Pokorný, Jaroslav: Porovnání verzí
nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
m |
m |
||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
<ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress> | <ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress> | ||
| − | <span id="PageFillProgress"> | + | <span id="PageFillProgress">3</span> |
</ee:progress>{{Infobox Osoba | </ee:progress>{{Infobox Osoba | ||
| jméno=<ee:firstname>Jaroslav</ee:firstname> | | jméno=<ee:firstname>Jaroslav</ee:firstname> | ||
| Řádka 19: | Řádka 19: | ||
| foto=<ee:titleimage></ee:titleimage> | | foto=<ee:titleimage></ee:titleimage> | ||
| fotodesc=<ee:imagedesc></ee:imagedesc> | | fotodesc=<ee:imagedesc></ee:imagedesc> | ||
| − | | povolání=<ee:profession>dramatik, překladatel, libretista, divadelní historik, teoretik, kritik, dramaturg, divadelní pedagog, </ee:profession> | + | | povolání=<ee:profession>dramatik, překladatel, libretista, divadelní historik, teoretik, kritik, dramaturg, divadelní pedagog,</ee:profession> |
}}<ee:perex> | }}<ee:perex> | ||
| − | + | Teatrolog, překladatel, dramaturg a dramatik, spoluurčující z pozice vlivného stranického ideologa směřování a organizaci českého divadelnictví po druhé světové válce. Trvalejší hodnotu než teoretické a historické studie i původní dramatická tvorba mají jeho překlady (zejména díla C. Goldoniho). Významný byl jeho autorský i redakční podíl na heslech českých osobností v italské divadelní encyklopedii ''Enciclopedia dello spettacolo''. | |
</ee:perex><cshow logged="1"><ee:content> | </ee:perex><cshow logged="1"><ee:content> | ||
| + | Syn inženýra chemie a úřednice. V šesti letech ztratil otce při neštěstí v továrně, ve třinácti letech matku, která byla za nevysvětlených okolností zastřelena. Poté žil s babičkou. Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze na Vinohradech (1939) se zapsal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (FF UK), po uzavření vysokých škol v listopadu 1939 pracoval jako redaktor týdeníku ''Hospodářský kritik'' (1939–40), lektor v Burianově D 40 a D 41 (1940–41) a v Městských divadlech (1941–42) a jako překladatel a lektor literární a divadelní agentury Alfa (1942–43). 1942 spolupracoval se skupinou bývalých elévů Herecké školy E. F. Buriana, která pod názvem Divadlo Větrník hrála v Divadélku pro 99 v Topičově domě na Národní třídě, a s Dětským divadlem M. Melanové. Aby se vyhnul totálnímu nasazení, byl 1943–45 formálně členem sboru filmových statistů a epizodistů (fungujícího zřejmě v rámci společnosti Lucernafilm). Pro Divadélko ve Smetanově muzeu vytvořil 1944 montáž ze starořecké lyriky ''Písně ostrovů a bídy'', kterou cenzura zakázala. Po osvobození vystudoval divadelní vědu, filozofii a estetiku na FF UK, doktorát získal 1948 na brněnské Masarykově univerzitě (dizertační práce ''Složky divadelního výrazu''), titul CSc. 1970 na FF UK (práce ''Goldoni und das venezianische Theater''). Od počátku studií zároveň působil jako dramaturg pražských divadel: Družstva divadel Práce (1945–46), Činohry 5. května (1946–47) a Národního divadla (1948–53). Externě spolupracoval i s Honzlovým Studiem Národního divadla (1947–48). Od akademického roku 1949/50 přednášel na Katedře divadelní vědy, která byla v té době převedena z FF UK na DAMU (1949–57 byl docentem obecných dějin divadla, 1954–55 vedoucím katedry). Poté zvolil svobodné povolání, s přestávkami 1959–61 (dopisovatel ČTK v Římě) a 1965–69 (přednášky českého jazyka a literatury na katedře bohemistiky univerzity v Neapoli Università degli Studi di Napoli Federico II). 1957 se stal členem tehdy založené Mezinárodní federace pro výzkum divadla FIRT (Féderation Internationale pour la Recherche Théâtrale). | ||
