Schwestka, Karl: Porovnání verzí

Verze z 23. 1. 2017, 09:49

Mikulášské divadlo (St. Niklas-Theater) působilo v knihovně bývalého benediktinského kláštera u sv. Mikuláše na pražském Starém Městě (č. p. 24) v letech 1816–1880. Klášter byl součástí většího objektu na tzv. kurném trhu v tehdejší Mikulášské ul. (dnešní Pařížská), k němuž patřil kostel a prelatura, kterou stavěl 1727–1730 Vít Václav Kaňka. Dostavěl ji Kilian Ignatz Dientzenhofer a přistavěl k ní klášter, v němž byla místnost pro nemocné, zvláštní kaple, velká knihovna a jídelna. Císař Josef II. klášter v roce 1785 zrušil. Kostel byl spolu s konventem 1789 prodán, 1791 jej koupila pražská obec. Sloužil k uložení obilí, později jako sklad nábytku. 1865 byl vyklizen a na omezenou dobu upraven jako koncertní sál, poté si jej pronajala pravoslavná církev.

Prelaturu s klášterem koupil za 13 000 zl. Šimon Král. Nemohl však zaplatit a obě budovy byly prodány Dorotě Sängrové, která se provdala za Karla Sch. Budova opatství si uchovala barokní podobu až do asanace Starého Města a Josefova; 1897 byla nahrazena novostavbou. Z původního benediktinského komplexu se dodnes zachoval jen kostel.

Klášterní knihovna sloužila veřejnosti od roku 1816. Tehdy sem přesídlila ochotnická skupina německých obchodních příručí vedená Klementem a Balkem z tzv. Billotova domu v Ječné ulici č. p. 506 na Novém Městě. Soukromá scéna měla sloužit různým ochotnickým společnostem. Klementova společnost byla ustavena jako jednací komise, jež se zaměřila na získání úředního povolení pro ochotnické scény, a Balkemu se roku 1816 podařilo v sále knihovny zrušeného benediktinského kláštera u sv. Mikuláše najít odpovídající prostor a pronajmout jej od dosavadního vlastníka Sch. za 70 zl. ročně; majitel rovněž přispěl na renovaci prostoru částkou 100 zl.

Nová scéna Dilettanten-Theater zu St. Niklas / Mikulášské divadlo nebyla příliš vhodně umístěná. Návštěvník musel překonávat příkré schody do třetího patra, kde se nacházel sál. Hlediště čítalo 160 míst, jež zahrnovala 92 vyhrazených míst k sezení a špatně přístupná místa v první řadě, na galerii 40 míst k sezení a čtyři lóže s 20 sedadly. Celá místnost byla 18 m dlouhá a 8 m široká.

Každý člen spolku složil při vstupu 40 zl. a tento obnos dostal v případě propuštění zpět, v případě dobrovolného odchodu jej ale nemohl vyžadovat. Klement byl uměleckým i administrativním vedoucím, působil však jen dva měsíce. 16. 5. 1816 byla scéna otevřena prologem barona Steinmetze, Kotzebueho veselohrou Die englischen Waaren a d’Allayrakovou zpěvohrou Die Nacht im Walde (Dvě slova aneb Nocleh v lese, překlad J. N. Štěpánka byl již 1815 proveden ve Stavovském divadle, jazyky jednotlivých částí představení nelze už zjistit. V červenci převzal místo ředitele Bardaczi a po třech měsících jej předal dosavadnímu režisérovi Kramerovi (Krammerovi; Alois, jinde Antonín), váženému pražskému knihkupci, pod nímž scéna zažila velký vzestup. Většina rolí byla alternovaná, talentovaných členů byl dostatek, mnozí z nich se později stali členy stálých divadel, kde byli považováni za přirozené vzory. Sám Kramer měl praktické zkušenosti s divadlem, jeho režisér Hauschild, státní úředník, působil jako významný herec, především v rolích komických starců. Kramer posiloval příspěvky nových členů finanční základnu scény a tím, že se nakonec sám věnoval dobročinným představením, zajistil si úřední privilegium. 27. 8. 1817 se konalo první dobročinné představení pro chudobinec sv. Bartoloměje (Treitschke: Das Singspiel auf dem Dache, Kotzebue: Die Feuerprobe, Das verlorene Kind s hudbou kapelníka T. Zeha). Kramer stál v čele Mikulášského divadla do konce roku 1818, kdy zřídil venkovskou divadelní společnost, která hrála v zimě v Plzni, v létě v Karlových Varech a z jedné třetiny byla tvořena členy pražského divadla.

