Laska, Julius: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 09:49

Psán též Láska. Po základní škole se učil hřebenářem. Podle Eisenberga měl již během učení zájem o divadlo, ale byl příliš mladý pro vstup do nějaké cestující společnosti. Poprvé vystoupil jako záskok s malým souborem ředitele Josefa Gellnera a ředitelky Theresie Bichlerové v hornorakouském Riedu, v divadle provozovaném současně se scénou ve Freystadtu (19. 10. 1868, Gonzaga, princ z Guastally, Lessing: Emilia Galotti). K herecké dráze se dostal po tříleté vojenské službě. Vystupoval v Bavorsku a v zemích rakousko-uherské monarchie (Straubing, Bolzano, Meran, Ingolstadt, Augsburg, Innsbruck, Lublaň, Šoproň [Ödenburg], Karlovy Vary a Olomouc). 1880 byl angažován do divadla Carla Schultze v Hamburku (mladý charakterní komik) a 1881 do Německého dvorního divadla v Petrohradu (první charakterní komik, též režisér). Jako carský dvorní herec se v roce 1882 úspěšně ucházel o angažmá v Zemském divadle v Linci u ředitele Dorna, kde se stal hercem a operetním a činoherním režisérem. 1884 linecké divadlo převzal jako ředitel.

L. neměl vlastní kapitál pro divadelní podnikání a musel hledat mecenáše. Už jeho předchůdce v ředitelské funkci provozoval více scén, aby opatřil souboru celoroční zaměstnání (Bad Isch, Sibiu /Hermannstad, Kronštat /Kronstadt). L. zkrátil lineckou sezonu z devíti na sedm měsíců. Vybudoval velký soubor a rozdělil ho mezi čtyři divadla.  V zimních měsících hrál ve Welsu, Steyru a Salcburku, v létě v Bad Ischl, Gmundenu a Bad Reichenhall v Bavorsku. Měl kompletní personál pro činohru a operetu v Salcburku, pro operu v Linci (1885 Wagner: Die Meistersingen von Nürnburg, 31. 10. 1886 Mozart: Don Juan s několika hosty z vídeňské dvorní opery). V neděli a ve svátek pořádal až 8 představení současně, dvě v Linci, dvě v Salcburku, dvě ve Welsu a dvě v Steyru. Podle potřeby sám vystupoval jako herec, v Linci a Salcburku přebíral také režii. Díky své obchodní obratnosti a kontaktům v centrálních úřadech získal pro cesty do Steyru a Welsu zvláštní levný vlak pro přepravu osob i nákladu před představením a po něm. Začátkem sezony 1888 zavedl v lineckém divadle na vlastní náklady elektrické osvětlení. Podporoval balet, přivedl mnoho hostů, dbal na bohatou výpravu. Linecká scéna měla za jeho vedení výbornou pověst.

Ekonomické podmínky podnikání se ale výměnou osob v úřadech zhoršily a L. musel hledat jiný podnikatelský režim, zejména trvalejší letní scénu. 1889 se uvolnilo místo ředitele Městského divadla v Mariánských Lázních (po ředitelích Karlu Moserovi a Ottilii Moserové), provozovaného v letní sezoně. Navzdory velké konkurenci (uvádí se několik desítek zájemců) L. díky své velmi dobré pověsti získal budovu do nájmu. Do ledna 1891 řídil sám ještě lineckou scénu, poté přibral spoluředitele a zůstal formálně ve funkci do 30. dubna 1891. Opustil velký soubor s více než 20 herci a herečkami, 17 zpěváky a třicetičlenným sborem.

