Frejka, Jiří: Porovnání verzí

Čelný představitel meziválečné režie; kontinuálně rozvíjel program básnického divadla, nejprve jako režisér a zakladatel avantgardních uskupení a posléze jako režisér-syntetik na velkých pražských scénách. Režijní praxi i podněty evropského divadla soustavně teoreticky reflektoval. Jeho kariéra a život se staly obětí komunistické zvůle.

Čelný představitel meziválečné režie; kontinuálně rozvíjel program básnického divadla, nejprve jako režisér a zakladatel avantgardních uskupení a posléze jako režisér-syntetik na velkých pražských scénách. Režijní praxi i podněty evropského divadla soustavně teoreticky reflektoval. Jeho kariéra a život se staly obětí komunistické zvůle.

</ee:perex><cshow logged="1"><ee:content>

</ee:perex><cshow logged="1"><ee:content>

Od 1922, soustavněji od 1925, přispíval do řady periodik. Z konzervatoristů sdružených kolem M. Jareše založil vlastní amatérskou skupinu, 17. 10. 1925 zahájil v Bratislavě pořadem nazvaným Osvobozené divadlo – Praha. S J. Honzlem a M. Vorlovou (obchodní ředitelka) vedl Osvobozené divadlo (ustaveno 8. 2. 1926 jako sekce Svazu moderní kultury Devětsil); po roztržce s J. Honzlem na jaře 1927 odešel a založil s E. F. Burianem divadélko Dada, po jeho finančním úpadku 1929 Moderní studio (trvalo cca půl roku). 1927 navštívil Bauhaus v Desavě, 1928 výstavu experimentální scénografie v Magdeburku a t. r. se zúčastnil druhého ročníku festivalu Société universelle du théâtre v Paříži (zhlédl Vachtangovovu ''Princeznu Turandot'', inscenace L. Jouveta ad.). Dále rozvíjel osvětovou činnost a kontakty se Studentským divadelním ústředím, pro něž s J. Trägrem a O. Mrkvičkou naplánoval divadelní kurzy. Začal se rovněž zabývat režií, přednáškami a teorií rozhlasu. S myšlenkou na založení Studia Národního divadla oslovil K. H. Hilara, od 1929 zde pohostinsky režíroval, současně byl přijat jako korepetitor a archivář činohry, po třech letech postoupil na pozici režiséra, v níž setrval do léta 1945. Inscenoval zde kolem osmdesáti titulů české a světové literatury. Jako člen československé kulturní delegace odjel 1934 (spolu s J. Borem, E. F. Burianem, K. Dostalem, J. Trägrem, F. Tetauerem, L. Veverkou a Z. Štěpánkem) do Moskvy na Divadelní festival. 1935 se stal členem S. V. U. Mánes, 1936 se zúčastnil Mezinárodního divadelního sjezdu ve Vídni, 1937 se podílel na Výstavě československého umění v Paříži, 1938 na výstavě k dvacátému výročí vzniku Československa a její divadelní části Slavnosti pražského baroka. Za nacistické okupace působil jako profesor režie na pražské konzervatoři (1941–45) a byl činný ve Sdružení pro divadelní tvorbu (podílel se na přípravě koncepce vysoké divadelní školy). Zapojil se do odbojové činnosti a v Pražském povstání se aktivně účastnil bojů. V rámci poválečných změn československého divadelnictví odešel z Národního divadla (po příchodu J. Honzla) do Městského divadla na Královských Vinohradech (od 1946 fungujícího opět s druhou scénou, Komorním divadlem, a s připojeným Městským divadlem pro mládež jako Městská divadla pražská), kde byl ustanoven uměleckým ředitelem. 1947 obdržel Cenu země české za inscenaci Gribojedovova ''Hoře z rozumu''. Po zřízení Akademie múzických umění, o niž se zasloužil, byl jmenován děkanem divadelní fakulty (26. 11. 1946 – 1948), posléze rektorem školy (1948/49), od počátku zde vyučoval režii. Při stranických prověrkách 1949–50 byla zpochybněna jeho kandidatura do KSČ a následně byl zbaven vedoucí funkce v Městských divadlech pražských (pracovní poměr ukončen koncem 1950). Na podzim 1950 pohostinsky režíroval v Divadle Československého státního filmu, 1951 byl angažován jako režisér a na této pozici setrval i po převedení karlínské scény pod hlavní město Prahu (od sezony 1951/52, přejmenováno na Divadlo hl. města Prahy). Vystaven stupňujícím se denunciacím, štvanicím, omezování tvůrčích možností a postupné ztrátě všech funkcí se 17. 10. 1952 v divadle postřelil. Po deseti dnech podlehl následkům sebevražedného pokusu. Pohřben je na Vinohradském hřbitově v hrobě svého bratra Otty.