Ředitelství a privilegium přešly na majitele Karla Sch. (Vondráček uvádí Jan Karel Švestka), který pokračoval v dobročinných představeních ve prospěch městského chudobince u sv. Bartoloměje, ústavu pro slepce, ústavu pro hluchoněmé, nemocnice u alžbětinek, Spolku pro podporu domácích chudých, Vlašského sirotčince ad. (divadlo vydělalo pro dobročinné účely celkem 20 353 zl.). Aby příjem byl co největší, tiskl mu knihkupec a tiskař Gottlieb Haase divadelní cedule zdarma. V tomto období ochotníci už neplatili nájem, opatřovali si sami pouze divadelní potřeby a rekvizity. Provoz podléhal přísným normám. Kdo chtěl být členem společnosti, musel prokázat dobrou pověst, poctivý původ, příslušnost ke vzdělané vrstvě obyvatelstva svým stavem a povoláním, musel mít příjemný zevnějšek, slušné chování a jeho mluva musela být čistá a jasná (reprodukováno podle Teuber III, s. 66, Vondráček, Přehledné dějiny českého divadla I, s. 450). Své působiště hledalo v tomto prostoru rovněž pozdější Kajetánské divadlo s J. K. Tylem (1834), ale od úmyslu bylo upuštěno, protože vlastenci nebyli ochotni občas vystupoval v německých představeních, což Sch. uvedl mezi podmínkami pronájmu.

Tato soukromá převážně německá scéna zaujímala mezi ochotnickými divadly v Praze přední místo. Karl Sch. ji asi do poloviny 50. let 19. stol., kdy ji převzal Karl Eduard Sch., syn původního majitele, označovaný též jako Karl Schwestka jr. (1824 Litoměřice–1887 Praha).

Ten vydal vlastní divadelní zákony (Teuber). V seznamu členů (viz lit. Teuber, Vondráček, Bohemia 1915) je možné najít jména, která se uplatňovala v českém divadle, např. Josef Chauer, Josef Vilém Grabinger, Jan Nepomuk Škroup, Pavel Švanda ze Semčic, Karel Čech, Adolf Čech, Edmund Chvalovský, Anna Manetínská, Nina Herbstová, Ludvika Rottová. Z německých herců zde začínal Gustav Löwe nebo zpěvačky Lilli a Marie Lehmannovy, z dalších, kteří zůstali ochotníky, např. Baherová, Königová, režiséři Haager, Mottlik, Berdek, Heiter. Herecky zde občas působil i Karl Sch. (např. v roli Franze Moora v Schillerově dramatu Die Räuber). Mikulášské divadlo se pozvolna stalo školním divadlem též pro pražské pražské operní školy, rovněž bylo přípravkou pro Stavovské divadlo, které odtud přebíralo herce. Scéna ukončila svůj provoz 18. 4. 1880 za vedení Karla Eduarda Sch. (jiný zdroj uvádí chybně Carl Anton Sch.). Karl Eduard pak ještě krátkou dobu vedl německý spolek Deutscher Dilettanten-Verein, který byl následovníkem Schwestkova divadla a působil v Novoměstském divadle (Neustädter Theater). 

K repertoáru Mikulášského divadla jsou pouze torzovité informace (Novotný: Staropražská teatralia, zde uváděné odkazy na prameny se nepodařilo najít). Na představeních pro dobročinné účely byly uvedeny např. Guttenbergovo Die Verbannung (Vyhnanství) nebo Der Kerkermeister von Norwich (Žalářník z Norwiche), z roku 1824 jsou uváděny hry Dagobert, král Franků, Strelici, Záchrana za záchranu a Nenávist a láska; z běžného repertoáru pak zjištěna dramata Den Vykoupení (1824), Kdo je nevěsta? (1827), Cesta do města (1828), Dědictví východoindické, Husité před Naumburkem (1829), I mrtví trápí žárlivého, Přítel v nouzi (1830), Goethovi Die Geschwister (Sourozenci); Novotný zmiňuje rovněž spor mezi Karlem Sch. a J. N. Štěpánkem o rukopis Töpferovy hry Herrmann und Dorothea.

