Ornest, Ota: Porovnání verzí
nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
m |
m |
||
| Řádka 31: | Řádka 31: | ||
Byl třikrát ženatý – 1945 měl svatbu s herečkou Jarmilou Smejkalovou (1920–1994), s níž měl syna Jiřího (* 1946), herce a režiséra, 1951 s dramaturgyní Mojmírou Janišovou (1920–1986) a 1958 s herečkou Janou Koulovou (1926–2009), s níž měl dceru Hanu (* 1959). Byl též otcem moderátorky Ester Janečkové (* 1972), jejíž matkou je literární historička Marie Rut Křížková (* 1936). Zemřel na selhání srdce, pohřben byl v urnovém háji Nového židovského hřbitova v Praze. | Byl třikrát ženatý – 1945 měl svatbu s herečkou Jarmilou Smejkalovou (1920–1994), s níž měl syna Jiřího (* 1946), herce a režiséra, 1951 s dramaturgyní Mojmírou Janišovou (1920–1986) a 1958 s herečkou Janou Koulovou (1926–2009), s níž měl dceru Hanu (* 1959). Byl též otcem moderátorky Ester Janečkové (* 1972), jejíž matkou je literární historička Marie Rut Křížková (* 1936). Zemřel na selhání srdce, pohřben byl v urnovém háji Nového židovského hřbitova v Praze. | ||
| − | Jako herec na sebe '''O. '''během studia na konzervatoři upozornil v roli Trissotina v Molièrových ''Učených ženách ''(1936) či Lövberga v Ibsenově ''Heddě Gablerové ''(1936); studium zakončil rolí Franciho v Langerově ''Periferii ''(1936)''. ''V Burdově společnosti získal závažnější hereckou příležitost jako Jan v Halbeho ''Mládí ''(1936'')'', jako režisér měl možnost uvést O´ Neillův ''Smutek sluší Elektře ''(1937). Ve Východoslovenském národním divadle v Košicích se předvedl např. jako Petr v Čapkově ''Matce ''(1938). V Městském divadle v Plzni nastudoval během jedné sezony na dvě desítky rolí (např. Benetka v Žákově ''Škola, základ života'', 1938), připravil též vzpomínkový večer na K. Čapka (1939) a chystal se k režii Burianovy dramatizace ''Věry Lukášové''. Během války ve Velké Británii spoluzaložil organizaci Mladé Československo (1939–44), jejíž součástí byla Dramatická skupina Československého kulturního střediska (Dramatic Group of Czechoslovak Cultural Centre), kde působil jako režisér, dramaturg a interpret (''In Memory of Karel Čapek'', 1940;''Lidová suita'', 1940). 1941 dostal s J. Schwarzem-Červinkou stipendium na roční stáž v Královské akademii dramatického umění (RADA), kde navštěvoval třídu anglického herce S. Grangera, zaměřenou na studium Shakespearových her a jevištní mluvu. | + | Jako herec na sebe '''O. '''během studia na konzervatoři upozornil v roli Trissotina v Molièrových ''Učených ženách ''(1936) či Lövberga v Ibsenově ''Heddě Gablerové ''(1936); studium zakončil rolí Franciho v Langerově ''Periferii ''(1936)''. ''V Burdově společnosti získal závažnější hereckou příležitost jako Jan v Halbeho ''Mládí ''(1936'')'', jako režisér měl možnost uvést O´ Neillův ''Smutek sluší Elektře ''(1937). Ve Východoslovenském národním divadle v Košicích se předvedl např. jako Petr v Čapkově ''Matce ''(1938). V Městském divadle v Plzni nastudoval během jedné sezony na dvě desítky rolí (např. Benetka v Žákově ''Škola, základ života'', 1938), připravil též vzpomínkový večer na K. Čapka (1939) a chystal se k režii Burianovy dramatizace ''Věry Lukášové''. Během války ve Velké Británii spoluzaložil organizaci Mladé Československo (1939–44), jejíž součástí byla Dramatická skupina Československého kulturního střediska (Dramatic Group of Czechoslovak Cultural Centre), kde působil jako režisér, dramaturg a interpret (''In Memory of Karel Čapek'', 1940; ''Lidová suita'', 1940). 1941 dostal s J. Schwarzem-Červinkou stipendium na roční stáž v Královské akademii dramatického umění (RADA), kde navštěvoval třídu anglického herce S. Grangera, zaměřenou na studium Shakespearových her a jevištní mluvu. |
