Kodíček, Josef: Porovnání verzí
nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
m |
m |
||
| Řádka 27: | Řádka 27: | ||
[[File:Kodicekdva.jpg|left|300px|Josef Kodíček v mládí, b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.|link=Josef Kodíček v mládí, b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.]]Jako literát debutoval v ''Almanachu na rok 1914 ''(1913) expresionistickou básní Ode dne proměny. Přihlásil se tak ke svým vzorům O. Fischerovi, O. Theerovi a především K. Čapkovi, s nímž ho pojilo přátelství i pozdější příslušnost k tzv. pátečníkům. 1926 se stal jedním z prvních členů Čapkem založeného českého centra PEN klubu. Překládal z němčiny romány a novely (L. Feuchtwanger, L. Frank), z italštiny básně (F. T. Marinetti). Jako mnozí další divadelníci (Honzl, Vančura, E. F. Burian) se '''K.''' pokusil i o filmovou tvorbu. Byl spoluautorem scénáře prvního českého zvukového filmu ''Když struny lkají'' (1930, s J. Brandtem, M. Marešem, Q. E. Kujalem a F. Fehérem – režisér) a scénáře filmového přepisu staropražské legendy ''Golem'' (1936, s A.-P. Antoinem a J. Duvivierem). Pro vlastní filmové režie si vybral adaptace divadelních her – Čapkova ''Loupežníka'' (1931, podle vlastního scénáře) a Langrovo ''Obrácení Ferdyše Pištory'' (1931, scénář s K. Poláčkem). Filmy se setkaly s rozpačitým přijetím kritikou a diváckým nezájmem. | [[File:Kodicekdva.jpg|left|300px|Josef Kodíček v mládí, b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.|link=Josef Kodíček v mládí, b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.]]Jako literát debutoval v ''Almanachu na rok 1914 ''(1913) expresionistickou básní Ode dne proměny. Přihlásil se tak ke svým vzorům O. Fischerovi, O. Theerovi a především K. Čapkovi, s nímž ho pojilo přátelství i pozdější příslušnost k tzv. pátečníkům. 1926 se stal jedním z prvních členů Čapkem založeného českého centra PEN klubu. Překládal z němčiny romány a novely (L. Feuchtwanger, L. Frank), z italštiny básně (F. T. Marinetti). Jako mnozí další divadelníci (Honzl, Vančura, E. F. Burian) se '''K.''' pokusil i o filmovou tvorbu. Byl spoluautorem scénáře prvního českého zvukového filmu ''Když struny lkají'' (1930, s J. Brandtem, M. Marešem, Q. E. Kujalem a F. Fehérem – režisér) a scénáře filmového přepisu staropražské legendy ''Golem'' (1936, s A.-P. Antoinem a J. Duvivierem). Pro vlastní filmové režie si vybral adaptace divadelních her – Čapkova ''Loupežníka'' (1931, podle vlastního scénáře) a Langrovo ''Obrácení Ferdyše Pištory'' (1931, scénář s K. Poláčkem). Filmy se setkaly s rozpačitým přijetím kritikou a diváckým nezájmem. | ||
| − | Divadlu se '''K.''' věnoval po celý život a v řadě profesí; nejvýznamnější byla jeho činnost kritická, teoretická a redakční. Od 1910 sledoval jako recenzent obě hlavní pražské scény (Národní divadlo a Městské divadlo na Královských Vinohradech), pokusy Lyrického divadla a Divadla Umění, inscenační tvorbu Intimního (Švandova) divadla, později psal o kabaretech, Revoluční scéně, Divadle Vlasty Buriana a dalších scénách. Náležel k tzv. druhé vlně české divadelní