Mussik, Thekla: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 09:49

Rozená Seifertová. Bližší biografické údaje nejsou známy. Od roku 1849 manželka ředitele divadelní společnosti Gustava Julia Mussika, matka herečky a zpěvačky Angeliky Mussikové, provdané Suttnerové.

Vyrůstala v pěstounské péči Josefa Hübnera ze Svobody nad Úpou, ředitele německojazyčné kočovné divadelní společnosti. 1817 bylo Hübnerovi uděleno povolení pořádat představení v menších městech královéhradeckého a bydžovského kraje, jež bylo následujících letech nepravidelně rozšiřováno pro další města středních, východních a severních Čech. Po Hübnerově smrti (1845) požádala Thekla Seifertová o převedení jeho koncese pro kraje boleslavský, bydžovský a hradecký na svou osobu a 26. října 1846 jí bylo vyhověno. V té době měl již významný vliv na chod její společnosti G. J. Mussik (hovoří o tom zprávy z Loun a Žatce v Bohemii 15. 10. a 20. 12. 1846). Od listopadu nebo začátku prosince 1846 hrála Seifertová do února 1847 v Hostinném. Ač bylastále koncesionářkou, obchodní a organizační vedení měl již G. J. Mussik. Po sňatku (asi 1849) požádal Mussik o převedení koncese a od roku 1850 nesla společnost jeho jméno.

Ač se zpočátku Thekla M. věnovala rovněž herecké profesi (obor Anstandsdame), vystupovala stále méně a pečovala o organizační a finanční záležitosti. Tento stav trval do 30. prosince 1868 kdy její manžel v Chebu zemřel. Koncese přešla opět na Theklu M. a vymezila společnosti jako působiště Čechy, včetně Františkových Lázní, s vyloučením Prahy a ostatních lázeňských měst, na dobu solárního roku 1869 (s hraniucí o Velikonocích). Ředitelské období Thekly M. trvalo do listopadu 1875. Zdá se, že v posledním období se na vedení společnosti podílela širší rodina. 1875 udělilo místodržitelství „divadelnímu podnikatelství Mussik-Suttner, sestávajícímu z ředitelky–vdovy Thekly M. a jejího zetě Suttnera“, koncesi pro Čechy s vyloučením Prahy, pražského policejního rajónu, Liberce a lázeňských měst kromě Karlových Varů na dobu solárního roku 1876. Dokument sice používá označení „divadelní podnikatelství Mussik-Suttner“, ale almanachy z ledna 1877 uvádějí jako ředitelku Angelinu Suttner-Mussik, dceru Thekly M. a G. J. Mussika. Pod vedením provdané dcery pokračovala činnost společnosti do léta 1878. O jejích dalších osudech není nic známo.

Thekla M. i její dcera navazovaly na režim z doby Gustava Julia M. Důležitým zdrojem příjmů byly i nadále víceleté smlouvy s městy a pronájem více scén na jeden rok. Divadlo ve Františkových Lázních získal v roce 1868 ještě Mussik; městské divadlo v Žatci, v Karlových Varech, nově postavené německé divadlo v Plzni (otevřeno 1869) nebo městské divadlo v Liberci (1875–78) získaly už jeho dědičky. Zůstal zachován i široký repertoár z dřívější doby, dílčí rozdíly vycházely spíše z aktuálních působišť a ze sociálního složení místního obecenstva. Hlavním těžištěm byla činohra, počínaje díly klasickými (Shakespeare, Moliére, Goethe, Schiller), přes novější (Raimund, Nestroy, Grillparzer), až po díla současná (Sardou, Bauernfeld, Gutzkow, Anzengruber, Bjørnson). Druhým a ekonomicky nejvýznamnějším těžištěm repertoáru byla starší i soudobá opereta (Offenbach, Suppé, Lecocq ad.). Operu uváděla Thekla M. méně často, vybírala díla všeobecně známá (Weber, Lortzing, Bellini, Donizetti, Auber, Boildieu), přijala i novou tvorbu Verdiho. Zcela výjimečně se objevila Mozartova opera.

