Frejka, Jiří: Porovnání verzí

Od 1922, soustavněji od 1925, přispíval do řady periodik. Z konzervatoristů sdružených kolem M. Jareše založil vlastní amatérskou skupinu, 17. 10. 1925 zahájil v Bratislavě pořadem nazvaným Osvobozené divadlo – Praha. S J. Honzlem a M. Vorlovou (obchodní ředitelka) vedl Osvobozené divadlo (ustaveno 8. 2. 1926 jako sekce Svazu moderní kultury Devětsil); po roztržce s J. Honzlem na jaře 1927 odešel a založil s E. F. Burianem divadélko Dada, po jeho finančním úpadku 1929 Moderní studio (trvalo cca půl roku). 1927 navštívil Bauhaus v Desavě, 1928 výstavu experimentální scénografie v Magdeburku a t. r. se zúčastnil druhého ročníku festivalu Société universelle du théâtre v Paříži (zhlédl Vachtangovovu ''Princeznu Turandot'', inscenace L. Jouveta ad.). Dále rozvíjel osvětovou činnost a kontakty se Studentským divadelním ústředím, pro něž s J. Trägrem a O. Mrkvičkou naplánoval divadelní kurzy. Začal se rovněž zabývat režií, přednáškami a teorií rozhlasu. S myšlenkou na založení Studia Národního divadla oslovil K. H. Hilara, od 1929 zde pohostinsky režíroval, současně byl přijat jako korepetitor a archivář činohry, po třech letech postoupil na pozici režiséra, v níž setrval do léta 1945. Inscenoval zde kolem osmdesáti titulů české a světové literatury. Jako člen československé kulturní delegace odjel 1934 (spolu s J. Borem, E. F. Burianem, K. Dostalem, J. Trägrem, F. Tetauerem, L. Veverkou a Z. Štěpánkem) do Moskvy na Divadelní festival. 1935 se stal členem S. V. U. Mánes, 1936 se zúčastnil Mezinárodního divadelního sjezdu ve Vídni, 1937 se podílel na Výstavě československého umění v Paříži, 1938 na výstavě k dvacátému výročí vzniku Československa a její divadelní části Slavnosti pražského baroka. Za nacistické okupace působil jako profesor režie na pražské konzervatoři (1941–45) a byl činný ve Sdružení pro divadelní tvorbu (podílel se na přípravě koncepce vysoké divadelní školy). Zapojil se do odbojové činnosti a v Pražském povstání se aktivně účastnil bojů. V rámci poválečných změn československého divadelnictví odešel z Národního divadla (po příchodu J. Honzla) do Městského divadla na Královských Vinohradech (od 1946 fungujícího opět s druhou scénou, Komorním divadlem, a s připojeným Městským divadlem pro mládež jako Městská divadla pražská), kde byl ustanoven uměleckým ředitelem. 1947 obdržel Cenu země české za inscenaci Gribojedovova ''Hoře z rozumu''. Po zřízení Akademie múzických umění, o niž se zasloužil, byl jmenován děkanem divadelní fakulty (26. 11. 1946 – 1948), posléze rektorem školy (1948/49), od počátku zde vyučoval režii. Při stranických prověrkách 1949–50 byla zpochybněna jeho kandidatura do KSČ a následně byl zbaven vedoucí funkce v Městských divadlech pražských (pracovní poměr ukončen koncem 1950). Na podzim 1950 pohostinsky režíroval v Divadle Československého státního filmu, 1951 byl angažován jako režisér a na této pozici setrval i po převedení karlínské scény pod hlavní město Prahu (od sezony 1951/52, přejmenováno na Divadlo hl. města Prahy). Vystaven stupňujícím se denunciacím, štvanicím, omezování tvůrčích možností a postupné ztrátě všech funkcí se 17. 10. 1952 v divadle postřelil. Po deseti dnech podlehl následkům sebevražedného pokusu. Pohřben je na Vinohradském hřbitově v hrobě svého bratra Otty.