kritiky, jež vystoupila začátkem desátých let a jejíž platformou se posléze stal čtrnáctideník Scéna (A. Dvořák, E. Taussig, O. Fischer). Spojení všestranného vzdělání a orientace ve světovém dramatu s ostrými, nekompromisními soudy učinilo z '''K.''' výrazného i obávaného divadelního kritika čapkovské generace. Zpočátku měly jeho recenze převážně literární charakter; prvořadý byl pro něho dramatický text, ač v teoretických statích volal po jednotě autora, režie a herců. Jevištní realizaci zprvu hodnotil spíše okrajově, avšak záhy nabývaly jeho soudy o režii, výpravě a herectví na pronikavosti a důrazu. Znakem divadelní hry pro něj byla akce, oprávněnost lyrického dramatu připustil až po Čapkově ''Loupežníku''. Nespokojenost s charakterem soudobé české dramatiky jej vedla k požadavkům stavebně i významově uzavřeného dramatu, které formuloval v teoretických statích a konkretizoval v recenzích. Divadelní kritiku pokládal za svébytný druh umění; přikládal jí úkol spoluvytvářet a určovat vývoj. Tomuto cíli se sám snažil přiblížit sugestivitou, spojením formulačně přesných objektivních popisů se subjektivními postřehy, často ironií až zesměšněním autora či tvůrců. V prvním období své divadelně kritické činnosti (1910–14) v souladu s programem časopisu Scéna prosazoval odklon od psychologického realismu a impresionismu Kvapilovy éry. Proti secesní dekorativnosti, okázalosti a samoúčelné stylizaci prosazoval dynamiku jevištního výrazu a emotivní akci. Hlásil se k expresionismu přicházejícímu z Německa a oceňoval pohostinské režie F. Zavřela, v té době působícího v Mnichově. Po válkou vynucené přestávce '''K. '''pokračoval v tažení proti ornamentálnosti symbolistního divadla, ale také proti realismu a naturalismu na jevišti. Naplnění svých představ a postulátů nacházel zejména v režiích K. H. Hilara. Jeho tvůrčí vývoj sledoval v referátech a studiích, pojících přesnost charakteristiky s básnivou evokací inscenace (''Režie jako básnické dílo''). V polovině dvacátých let '''K.''' vítal civilismus, jehož střídmý výraz a niterná dramatičnost vystřídaly vypjatý patos a dynamiku expresionismu. Jako zastánce klasického, tzv. měšťanského divadla první poloviny 20. století a jako vyznavač divadla dramatu odmítal experimentování nastupujících příslušníků avantgardy. Neiluzivní poetika mu byla cizí, neboť iluze, snění a mámení byly pro něj podstatou divadla | + | Divadlu se '''K.''' věnoval po celý život a v řadě profesí; nejvýznamnější byla jeho činnost kritická, teoretická a redakční. Od 1910 sledoval jako recenzent obě hlavní pražské scény (Národní divadlo a Městské divadlo na Královských Vinohradech), pokusy Lyrického divadla a Divadla Umění, inscenační tvorbu Intimního (Švandova) divadla, později psal o kabaretech, Revoluční scéně, Divadle Vlasty Buriana a dalších scénách. Náležel k tzv. druhé vlně české divadelní kritiky, jež vystoupila začátkem desátých let a jejíž platformou se posléze stal čtrnáctideník Scéna (A. Dvořák, E. Taussig, O. Fischer). Spojení všestranného vzdělání a orientace ve světovém dramatu s ostrými, nekompromisními soudy učinilo z '''K.''' výrazného i obávaného divadelního kritika čapkovské generace. Zpočátku měly jeho recenze převážně literární charakter; prvořadý byl pro něho dramatický text, ač v teoretických statích volal po jednotě autora, režie a herců. Jevištní realizaci zprvu hodnotil spíše okrajově, avšak záhy nabývaly jeho soudy o režii, výpravě a herectví na pronikavosti a důrazu. Znakem divadelní hry pro něj byla akce, oprávněnost lyrického dramatu připustil až po Čapkově ''Loupežníku''. Nespokojenost s charakterem soudobé české dramatiky jej vedla k požadavkům stavebně i významově uzavřeného dramatu, které formuloval v teoretických statích a konkretizoval v recenzích. Divadelní kritiku pokládal za svébytný druh umění; přikládal jí úkol spoluvytvářet a určovat vývoj. Tomuto cíli se sám snažil přiblížit sugestivitou, spojením formulačně přesných objektivních popisů se subjektivními postřehy, často ironií až zesměšněním autora či tvůrců. V prvním období své divadelně kritické činnosti (1910–14) v souladu s programem časopisu Scéna prosazoval odklon od psychologického realismu a impresionismu Kvapilovy éry. Proti secesní dekorativnosti, okázalosti a samoúčelné stylizaci prosazoval dynamiku jevištního výrazu a emotivní akci. Hlásil se k expresionismu přicházejícímu z Německa a oceňoval pohostinské režie F. Zavřela, v té době působícího v Mnichově. Po válkou vynucené přestávce '''K. '''pokračoval v tažení proti ornamentálnosti symbolistního divadla, ale také proti realismu a naturalismu na jevišti. Naplnění svých představ a postulátů nacházel zejména v režiích K. H. Hilara. Jeho tvůrčí vývoj sledoval v referátech a studiích, pojících přesnost charakteristiky s básnivou evokací inscenace (''Režie jako básnické dílo''). V polovině dvacátých let '''K.''' vítal civilismus, jehož střídmý výraz a niterná dramatičnost vystřídaly vypjatý patos a dynamiku expresionismu. Jako zastánce klasického, tzv. měšťanského divadla první poloviny 20. století a jako vyznavač divadla dramatu odmítal experimentování nastupujících příslušníků avantgardy. Neiluzivní poetika mu byla cizí, neboť iluze, snění a mámení byly pro něj podstatou divadla. [[File:03.jpg|right|200px|Karikatura Josefa Kodíčka od Adolfa Hoffmeistera, b. d. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové. (uřízni tam prosím tu novinovou popisku, abychom se neopakovali; ď)|link=Karikatura Josefa Kodíčka od Adolfa Hoffmeistera, b. d. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové. (uřízni tam prosím tu novinovou popisku, abychom se neopakovali; ď)]]Sarkasticky komentoval založení Devětsilu (článkem Devěthnid), od počátku brojil proti levicové avantgardě. Stavěl se proti poetismu, přesvědčen o neetičnosti samoúčelné umělecké formy, a proti surrealistickému popírání rozumu a logiky v literatuře, protože rozum považoval za atribut lidskosti. Za skutečně moderní dramatické autory považoval E. O’Neilla, L. Pirandella a G. B. Shawa, z českých si cenil K. Čapka, F. Langera a do určité doby A. Dvořáka. Hereckým ideálem pro něj byli E. Vojan a M. Hübnerová, rozpoznal nevšední talent V. Buriana, F. Futuristy a