O dobrém jménu a postavení společnosti svědčí, že s ní vystoupila řada předních hereckých a pěveckých osobností z tuzemska i ze zahraničí. Např. 1874 hostovala se společností v Karlových Varech známá vídeňská subreta rozporuplné pověsti Josefina Gallmeyer, 1875 tamtéž zpěvačka Wilhelmine Ullmayer z pražského německého divadla, 1877 vystoupila se společností v Liberci Johanna Buska, tehdy vídeňská dvorní herečka, později manželka pražského ředitele Angela Neumanna.

Nově postavené městské divadlo ve Františkových Lázních si pronajal G. J. Mussik v roce 1868 na tři roky. Společnost Thekly M. v něm poprvé vystupovala v létě 1869. Zpočátku patrně neměla valné návštěvy. (Novostavba působila údajně slohově okázale, málo účelně.) O repertoáru je více zpráv až z konce srpna a ze září 1869. V činohře převažovaly veselohry a frašky, z novější produkce se objevili Hahn (Im Vorzimmer seiner Excellenz) a Banville (Gringoire). Hojně byly hrány Offenbachovy operety; výjimečným představením byl Orpheus in der Unterwelt 28. srpna 1869, kdy účinkovala řada hostů. Eurydiku ztvárnila Angelika S.-M., roli Pluta herec z mnichovského akciového divadla Otto Mayer. Společnost zajížděla do Františkových Lázní i v zimě 1869/70, kterou trávila v Chebu.

V Žatci, kde působila v městském divadle v zimní sezoně 1870/71, nastoupila Thekla M. po společnosti Adolfa Haase. V relativně nové budově postavené 1848–49 zahájila 22. 10. 1870 populární veselohrou J. Rosena Begehre nicht des nächsten Hausfrau a Offenbachovou operetou Die Zaubergeige. Opereta v repertoáru dominovala, klasické hry (s výjimkou Schillera) se neobjevily, na programu byli Raimund, Görner, Mirani, Laube ad.

Karlovy Vary, kam Thekla M. poprvé přijela v létě 1871, zaujímaly v jejích divadelních aktivitách čelné místo. Zprávy o první sezoně vyznívají rozpačitě. Divácký zájem sice nechyběl, souborhrál denně před plným domem, obecenstvo ale zřejmě nereagovalo zcela vstřícně a soubor prožil blíže nepopsané „hořké chvíle“. Pozitivní ohlasy ale nechyběly, mimořádného ohlasu se zřejmě dočkal mj. hostující pruský dvorní herec Emil Giebert. O postavení operety v repertoáru svědčí i zpráva z roku 1872. Na základě smlouvy s městskou radou byla Thekla M. povinna pořídit do divadla každoročně jeden nový komplet dekorací. V závěru letní sezóny 1872 skutečně dodala hojně užívanou sadu k Offenbachově operetě Orfeus in der Unterwelt. V létě 1874 se na operetním repertoáru poprvé objevil Lecocq (Hundert Jungfrauen, Angot, die Tochter der Halle).

Karlovarská městská rada zadala 1875 městské divadlo řediteli Eduardu Bachmannovi. V té době už Thekla M. předala společnost své dceři, která postavila (nad dnešní Goethovou stezkou) dřevěnou arénu, v níž  25. června 1876 zahájila provoz fraškou F. Berga Frauen, wie sie nicht sein sollen. Referent místního tisku pochvalně komentoval především stavbu samu (údajně ve „švýcarském stylu“), jejíž přednosti tkví v „prostornosti, účelnosti a komfortním vybavení.“ Na letní štace do Karlových Varů se společnost vrátila i ve svých dvou posledních sezónách,  1877 a 1878. Repertoár obsahoval nové autory (mj. Bjornson: Die Neuvermählten). V létě 1877 a 1878 zajela Thekla M. i do Žatce se třemi činohrami (Rosen: Grössenwahn, Jordan: Durch´s Ohr a Hell: Memoiren des Teufels).