Od 1922, soustavněji od 1925, přispíval do řady periodik. Z konzervatoristů sdružených kolem M. Jareše založil vlastní amatérskou skupinu, 17. 10. 1925 zahájil v Bratislavě pořadem nazvaným Osvobozené divadlo – Praha. S J. Honzlem a M. Vorlovou (obchodní ředitelka) vedl Osvobozené divadlo (ustaveno 8. 2. 1926 jako sekce Svazu moderní kultury Devětsil); po roztržce s J. Honzlem na jaře 1927 odešel a založil s E. F. Burianem divadélko Dada, po jeho finančním úpadku 1929 Moderní studio (trvalo cca půl roku). 1927 navštívil Bauhaus v Desavě, 1928 výstavu experimentální scénografie v Magdeburku a t. r. se zúčastnil druhého ročníku festivalu Société universelle du théâtre v Paříži (zhlédl Vachtangovovu ''Princeznu Turandot'', inscenace L. Jouveta ad.). Dále rozvíjel osvětovou činnost a kontakty se Studentským divadelním ústředím, pro něž s J. Trägrem a O. Mrkvičkou naplánoval divadelní kurzy. Začal se rovněž zabývat režií, přednáškami a teorií rozhlasu. S myšlenkou na založení Studia Národního divadla oslovil K. H. Hilara, od 1929 zde pohostinsky režíroval, současně byl přijat jako korepetitor a archivář činohry, po třech letech postoupil na pozici režiséra, v níž setrval do léta 1945. Inscenoval zde kolem osmdesáti titulů české a světové literatury. Jako člen československé kulturní delegace odjel 1934 (spolu s J. Borem, E. F. Burianem, K. Dostalem, J. Trägrem, F. Tetauerem, L. Veverkou a Z. Štěpánkem) do Moskvy na Divadelní festival. 1935 se stal členem S. V. U. Mánes, 1936 se zúčastnil Mezinárodního divadelního sjezdu ve Vídni, 1937 se podílel na Výstavě československého umění v Paříži, 1938 na výstavě k dvacátému výročí vzniku Československa a její divadelní části Slavnosti pražského baroka. Za nacistické okupace působil jako profesor režie na pražské konzervatoři (1941–45) a byl činný ve Sdružení pro divadelní tvorbu (podílel se na přípravě koncepce vysoké divadelní školy). Zapojil se do odbojové činnosti a v Pražském povstání se aktivně účastnil bojů. V rámci poválečných změn československého divadelnictví odešel z Národního divadla (po příchodu J. Honzla) do Městského divadla na Královských Vinohradech (od 1946 fungujícího opět s druhou scénou, Komorním divadlem, a s připojeným Městským divadlem pro mládež jako Městská divadla pražská), kde byl ustanoven uměleckým ředitelem. 1947 obdržel Cenu země české za inscenaci Gribojedovova ''Hoře z rozumu''. Po zřízení Akademie múzických umění, o niž se zasloužil, byl jmenován děkanem divadelní fakulty (26. 11. 1946 – 1948), posléze rektorem školy (1948/49), od počátku zde vyučoval režii. Při stranických prověrkách 1949–50 byla zpochybněna jeho kandidatura do KSČ a následně byl zbaven vedoucí funkce v Městských divadlech pražských (pracovní poměr ukončen koncem 1950). Na podzim 1950 pohostinsky režíroval v Divadle Československého státního filmu, 1951 byl angažován jako režisér a na této pozici setrval i po převedení karlínské scény pod hlavní město Prahu (od sezony 1951/52, přejmenováno na Divadlo hl. města Prahy). Vystaven stupňujícím se denunciacím, štvanicím, omezování tvůrčích možností a postupné ztrátě všech funkcí se 17. 10. 1952 v divadle postřelil. Po deseti dnech podlehl následkům sebevražedného pokusu. Pohřben je na Vinohradském hřbitově v hrobě svého bratra Otty.

