Metastasio, Pietro: Porovnání verzí

<ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress>

<ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress>

<span id="PageFillProgress">3</span>

<span id="PageFillProgress">3</span>

3. 1. 1698

3. 1. 1698

</ee:mvchronology>

</ee:mvchronology>

Řím (Itálie)

Řím (Itálie)

</ee:mvchronology>

</ee:mvchronology>

12. 4. 1782

12. 4. 1782

</ee:mvchronology>

</ee:mvchronology>

Vídeň (Rakousko)

Vídeň (Rakousko)

</ee:mvchronology>

</ee:mvchronology>

}}<ee:perex>

}}<ee:perex>

Vlastním jménem Pietro Antonio Domenico Bonaventura Trapassi. – Pocházel z chudých poměrů, a proto se o vzdělání '''M'''. i jeho bratra Leopolda zpočátku staral kardinál P. Ottoboni. 1708 převzal nad chlapcem záštitu právník a vzdělanec G. V. Gravina, který rozpoznal jeho inteligenci a nadání. Adoptoval '''M'''. a s cílem zajistit mu právnickou kariéru jej směroval ke studiu řeckého a latinského jazyka a literatury. Uvedl svého chráněnce do společnosti vlivných současníků, kde '''M'''. veršovanými improvizacemi upozornil na svůj mimořádný básnický talent. Pod jménem '''M'''., které přijal 1715, začal publikovat první díla. Jako první uveřejnil tragédii ''Giustino'' z 1712 spolu se sbírkou básní pod titulem ''Poesie di Metastasio'' (1717). 1714 přijal nižší kněžské svěcení. Gravina († 1718) ustanovil '''M'''. svým dědicem a ten uctil jeho památku básnickou skladbou ''La strada della Gloria'' [Cesta slávy], kterou recitoval při svém uvedení do sdružení Accademia arcadiana Aletina (přijat jako Artino Corasio, 1718). Po ukončení studií se '''M'''. jako právník 1719 usadil v Neapoli. Brzy se však v aristokratických kruzích prosadil libretní tvorbou; svatební scénickou kompozici ''Endimione'' (azione teatrale, 1721 ke sňatku Antonia Pignatelliho a Anny Pinelli di Sangro, h: D. Sarri) věnoval ženichově sestře a své budoucí podporovatelce Marii Anně Pignatelli, hraběnce Althanové (1689–1755), dvorní dámě rakouské císařovny Alžběty Kristiny. V operním prostředí podpořila '''M'''. aktivity sopranistka M. A. Benti-Bulgarelli, první představitelka titulní role opery ''Didone abbandonata'' [Opuštěná Dido, h: D. Sarri, Neapol 1724], komponované na první původní '''M'''. operní libreto. Do konce dvacátých let 18. stol. byly opery na '''M'''. libreta provedeny i v dalších dvou nejvýznamnějších italských operních centrech, v Benátkách (''Siroe'', h: L. Vinci, 1726; ''Ezio'', h: N. Porpora, 1728) a v Římě (''Catone in Utica'', 1728; ''Semiramide riconosciuta'' [Znovupoznaná Semiramis], 1729; ''Alessandro nell’Indie'', 1729; ''Artaserse'', 1730, vše h: L. Vinci). Když '''M'''. na návrh svého předchůdce A. Zena (1668–1750) a s doporučením hraběnky Althanové dostal 1729 nabídku stát se císařským dvorním básníkem ve Vídni, byl již u dvora známou osobností a uznávaným tvůrcem. Do Vídně přesídlil v dubnu 1730 a působil tu v prestižní funkci až do konce života ve službách tří římskoněmeckých císařů, Karla VI. (1730–40), Františka Lotrinského (1740–65) a Josefa II. (1765–82). V prvním vídeňském desetiletí jeho tvorba plně odpovídala vkusu a potřebám dvora, který pověřoval '''M'''. prvořadými tvůrčími zakázkami. V této době kromě řady menších prací vzniklo 11 hudebních dramat (dramma per musica), např. ''L’Olimpiade'' (1733), ''Demofoonte'' (1733) a ''La clemenza di Tito'' [Velkomyslnost Titova, 1734], jež ve Vídni poprvé zazněla s hudbou → A. Caldary, dále 7 oratorií, 11 příležitostných libret k narozeninám císařovny (28. 8.) a svátkům císaře (4. 11.). Vláda Marie Terezie znamenala po 1740 pokles zájmu o operu seria a od počátku padesátých let 18. stol. se dvůr i šlechta jednoznačně přiklonili k provozně méně náročným a stylově i jazykově odlišným divadelním druhům. Premiéry některých '''M'''. nových děl se 1740–82 uskutečňovaly už mimo Vídeň, jeho nejúspěšnější opery z této doby byly poprvé uvedeny v Drážďanech (''Antigono'', h: J. A. Hasse, 1743) a v Madridu (''Nitteti'', h: N. Conforto, 1756) a vídeňské zakázky měly už jen příležitostný charakter.

