1968 zvedla vlna protestů. Usnesení bylo revokováno a spoluautor projektu, ředitel K. M. Skoumal, musel odstoupit z funkce. Novým ředitelem se stal I. Bureš (1968–71), dosavadní šéf činohry Slezského divadla v Opavě. Jako činoherní režisér kladl důraz na práci s herci. Smysl pro nadsázku a hudební vtip uplatnil např. v Offenbachově Trebizondské princezně (1972). Nadále uváděl světové muzikály (Porter: Líbej mě, Kateřino, 1971; Hammerstein, Kern: Loď komediantů, 1972), domácí novinky a hudební adaptace (Malásek, Bažant: Zlatovlasá Maud, 1968; Lope de Vega, Kalaš: Učitel tance, 1969; Vipler: Veronika, 1970; Valdauf: Nejlíp je u nás, 1972; Klicpera, Sternwald: Divotvorný klobouk, 1971).

Začátkem 70. let postihly KD administrativní zásahy: odvolání ředitele Bureše a opětné jmenování T. Šeřínského (1971). Ten pokračoval v uvádění původních novinek (Šimek, Grossmann: Poslední chlap, 1973; Ondráček, Rytíř: Nevlastní narozeniny; Skoumal: Bouřlivák citlivého srdce – 1974; Brabec, Bednář: Sestřičky, 1978; Brabec, Pergner: Daniela, 1979) a divácky přitažlivých kusů autorské dvojice K. Valdauf a B. Nádvorník. Hojně byly hrány operety meziválečných autorů Beneše, Jankovského, Piskáčka a Stelibského. V 70. letech soubor rozšířili sólisté T. Feixová, M. Janáčová, L. Staňková, M. Kohák, J. Mrázek, V. Valín, vrátila se F. Koudelová.

Po odchodu Šeřínského do důchodu (1980) se stal ředitelem V. Chudlaský, současně byl angažován režisér a dramaturg S. Vašut. V průběhu 80. let se prohlubovaly umělecké a provozní problémy. Divadlo, o něž obyvatelé města jevili jen nepatrný zájem, mělo v Teplicích katastrofálně nízkou návštěvnost. Téměř polovina představení byla odehrána na zájezdech, kde byla návštěvnost lepší, avšak rostoucí náklady tuto praxi také problematizovaly. Snahy řešit situaci fúzí s ústeckou operou se neprosadily. Umělecká úroveň operety v 80. letech poklesla i v důsledku nedostatečně obsazeného a nedoplňovaného souboru; sbor a balet téměř neexistovaly. Uvádění výpravných operet bylo prakticky vyloučeno, proto se základem repertoáru na přelomu 80. a 90. let staly prvorepublikové české operetky. Ředitel Z. Lavička (1986–92) již sestup nemohl zastavit.

Po listopadu 1989 se vrátil režisér Bureš (do 1992) a založil Činoherní studio, které uvedlo jedinou inscenaci (Hubač: Generálka, s hostujícím P. Haničincem, 1991). Jeho snahu o činoherně pojaté inscenace hudebních komedií (např. Thomas, Kotrč: Charleyova teta, 1992) však soubor ani publikum nepřijaly. Dramaturgie se orientovala na klasické operety, v nichž vypomáhali hosté. Uměleckým šéfem se od sez. 1992/93 stal J. Glogar, zastupujícím ředitelem od 1993 V. Brož. Zřizovatel divadla, jímž se 1991 stal Okresní úřad, neměl na provoz dostatek financí, takže město na podzim 1993 budovu pronajalo soukromému nájemci. Glogar podnikl bezvýsledné oživovací pokusy. Uvedl v nekonvenčním pojetí několik klasických operet, jež nevyzněly přesvědčivě (např. Kálmán: Fialka z Montmartru, 1993). Kanderův Kabaret (1994) s pražskými hosty, který měl obhájit existenci souboru, však spíše potvrdil jeho nízkou úroveň. Počátkem 1994 byl Okresní úřad schopen zajistit divadlo pouze do konce sezony. Návrhy vedení divadla na řešení situace zřizovatel ani město neakceptovali. K 31. 7. 1994 byl provoz stálé scény ukončen a soubor rozpuštěn.

Literatura

Krajské krušnohorské divadlo k usnesení předsednictva ÚV KSČ o Státním filmu, Divadlo 1, 1949/50, s. 512; roč. Krajské krušnohorské divadlo zdraví Krajskou konferenci kulturních pracovníků, Teplice 1955; S. Talaváňa: Teplický medailon, Divadlo 11, 1960, s. 127; J. Bajer: Teplice se vejdou do rozpočtu, DN 7, 1963/64, č. 23, s. 4; nesign.: 20 let českého divadla v Teplicích, DN 11, 1967/68, č. 25–26, s. 14; B. Plevka: Cesty 1945–1985, Krušnohorské divadlo Teplice, Teplice [1985]; J. Machalická: Dramaturgický skanzen v Teplicích, Zprávy DÚ 1991, červen, s. 36 + Teplice – setrvalý stav, Zprávy DÚ, 1992, duben, s. 30; E. Reifová: Dějiny teplického divadla, rozmn. 1992, Okr. knihovna Teplice; M. Procházková: Requiem za teplické divadlo, DN 3, 1994, č. 13, s. 6.
MEČO 

Vznik: 2000
Autor: Jana Machalická