Prestižním působištěm společnosti Thekly M. byla Plzeň. Po opakovaném přidělení správy městského divadla společnosti Pavla Švandy ze Semčic (1866–1868) a po volebním vítězství českých politických stran bylo 21. října 1869 v Plzni otevřeno Rossiniho operou Vilém Tell v provedení předních členů pražského německého divadla nové německé divadlo. Postavil jej architekt Josef Niklas z rozhodnutí plzeňského Theatervereinu. Pronájem pro sezóny 1869/1870 a 1870/1871 získal ředitel Walburg-Wesetzky. Thekla M. je uvedena jako nájemce od roku 1871. Konkurenční prostředí a náročné publikum, změnilo nabídku její společnosti. Větší důraz získala klasická činohra, vedle operetních produkcí se objevil větší počet operních představení. Kromě Shakespeara (Wie es Euch gefällt) se vrátil do repertoáru Goethe (Faust) a pět Schillerových titulů, včetně jevištní adaptace básně Das Lied von der Glocke. Společnost hrála poprvé Moliéra (Der Geizige). V operetě dominovali Offenbach a von Suppé, v operní nabídce se objevil Mozartův Don Juan. V zimní sezoně 1872/73 opera zmizela.

V roce 1872 se Thekle M. podařilo prodloužit pronájem do roku 1875. Nabízela se možnost ustavit její společnost jako konsolidovaný soubor, který by souběžně vedl divadla v Karlových Varech a v Plzni. Plzeňské úřady v lednu 1873 s touto vyhlídkou ostře nesouhlasily, poukazovaly zejména na technické nedostatky v německém divadle, s návrhem, aby je do správy získala jiná direkce, jmenovitě ředitel Carl Moser. Thekla M. obhájila pronájem ještě na následující dvě sezony. Kritice, jež se patrně týkala i nepřítomnosti operních večerů, čelila tím, že na jaro 1873 angažovala mimo vlastní soubor samostatnou operní společnost pod vedením ředitele neidentifikovaného ředitele Helda. Ten uvedl mezi Velikonocemi a 15. květnem 1873 dvanáct oper (Bellini, Donizetti, Verdi, Flotow, Boildieu, Auber, Meyerbeer, Balfé a Halévy). Zatímco sezona 1873/74 zůstala u náročnějšího repertoáru, včetně klasiků, následující rok od vyšších ambicí spíše ustoupil, byť Thekla M. poprvé nabídla Shakespearova Hamleta. Není známo, zda soubor hrál v Plzni i v zimě 1875/76, po uzavření letní štace v Karlových Varech. V čele společnosti stanula Angelika Suttner-M., jejímž příštím zimním působištěm se stal v letech 1875/76 i 1876/77 Liberec. 

Tzv. soukenické divadlo bylo v Liberci provozováno mezi lety 1820 a 1879, kdy vyhořelo; liberecký soukenický cech, jemuž budova patřila, ji podle tisku z března 1876 pronajal  „karlovarské divadelní direkci Suttner-Mussik“. Angelika zahájila 23. září 1876 operetou Die Fledermaus J. Strausse ml. Premiéra byla napjatě očekávána (po ne zcela zdařilých výkonech předchozí direkce Julia Posingera) a dobře přijata. I v Liberci se do programové nabídky zásadně promítl operetní žánr (Offenbach, von Suppé,  Lecocq, Jonas) a frašky, ale nechyběly ani náročné činohry (Shakespeare, Molière, Goethe), zato chyběla opera. Deník Reichenberger Zeitung provoz pravidelně sledoval. Až druhá liberecká zimní sezóna 1877/78 zahrnovala operní tituly, ač menšinově. Společnost také zachytila nastupující vlnu divácky  atraktivních výpravných her (Verne: Die Reise nach Sibirien a Die Reise um die Erde in 80 Tagen).

Umělecký personál společnosti Thekly M. a Angeliky S.-M., podobnějako v době Gustava Julia M., měl pevné jádro ve spřízněných osobách a celých angažovaných rodinách; jiní členové se střídali. Podrobnější informace o jeho složení a oborovém zařazení publikovala ročenka Deutscher Bühnenalmanach, byť nepravidelně. Stručné zprávy přinášel i denní tisk; např. ředitelka oznamovala s vyhlášením předplatného angažování nových osob. Bohaté na informace je zejména poslední liberecké období.

