Černé divadlo Jiřího Srnce: Porovnání verzí

Verze z 23. 1. 2017, 09:50

Počátky souboru Černého divadla Jiřího Srnce (ČDS) spadají do konce 50. let, kdy pod vlivem experimentů francouzských loutkářů G. Lafaye a Y. Yoly začali i čeští loutkáři (zejm. skupina Salamandr z Divadla S+H) zkoušet techniku černého divadla. Loutkářský režisér J. Srnec, jenž si její možnosti ověřil v absolventském představení (Zelenka: Pan Sen, Brno, 1959), sestavil převážně z absolventů loutkářské katedry DAMU (L. Koutná, J. Lamka, H. Lamková, N. Munzarová, Z. Srncová a J. Zelenková) černodivadelní skupinu 7/7, která od podzimu 1959 vystupovala se scénkami Kouzelník a Pradlenka v pořadu Nocturno v Semaforu. Po úspěchu na Světovém festivalu mládeže ve Vídni byl soubor pozván k účasti na výstavě 15 let socialistického Československa v Moskvě a Kyjevě (1960), kde se prezentoval pořadem Preludium. 1960 nastudoval první celovečerní pořad To jsou věci (prem. v divadle Loutka, úvodní slovo M. Horníček), v němž se pantomimické scénky oživlých scénických objektů střídaly s poetickými povídkami M. Macourka čtenými J. Werichem a L. Hermanovou. Nekonvenční scénický projev využívající triků černodivadelní techniky byl poetickou stylizací blízký směřování vznikajících malých scén. 1960 se skupina podílela na pořadu Trochu v Divadle Na zábradlí. 1961, kdy si Srnec odbýval v AUSu vojenskou prezenční službu, přešla větší část skupiny vedená H. Lamkovou do Alhambry.

J. Srnec sestavil 1961 v Divadle Na zábradlí novou skupinu, Černé divadlo, s níž znovu nastudoval pořad To jsou věci. Složení nového souboru převážně z tanečníků a výtvarníků (J. Anderle, J. Balcar, F. Kratochvíl, E. Kröschlová, E. Macenauerová, B. Žemlička ad.) naznačovalo snahu odlišit se od jiných černodivadelních souborů. ČDS výrazně překračovalo rámec loutkového divadla a kladlo důraz na emotivnost výtvarného pohybu tanečníků a scénických objektů, technikou černého divadla osvobozeného od fyzikálních zákonů. Srnec jako libretista, režisér všech inscenací i autor scénické hudby usiloval syntézou pohybu, světla, barev, tvarů, hudby a stylizovaného hereckého projevu o jevištní metaforičnost snově poetického ladění. Úspěch na divadelním festivalu v Edinburghu (1962) s pořadem What next? otevřel souboru cestu do světa. 1964 se stal součástí SDS, avšak neměl vlastní scénu a působil převážně v zahraničí (např. 1964 v Belgii, Itálii, Francii, Austrálii, SRN, NDR). V mnoha evropských zemích (zejm. v SRN, Holandsku, Španělsku) hostovalo ČDS téměř každý rok, od 70. let bylo známé ve všech světadílech. Zájezdová praxe stvrdila původní orientaci ČDS na všeobecně srozumitelné nonverbální výrazové prostředky. Na nich byly postaveny další inscenace: Srncovy Metafory (1963), Pod vrásky (v: J. Anderle, F. Kratochvíl, J. Srnec, 1965), Pruhovaný sen (v: J. Srnec a F. Kratochvíl, 1967) i alegorická revue Jarmark rukou (1969). Skládaly se převážně z kratších pointovaných scének v širokém žánrovém spektru (od lyrické Pradlenky či Rybáře ke groteskní pantomimě Kufry). V jednotlivých inscenacích Srnec akcentoval různé složky: např. taneční v Diluviu (v: E. Srncová, B. Žemlička, ch: L. Ogoun, 1971), výtvarnou v Legendách staré matky Prahy (v: B. Žemlička, J. Srnec, 1973). Secesní vaudeville Létající velociped (v: B. Žemlička, 1975) měl poprvé ucelený dramatický příběh, součástí inscenace Týden snů (1979) byla filmová projekce. V tomto období prošli souborem mj. M. Anderlová, M. Čechová, V. Kubíček, J. Matějčková, J. Rybová, F. Špergl, E. Srncová. Šéfem výpravy byl B. Žemlička.

Od 1981 se provozovatelem ČDS stalo PKS, od 1983 Čs. státní soubor písní a tanců. Soubor nadále působil především v zahraničí, kde většinou uváděl i nové premiéry. Po retrospektivním pořadu z dosavadní tvorby Na břehu (1981) uvedlo ČDS poetickou reminiscenci na dětství Čas moudrý vetešník (1984) a klauniádu s filozofickým podtextem Černý klaun (1989). Vrcholná inscenace 80. let, Alice v říši zázraků (v: B. Žemlička, B. Lesáková, K. Ebelová, 1989), adekvátně vyjádřila hravost a snovou fantazii Carrollovy předlohy. K magii pohádky se soubor vrátil nastudováním Petra Pana (1993) na motivy J. M. Barrieho. V nejvýpravnější inscenaci, Ahasver – Legendy magické Prahy (v: M. Heřmánek, B. Žemlička, k: Š. Hejnová, kamera: E. Sirotek, A. Daňhel, 1993), byl podobně jako v Laterně magice, s níž Srnec rovněž spolupracuje, využit film a polyekranová projekce k vizualizaci, rytmizaci a dynamizaci příběhu.

1990–94 působilo ČDS pod Českým uměleckým studiem, poté se osamostatnilo. Hledání stálé scény v Praze bylo bezvýsledné; 1996 získalo ČDS pouze provozní základnu na Zbraslavi. V současné době má dva soubory. Jeden podniká zájezdy do zahraničí (uměl. šéf P. Beneš), druhý (uměl. šéf J. Martinec) uvádí na různých pražských scénách inscenaci Ahasver.

Literatura

J. Halík: 7/7 = 1 též Úvahy nad moderností, černým divadlem a pantomimou, Čs. loutkář 9, 1959, s. 270 + Černého divadla cesty a problémy, Čs. loutkář 13, 1963, s. 181; F. Černý: Černé divadlo, Tvorba 26, 1961, s. 236; J. Uher: Černá múza, Divadlo 18, 1967, březen, s. 47; J. Jaroš: Tři stránky černého principu, Čs. loutkář 19, 1969, s. 51; O. Brůna: O černém a jiném, Scéna 1, 1976, č. 13, s. 2; I. Rössler: Na břehu dvacetiletého proudění, Tvorba 12, 1981, č. 31, s. 6; P. Bárta: Sametové rovnoběžky Černého divadla, 1983; M. Švagrová: Černé před černým vidět není, LN 2. 7. 1994, příloha s. 1; N. Malíková: S Jiřím Srncem o divadle a o životě nejen černém, Loutkář 47, 1997, s. 36.

Vznik: 2000
Autor: Alice Dubská