Vlastním jménem Pietro Antonio Domenico Bonaventura Trapassi. – Pocházel z chudých poměrů, a proto se o vzdělání '''M'''. i jeho bratra Leopolda zpočátku staral kardinál P. Ottoboni. 1708 převzal nad chlapcem záštitu právník a vzdělanec G. V. Gravina, který rozpoznal jeho inteligenci a nadání. Adoptoval '''M'''. a s cílem zajistit mu právnickou kariéru jej směroval ke studiu řeckého a latinského jazyka a literatury. Uvedl svého chráněnce do společnosti vlivných současníků, kde '''M'''. veršovanými improvizacemi upozornil na svůj mimořádný básnický talent. Pod jménem '''M'''., které přijal 1715, začal publikovat první díla. Jako první uveřejnil tragédii ''Giustino'' z 1712 spolu se sbírkou básní pod titulem ''Poesie di Metastasio'' (1717). 1714 přijal nižší kněžské svěcení. Gravina († 1718) ustanovil '''M'''. svým dědicem a ten uctil jeho památku básnickou skladbou ''La strada della Gloria'' [Cesta slávy], kterou recitoval při svém uvedení do sdružení Accademia arcadiana Aletina (přijat jako Artino Corasio, 1718). Po ukončení studií se '''M'''. jako právník 1719 usadil v Neapoli. Brzy se však v aristokratických kruzích prosadil libretní tvorbou; svatební scénickou kompozici ''Endimione'' (azione teatrale, 1721 ke sňatku Antonia Pignatelliho a Anny Pinelli di Sangro, h: D. Sarri) věnoval ženichově sestře a své budoucí podporovatelce Marii Anně Pignatelli, hraběnce Althanové (1689–1755), dvorní dámě rakouské císařovny Alžběty Kristiny. V operním prostředí podpořila '''M'''. aktivity sopranistka M. A. Benti-Bulgarelli, první představitelka titulní role opery ''Didone abbandonata'' [Opuštěná Dido, h: D. Sarri, Neapol 1724], komponované na první původní '''M'''. operní libreto. Do konce dvacátých let 18. stol. byly opery na '''M'''. libreta provedeny i v dalších dvou nejvýznamnějších italských operních centrech, v Benátkách (''Siroe'', h: L. Vinci, 1726; ''Ezio'', h: N. Porpora, 1728) a v Římě (''Catone in Utica'', 1728; ''Semiramide riconosciuta'' [Znovupoznaná Semiramis], 1729; ''Alessandro nell’Indie'', 1729; ''Artaserse'', 1730, vše h: L. Vinci). Když '''M'''. na návrh svého předchůdce A. Zena (1668–1750) a s doporučením hraběnky Althanové dostal 1729 nabídku stát se císařským dvorním básníkem ve Vídni, byl již u dvora známou osobností a uznávaným tvůrcem. Do Vídně přesídlil v dubnu 1730 a působil tu v prestižní funkci až do konce života ve službách tří římskoněmeckých císařů, Karla VI. (1730–40), Františka Lotrinského (1740–65) a Josefa II. (1765–82). V prvním vídeňském desetiletí jeho tvorba plně odpovídala vkusu a potřebám dvora, který pověřoval '''M'''. prvořadými tvůrčími zakázkami. V této době kromě řady menších prací vzniklo 11 hudebních dramat (dramma per musica), např. ''L’Olimpiade'' (1733), ''Demofoonte'' (1733) a ''La clemenza di Tito'' [Velkomyslnost Titova, 1734], jež ve Vídni poprvé zazněla s hudbou → A. Caldary, dále 7 oratorií, 11 příležitostných libret k narozeninám císařovny (28. 8.) a svátkům císaře (4. 11.). Vláda Marie Terezie znamenala po 1740 pokles zájmu o operu seria a od počátku padesátých let 18. stol. se dvůr i šlechta jednoznačně přiklonili k provozně méně náročným a stylově i jazykově odlišným divadelním druhům. Premiéry některých '''M'''. nových děl se 1740–82 uskutečňovaly už mimo Vídeň, jeho nejúspěšnější opery z této doby byly poprvé uvedeny v Drážďanech (''Antigono'', h: J. A. Hasse, 1743) a v Madridu (''Nitteti'', h: N. Conforto, 1756) a vídeňské zakázky měly už jen příležitostný charakter.

</cshow>

</cshow>

<cshow logged="1">

<cshow logged="1">

</cshow>

</cshow>

<ee:category>[[Category:Starší divadlo v českých zemích]]

<ee:category>[[Category:Starší divadlo v českých zemích]]