| + | |||
| + | Od mládí sympatizoval s programem komunistické strany. Po zatčení E. F. Buriana (1941) a násilném uzavření D 41 začal jako člen komunistické buňky aktivně pracovat v ilegalitě. Na schůzkách komunisticky orientovaných intelektuálů z okruhu Burianova Déčka vznikla koncepce centrálně řízeného divadelního života, napodobující sovětský vzor. '''P'''. přednášel v podzemní politické škole a v dubnu 1945 byl spolu s M. Kouřilem, O. Kozákem, B. Machníkem a Z. Podlipným jedním ze zakládajících členů ilegální Revoluční odborové rady divadelníků, která vypracovala Memorandum o řešení otázky českého divadelnictví v nové Československé republice a Rámcovou osnovu divadelního zákona. Po osvobození se aktivně zapojil do nově se tvořící organizace českého divadelnictví, ideologicky ovlivněn především M. Kouřilem. 1946 se stal členem divadelní komise při ÚV KSČ, Přípravného výboru Svazu provozovatelů divadel a Distribučního sboru dramaturgů. Poté, co byl nastolený poválečný kurs řízení divadel potvrzen a upevněn komunistickým uchopením moci v únoru 1948, se stal členem Akčního výboru Svazu českého herectva, podílel se na likvidaci Svazu přenesením jeho působnosti na divadelní odbor 22. svazu kulturních a uměleckých pracovníků při ROH. Po přijetí divadelního zákona v březnu 1948 se stal členem nově vzniklých poradních orgánů – Divadelní a dramaturgické rady při Ministerstvu školství, vědy a umění (předseda tiskového odboru) a Divadelně propagační komise při Ministerstvu informací a osvěty, v jejichž duchu prosazoval omezení samostatnosti divadel a očistu od nestranických kádrů. Spolupracoval na přípravách uvalení národních správ na soukromé divadelní agentury. 1949 se podílel na vzniku jednotného československého divadelního a literárního jednatelství DILIA a spolu s M. Kouřilem založil odborné divadelní nakladatelství Umění lidu. 1950 byl z KSČ vyloučen ‒ příčinou byla pasáž ze soukromého dopisu manželce, ve které zavtipkoval na adresu armády a politiky strany. Po sérii obhajovacích dopisů na nejrůznější vlivná místa byl v následujícím roce do KSČ opět přijat. | ||
| + | |||
| + | '''P. '''první manželkou byla překladatelka Marie Richterová (1922–1969), která zemřela při autonehodě. Dcera Jaroslava (* 1946) je divadelní a filmová herečka a pedagožka, syn Ivan (* 1952) divadelní, filmový a televizní herec a režisér. Podruhé se '''P'''. oženil s herečkou Libuší Peškovou (1924–1994). Zemřel na rakovinu hrtanu. | ||
| + | |||
| + | '''P. '''byl jednou z klíčových osobností, jež formovala poválečné uspořádání a směřování českého divadla. Byl autorsky velice plodný, působil v mnoha divadelních oborech – nejintenzivněji jako teatrolog a kulturní a divadelní pracovník. Věnoval se především teorii (jeho texty však netvoří ucelený systém, nejsou zcela konzistentní, teze si protiřečí), v menší míře historii, okrajově kritice. | ||
| + | |||