V Mariánských Lázních začal 4. května 1889 s částí svého lineckého souboru a s částí linecké výpravy. Vystupoval zde rovněž jako herec. Jak uvádí Der Humorist (lit.) trvalo město na zahájení sezony již od začátku května, kdy v lázních ještě chyběli hosté, soubor vystupoval v poloprázdném divadle a ředitel se hned po první sezoně 1889/90 dostal do finanční tísně. Její řešení nabídla rodina ředitele Abrahama van Liera z Amsterdamu, která pozvala L. na delší hostování. L. musel dát do zástavy svou knihovnu (87 kompletních oper, mnoho činoher a frašek), aby získal prostředky na přepravu. Přijel s 38 členy opery a operety a 1. října 1891 započalo hostování Millöckerovou operetou Der arme Jonathan (L. v titulní roli). Kromě Amsterdamu (čtyřikrát v týdnu) vystupoval soubor třikrát v týdnu v přilehlých městech (Haag, Utrecht, Leyden, Harlem, Rotterdam, Nijmegen atd.). Po prvních úspěších propadli ochraptělí zpěváci s Leoncavallovou operou Cavalleria rusticana. L. ztratil velkou část publika, nemohl splácet svou zastavenou knihovnu a přišel o ni. (Nezískal ji zpět ani po návratu, kdy byly zjištěny nesrovnalosti v soudním řízení a prodeji.) Zpět do Čech se L. dostal díky úspěšnému představení Straussovy operety Der lustige Krieg, které uspořádal v Amsterdamu rakouský konzul. Do Mariánských Lázní se vrátil na otevření letní sezony 1892.

L. éra znamenala vzestup divadla v Mariánských Lázních, jež se mohlo srovnávat se scénami velkých měst, ač bylo provozováno jen v létě. L. si zajišťoval kvalitní soubor tím, že svým umělcům nabízel celoroční angažmá: současně s Mariánskými Lázněmi vedl divadlo v Innsbrucku (1890–1892, znovu po roce 1900), 1905–1909 v Regensburgu, 1910–1911 v Meranu, krátkodobě i další scény. Působením ve více městech se L. seznamoval s širokým repertoárem a s novinkami v oblasti jevištní techniky a získával možnost pozvat do Mariánských Lázní vynikající herce a zpěváky největších jevišť.

L. repertoár v Mariánských Lázních dával prostor všem žánrům, velmi významné postavení měla ale opereta, dominovala opereta, pro kterou L. vybíral největší část souboru. Městská rada, která divadlo pronajímala, spoléhala na dobrou návštěvnost operetních představení. S pomocí hostů inscenoval L. ale také náročné opery (Verdi, Leoncavallo: Cavalleria Rusticana, Mascagni: Der Bajazzo, Bizet: Carmen), běžný operní repertoár (Weber: Čarostřelec, Kreutzer: Das Nachtlager von Granada, Nessler: Der Trompeter von Säckingen, Lortzing: Der Waffenschmied), příležitostně jednotlivé operní akty, též z děl Richarda Wagnera, které uvedla větší skupina hostujících umělců. L. náročnou repertoárovou nabídku lze dokumentovat na představeních pro anglického krále Eduarda VII. který pobýval v Mariánských Lázních po několik let (poprvé 1897 ještě jako Princ z Walesu) vždy několik týdnů v srpnu, navštěvoval se svým doprovodem divadlo a vybíral si repertoár. L. angažoval vynikající síly (Martha Leffler- Burckhart, Alfred Barry, Hans Winkelmann, Jan von Gorkom, Carl Hillman, Margarethe Siems, Werner Alberti, dvorní kapelník z Karlsruhe Alfred Lorentz). Uvedl Verdiho (1902 Aida, Rigoletto, Troubadour,1906 La Traviatu), Offenbachovu operu Hoffmannovy Povídky (15. 8. 1903 se sopranistkou Selmou Kurzovou z Vídeňské opery a tenoristou Karlem Streitmannem ad.). V srpnu 1904 angažoval L. pro dvoudenní hostování ansámbl Beyreuthských her (23. 8. Wagner: Tannhäuser, Lohengrin, 1. akt.; 25. 8. Die Meistersinger von Nürnberg, 2. akt). V další sezoně uvedl L. jako slavnostní představení Wagnerovo hudební drama Siegfrieds hostujícím obsazením (Martha Leffler-Burckhartová z dvorního divadla ve Wiesbadenu, dvorní pěvec Karel Burian, Walter Soomer z městského divadla v Lipsku, Hans Rüdiger z dvorního divadla v Drážďanech, dirigent Alfred Lorentz z Karlsruhe). Eduard VII. měl o mariánskolázeňském divadle vysoké mínění a v roce 1908 vyznamenal L. viktoriánským řádem. Na konci 1909 mu propůjčil vévoda Karel Eduard Sasko-Koburský titul intendanční rada (Intendanzrat), byla mu udělena i další vyznamenání.