X. Longenové. '''K.''' divadelně kritická práce vyvrcholila ve sbornících Dramatického svazu ''Nové české divadlo'' (redigoval je s M. Ruttem). Zde publikoval své nejrozsáhlejší, zásadní studie: Cesty nového divadla, Od hesel k lidskosti a Poezie skutečnosti. Situaci českého divadla a dramatu v nich nahlédl v kontextu světového divadelnictví a v historické perspektivě docenil přínos divadelníků, které jako kritik neakceptoval (J. Kvapil). Obšírně se zabýval civilismem, jehož význam však silně zveličil. |
V duchu civilismu se nesla i '''K.''' dramaturgická a režijní činnost. Dramaturgii vnímal jako rovnocenné sepětí tvůrčí i organizátorské práce, usiloval o zajištění soběstačnosti nesubvencovaného divadla bez nutnosti klesnout pod úroveň dobrého vkusu. Na scéně se snažil prosadit vše, po čem volal v kritikách i teoretických statích: návrat od formalismu k nitru člověka, důraz na výstavbu dramatu a věrohodnost postav, věcnost, konkrétnost, odmítání patosu a afektovanosti. Páteří repertoáru se stala soudobá dramatika západní (L. Pirandello, G. B. Shaw, E. O´Neill) i domácí (K. Čapek, F. Langer, J. Hilbert, A. Dvořák). Uváděl i české autory 19. století (E. Bozděch, J. Vrchlický, J. Štolba), opakovaně se vracel ke světové klasice (H. Ibsen, L. N. Tolstoj, W. Shakespeare). Na české jeviště přivedl poprvé ''Žebráckou operu'' B. Brechta (1930), ale i utopistickou novinku E. Konráda ''Olbřím''. Práci dramaturga doplňoval přednáškami o moderních směrech v divadelnictví – portréty dramatiků i režisérů světového i českého divadla. Jako režisér prosazoval tzv. neviditelnou režii, spočívající v nenápadném vedení herců. Ovlivněn hilarovským civilismem nastudoval deset inscenací; nejvíce zaujali Shawovi ''Hrdinové'', Brucknerovi ''Zločinci'' a Sheriffův obraz války ''Konec cesty''. Nastudování ostatních her byla zčásti kopií zahraničních inscenací nebo replikou předchozích českých nastudování (Čapkovo ''R. U. R.''). | V duchu civilismu se nesla i '''K.''' dramaturgická a režijní činnost. Dramaturgii vnímal jako rovnocenné sepětí tvůrčí i organizátorské práce, usiloval o zajištění soběstačnosti nesubvencovaného divadla bez nutnosti klesnout pod úroveň dobrého vkusu. Na scéně se snažil prosadit vše, po čem volal v kritikách i teoretických statích: návrat od formalismu k nitru člověka, důraz na výstavbu dramatu a věrohodnost postav, věcnost, konkrétnost, odmítání patosu a afektovanosti. Páteří repertoáru se stala soudobá dramatika západní (L. Pirandello, G. B. Shaw, E. O´Neill) i domácí (K. Čapek, F. Langer, J. Hilbert, A. Dvořák). Uváděl i české autory 19. století (E. Bozděch, J. Vrchlický, J. Štolba), opakovaně se vracel ke světové klasice (H. Ibsen, L. N. Tolstoj, W. Shakespeare). Na české jeviště přivedl poprvé ''Žebráckou operu'' B. Brechta (1930), ale i utopistickou novinku E. Konráda ''Olbřím''. Práci dramaturga doplňoval přednáškami o moderních směrech v divadelnictví – portréty dramatiků i režisérů světového i českého divadla. Jako režisér prosazoval tzv. neviditelnou režii, spočívající v nenápadném vedení herců. Ovlivněn hilarovským civilismem nastudoval deset inscenací; nejvíce zaujali Shawovi ''Hrdinové'', Brucknerovi ''Zločinci'' a Sheriffův obraz války ''Konec cesty''. Nastudování ostatních her byla zčásti kopií zahraničních inscenací nebo replikou předchozích českých nastudování (Čapkovo ''R. U. R.''). | ||