| + | Publikoval od přelomu 30. a 40. let v periodikách ''Hospodářský kritik'', ''Kulturní práce'', ''Lidová kultura'', ''Praha v týdnu'', ''Listy mladých'', ''Literární noviny'', ''Tvorba'', ''Krásná literatura'', ''Nový život'', v teatrologických časopisech ''Otázky divadla a filmu'', ''Divadlo'', ''Sovětské divadlo'', ''Divadelní noviny ''i v denním tisku. Větší teatrologické studie prezentoval ve sbornících ''Kdo vytváří divadlo'', ''Počátky české marxistické divadelní kritiky'', ''Prolegomena scénografické encyklopedie'', ''60/Miroslav Kouřil'', ''Theater. Divadlo'', ''William Shakespeare v hudbě a na našem jevišti''. Redigoval časopisy ''Lidová kultura'' (1945–48), ''Program divadla Práce'' (1945–46), ''Divadelní magazín'' (1946–47), činoherní řadu časopisu ''Národní divadlo'' (1949–51) a Divadelní knižnici nakladatelství Družstvo Dílo (1946–47). K vydání připravil sborníky ''50 let Moskevského uměleckého divadla'', ''Činoherní dramaturgie'', Jiráskova''Jana Žižku ''(s A. Dvořákem) a dva svazky studií a projevů J. Honzla (''K novému významu umění'' a ''Divadelní a literární podobizny''). | ||
| + | |||
| + | Jako teoretik nejprve, od počátku 40. let, vycházel ze znalostí divadelního prostředí v D 41 a ze strukturalistických prací J. Honzla a J. Veltruského. Články věnované nejrůznějším teoretickým i historickým tématům (divadelní kritika, jevištní překladatelství, režie, dramaturgie, lidové a dětské divadlo apod.), které byly určeny laickému čtenáři, psal 1942 do týdeníku ''Praha v týdnu''. V první publikované odborné práci ''Dramatik v divadle ''(1944) podpořil názor, že divadlo je syntetické umění, ve kterém má režisér právo nakládat s textem jako s tvárným materiálem, a tím se vymezil vůči dlouho kanonizovanému chápání dramatického textu jako vlastního nedotknutelného základu divadla. Ve ''Složkách divadelního výrazu ''(1946) rozvinul tezi, že divadelní inscenace je tvořena pěti rovnoprávnými složkami – dramatickou (s částí hereckou a režijní), literární, výtvarnou, taneční a hudební –, které vykazují proměnný vztah a hierarchii v rámci jevištní syntézy a to jak v průběhu dějinného vývoje, tak v rámci proměny žánrové a druhové, přičemž autentickou je pouze složka dramatická a ostatní, mající obdobu v samostatných uměních, plní v divadle roli pouze funkční. | ||
| + | |||
| + | Po 1948 se '''P. '''stal jedním z hlavních ideologů, prosazujících direktivní uplatňování stranické politiky v kultuře. Témata jeho statí se opakovala a prolínala, vycházela z úkolů vytyčených na sjezdech, konferencích či stranických plénech. Stěžejní články psal do časopisů ''Divadlo ''a ''Otázky divadla a filmu''. Řešení problémů českého divadelnictví viděl v jeho důsledné centralizaci, která zajistí stejnou uměleckou úroveň všech divadel v republice. Požadoval možnost autoritativně přesouvat herce a režiséry na jiná pracoviště s cílem posílit tamní uměleckou úroveň, a zejména plánovat divadelní tvorbu zadáváním témat, která by zpracovali dramatici jednotlivých regionů v návaznosti na místní specifika. Dramaturgie pro '''P.''' představovala základní ideologický nástroj, který má divadlům určovat repertoár a dramatikům témata a způsob tvorby. Stavěl se skepticky k uvádění zahraničních děl, včetně té části sovětské dramatiky, která u diváků nenacházela kladný ohlas, a doporučoval orientaci na současnou českou tvorbu, v níž postrádal reakci na válečné a poválečné události. Specifický problém viděl ve zpěvoherní dramaturgii, opakovaně kritizoval uvádění operní a operetní tvorby (považoval ji za buržoazně úpadkovou). Publicisticky se vyjadřoval i k praktickým tématům divadelního provozu. Často vedl polemiky (např. s F. Tetauerem, M. Ruttem, J. Kopeckým, O. Vočadlem), které končily i soudními žalobami. Psal útočné kritiky zejména na adresu režisérů, které vzhledem k jeho postavení mohly být pro dotyčné profesně i existenčně nebezpečné (např. konferenční referát ''Divadlo a doba ''[1958], v němž kritizoval Krejčovo nové vedení činohry Národního divadla, jeho dramaturgii a především režijní práce A. Radoka). 