Zkušenosti, které získal v Anglii, '''O. '''po válce přivedly k rozhodnutí s herectvím skončit a nadále se věnovat režii, dramaturgii a překladatelství. 1946 se na žádost ředitele J. Škody v Realistickém divadle ujal funkce dramaturga a režiséra. Pozornost věnoval dramatu českému (L. Suchý: ''Hrstka věrných'', R. Krupička: ''Velký styl'', O. Neumann: ''Dina Mühlheimová ''– vše 1948) i světovému (G. B. Shaw: ''Rodiče a děti'', 1946; T. Rattigan: ''Případ Winslow'', 1947; O. Wilde: ''Jak je důležité míti Filipa'', 1947'')'', jako režisér upřednostňoval konverzační typ her a inklinoval ke komediální nadsázce. Jako překladatel obohatil repertoár českých divadel zejména hrou A. Millera ''Všichni moji synové'', která měla v Realistickém divadle premiéru pouhý rok po svém vzniku (1948). | Zkušenosti, které získal v Anglii, '''O. '''po válce přivedly k rozhodnutí s herectvím skončit a nadále se věnovat režii, dramaturgii a překladatelství. 1946 se na žádost ředitele J. Škody v Realistickém divadle ujal funkce dramaturga a režiséra. Pozornost věnoval dramatu českému (L. Suchý: ''Hrstka věrných'', R. Krupička: ''Velký styl'', O. Neumann: ''Dina Mühlheimová ''– vše 1948) i světovému (G. B. Shaw: ''Rodiče a děti'', 1946; T. Rattigan: ''Případ Winslow'', 1947; O. Wilde: ''Jak je důležité míti Filipa'', 1947'')'', jako režisér upřednostňoval konverzační typ her a inklinoval ke komediální nadsázce. Jako překladatel obohatil repertoár českých divadel zejména hrou A. Millera ''Všichni moji synové'', která měla v Realistickém divadle premiéru pouhý rok po svém vzniku (1948). | ||
| − | Jako ředitel Městských divadel pražských se '''O.''' snažil realizovat typ divadla, které preferoval již ve svých poválečných kritikách, v nichž odmítal režijní svévoli a voluntarismus, obhajoval naopak divadlo dramatu, v němž hlavním prostředníkem slova i původní autorské intence je především herec. Repertoár, opírající se inscenačně o výkony výrazných hereckých osobností (J. Adamová, I. Kačírková, D. Medřická, R. Hrušínský, J. Kemr, R. Lukavský, V. Voska), sestavoval převážně z klasických děl českého i světového dramatu; převažovaly tituly zábavné, divácky vstřícné a oddychové (O. Wilde: ''Jak je důležité míti Filipa'', 1950; P. de Beaumarchais: ''Figarova svatba'', 1950; C. Goldoni: ''Komedie o vějíři'', 1950; Molière: ''Tartuffe'', 1951; ''Škola pro ženy'', 1952; ''Misantrop'', 1955; V. Štech: ''Třetí zvonění'', 1950; E. Vachek: ''Bidýlko'', 1955), které doplňovala náročnější dramata (M. Gorkij: ''Vassa Železnova'': 1950; A. Jirásek: ''Kolébka'', 1951; ''Otec'', 1952; A. P. Čechov: ''Ivanov'', 1954; G. Preissová: ''Gazdina roba'', 1955; F. X. Šalda: ''Dítě'', 1958) a v prvých letech též hry, plně odpovídající společensko – politickým požadavkům (H. Fast: ''Třicet stříbrných'', 1951; A. Kron: ''Poušť rozkvete'', 1951; A. Tarn: ''Běžný případ'', 1952); zvláštností bylo od samého počátku zařazování her se zpěvy (např. L. de Vega: ''Pes na seně'', 1952; J. N. Nestroy: ''Talisman'', 1954; W. Shakespeare: ''Komedie plná omylů'', 1959; F. Kuhn: ''Až co řekne Barcelona'', 1961), k nimž '''O. '''psal texty písní. V uvolňující se atmosféře druhé poloviny 50. let a v letech šedesátých se pevnou součástí '''O. '''dramaturgie staly současné západní hry, které získával díky četným kontaktům v zahraničí (umělecky serióznější tituly – F. Dürrenmatt: ''Fyzikové'', 1963; ''Romulus Veliký'', 1965; ''Play Strinberg'', 1970; T. Williams: ''Skleněný zvěřinec'', 1960; ''Sestup Orfeův'', 1963; ''Království boží na zemi''¸1969; M. Frisch: ''Don Juan aneb Láska ke geometrii'', 1965; ''Kdybych mohl začít znovu'', 1969; E. Ionesco: ''Židle'', 1966; J. Genet: ''Služky'', 1967; bulvární dramatika – N. Coward: ''Akt s houslemi'', 1962; ''Neposedný duch'', 1966; M. Achard: ''Idiotka'', 1963; A. Ayckbourn: ''Aby bylo jasno'', 1970), z domácích původních titulů zařazoval převážně nenáročné komedie (J. Dietl: ''Čtyři z velkoměsta'', 1960; O. Daněk: ''Svatba sňatkového podvodníka'', 1961; ''Podvod se svatbou aneb svatba s podvodem'', 1965; L. Aškenazy: ''Vendulka'', 1962), včetně komunálně satirických (O. Zelenka: ''Občan Čančík'', 1963; L. Černík – V. Fux: ''Akce „H“ aneb Město má žízeň'', 1963), společensky závažnější a umělecky náročnější komediální tvorbu reprezentovaly zejména hry V. Blažka (''Třetí přání'', 1958; ''Příliš štědrý večer'', 1960;''Šeherezáda'', 1967). | + | Jako ředitel Městských divadel pražských se '''O.''' snažil realizovat typ divadla, které preferoval již ve svých poválečných kritikách, v nichž odmítal režijní svévoli a voluntarismus, obhajoval naopak divadlo dramatu, v němž hlavním prostředníkem slova i původní autorské intence je především herec. Repertoár, opírající se inscenačně o výkony výrazných hereckých osobností (J. Adamová, I. Kačírková, D. Medřická, R. Hrušínský, J. Kemr, R. Lukavský, V. Voska), sestavoval převážně z klasických děl českého i světového dramatu; převažovaly tituly zábavné, divácky vstřícné a oddychové (O. Wilde: ''Jak je důležité míti Filipa'', 1950; P. de Beaumarchais: ''Figarova svatba'', 1950; C. Goldoni: ''Komedie o vějíři'', 1950; Molière: ''Tartuffe'', 1951; ''Škola pro ženy'', 1952; ''Misantrop'', 1955; V. Štech: ''Třetí zvonění'', 1950; E. Vachek: ''Bidýlko'', 1955), které doplňovala náročnější dramata (M. Gorkij: ''Vassa Železnova'': 1950; A. Jirásek: ''Kolébka'', 1951; ''Otec'', 1952; A. P. Čechov: ''Ivanov'', 1954; G. Preissová: ''Gazdina roba'', 1955; F. X. Šalda: ''Dítě'', 1958) a v prvých letech též hry, plně odpovídající společensko – politickým požadavkům (H. Fast: ''Třicet stříbrných'', 1951; A. Kron: ''Poušť rozkvete'', 1951; A. Tarn: ''Běžný případ'', 1952); zvláštností bylo od samého počátku zařazování her se zpěvy (např. L. de Vega: ''Pes na seně'', 1952; J. N. Nestroy: ''Talisman'', 1954; W. Shakespeare: ''Komedie plná omylů'', 1959; F. Kuhn: ''Až co řekne Barcelona'', 1961), k nimž '''O. '''psal texty písní. V uvolňující se atmosféře druhé poloviny 50. let a v letech šedesátých se