| Řádka 59: | Řádka 59: | ||
<ee:bibliography_content>F. Götz: Spor generací, ''Host'' 3, 1923/24, s. 152–155; F. X. Šalda: Trojí generace, ''Kritika'' 1, 1924, s. 324–330 → ''Kritické projevy'' XII, Praha 1959, s. 270–278 + Mravy české divadelní kritiky, ''Kritika'' 2, 1925, s. 83 → ''Kritické projevy'' XIII, Praha 1963, s. 116–118; F. Götz: Česká moderní divadelní kritika, sb. ''Nové české divadlo 1918–1926'', 1926, s. 65–74; J. Fučík: Divadelní liberalismus, ''Tvorba'' 2, 1927, s. 38–43 → ''Divadelní kritiky'', Praha 1956, s. 266–270; -vh- [Miroslav Hýsek]: Nové české divadlo 1918–1926, ''Lumír'' 54, 1927/28, s. 387–388; E. Janský: Rozhovor s J. K. – režisérem, ''Československé divadlo'' 11, 1928, s. 36–37 → ''Divadlo na Vinohradech 1907–1997'', Praha 1997, s. 49–50; B, ref. Tajemná loď, ''Lidové noviny ''23. 2. 1928; A. M. Píša, ref. Velké umění babické, ''Právo lidu'' 10. 12. 1928; Ot. F. [Fischer], ref. Hrdinové, ''Právo lidu'' 10. 4. 1929; Č. [V. Červinka], ref. Poklad páně Barnereauův, ''Zvon'' 30, 1929/30, s. 27 ●; ref. Konec cesty: J. Hilbert, ''Venkov'' 28. 9. 1929; Č. [V. Červinka], ''Zvon'' 30, 1929/30, s. 70 ●; ref. R. U. R.: M. Rutte, ''Národní listy'' 16. 11. 1929, příl.; B, ''Lidové noviny'' 16. 11. 1929; Ot. F. [Fischer], ''Právo lidu'' 16. 11. 1929; J. Hilbert, ''Venkov'' 16. 11. 1929 ●; ref. Zločinci: -es-, ''Zvon'' 30, 1929/30, s. 323; M. Rutte, ''Národní listy'' 23. 1. 1930 ●; M. Rutte: Dva projevy o vinohradské krisi, ''Národní listy'' 4. 4. 1930, příl.; F. X. Šalda: Kávová společnost propírá českou kritiku, ''Šaldův zápisník'' 5, 1932/33, s. 208–219 → ''Z období Zápisníku ''I, Praha 1987, s. 508–513 + Obvinění české dramatické kritiky, ''Šaldův zápisník'' 5, 1932/33, s. 223–224; J. Träger, O naší divadelní kritice, ''Nová svoboda'' 10, 1933, s. 126–127; L. Štoll: Pan K. polemizuje s Marxem, ''Levá fronta'' 3, 1933, s. 38–42 → ''Z bojů na levé frontě'', Praha 1964, s. 83–91; A. M. Píša: Český Kierkegaard a pražský Karl Kraus?, ''Právo lidu'' 5. 3. 1933; ● polemika s K. článkem Rozhovor o kritice (Přítomnost): M. Rutte: Poznej sebe sama (Příspěvek k psychologii J. K.), ''Národní listy'' 11. 3. 1933; A. M. Píša: Polemika do nekonečna?, ''Právo lidu'' 12. 3. 1933; M. Rutte: J. K. neodpovídá…, ''Národní listy'' 18. 3. 1933 + S čím kdo zachází, tím i schází (Doslov je kampani pátečníků), tamtéž 30. 4. 1933, příl. ●; …zůstane to mezi námi: Karel Engelmüller, ''Národní politika'' 26. 2. 1933; V. K. Müller, ''Národní listy'' 26. 2. 1933; äg. [J. Träger], ''Právo lidu'' 26. 2. 