Divadlo státního filmu: Porovnání verzí

Verze z 23. 1. 2017, 09:50

Divadlo bylo utvořeno 1948 podle vzoru moskevského Těatra kinoakťora. Členové souboru měli být k dispozici Čs. státnímu filmu, jehož rostoucí produkce vyžadovala stále víc herců, přičemž uvolňování z divadel pro natáčení působilo oboustranné komplikace. Protože nebylo možné předpokládat, že by všichni herci filmového studia byli plně vytíženi prací pro film, divadlo jim mělo poskytnout další umělecké úkoly a existenční jistotu. Provozovatelem DSF byl Čs. státní film, ředitelem byl jmenován režisér B. Stejskal. Do souboru přešla velká skupina herců ze zrušené Činohry 5. května a řada herců z pražských i mimopražských scén (M. Davidová, B. Jurdová, V. Kalendová, E. Karelová, M. Kolofíková, A. Kreuzmannová, R. Lysenková, M. Matysová, Z. Procházková, M. Valentová, L. Vostrčilová, Z. Zeithamlová, V. Boček, F. le Breux, O. Čermák, R. Deyl ml., E. Dubský, F. Hanus, F. Holar, R. Hrušínský, F. Klika, O. Korbelář, J. Mareš, V. Očásek, V. Plachý-Tůma, V. Salač, Z. Šavrda, R. Vrchota, J. Zrotal ad.). Později se jeho členy stali mj. S. Amortová, J. Dítětová, K. Effa, J. Chvalina a F. Miška. DSF byl přidělen sál v paláci U Nováků ve Vodičkově ul. (dnes ABC), v němž předtím hrálo Divadlo V + W.

DSF zahájilo 26. 10. 1948 Čapkovou Bílou nemocí, jíž předcházel agitační výjev J. Nesvadby Ráno. Stejskalem předložený dramaturgický plán, založený na slovanském repertoáru, byl po tvrdé kritice, jež ho označila za nevyhraněný a ideově vágní, značně proměněn. Jeho páteří se pak stala současná dramatika, doplňovaná domácí klasikou, zúženou dle dobových směrnic na Jiráska (Pan Johanes; dramatizace románu Temno – 1949) a Tyla (Paní Marjánka, matka pluku, 1950). Repertoár ovládly budovatelské veselohry o přerodu člověka v novém společenském řádu (Osvald: Racek má zpoždění, 1949; Bart: Lidé z Viktorky; Stanislav: Štika v rybníce – 1951), hrdinské válečné epopeje české a sovětské provenience (Mareš, Fábera: Sokolovo, 1949; Kremljov: Pevnost na Volze, 1950) a hry s protikapitalistickou tendencí (Lavreněv: Hlas Ameriky, 1950). Inscenace ideově bezchybných, umělecky chatrných pokusů o socialistické drama odhalovaly slabiny nevyrovnaného hereckého ansámblu, který postrádal i kontinuitu režijní práce. S výjimkou prvé sezony, kdy několik inscenací nastudoval B. Stejskal (pozitivně hodnoceni byli Pogodinovi Aristokrati, 1949), měla bezmála každá inscenace jiného režiséra (Najděnov: Děti Váňušinovy, r: K. Svoboda, 1948; Zrotal: Železný dědek, r: J. Zrotal; Fadějev: Mladá garda, r: O. Haas; Osvald: Racek má zpoždění, r: O. Lipský; Mareš, Fábera: Sokolovo, r: J. Sequens – 1949; Kolárová: Šeřík v hlavni, r: A. Klimeš; Chodoroff: Zločin ředitele Riggse, r: J. Matějovský, 1950; Bart: Lidé z Viktorky, r: T. Šeřínský;  Šafránek: Čest poručíka Bakera, r: F. Klika – 1951). Ilustrativní popisností a nápodobou schematizovaných životních vzorů korespondoval inscenační styl s šablonovitostí uváděných her. Částečně se z něho vymaňovaly inscenace klasických her (Zapolska: Morálka paní Dulské a zejm. Beaumontova a Fletcherova komedie Zkrocení zlého muže – 1950). Ojedinělou výjimku představovalo Radokovo nastudování Šamberkova Jedenáctého přikázání (1950), které přesáhlo ráz produkce DSF v několika směrech. Radok hru uvedl v podstatné úpravě, která ji žánrově proměnila v operetní frašku (h: J. Sternwald), inscenaci důsledně stylizoval (secesní kolorit a jeho jemné parodování) a jako jediný z režisérů v DSF (a v českém divadle přelomu 40. a 50. let vůbec) se scénografem J. Svobodou funkčně využil postupy a prostředky filmu (projekce filmových dotáček). Vztah filmu a divadla, který se v praxi DSF odbýval pouze v rovině organizačně-provozní a dramaturgické, Radok otevřel v rovině umělecké.