Od 1922, soustavněji od 1925, přispíval do řady periodik. Z konzervatoristů sdružených kolem M. Jareše založil vlastní amatérskou skupinu, 17. 10. 1925 zahájil v Bratislavě pořadem nazvaným Osvobozené divadlo – Praha. S J. Honzlem a M. Vorlovou (obchodní ředitelka) vedl Osvobozené divadlo (ustaveno 8. 2. 1926 jako sekce Svazu moderní kultury Devětsil); po roztržce s J. Honzlem na jaře 1927 odešel a založil s E. F. Burianem divadélko Dada, po jeho finančním úpadku 1929 Moderní studio (trvalo cca půl roku). 1927 navštívil Bauhaus v Desavě, 1928 výstavu experimentální scénografie v Magdeburku a t. r. se zúčastnil druhého ročníku festivalu Société universelle du théâtre v Paříži (zhlédl Vachtangovovu ''Princeznu Turandot'', inscenace L. Jouveta ad.). Dále rozvíjel osvětovou činnost a kontakty se Studentským divadelním ústředím, pro něž s J. Trägrem a O. Mrkvičkou naplánoval divadelní kurzy. Začal se rovněž zabývat režií, přednáškami a teorií rozhlasu. S myšlenkou na založení Studia Národního divadla oslovil K. H. Hilara, od 1929 zde pohostinsky režíroval, současně byl přijat jako korepetitor a archivář činohry, po třech letech postoupil na pozici režiséra, v níž setrval do léta 1945. Inscenoval zde kolem osmdesáti titulů české a světové literatury. Jako člen československé kulturní delegace odjel 1934 (spolu s J. Borem, E. F. Burianem, K. Dostalem, J. Trägrem, F. Tetauerem, L. Veverkou a Z. Štěpánkem) do Moskvy na Divadelní festival. 1935 se stal členem S. V. U. Mánes, 1936 se zúčastnil Mezinárodního divadelního sjezdu ve Vídni, 1937 se podílel na Výstavě československého umění v Paříži, 1938 na výstavě k dvacátému výročí vzniku Československa a její divadelní části Slavnosti pražského baroka. Za nacistické okupace působil jako profesor režie na pražské konzervatoři (1941–45) a byl činný ve Sdružení pro divadelní tvorbu (podílel se na přípravě koncepce vysoké divadelní školy). Zapojil se do odbojové činnosti a v Pražském povstání se aktivně účastnil bojů. V rámci poválečných změn československého divadelnictví odešel z Národního divadla (po příchodu J. Honzla) do Městského divadla na Královských Vinohradech (od 1946 fungujícího opět s druhou scénou, Komorním divadlem, a s připojeným Městským divadlem pro mládež jako Městská divadla pražská), kde byl ustanoven uměleckým ředitelem. 1947 obdržel Cenu země české za inscenaci Gribojedovova ''Hoře z rozumu''. Po zřízení Akademie múzických umění, o niž se zasloužil, byl jmenován děkanem divadelní fakulty (26. 11. 1946 – 1948), posléze rektorem školy (1948/49), od počátku zde vyučoval režii. Při stranických prověrkách 1949–50 byla zpochybněna jeho kandidatura do KSČ a následně byl zbaven vedoucí funkce v Městských divadlech pražských (pracovní poměr ukončen koncem 1950). Na podzim 1950 pohostinsky režíroval v Divadle Československého státního filmu, 1951 byl angažován jako režisér a na této pozici setrval i po převedení karlínské scény pod hlavní město Prahu (od sezony 1951/52, přejmenováno na Divadlo hl. města Prahy). Vystaven stupňujícím se denunciacím, štvanicím, omezování tvůrčích možností a postupné ztrátě všech funkcí se 17. 10. 1952 v divadle postřelil. Po deseti dnech podlehl následkům sebevražedného pokusu. Pohřben je na Vinohradském hřbitově v hrobě svého bratra Otty.

Epilog '''F.''' režijní tvorby spadající do jeho „vyhnanství“ v karlínském Divadle státního filmu se nesl ve znamení zápasu o udržení alespoň okleštěné podoby stylizovaného básnického divadla v nevýhodném prostředí bývalé operetní scény (Calderón, Nezval: ''Schovávaná na schodech''). Snaha kultivovat zdejší umělecky nesourodý soubor vyústila v koncept hudební komedie, který naplnila zejména Trojanova zhudebněná verze hry J. K. Tyla: ''Paní Marjánka matka pluku.''

Epilog '''F.''' režijní tvorby spadající do jeho „vyhnanství“ v karlínském Divadle státního filmu se nesl ve znamení zápasu o udržení alespoň okleštěné podoby stylizovaného básnického divadla v nevýhodném prostředí bývalé operetní scény (Calderón, Nezval: ''Schovávaná na schodech''). Snaha kultivovat zdejší umělecky nesourodý soubor vyústila v koncept hudební komedie, který naplnila zejména Trojanova zhudebněná verze hry J. K. Tyla: ''Paní Marjánka matka pluku.''