1933; -k, ''Československé divadlo'' 16 (11), 1933, s. 66 ●; J. Stránský: Odchod exulanta, ''Československý přehled'' 1, 1954, č. 10, s. 22–23 [projev na pohřbu]; jtg [Träger]: J. K. (1892–1954), ''Divadelní noviny'' 11, 1967/68, č. 21, s. 2; J. Pejskar: Kodíček Josef, in ''Poslední pocta'', sv. 2, 1986, s. 93–96; J. Vojvodík: J. K., ''Národní politika'' 22, 1990, č. 4, příl. Zvon (Oběžník českého ústředního svazu v Německu), s. 1; J. Dressler: Rejdyjo, ''Národní politika'' 21, 1989, s. 5; F. Tomáš: ''Je sedm hodin středověkého času. Postavy a příběhy ze začátků Svobodné Evropy'', Praha 1990, s. 96–103; M. Liner: ''J. K. jako divadelní kritik'', dipl., FF UK Praha 1995; M. Tichý: ''Kritické dílo tzv. pragmatické generace'', dis., FF MU Brno 2008, s. 138–149, 186–195, 269–275 ''→ Kritické dílo čapkovské generace'', Praha 2009, s. 95–103, 134–140, 191–196; V. Just: Svobodná Thálie Svobodné Evropě, in M. Junek a kol.: ''Svobodně!'', Praha 2011, s. 104–125; M. Kosák, J. Pospíšil: K připravovanému výboru textů J. K. o divadle, ''Divadelní revue'' 24, 2013, č. 2, s. 113–119 [s přetiskem 5 K. textů]. | <ee:bibliography_content>F. Götz: Spor generací, ''Host'' 3, 1923/24, s. 152–155; F. X. Šalda: Trojí generace, ''Kritika'' 1, 1924, s. 324–330 → ''Kritické projevy'' XII, Praha 1959, s. 270–278 + Mravy české divadelní kritiky, ''Kritika'' 2, 1925, s. 83 → ''Kritické projevy'' XIII, Praha 1963, s. 116–118; F. Götz: Česká moderní divadelní kritika, sb. ''Nové české divadlo 1918–1926'', 1926, s. 65–74; J. Fučík: Divadelní liberalismus, ''Tvorba'' 2, 1927, s. 38–43 → ''Divadelní kritiky'', Praha 1956, s. 266–270; -vh- [Miroslav Hýsek]: Nové české divadlo 1918–1926, ''Lumír'' 54, 1927/28, s. 387–388; E. Janský: Rozhovor s J. K. – režisérem, ''Československé divadlo'' 11, 1928, s. 36–37 → ''Divadlo na Vinohradech 1907–1997'', Praha 1997, s. 49–50; B, ref. Tajemná loď, ''Lidové noviny ''23. 2. 1928; A. M. Píša, ref. Velké umění babické, ''Právo lidu'' 10. 12. 1928; Ot. F. [Fischer], ref. Hrdinové, ''Právo lidu'' 10. 4. 1929; Č. [V. Červinka], ref. Poklad páně Barnereauův, ''Zvon'' 30, 1929/30, s. 27 ●; ref. Konec cesty: J. Hilbert, ''Venkov'' 28. 9. 1929; Č. [V. Červinka], ''Zvon'' 30, 1929/30, s. 70 ●; ref. R. U. R.: M. Rutte, ''Národní listy'' 16. 11. 1929, příl.; B, ''Lidové noviny'' 16. 11. 1929; Ot. F. [Fischer], ''Právo lidu'' 16. 11. 1929; J. Hilbert, ''Venkov'' 16. 11. 1929 ●; ref. Zločinci: -es-, ''Zvon'' 30, 1929/30, s. 323; M. Rutte, ''Národní listy'' 23. 1. 1930 ●; M. Rutte: Dva projevy o vinohradské krisi, ''Národní listy'' 4. 4. 1930, příl.; F. X. Šalda: Kávová společnost propírá českou kritiku, ''Šaldův zápisník'' 5, 1932/33, s. 208–219 → ''Z období Zápisníku ''I, Praha 1987, s. 508–513 + Obvinění české dramatické kritiky, ''Šaldův zápisník'' 5, 1932/33, s. 223–224; J. Träger, O naší divadelní kritice, ''Nová svoboda'' 10, 1933, s. 126–127; L. Štoll: Pan K. polemizuje s Marxem, ''Levá fronta'' 3, 1933, s. 38–42 → ''Z bojů na levé frontě'', Praha 1964, s. 83–91; A. M. Píša: Český Kierkegaard a pražský Karl Kraus?, ''Právo lidu'' 5. 3. 1933; ● polemika s K. článkem Rozhovor o kritice (Přítomnost): M. Rutte: Poznej sebe sama (Příspěvek k psychologii J. K.), ''Národní listy'' 11. 3. 1933; A. M. Píša: Polemika do nekonečna?, ''Právo lidu'' 12. 3. 1933; M. Rutte: J. K. neodpovídá…, ''Národní listy'' 18. 3. 