Všestranně múzicky založený '''F. '''se tvůrčím způsobem projevil nejprve jako básník a dramatik. Okouzlen evropskou avantgardou, zejména kubofuturismem a konstruktivismem (koncepcemi F. Kieslera, A. J. Tairova, V. E. Mejercholda, L. Moholy Nagye ad.) byl rovněž levicově orientován. Rozhodující vliv K. Teigeho se promítl do '''F.''' snění o revolučním scénickém prostoru (projekt budovy Osvobozeného divadla, s architektem J. Chocholem 1927, nerealizován). Jako spoluautor se podílel na scénografiích J. Šímy (''Veselá smrt'', 1925), A. Heythuma (''Pojištění proti sebevraždě'', 1925; ''Když ženy něco slaví'', 1926), kostýmních návrzích K. Teigeho a O. Mrkvičky (''Fraška o Mimínovi'' a ''Pojištění proti sebevraždě'', 1925). Osobitou fází jeho raného uměleckého vývoje bylo formování teoretického a režijní konceptu dadaistického divadla (''Psychologie, psychologie, hihi'', 1927); posléze se přiklonil k poetismu, jenž byl jeho básnickému založení nejbližší (stať ''Divadelní monopol'', 1927). Už v několika raných inscenacích uskutečňovaných se studentskými vrstevníky (pod hlavičkou často se měnících divadelních uskupení) ohledával neiluzivní biomechanické postupy a imaginativní způsob herectví (''Veselá smrt'', ''Jiří Dandin'', ''Když ženy něco slaví''). Hru souboru herců a hereček M. Holzbachové, J. Horákové, L. Skrbkové, M. Jareše, S. Neumanna, B. Rádla, J. Schettiny, V. Trégla, J. Vacína ad. stylizoval s důrazem na mluvený a pohybový projev a prvky typového herectví commedie dell’arte (''Cirkus Dandin'' aj.). V Osvobozeném divadle zpočátku přepracovával své amatérské inscenace (s příležitostně obměňovaným obsazením); nově nastudoval ''Večer Nezvalovy poezie ''(básně ''Madrigal – Vězeň'', ''Podivuhodný kouzelník'', taneční provedení ''Abecedy ''M. Mayerovou při recitaci J. Horákové) a lyrickou hříčku ''Depeše na kolečkách.'' V divadle Dada se obrátil spolu s J. a E. Trojanovými, V. Lacinou, J. Drémanem, L. Skrbkovou, L. Otáhalovou, J. Šejbalovou, S. Neumannem, S. Machovem ad. k formě kabaretu a revue. Vedle toho usiloval v ''Cyklu dramatických studií I.–II. ''o specifickou formu „múzického“ divadla, na jehož podobě se významně podílel se svým voicebandem i herecky E. F. Burian. Dramaturgicky se '''F.''' orientoval na osobnosti západní avantgardy a evropskou klasiku. Zajímal se rovněž o divadlo asijských kultur. Repertoár směřoval k humornému a satirickému postižení nešvarů i radostí všedního života (''Visací stoly''). Pro divadélko charakteristické revue (''Bim bam revue'', ''Gaučo a kráva'') rozvíjely domácí autorskou i hereckou improvizaci souboru včetně složek hudební a tanečně-pohybové. Tyto zábavné a efektně pojednané tituly signalizovaly '''F. '''snahu o skloubení laboratorního charakteru Dada s divácky oblíbenými pořady. Na poetických textech z tvorby soudobých básníků (K. Schwitters, J. Cocteau, P. Reverdy) a dramatiků (J. M. Synge), adaptací klasických děl (H. Sachse, Sofokla či Lacinova, Trojanova a Burianova singšpílu ''Mistr Ipokras, mastičkář drkolenský'') i na asijském repertoáru (''Asagao'') cizeloval svůj poetistický režijní rukopis, syntetizující v humorné i vážné poloze všechny složky jevištního výrazu do komplikovaného scénického tvaru. Ve spolupráci s K. Smržem využíval simultánní filmové dotáčky, promítání grotesek, fotografií apod. (''Poutník''). V Moderním studiu '''F.''' radikálně upravoval texty her (Shakespeare: ''Romeo a Julie'', Kakashi: ''Hra o Asagao'', Sachs: ''O muži, který vysedával telata''); jako režisér potlačoval literární složku ve prospěch akčního pohybového, hudebního a obrazového ztvárnění scén; stylizací jevištních složek (verše, výprava, masky, kostýmy, tanec, voiceband, hudba) dosahoval jejich poetického účinu. Zde také dozrával '''F.''' koncept stylizovaného divadla blízký snahám A. Tairova.