'''F.''' rozsáhlá kritická a teoretická reflexe dobře zachycuje jak jeho osobní zrání, tak názorové proměny českého divadelního umění, často jazykově osobitou, esejistickou formou. Vedle teoretických textů a rozsáhlejších úvah, jež vydával knižně, publikoval od 1923 v širokém spektru dobových periodik na dvě stě divadelních kritik reflektujících převážně pražské divadelní dění. Trvalý zájem o problematiku herectví, který byl jeho nejsilnější režijní stránkou, artikuloval už ve studii ''Člověk, který se stal hercem'' (1929), kde nastínil vlastní teorii neiluzivního herectví. Studie ''Živé divadlo'' (1936) plasticky dokumentuje '''F.''' názorovou a uměleckou proměnu v návaznosti na zkušenosti z praxe v Národním divadle. Zdůrazňuje úsilí o syntézu avantgardních postupů s prostředky velké tradiční scény, jež mělo vyústit v básnické vyjádření fantazie a „svědomí doby“. Za nacistického ohrožení země se obrátil ke kořenům národní kultury ve studii ''O divadlo vskutku národní ''(1939). Předčasně zemřelé protagonistce Osvobozeného divadla věnoval edici ''Deníku Jarmily Horákové'' (1941), vzpomínkám na mládí a rodný kraj knížku ''Outěchovice ''(1942). Vzrušené chvíle a divácký ohlas představení Národního divadla jej inspirovaly ke knize ''Smích a divadelní maska'' (1942). Mluvené jevištní řeči věnoval zásadní publikaci ''Jevištní verš a řeč tragedie'' (1944). Své vyzrálé názory na otázky moderní režie a scénografie včetně ocenění tvůrčího přínosu K. H. Hilara formuloval v knize ''Železná doba divadla'' (1945). Po válce publikoval hlavně na stránkách Trägrova Divadelního zápisníku a v různých sbornících včetně divadelních programů. 1950 připravil do tisku s doslovem a ve vlastní úpravě z 1943 hru J. K. Tyla ''Strakonický dudák''; krátce poté i svou úpravu hry V. K. Klicpery ''Zlý jelen''. '''F.''' drobnou beletrii vydal posmrtně J. Träger pod názvem ''Myslivecké povídačky. '''''F.''' se pokusil rovněž o několik (nerealizovaných) filmových scénářů; zanechal bohatou rukopisnou pozůstalost včetně rozepsané knihy o režii.

'''F.''' rozsáhlá kritická a teoretická reflexe dobře zachycuje jak jeho osobní zrání, tak názorové proměny českého divadelního umění, často jazykově osobitou, esejistickou formou. Vedle teoretických textů a rozsáhlejších úvah, jež vydával knižně, publikoval od 1923 v širokém spektru dobových periodik na dvě stě divadelních kritik reflektujících převážně pražské divadelní dění. Trvalý zájem o problematiku herectví, který byl jeho nejsilnější režijní stránkou, artikuloval už ve studii ''Člověk, který se stal hercem'' (1929), kde nastínil vlastní teorii neiluzivního herectví. Studie ''Živé divadlo'' (1936) plasticky dokumentuje '''F.''' názorovou a uměleckou proměnu v návaznosti na zkušenosti z praxe v Národním divadle. Zdůrazňuje úsilí o syntézu avantgardních postupů s prostředky velké tradiční scény, jež mělo vyústit v básnické vyjádření fantazie a „svědomí doby“. Za nacistického ohrožení země se obrátil ke kořenům národní kultury ve studii ''O divadlo vskutku národní ''(1939). Předčasně zemřelé protagonistce Osvobozeného divadla věnoval edici ''Deníku Jarmily Horákové'' (1941), vzpomínkám na mládí a rodný kraj knížku ''Outěchovice ''(1942). Vzrušené chvíle a divácký ohlas představení Národního divadla jej inspirovaly ke knize ''Smích a divadelní maska'' (1942). Mluvené jevištní řeči věnoval zásadní publikaci ''Jevištní verš a řeč tragedie'' (1944). Své vyzrálé názory na otázky moderní režie a scénografie včetně ocenění tvůrčího přínosu K. H. Hilara formuloval v knize ''Železná doba divadla'' (1945). Po válce publikoval hlavně na stránkách Trägrova Divadelního zápisníku a v různých sbornících včetně divadelních programů. 1950 připravil do tisku s doslovem a ve vlastní úpravě z 1943 hru J. K. Tyla ''Strakonický dudák''; krátce poté i svou úpravu hry V. K. Klicpery ''Zlý jelen''. '''F.''' drobnou beletrii vydal posmrtně J. Träger pod názvem ''Myslivecké povídačky. '''''F.''' se pokusil rovněž o několik (nerealizovaných) filmových scénářů; zanechal bohatou rukopisnou pozůstalost včetně rozepsané knihy o režii.

<cshow logged="1" ingroup="bureaucrat,editor,sysop">

<cshow logged="1" ingroup="bureaucrat,editor,sysop">

<ee:documentation>

<ee:documentation>

</ee:documentation>

</ee:documentation>

</cshow>

</cshow>