1933 + S čím kdo zachází, tím i schází (Doslov je kampani pátečníků), tamtéž 30. 4. 1933, příl. ●; …zůstane to mezi námi: Karel Engelmüller, ''Národní politika'' 26. 2. 1933; V. K. Müller, ''Národní listy'' 26. 2. 1933; äg. [J. Träger], ''Právo lidu'' 26. 2. 1933; -k, ''Československé divadlo'' 16 (11), 1933, s. 66 ●; J. Stránský: Odchod exulanta, ''Československý přehled'' 1, 1954, č. 10, s. 22–23 [projev na pohřbu]; jtg [Träger]: J. K. (1892–1954), ''Divadelní noviny'' 11, 1967/68, č. 21, s. 2; J. Pejskar: Kodíček Josef, in ''Poslední pocta'', sv. 2, 1986, s. 93–96; J. Vojvodík: J. K., ''Národní politika'' 22, 1990, č. 4, příl. Zvon (Oběžník českého ústředního svazu v Německu), s. 1; J. Dressler: Rejdyjo, ''Národní politika'' 21, 1989, s. 5; F. Tomáš: ''Je sedm hodin středověkého času. Postavy a příběhy ze začátků Svobodné Evropy'', Praha 1990, s. 96–103; M. Liner: ''J. K. jako divadelní kritik'', dipl., FF UK Praha 1995; M. Tichý: ''Kritické dílo tzv. pragmatické generace'', dis., FF MU Brno 2008, s. 138–149, 186–195, 269–275 ''→ Kritické dílo čapkovské generace'', Praha 2009, s. 95–103, 134–140, 191–196; V. Just: Svobodná Thálie Svobodné Evropě, in M. Junek a kol.: ''Svobodně!'', Praha 2011, s. 104–125; M. Kosák, J. Pospíšil: K připravovanému výboru textů J. K. o divadle, ''Divadelní revue'' 24, 2013, č. 2, s. 113–119 [s přetiskem 5 K. textů]. | ||
| − | Brabec, ČBS, LČL [chybně * 5. 6. 1892, † 4. 2. 1954], Masaryk, Otto-dod, Malý slovník naučný (1925), Teichman, Universum </ee:bibliography_content> | + | Brabec, ČBS, LČL [chybně * 5. 6. 1892, † 4. 2. 1954], Masaryk, Otto-dod, Malý slovník naučný (1925), Teichman, Universum |
| + | |||
| + | [[File:Kodicekctyri.jpg|x500px|Josef Kodíček, b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.|link=Josef Kodíček, b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.]] [[File:Kodiceksest.jpg|x500px|Josef Kodíček s manželkou, b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.|link=Josef Kodíček s manželkou, b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.]][[File:Kodicekpet.jpg|x500px|Josef Kodíček s přáteli (spolupracovníky?), b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.|link=Josef Kodíček s přáteli (spolupracovníky?), b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.]]</ee:bibliography_content> | ||
</ee:bibliography> | </ee:bibliography> | ||
<div class="chronology"><ee:chronology> | <div class="chronology"><ee:chronology> | ||
Verze z 15. 11. 2016, 15:53
Josef Kodíček
* 24. 1. 1892 Praha (CZ)
† 3. 11. 1954 Mnichov (CZ)
divadelní a literární a výtvarný kritik, překladatel, dramaturg, režisér
Všestranný divadelník čapkovské generace, z jehož díla nejvýznamnější byla činnost kritická, teoretická a redakční. Literární kritiku považoval za svébytný umělecký druh, jenž má spoluvytvářet a určovat vývoj. Postuláty, formulované v teoretických studiích a nekompromisně vyžadované v divadelních kritikách, se pokoušel uplatnit v období vlastního dramaturgického a režijního působení ve vinohradském divadle (1927–30).
Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po přihlášení.
