Bechyňová, Jarmila: Porovnání verzí

</ee:mvchronology>

</ee:mvchronology>

| foto=<ee:titleimage>bechynovajedna.jpeg</ee:titleimage>

| foto=<ee:titleimage>bechynovajedna.jpeg</ee:titleimage>

| povolání=<ee:profession>herečka,</ee:profession>

| povolání=<ee:profession>herečka,</ee:profession>

}}<ee:perex>

}}<ee:perex>

Provdaná Šnejdárková. Otec Rudolf Bechyně (1881–1948), vyučený strojní zámečník, se stal žurnalistou a poslancem za sociální demokracii. V meziválečném Československu patřil ke klíčovým osobnostem politické scény (byl mj. náměstkem předsedy vlády, ministrem školství a národní osvěty, ministrem zásobování a ministrem železnic). Po 1. světové válce, když se stal poslancem Revolučního národního shromáždění, rodina přesídlila z Prostějova do Prahy, kde '''B.''' vystudovala První české městské dívčí reálné gymnázium „Krásnohorská“ (maturita 1925). Během studií začala hrát ochotnicky divadlo. Profesionální hereckou kariéru iniciovalo 1927 pozvání od šéfa činohry Národního divadla K. H. Hilara k hostování  v komedii ''Nezralé ovoce'', kde vystoupila v roli Genevievy, hrané dosud A. Sedláčkovou. Následovalo krátké působení v Divadle Vlasty Buriana (březen–květen 1927) a sezona 1927/28 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. V červnu 1928 byla '''B.''' angažována do Národního divadla. 1929 se provdala za grafika a ilustrátora Vladimíra Šnejdárka, s nímž měla dvě dcery. 1940 musela kvůli plicnímu onemocnění dočasně opustit Národní divadlo a odejít do invalidního důchodu. V září 1942 byla spolu s manželem a dalšími třinácti členy rodiny zatčena v rámci tzv. E-akce (Emigration Aktion) namířené proti příbuzným českých emigrantů (otec byl členem exilové vlády v Londýně, bratr Zdeněk B. důstojníkem československé zahraniční armády ve Francii a Velké Británii). Manžel se konce války nedožil, '''B.''' byla až do května 1945 vězněna v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova. Zde se 1944–45, v období mírnějšího režimu, stala jednou z hlavních iniciátorek divadelních aktivit. Na improvizovaném jevišti v dílně na výrobu pásků do klobouků (tzv. culíkárna) nastudovala s ženskými spoluvězeňkyněmi Breidahlovo ''Vzbouření v ústavu šlechtičen'' a Stuartovu ''Šestnáctiletou''. Obě inscenace patřily zejména herecky ke zdejším nejzdařilejším divadelním událostem. 1945 se '''B.''' vrátila do Národního divadla, avšak 1951 s ní byla rozvázána smlouva, oficiálně z důvodu reorganizace souboru, ve skutečnosti šlo o perzekuci rodiny čelného sociálnědemokratického politika (bratr byl týden předtím odsouzen za údajnou vlastizradu a špionáž ke 14 letům vězení). Zbytek kariéry nuceně strávila ve Vesnickém divadle (1952–61). 1962 odešla do důchodu. 1969 byla rehabilitována a výpověď z Národního divadla byla uznána jako neopodstatněná.

Provdaná Šnejdárková. Otec Rudolf Bechyně (1881–1948), vyučený strojní zámečník, se stal žurnalistou a poslancem za sociální demokracii. V meziválečném Československu patřil ke klíčovým osobnostem politické scény (byl mj. náměstkem předsedy vlády, ministrem školství a národní osvěty, ministrem zásobování a ministrem železnic). Po 1. světové válce, když se stal poslancem Revolučního národního shromáždění, rodina přesídlila z Prostějova do Prahy, kde '''B.''' vystudovala První české městské dívčí reálné gymnázium „Krásnohorská“ (maturita 1925). Během studií začala hrát ochotnicky divadlo. Profesionální hereckou kariéru iniciovalo 1927 pozvání od šéfa činohry Národního divadla K. H. Hilara k hostování  v komedii ''Nezralé ovoce'', kde vystoupila v roli Genevievy, hrané dosud A. Sedláčkovou. Následovalo krátké působení v Divadle Vlasty Buriana (březen–květen 1927) a sezona 1927/28 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. V červnu 1928 byla '''B.''' angažována do Národního divadla. 1929 se provdala za grafika a ilustrátora Vladimíra Šnejdárka, s nímž měla dvě dcery. 1940 musela kvůli plicnímu onemocnění dočasně opustit Národní divadlo a odejít do invalidního důchodu. V září 1942 byla spolu s manželem a dalšími třinácti členy rodiny zatčena v rámci tzv. E-akce (Emigration Aktion) namířené proti příbuzným českých emigrantů (otec byl členem exilové vlády v Londýně, bratr Zdeněk B. důstojníkem československé zahraniční armády ve Francii a Velké Británii). Manžel se konce války nedožil, '''B.''' byla až do května 1945 vězněna v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova. Zde se 1944–45, v období mírnějšího režimu, stala jednou z hlavních iniciátorek divadelních aktivit. Na improvizovaném jevišti v dílně na výrobu pásků do klobouků (tzv. culíkárna) nastudovala s ženskými spoluvězeňkyněmi Breidahlovo ''Vzbouření v ústavu šlechtičen'' a Stuartovu ''Šestnáctiletou''. Obě inscenace patřily zejména herecky ke zdejším nejzdařilejším divadelním událostem. 1945 se '''B.''' vrátila do Národního divadla, avšak 1951 s ní byla rozvázána smlouva, oficiálně z důvodu reorganizace souboru, ve skutečnosti šlo o perzekuci rodiny čelného sociálnědemokratického politika (bratr byl týden předtím odsouzen za údajnou vlastizradu a špionáž ke 14 letům vězení). Zbytek kariéry nuceně strávila ve Vesnickém divadle (1952–61). 1962 odešla do důchodu. 1969 byla rehabilitována a výpověď z Národního divadla byla uznána jako neopodstatněná.