1955 se v teoretické studii ''Postavení režie ''vrátil k jednomu z kardinálních témat ''Složek divadelního výrazu'' a všímal si problematiky postavení režiséra v rámci inscenačního celku v jednotlivých historických epochách (od absence v antickém divadle po absolutní svrchovanost v první polovině 20. století), poukazoval na zápasy mezi režisérským a hereckým divadlem či formalistickým a realistickým divadlem a vymezoval režii, inspirován koncepcí K. S. Stanislavského, postavení jednotícího a organizujícího prvku ve složité inscenační struktuře. Stať rehabilitovala funkci režie v době, která režisérovi dovolovala pouze sloužit dramatikovi bez nároku na vlastní tvůrčí invenci. | ||
| + | |||
| + | V průběhu 50. let se '''P. '''postupně odkláněl od dogmatických názorů, distancoval se od primitivně pojímaných zásad skladby repertoáru, administrativního prosazování jednostranných názorů a neoprávněného zavrhování některých avantgardních směrů, reprezentovaných např. v sovětském divadle V. E. Mejercholdem a A. J. Tairovem a v českém divadle výtvarníky J. Čapkem, B. Feuersteinem a F. Zelenkou. Po odchodu z kulturně-politických funkcí zůstal jen občasným glosátorem divadelního života. | ||
| + | |||
| + | Ke svým teoretickým východiskům se vrátil na začátku 70. let na stránkách edice ''Prolegomena scénografické encyklopedie'', vedené jeho někdejším kolegou M. Kouřilem. '''P. '''statě – pokusy o encyklopedická hesla (divadlo, inscenace, drama) byly zbaveny dřívějších vypjatých ideologických postojů, autor vystupoval především jako pozitivista, opírající se o důkladné znalosti faktografie z dějin světového divadla. Ve stěžejní práci ''Situace a poslání české divadelní vědy ''(1971), publikované původně již 1958 v časopisu ''Divadlo'', zastával názor, že divadelní věda by neměla pouze vykládat jednotlivá díla, tvorbu umělců a ansámblů, ale zkoumat zákony, jimiž se řídí proces vzniku inscenace, a registrovat i ohlas ve společnosti. Tomuto úkolu měla sloužit i divadelní kritika. | ||
| + | |||
| + | Jako historik se '''P.''' specializoval na dílo konkrétních světových i domácích tvůrců. Od 50. let se opakovaně zabýval dramatickou tvorbou W. Shakespeara, ve které nacházel pokrokovost, zobrazení třídních konfliktů a principy realismu (studie ''K Shakespearovi'', 1954). V monografii ''Shakespearova doba a divadlo ''(1955) z marxistických pozic analyzoval historické reálie, vztahující se k Shakespearovým dramatům, ve studii ''Shakespeare na českém jevišti ''(1964) zhodnotil, již bez dřívějšího ideologického přístupu, inscenování Shakespearových dramat v českých zemích v několika historických obdobích. Tvorbě, historickým souvislostem a inscenační tradici v českých zemích se věnoval i v případě C. Goldoniho, o kterém napsal monografii ''Goldoni und das venezianische Theater ''(publikováno pouze v němčině, 1968). Z českých osobností se zabýval J. Honzlem, jehož ve studii ''J. Honzl (14. 5. 1894 – 20. 4. 1953)'' (1954) vyzdvihl jako hlasatele a uskutečňovatele proletářského divadla za první republiky a zejména prosazovatele socialistického realismu v poúnorovém Národním divadle, E. F. Burianem, V. K. Klicperou, J. Vrchlickým, A. Jiráskem či překladateli B. Mathesiem a E. A. Saudkem. | ||