Důležitou výkonnou silou zůstávala trvale Angelika Suttner-M., zdatná zpěvačka, jejíž výkony v operetě měly velmi dobrý ohlas a jež se uplatnila i v opeře. Z hereckých rodin tohoto období lze uvést rodinu Mitscherlingů, jež se ve službách společnosti objevila poprvé roku 1852. Např. během sezóny 1868/69 byla členem p. Mitscherling (komické zpěvní role), pí. Mitscherlingová (komické staré) a Georgine Mitscherlingová, někdejší představitelka dětských rolí éře G. J. Mussika. Společnost už tehdy pravděpodobně opustil Georginin bratr  Bruno Mitscherling, rovněž herec dětských rolí.

Z dalších hereckých rodin lze uvést rodinu Denemy, součást společnosti od litoměřické zimní sezony 1864/65. Tvořili ji Gottfried Denemy (operetní režie, charakterní role), jeho nejmenovaná manželka (operetní subreta) a dcera Elise v oboru naivních milovnic, lokálních a operetních zpěvních partií. 1871 se rodina osamostatnila, G. Denemy se stal ředitelem městského divadla v Chebu a zároveň získal do své správy letní divadlo ve Františkových Lázních. Do souboru Thekly M. patřili též manželé Colasovi, angažovaní již v 60. letech: Johann Colas (režie, obor humorných otců a komických charakterních rolí) a jeho nejmenovaná manželka (sborová zpěvačka, obor druhých matek).

S Angelikou S.-M. spolupracovala rodina Nicolini: Julius Nicolini (režie a první operetní tenor), Caroline Nicolini-Berger (první operetní a lokální zpěvní partie), Anna Nicolini (první komické staré a matky). Také tato rodina založila posléze vlastní společnost, jež si od podzimu 1878 pronajala Soukenické divadlo v Liberci a setrvala v něm do požáru.

O hudební doprovod představení Thekly M. se staral najatý orchestr, složený většinou z místních hudebníků nebo ze členů lázeňských kapel (informace uvádí Deutscher Bühnenalmanach).Pevná místa ve společnosti měli kapelník a ředitel orchestru. Hudební doprovod např. v žatecké zimní sezóně 1870/71 zajišťovalo třicet hudebníků lázeňské kapely z Františkových Lázní. Během zimy 1872/73 v Plzni byl kapelníkem p. Horak, funkci ředitele dvacetičlenného orchestru vykonával p. Mrazek. Stejně jako Gustav Julius M. zaměstnávala jeho vdova malíře dekorací (p. Jäger nebo p. Krämer). V sezoně 1874/75 měla společnost strojníka, p. Feuerbachera.

Angelika Suttner-Mussik (Role)

Eurydika / Offenbach: Orfeus in der Unterwelt, Františkovy Lázně 1869. – Manuelita /Offenbach: Mädchen von Elisonzo, Žatec 1870/1871. – Clairette / Lecocq: Mamselle Angot, die Tochter der Halle; Giroflé-Girofla / Lecocq: Giroflé-Giroflá, obojí Karlovy Vary 1877).

Působiště

Františkovy Lázně / Franzensbad: Od června 1868 tříletá koncese (Egerer Anzeiger 23. 1. 1868, Bohemia 14. 6. 1868). – 10. 6. – 20. 9. 1869 (Egerer Zeitung 3. 6. 1869, 8. 7. 1869), pravděpodobně také zima 1869, léto 1870. 

Cheb / Eger: Prosinec 1868 až leden 1869 (Egerer Anzeiger 7. 1. 1869). – 13. 11. 1869 až leden 1870 (Bohemia č. 279, 23. 11. 1869).