Již během svého krátkého ostravského angažmá se '''B.''' prosadila ve vedlejších rolích naivek a v tomto oboru pokračovala i po vstupu do Národního divadla (např. Lucinka, Sarment: ''Miláček Leopold'', Růžena Pavlátová, Šrámek: ''Měsíc nad řekou''). Později se začala uplatňovat i jako představitelka citlivých, často ztrápených mladých žen, které charakterizovala umírněnými výrazovými prostředky vycházejícími z vnitřního prožitku (Ethel Barlettová, Maugham: ''Nedoceněné zásluhy'', Jeanine, Antoine–Lery: ''Koníčky na kolotoči'', Gisela, Musatescu: ''Valčík tonoucího Titaniku''). Díky štíhlé postavě, jemnému, mladistvému vzhledu a tenkému hlásku byla obsazována až do pozdnějšího věku také do rolí dětí a dospívajících dívek. K hereckým úspěchům patřila malá Mája v Kornijčukově ''Chirurgu Platonu Krečetovi'', kritika oceňovala „půvabně drzou naivnost“ ztvárněné postavy. Chválu jí přineslo také působivé zobrazení duševní zaostalosti a infantilnosti šestnáctileté  Ljudmily v Gorkého ''Vasse Železnovové''. Nejednoznačněji byly hodnoceny její výkony v rolích chlapců a mladičkých mužů (Král Ladislav, Medek: ''Jiří Poděbradský'', Václav II., Hilbert: ''Falkenštejn''). Zdařile si '''B.''' při svém lyričtějším založení vedla v inscenacích pro děti (např. Dolly, Lenotreová–Saint''-''Ogan: ''Cvok a Brok cestují světem'', Mařenka, Milne: ''Žabák ze Žabího hrádku''). Ve třicátých letech, které lze označit za vrchol její kariéry, se pravidelně objevovala ve vedlejších a epizodních rolích různého žánrového rozpětí v inscenacích J. Frejky (komorná Ines, Calderón: ''Schovávaná na schodech'', Phoebe, Shakespeare: ''Jak se vám líbí'', Blandina, Cocteau: ''Očarovaný život''). V poválečném období se stále ještě uplatňovala v dívčích rolích, vedle nichž začínala hrát úlohy starších žen (Teta, Puškin – Pokorný: ''Jevgenij Oněgin'', Horačka, A. a V. Mrštíkové: ''Maryša''). Ve Vesnickém divadle jimi svou dráhu posléze uzavřela.  

Již během svého krátkého ostravského angažmá se '''B.''' prosadila ve vedlejších rolích naivek a v tomto oboru pokračovala i po vstupu do Národního divadla (např. Lucinka, Sarment: ''Miláček Leopold'', Růžena Pavlátová, Šrámek: ''Měsíc nad řekou''). Později se začala uplatňovat i jako představitelka citlivých, často ztrápených mladých žen, které charakterizovala umírněnými výrazovými prostředky vycházejícími z vnitřního prožitku (Ethel Barlettová, Maugham: ''Nedoceněné zásluhy'', Jeanine, Antoine–Lery: ''Koníčky na kolotoči'', Gisela, Musatescu: ''Valčík tonoucího Titaniku''). Díky štíhlé postavě, jemnému, mladistvému vzhledu a tenkému hlásku byla obsazována až do pozdnějšího věku také do rolí dětí a dospívajících dívek. K hereckým úspěchům patřila malá Mája v Kornijčukově ''Chirurgu Platonu Krečetovi'', kritika oceňovala „půvabně drzou naivnost“ ztvárněné postavy. Chválu jí přineslo také působivé zobrazení duševní zaostalosti a infantilnosti šestnáctileté  Ljudmily v Gorkého ''Vasse Železnovové''. Nejednoznačněji byly hodnoceny její výkony v rolích chlapců a mladičkých mužů (Král Ladislav, Medek: ''Jiří Poděbradský'', Václav II., Hilbert: ''Falkenštejn''). Zdařile si '''B.''' při svém lyričtějším založení vedla v inscenacích pro děti (např. Dolly, Lenotreová–Saint''-''Ogan: ''Cvok a Brok cestují světem'', Mařenka, Milne: ''Žabák ze Žabího hrádku''). Ve třicátých letech, které lze označit za vrchol její kariéry, se pravidelně objevovala ve vedlejších a epizodních rolích různého žánrového rozpětí v inscenacích J. Frejky (komorná Ines, Calderón: ''Schovávaná na schodech'', Phoebe, Shakespeare: ''Jak se vám líbí'', Blandina, Cocteau: ''Očarovaný život''). V poválečném období se stále ještě uplatňovala v dívčích rolích, vedle nichž začínala hrát úlohy starších žen (Teta, Puškin – Pokorný: ''Jevgenij Oněgin'', Horačka, A. a V. Mrštíkové: ''Maryša''). Ve Vesnickém divadle jimi svou dráhu posléze uzavřela.