| + | |||
| + | Důležitou součástí'''P'''. historické práce byla jeho účast na tvorbě italské divadelní encyklopedie ''Enciclopedia dello spettacolo''. Byl hlavním konzultantem pro oblast československého divadla a autorem hesel nejvýznamnějších českých osobností (K. Dostal, L. Dostalová, A. Dvořák, V. Dyk, O. Fischer, J. Frejka, J. Hašek, K. H. Hilar, V. Hofman, H. Kvapilová, K. H. Mácha, bratři Mrštíkové, J. Mošna, J. Neruda, V. Nezval, L. Pešek, G. Preissová, F. Šrámek, Z. Štěpánek, J. K. Tyl, J. Voskovec, J. Werich, J. Zeyer aj.). Česká podoba hesel se nedochovala. | ||
| + | |||
| + | Jako dramaturg, působící 1945–53, důsledně prosazoval ideologická kritéria socialistického realismu. Za hlavní úkol doby považoval uvádět původní hry s aktuálním společenským tématem (M. Stehlík, J. Klíma, V. Káňa, E. F. Burian) a současné sovětské drama (L. M. Leonov, O. J. Kornijčuk, L. N. Rachmanov) a zejména zhodnotit tzv. kulturní dědictví, jež mělo vyřadit z repertoáru taková díla klasické literatury, která nesplňovala soudobé požadavky (např. Aristofanova ''Lysistrata'', Dykovo ''Zmoudření dona Quijota'', Ibsenovy ''Opory společnosti'', Pucciniho ''Bohéma'' a''Tosca ''nebo Gounodův ''Faust a Markéta''). Současnou západní dramatiku odmítal jako domácím revolučním vývojem překonanou. Od počátku 50. let, spolu s druhým dramaturgem E. A. Saudkem, orientoval repertoár Národního divadla více na českou a světovou klasiku (J. K. Tyl, A. Jirásek, Molière, W. Shakespeare, C. Goldoni aj.). | ||
| + | |||
| + | Pro '''P. '''dramatickou tvorbu, svým významem nepřesahující dobu svého vzniku, bylo charakteristické formální experimentování. Volil alegorickou formu, dramatičnost textů nahrazoval lyrikou, filozofováním či reportážním stylem, nad samotným dějem převládaly explicitně vyslovované ideje. Prvotina ''Plavci ''(1940), věnující se prostřednictvím disputace několika postav rozličných profesí základním otázkám lidské existence, byla inspirována žánrem středověké morality. Tragikomedie ''Marlin (Pohřběte mrtvé!) ''(1947), rozvíjející některé motivy ze života anglického renesančního dramatika Ch. Marlowa, scénická kantáta ''Písně Omara Pijáka ''(1942), inspirovaná perským básníkem O. Chajjámem, a ''Křídový kruh ''(1947), parafrázovaná adaptace hry neznámého čínského autora přelomu 13. a 14. století, byly básnickými podobenstvími navazujícími na tradici českého melodramu. Agitační pásmo ''Ejhle, město! ''(1945), provozované na nákladních autech objíždějících republiku v květnových dnech roku 1945, karikovalo typ lidí, kteří s hrdinstvím vyčkali na konec války a revoluce se účastnili jen hlasitými hesly. Teoreticky proklamované principy budovatelského dramatu použil v ''Mostu ''(1948), zabývajícím se problémy při stavbě mostu v česko-německém pohraničí. Od konce 40. let se '''P. '''původní dramatické tvorbě již nevěnoval a zaměřil se pouze na dramatizace próz (''Jevgenij Oněgin''), úpravy (''V ukrajinských stepích'', ''Kutnohorští havíři'', ''Celestina'') a libreta k operám a baletu (''Plameny'', ''Sluha dvou pánů'', ''Pochodeň Prométheova'', ''Labyrint''). V pozůstalosti zůstaly úplné rukopisy či strojopisy her ''Bez viny (Poprava)'', ''Blázen Giordano'', ''Bloudící'', ''Noc'', ''Pohádka o ideálech'', ''Savitri'' a torza her ''Velký revolucionář'' a ''Vládce věřících''. | ||