26. 8. 1909 slavil L. v Mariánských Lázních 40. výročí svého působení na jevišti a 25. jubileum své ředitelské činnosti. Při této příležitosti byla v blízkosti města slavnostně vysvěcena kaplička, kterou L. nechal na vlastní náklady postavit. Město a členové jeho souboru mu prokázali úctu věnci a slavnostními proslovy.

Za první světové války se L. přihlásil jako dobrovolník a sloužil jako poddůstojník v účetnictví (Rechnungsunteroffizier) ve Vídni. 3. července 1919 slavil 50. výročí svého hereckého působení a 30. výročí jako ředitel v Mariánských Lázních. Jeho období (1889–1920) je označováno za dobu největších úspěchů scény. Až do roku 1920 vedl L. scénu sám, pak přibral George Hölleringa jako mladšího ředitele, ale ponechal si rozhodování v zásadních otázkách. Po roce 1920 se L. vrátil do Lince, kde ještě v květnu a červnu 1925 formou výpomoci vedl ředitelské záležitosti Zemského divadla.

L. manželka Julie Laska (nar. kolem 1860 v Bratislavě), herečka, nastoupila do angažmá v Linci v roce 1882 jako první milovnice a zůstala zde do roku 1890. Pak působila jako sentimentální milovnice ve Volkstheater ve Vídni. 1892 se stala členkou mnichovského cestujícího souboru (Ensemblegastspiel der Münchener, řed. Max Hofpauer), v němž setrvala do roku 1894. V roce 1896 je uvedena jako členka Carl-Theater ve Vídni, spolu s manželem. V některých obdobích Julie z registrace almanachu mizí; zřejmě působila jako hostující herečka různých souborů. 1908 je registrována jako členka cestujícího Wiener lustige Bühne.

Teatralia

J. Laska:  Episoden aus den Zeiten der Aktivität eines Theater-Direktors, Marienbader Zeitung 1920, (viz Prameny), výběr přeložen in R. Švandrlík: Z historie mariánskolázeňského divadla, http://hamelika.cz/

Periodika

Deutscher Bühnenalmanach 1869, s. 278 (debut); 1884, s. 232 a 530 (Linec). – Neuer Theateralmanach 1891, s. 331 (Linec složení celého souboru), s. 344 (Mar. Lázně, složení celého souboru); 1892, s. 377 (manželka); 1893, s. 408 (Julie L. v Mnichově); 1894, s. 656–rejstřík (Julie Laska v Mnichově); 1895, s. 160; 1910, s. 152; 1896, s. 536 (oba v Carl Theater ve Vídni); 1898, s. 453, 1899, s. 429 (Julius L. v Mariánských Lázních); 1908, s. 608 (Julie ve Vídni). – Der Humorist [Wien], 20. 5. 1890 (Mariánské Lázně, též Julie Laska); 12. 6. 1890 (Julie Laska, vyobrazení a krátká biografie). – Marienbader Zeitung 28. 8.1904;  26. 8. 1906; 1. 8. 1909; 28., 29., 1. 1920, 5. 9. – 24. 11. 1920. – Linzer Volksblatt 28. 11. 1915. – Linzer Tagesblatt 25. 8. 1933 (nekrolog).

Literatura

F. Fischl: Theater-Marienbad, in: Marienbad. Hrsg. vom Stadtrate von Marienbad und Erwin Stein, ediční řada Die sudetendeutschen Selbstverwaltungskörper, Band 11, Berlin 1932, s. 51–55

R. Švandrlík: Z historie mariánskolázeňského divadla, http://hamelika.cz/, přístup 4. 7. 2013, zde další literatura., s vyobrazeními divadla a s čes. překladem ukázek z Laskových pamětí.

Eisenberg, Flüggen, Kosch Th, ÖBL, Ulrich

Vznik: 20.10.2013
Autor: Markéta Bartoš Tautrmanová