pevnou součástí '''O. '''dramaturgie staly současné západní hry, které získával díky četným kontaktům v zahraničí (umělecky serióznější tituly – F. Dürrenmatt: ''Fyzikové'', 1963; ''Romulus Veliký'', 1965; ''Play Strinberg'', 1970; T. Williams: ''Skleněný zvěřinec'', 1960; ''Sestup Orfeův'', 1963; ''Království boží na zemi''¸1969; M. Frisch: ''Don Juan aneb Láska ke geometrii'', 1965; ''Kdybych mohl začít znovu'', 1969; E. Ionesco: ''Židle'', 1966; J. Genet: ''Služky'', 1967; bulvární dramatika – N. Coward: ''Akt s houslemi'', 1962; ''Neposedný duch'', 1966; M. Achard: ''Idiotka'', 1963; A. Ayckbourn: ''Aby bylo jasno'', 1970), z domácích původních titulů zařazoval převážně nenáročné komedie (J. Dietl: ''Čtyři z velkoměsta'', 1960; O. Daněk: ''Svatba sňatkového podvodníka'', 1961; ''Podvod se svatbou aneb svatba s podvodem'', 1965; L. Aškenazy: ''Vendulka'', 1962), včetně komunálně satirických (O. Zelenka: ''Občan Čančík'', 1963; L. Černík – V. Fux: ''Akce „H“ aneb Město má žízeň'', 1963), společensky závažnější a umělecky náročnější komediální tvorbu reprezentovaly zejména hry V. Blažka (''Třetí přání'', 1958; ''Příliš štědrý večer'', 1960; ''Šeherezáda'', 1967). |
'''O. '''hlavními spolupracovníky, zajišťujícími plynulý umělecký chod Městských divadel pražských, do jejichž svazku přibylo 1962 k dosavadním dvěma scénám (Komorní divadlo, Divadlo komedie) Divadlo ABC, byli dramaturgové M. Janišová a E. Drmola, po jeho odchodu do emigrace (1968) též A. Kožíková a L. Janská. Jako režiséry '''O. '''angažoval i silné režijní osobnosti – M. Macháčka, A. Radoka, pohostinsky působil K. Dostal; příležitost režírovat dával i některým hercům – R. Hrušínskému, V. Vydrovi st. či F. Miškovi. Sám si jako režisér vybíral k nastudování hry především těch autorů, kteří konvenovali jeho stylovému zaměření (O. Wilde, G. B. Shaw, R. B. Sheridan, N. Coward aj.); '''O.''' inscenace byly výrazově čisté, ctily ducha her, snažily se o jemné pointování situací, recenzenti opakovaně zdůrazňovali '''O.''' nevtíravou službu dramatu i hercům, které obsazoval se značnou mírou porozumění pro jejich vnitřní i vnější vybavení. | '''O. '''hlavními spolupracovníky, zajišťujícími plynulý umělecký chod Městských divadel pražských, do jejichž svazku přibylo 1962 k dosavadním dvěma scénám (Komorní divadlo, Divadlo komedie) Divadlo ABC, byli dramaturgové M. Janišová a E. Drmola, po jeho odchodu do emigrace (1968) též A. Kožíková a L. Janská. Jako režiséry '''O. '''angažoval i silné režijní osobnosti – M. Macháčka, A. Radoka, pohostinsky působil K. Dostal; příležitost režírovat dával i některým hercům – R. Hrušínskému, V. Vydrovi st. či F. Miškovi. Sám si jako režisér vybíral k nastudování hry především těch autorů, kteří konvenovali jeho stylovému zaměření (O. Wilde, G. B. Shaw, R. B. Sheridan, N. Coward aj.); '''O.''' inscenace byly výrazově čisté, ctily ducha her, snažily se o jemné pointování situací, recenzenti opakovaně zdůrazňovali '''O.''' nevtíravou službu dramatu i hercům, které obsazoval se značnou mírou porozumění pro jejich vnitřní i vnější vybavení. | ||