| + | |||
| + | Nejcennější, dodnes živou část '''P'''. tvorby představuje překladatelská činnost. Překládal zejména z italštiny a dále z němčiny, španělštiny, řečtiny a sanskrtu divadelní hry (C. Goldoni, N. Machiavelli, J. Nestroy, Aischylos, Sofoklés, Šúdraka) i teatrologickou literaturu (M. Vitruvius Pollio, J. Pollux, J. Furtenbach st., F. Mehring, G. Thomson). Poučen teoretickými postuláty O. Fischera, byl jedním z průkopníků tzv. adaptační překladatelské metody, která odmítala doslovnost a snažila se být více než liteře původního textu věrná jeho duchu a víc než na zachování detailů dbát na postižení myšlenky a atmosféry. Zkušenosti s divadelní praxí i básnický talent jej dovedly k osobitému stylu, který prvořadě usiloval o dramatičnost textu. Určení '''P.''' podílu na některých překladech nelze zjistit, často tzv. pokrýval zakázané autory (v případě poezie např. J. Hiršala, v případě dramatu J. Vladislava). | ||
| + | |||
| + | '''P. '''nečetná mimodivadelní umělecká činnost souvisela se zájmem o italskou a řeckou literaturu. Napsal monografii o italském renesančním básníkovi ''Dante ''(1966) či soubor cestopisných črt z Indie ''Bombajská mosaika ''(1958), ve které zvýšený zájem věnoval současnému indickému divadlu. Překládal též italskou prózu (N. Machiavelli, A. Moravia, V. Pratolini, G. Tomasi di Lampedusa) a poezii (F. Petrarca, S. Quasimodo, L. de´ Medici), řeckou poezii (Archilochos, Hippónax, Empedoklés) a německou prózu (T. Storm). Jako překladatel i editor se podílel na vydání výborů básní staré řecké poezie a italské renesanční poezie. | ||
| + | '''P. '''zaujímá v historii českého divadla rozporuplné postavení. Vstoupil do něj v období německého protektorátu a jeho další směřování zásadním způsobem ovlivnil okruh komunisticky orientovaných intelektuálů kolem E. F. Buriana. Profesní i osobní vazby s M. Kouřilem, vůdčí postavou poválečné kulturní politiky KSČ v oblasti divadla, jej vynesly mezi čelné ideology, prosazující centrální řízení sítě divadel jakožto nástroj marxistické indoktrinace. Od počátku 50. let '''P'''. oddanost komunistické ideologii slábla, nevyhýbal se ani kritice chyb, kterých se sám v předchozím období tzv. kultu osobnosti dopouštěl. Marxistické postoje zcela opustil v 70. letech, kdy své teoretické texty vyvázal z ideologických hledisek a přiklonil se k pozitivistickému výkladu, založenému na bohatých faktografických znalostech. Přes silně problematickou roli, kterou sehrál v českém divadelnictví v době komunistického převzetí moci a těsně po něm, představuje osobnost, která díky širokým znalostem historie i teorie byla respektována v Československu i v zahraničí. | ||
</ee:content> | </ee:content> | ||
<ee:bibliography/> | <ee:bibliography/> | ||
Verze z 23. 11. 2016, 15:42
Jaroslav Pokorný
* 13. 11. 1920 Praha (CZ)
† 23. 9. 1983 Praha (CZ)
dramatik, překladatel, libretista, divadelní historik, teoretik, kritik, dramaturg, divadelní pedagog
Teatrolog, překladatel, dramaturg a dramatik, spoluurčující z pozice vlivného stranického ideologa směřování a organizaci českého divadelnictví po druhé světové válce. Trvalejší hodnotu než teoretické a historické studie i původní dramatická tvorba mají jeho překlady (zejména díla C. Goldoniho). Významný byl jeho autorský i redakční podíl na heslech českých osobností v italské divadelní encyklopedii Enciclopedia dello spettacolo.
Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po přihlášení.