Všestranně múzicky založený '''F. '''se tvůrčím způsobem projevil nejprve jako básník a dramatik. Okouzlen evropskou avantgardou, zejména kubofuturismem a konstruktivismem (koncepcemi F. Kieslera, A. J. Tairova, V. E. Mejercholda, L. Moholy Nagye ad.) byl rovněž levicově orientován. Rozhodující vliv K. Teigeho se promítl do '''F.''' snění o revolučním scénickém prostoru (projekt budovy Osvobozeného divadla, s architektem J. Chocholem 1927, nerealizován). Jako spoluautor se podílel na scénografiích J. Šímy (''Veselá smrt'', 1925), A. Heythuma (''Pojištění proti sebevraždě'', 1925; ''Když ženy něco slaví'', 1926), kostýmních návrzích K. Teigeho a O. Mrkvičky (''Fraška o Mimínovi'' a ''Pojištění proti sebevraždě'', 1925). Osobitou fází jeho raného uměleckého vývoje bylo formování teoretického a režijní konceptu dadaistického divadla (''Psychologie, psychologie, hihi'', 1927); posléze se přiklonil k poetismu, jenž byl jeho básnickému založení nejbližší (stať ''Divadelní monopol'', 1927). Už v několika raných inscenacích uskutečňovaných se studentskými vrstevníky (pod hlavičkou často se měnících divadelních uskupení) ohledával neiluzivní biomechanické postupy a imaginativní způsob herectví (''Veselá smrt'', ''Jiří Dandin'', ''Když ženy něco slaví''). Hru souboru herců a hereček M. Holzbachové, J. Horákové, L. Skrbkové, M. Jareše, S. Neumanna, B. Rádla, J. Schettiny, V. Trégla, J. Vacína ad. stylizoval s důrazem na mluvený a pohybový projev a prvky typového herectví commedie dell’arte (''Cirkus Dandin'' aj.). V Osvobozeném divadle zpočátku přepracovával své amatérské inscenace (s příležitostně obměňovaným obsazením); nově nastudoval ''Večer Nezvalovy poezie ''(básně ''Madrigal – Vězeň'', ''Podivuhodný kouzelník'', taneční provedení ''Abecedy ''M. Mayerovou při recitaci J. Horákové) a lyrickou hříčku ''Depeše na kolečkách.'' V divadle Dada se obrátil spolu s J. a E. Trojanovými, V. Lacinou, J. Drémanem, L. Skrbkovou, L. Otáhalovou, J. Šejbalovou, S. Neumannem, S. Machovem ad. k formě kabaretu a revue. Vedle toho usiloval v ''Cyklu dramatických studií I.–II. ''o specifickou formu „múzického“ divadla, na jehož podobě se významně podílel se svým voicebandem i herecky E. F. Burian. Dramaturgicky se '''F.''' orientoval na osobnosti západní avantgardy a evropskou klasiku. Zajímal se rovněž o divadlo asijských kultur. Repertoár směřoval k humornému a satirickému postižení nešvarů i radostí všedního života (''Visací stoly''). Pro divadélko charakteristické revue (''Bim bam revue'', ''Gaučo a kráva'') rozvíjely domácí autorskou i hereckou improvizaci souboru včetně složek hudební a tanečně-pohybové. Tyto zábavné a efektně pojednané tituly signalizovaly '''F. '''snahu o skloubení laboratorního charakteru Dada s divácky oblíbenými pořady. Na poetických textech z tvorby soudobých básníků (K. Schwitters, J. Cocteau, P. Reverdy) a dramatiků (J. M. Synge), adaptací klasických děl (H. Sachse, Sofokla či Lacinova, Trojanova a Burianova singšpílu ''Mistr Ipokras, mastičkář drkolenský'') i na asijském repertoáru (''Asagao'') cizeloval svůj poetistický režijní rukopis, syntetizující v humorné i vážné poloze všechny složky jevištního výrazu do komplikovaného scénického tvaru. Ve spolupráci s K. Smržem využíval simultánní filmové dotáčky, promítání grotesek, fotografií apod. (''Poutník''). V Moderním studiu '''F.''' radikálně upravoval texty her (Shakespeare: ''Romeo a Julie'', Kakashi: ''Hra o Asagao'', Sachs: ''O muži, který vysedával telata''); jako režisér potlačoval literární složku ve prospěch akčního pohybového, hudebního a obrazového ztvárnění scén; stylizací jevištních složek (verše, výprava, masky, kostýmy, tanec, voiceband, hudba) dosahoval jejich poetického účinu. Zde také dozrával '''F.''' koncept stylizovaného divadla blízký snahám A. Tairova.