| − | Jako velice disponovaný překladatel pracoval v prvé řadě v zájmu potřeb Městských divadel pražských (T. Williams: ''Skleněný zvěřinec'', ''Království boží na zemi''; G. B. Shaw: ''Pygmalion'',''Čokoládový hrdina'', ''Dům zlomených srdcí''; J. Kilty: ''Drahý lhář''; J. Steinbeck: ''O myších a lidech''; L. Hellmanová: ''Lištičky''; P. Barnes: ''Čtrnáctý hrabě Guerney''), přeložil však také libreto muzikálu ''My Fair Lady.'' | + | Jako velice disponovaný překladatel pracoval v prvé řadě v zájmu potřeb Městských divadel pražských (T. Williams: ''Skleněný zvěřinec'', ''Království boží na zemi''; G. B. Shaw: ''Pygmalion'', ''Čokoládový hrdina'', ''Dům zlomených srdcí''; J. Kilty: ''Drahý lhář''; J. Steinbeck: ''O myších a lidech''; L. Hellmanová: ''Lištičky''; P. Barnes: ''Čtrnáctý hrabě Guerney''), přeložil však také libreto muzikálu ''My Fair Lady.'' |
'''O. '''svým vedením Městských divadel pražských v mnohém navazoval na předválečnou divadelní praxi. Ačkoli musel často čelit tlakům nadřízených orgánů a stigmatizaci ideologicky založené kritiky, která poukazovala na nevhodný a novým společenským pořádkům neodpovídající bulvární či kosmopolitní charakter uváděných titulů, dokázal vytvořit a udržet repertoár, jenž byl divácky přitažlivý a uchovával si kultivovanou úroveň.'''O. '''profesní kariéra vyvrcholila koncem 60. let, kdy repertoár Městských divadel pražských rezonoval s demokratizačním procesem ve společnosti i následnou politickou krizí po okupaci 1968 (J. Drda: ''Hrátky s čertem'', 1968; J. P. Sartre: ''Mouchy'', 1968; E. Albee: ''Křehká rovnováha'', 1969; I. Klíma: ''Porota''¸1969). Městská divadla pražská pod '''O. '''vedením představovala v dobovém kontextu českého divadla ojedinělý zjev. | '''O. '''svým vedením Městských divadel pražských v mnohém navazoval na předválečnou divadelní praxi. Ačkoli musel často čelit tlakům nadřízených orgánů a stigmatizaci ideologicky založené kritiky, která poukazovala na nevhodný a novým společenským pořádkům neodpovídající bulvární či kosmopolitní charakter uváděných titulů, dokázal vytvořit a udržet repertoár, jenž byl divácky přitažlivý a uchovával si kultivovanou úroveň.'''O. '''profesní kariéra vyvrcholila koncem 60. let, kdy repertoár Městských divadel pražských rezonoval s demokratizačním procesem ve společnosti i následnou politickou krizí po okupaci 1968 (J. Drda: ''Hrátky s čertem'', 1968; J. P. Sartre: ''Mouchy'', 1968; E. Albee: ''Křehká rovnováha'', 1969; I. Klíma: ''Porota''¸1969). Městská divadla pražská pod '''O. '''vedením představovala v dobovém kontextu českého divadla ojedinělý zjev. | ||
Verze z 30. 11. 2016, 11:10
Ota Ornest
* 6. 7. 1913 Kutná Hora (CZ)
† 4. 8. 2002 Modrý důl v Krkonoších (CZ)
divadelní ředitel, režisér, překladatel, dramaturg, scénárista, herec, básník, textař písní
Ředitel Městských divadel pražských v letech 1950‒72. Svým promyšleným a obratným vedením těchto divadel, která v dobovém kontextu českého divadla představovala ojedinělý zjev, v mnohém navazoval na předválečnou divadelní praxi. Byl zastáncem divadla dramatu, v němž prostřednictvím slova i původní autorské intence je především herec. Jeho profesní kariéra vyvrcholila koncem 60. let, kdy repertoár Městských divadel pražských rezonoval s demokratizačním procesem ve společnosti i následnou politickou krizí po okupaci 1968.
Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po přihlášení.