Prameny

Národní archiv ČR: Inventář Městského hejtmanství a policejního ředitelství, Praha 1769–1865 – 1819: Vyjádření gubernia k žádosti A. Krammera o povolení založit divadlo a operní společnost na venkově. Inv. č. 1999, kart. 56. – Fond PŘ 1861–1865, Policejní ředitelství Praha I – všeobecná registratura, kart. 749, sign. Sch/111/10: červen až říjen 1861, dům č. p. 27-I Staroměstské náměstí, K. E. Schwestka vs. Martin Balloun. – Fond PŘ 1871–1880, Policejní ředitelství Praha I – všeobecná registratura, kart. 2079, sign. Sch/111/44: 16. 10. 1874 spor o nahlášení podnájemníků na policejní ředitelství v domě č. p. 27-I (Niklas Kloster, Staroměstské nám.), Karl Eduard Sch.; 14. 1. 1875 zřejmě spor o poplatky v téže věci (Karl Eduard Schwestka); 8. 2. 1875 zřejmě majetkový spor, vedle K. E. Schwestky figuruje Carl Anton Schwestka (z Litoměřic?), který pravděpodobně bydlel v č. p. 27-I od 24. 8. 1870.

Periodika

Bohemia 54 [Prag] 1881, č. 337 (6. 12.), příl. s. 2; 55, 1882, č. 12 (12. 1.), s. 3; č. 80 (21. 3.), s. 8; č. 159 (11. 6.), s. 15; 56, 1883, č. 25, příl. s. 2; 81, 1908, č. 192 (14. 7.), s. 3. Deutsche Zeitung Bohemia 88, 1915, č. 288 (17. 10.), s. 8.

Literatura

E. A. Hruška: Staropražská divadelní topografie. Příspěvek k dějinám pražského divadelnictví od počátku až do konce XIX. století, nedat. rukopis, Divadelní ústav, Kabinet pro studium českého divadla, s. 131–133.

V. Kulhanek: Geschichte des Klosters der slavischen Benediktiner und der St. Niklas-Kirche auf der Altstadt Prags mit ausführlichen Daten über das Privattheater bei St. Niklas während seines 50jahr, Prag 1866, s. 64.

Č. Kulhánek: Klášter a kostel sv. Mikuláše na Starém městě Pražském. Praha 1865, s. 3, 12–13.

Der Führer durch Prag von Franz Klutschak. Prag 1878, s. 239–240.

H. Katz: Klutschaks Führer durch Prag und Umgebung. Prag 1887, s. 110–111.

O. Teuber: Geschichte des Prager Theaters III. Prag 1888, s. 64–67, 827–828.

Klášter sv. Mikuláše na Starém Městě pražském. Praha [1897], (nestr.).

J. Vondráček: Přehledné dějiny českého divadla I–III. Praha 1926, 1930.

A. Novotný: Staropražská theatralia. Materialie k dějinám pražského divadelnictví, Praha 1955, s. 113–115, 152.

J. Vondráček: Dějiny českého divadla. Doba obrozenská 1771–1824, Praha 1956, s. 449–450, 617.

J. Vondráček: Dějiny českého divadla. Doba předbřeznová 1824–1846, Praha 1957, s. 98, 235.

J. Vondráček: Přehledné dějiny českého divadla I–III. Praha 1926, 1930.

Deutschsprachiges Theater in Prag: Begegnungen der Sprachen und Kulturen. Ed. A. Jakubcová, J. Ludvová, V. Maidl). Praha, Divadelní ústav 2001, s. 500.

Literatura k dějinám kláštera

K. L. Řehák: Chrám i slovanské opatství u sv. Mikuláše na Starém Městě Pražském. Praha, Cyrillo-Methodějská knihtiskárna V. Kotrba 1896, s. 3, 30–32.

P. Vlček – P. Sommer – D. Foltýn: Encyklopedie českých klášterů. Praha, Nakladatelství Libri 1997, s. 548–551.

Vyobrazení

Národní muzeum: fond fotografií – Karl Sch. ml., 1859, sign. 32 F 92; Ve Schwestkově zahradě (společnost herců), 1859, sign. 32 F 93 (mj. sl. Márinka Schwestková, pí Schwestková, p. Schwestka st.).

Vojtěch Kubašta: Hlediště Schwestkova divadla (kresba č. 6). In A. Novotný: Staropražská theatralia : materialie k dějinám pražského divadelnictví. Praha , Čsl. divadelní a literární jednatelství v Praze 1955.

Anonymní vyobrazení Schwestkas Niklastheater (mit dem Eigentümer im Proszenium) um das Jahr 1870 je otištěno v Prager Theaterbuch 1924, Prag 1924, a převzato v encyklopedii Hudební divadlo v českých zemích – Osobnosti 19. století, 2006, s. 300.

Vznik: 30.11.2012
Autor: Nikola Homolová Richtrová