Karlovy Vary / Karlsbad: Léto 1871, smlouva o pronájmu městského divadla (bližší informace o délce pronájmu, repertoáru ani uměleckých výkonech nejsou prozatím zjištěny, viz. J. . –  Jaro a léto 1872: od 1. 5. 1872 (Wochenblatt für Karlsbad und die Umgebung 31. 8. 1872). –  Jaro a léto 1873. – Léto 1874: sezona zahájena 11. 4. 1874. – Léto až polovina října  1875: sezona zahájena 11. 4. 1875 (Wochenblatt für Karlsbad und die Umgebung 11. 4. 1875). – Léto 1876: 25. 6. 1876 (soukromá aréna Angeliky Suttner-M.), pronájem městského divadla Eduardu Bachmannovi (Karlsbader Anzeiger 16. 4. 1876). – Jaro až léto 1877: sezona zahájena 13. 5. 1877.

Liberec / Reichenberg: Březen 1876: zpráva o rozhodnutí libereckého soukenického cechu propůjčit na následující dvě sezony divadlo „karlovarské direkci Suttner-Mussik“ (Budweiser Kreisblatt 29. 3. 1876). – Podzim až zima 1876: sezona zahájena 23. 10. 1876 (Reichenberger Zeitung 26. 9. 1876, 30. 9. 1876, 26. 11. 1876, 28. 11. 1876, 12. 12. 1876, 17. 12. 1876, 11. 2. 1877). –  Podzim až zima 1877: sezona zahájena 13. 10. 1877 (Reichenberger Zeitung 12. 10. 1877).

Plzeň / Pilsen: Podzim až zima 1871: sezona zahájena 21. 10. 1871 (Pilsner Zeitung). – Podzim až zima 1872: zprávy o prvním představení 26. 10. 1872 (Pilsner Zeitung). – Únor 1872: smlouva o užívání německého divadla v Plzni společností Thekly M. na nadcházející tři sezony, jednotná správa divadel v Plzni a Karlových Varech s jediným souborem Thekly M., stabilizace a zvýšení úrovně divadelní činnosti (Pilsner Zeitung 21. 2. 1872). – Leden 1873: návrh na zadání divadla direkci Carla Mosera (Pilsner Zeitung 4. 1. 1873). – Podzim až zima 1873: sezona zahájena 18. 10. 1873 (Pilsner Zeitung). – Podzim až zima 1874: sezona zahájena 21. 10. 1874 (Pilsner Zeitung 17. 10. 1874).   

Varnsdorf: Září (cca. polovina září) 1877 až 11. 10. 1877 (Abwehr 1. 9. 1877).

Žatec / Saaz: Zima 1870/1871 (Egerer Zeitung 11. 8. 1870, Bote von der Eger und Biela 26. 10. 1870, s. 571, 4. 12. 1870. – Léto 1878 (Deutsches Volksblatt/Saazer Nachrichten 3. 8. 1878).

Periodika

Egerer Zeitung 7. 1. 1869 (poděkování Thekly M. za projevy úcty zesnulému manželovi );

Deutscher Bühnenalmanach, Berlin 1869, s. 123–124; 1870, s. 110–111; 1871, s. 271–272;  1872, s. 246–247; 1874, s. 236–237; 1875, s. 272–274; 1876, s. 47–48; 1877, s. 252–253;  1878, s. 238–239. 

Prameny

Podrobné prameny k jednotlivým působištím společnosti Thekly M. uvádí J. Hilmera v práci Činnost německých divadelních společností v českých provinciích 19. století  

Literatura

Hilmera CD 307; Franzensbader Stadttheater 1928. Festschrift zum 60 jährigen Jubiläum des Franzensbader Stadttheaters, Franzensbad, 1928, s. 6, 7; M. Kaufmann: Musikgeschichte des Karlsbader Stadttheaters, Karlsbad 1932, s. 49; J. Janáček: Čtyřikrát městské divadlo Liberec. Stadttheater Reichenberg 1883–1938, Liberec 2004, obsahuje soupis repertoáru od 1832 do 1879, s. 87-90; A. Javorin: Žatec. Plzeň. Liberec, Divadla a divadelní sály v českých krajích, Díl I., Praha 1949, s. 315, 171-172, 103; A. Špelda: Plzeňská zpěvohra v starém divadle 1868 – 1902, 1950 – 1954, s. 13, 46.

Vznik: 30.11.2012
Autor: Martin Hanoušek