DSF, které mělo sloučit zájmy filmu a divadla, začalo brzy doplácet na nedomyšlenost koncepce. Mamutí soubor, čítající při zahájení 66 herců, se při 7–8 premiérách v sezoně nemohl uplatnit. Ani do filmů nebyli členové DSF obsazováni tolik, jak se původně předpokládalo. Sepětí s filmem se však silně projevovalo v dramaturgii. Na scénu se dostávaly upravené texty filmových scénářů, či naopak, uváděné hry byly zfilmovány (Racek má zpoždění, Štika v rybníce, Sokolovo). Divadlo fungovalo jako jakási zkušebna pro film.

Po Stejskalově odchodu z funkce ředitele (1950) divadlo vedl krátký čas J. Sequens, kterého vystřídal T. Šeřínský (do té doby šéf teplického divadla). Řídil je v jeho poslední sezoně (1950/51), na jejímž počátku bylo k DSF připojeno divadlo karlínské, dosud provozované Ústředím divadel Umění lidu. Spojení bylo ryze administrativní, soubory zůstaly zachovány a nedošlo mezi nimi k vzájemné spolupráci. Na karlínskou scénu, jejíž profilace zábavného hudebního divadla zůstala zachována, bylo po prázdninách přeneseno a dále reprízováno Radokovo přepracované Jedenácté přikázání.

Na konci sez. 1950/51 Čs. státní film ukončil provozování obou scén. DSF zaniklo, scéna v paláci U Nováků byla dočasně uzavřena a původní soubor rozpuštěn. Karlínské divadlo pokračovalo v činnosti bez významnějších personálních a programových změn jako městská scéna ve správě ÚNV hl. města Prahy.

Literatura

Nesign.: Divadlo filmového studia, LN 29. 8. 1948; eas [E. A. Saudek]: Nové divadlo, LN 31. 10. 1948 + Dvě hry o sovětské výchově, LN 23. 1. 1949 + Pravda je krása, LN 3. 4. 1949; H. Budínová: Špatné vykročení, KP 3, 1947/48, č. 65, s. 7; J. Hájek: Druhý omyl Divadla filmového studia, RP 8. 12. 1948; B. Wirthová: Železný dědek na scéně, LN 9. 3. 1949; pro: Dvě jiráskovské dramatizace, LN 19. 5. 1949 + Divadlo státního filmu do nové éry, LN 5. 10. 1949; S. Machonin: Sokolovo – další úspěch českého divadla, LN 15. 12. 1949; J. Opavský: Pevnost na Volze – hrdinská hra o S. M. Kirovovi, RP 3. 3. 1950; bs [B. Slavík]: Úspěch Jedenáctého přikázání, LD 20. 6. 1950; aur [A. Urbanová]: Hlas volající do boje, LN 21. 10. 1950 + Cesta operety, LN 29. 11. 1950; J. K. [J. Kopecký]: Havířská čest, LN 6. 2. 1951; J. Kopecký, J. Zelenka: Za dolarovou oponou, LN 25. 4. 1951; J. Grossman: O kombinaci divadla a filmu, in sb. Laterna magika, 1968, s. 72; Z. Hedbávný: Alfréd Radok, 1994, s. 172; sb. Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní, 70 let divadla v paláci U Nováků, 1999.

Vznik: 2000
Autor: Eva Šormová