Schmoranz, Gustav: Porovnání verzí

<p>Ředitel Národního divadla (1900–20), jenž udržoval po celou dobu dvojkolejnost umělecky závažné tvorby a nenáročné produkce, umožňující naplňovat rozpětí zájmů, vkusu a potřeb nejvlivnější společenské vrstvy – měšťanstva. Divadlo pod jeho vedením nedokázalo čelit konkurenci Městského divadla Královských Vinohrad, odsouvající v druhé polovině desátých let Hilarovými režiemi činohru Národního divadla z čela českého divadelnictví. Jako jevištní výtvarník a režisér inscenoval nejrůznější výpravné hry (v nichž lpěl na historické a lokální správnosti) a francouzskou bulvární dramatiku. V režiích ambiciózních debutů domácích autorů se mu většinou nedařilo.

<p>Jako místo úmrtí často chybně uváděna Praha. – Nejmladší syn architekta a restaurátora Františka Sch. (1814–1902).

</p><p><b>Sch.</b> absolvoval reálné gymnázium v Pardubicích, 1875–80 vystudoval českou techniku v Praze (architektura u prof. J. Schulze) a dva roky si rozšiřoval vzdělání na École des Beaux-Arts v Paříži. Po jednoroční vojenské službě v Josefově odjel 1883 do Vídně, navštěvoval přednášky na výtvarné akademii a na uměleckoprůmyslové škole, vyučoval jako suplent na odborných školách v Salcburku a Innsbrucku. 1885 se vrátil do Prahy a ucházel se o místo profesora na nově zřízené státní uměleckoprůmyslové škole, ale kvůli příbuzenským vztahům byl odmítnut (ředitelem byl jeho bratr František Sch. ml.). Po dvouletém stipendijním pobytu v zahraničí (Mnichov, Paříž, Londýn) místo 1887 získal a na škole působil s přestávkami do 1900. Při pobytu v Egyptě (1892–93) se věnoval výzkumu orientálního skla (spis <i>Alt-orientalische Glas-Gefässe</i>, Wien 1898) a pracoval na výzdobě Chadivova paláce v Káhiře (vyznamenán řádem Osmanie). Časopisecky publikoval cestopisné črty ze zahraničních cest, články o divadle doma i v cizině. Od počátku Ottova slovníku naučného byl jeho stálým spolupracovníkem. 1898 se podílel na založení a činnosti Divadla na výstavě (Uranie), zřízeného z podnětu členů literárního spolku Máj (J. Kuffner, J. Kvapil, V. Štech ad.) jako pokus o druhou českou scénu v Praze. 1899 byl ustanoven vládním komisařem rakouské uměleckoprůmyslové výstavy v Petrohradě, během pobytu v Rusku navštívil též Moskvu a byl mu udělen řád sv. Anny. Po návratu se stal členem zakládané Společnosti Národního divadla, kapitálového sdružení ucházejícího se o správu divadla, jež jí byla 1900 zemským výborem svěřena a <b>Sch.</b> byl jmenován ředitelem. Úřad zastával od července 1900 do dubna 1922, kdy byl na vlastní žádost penzionován. Po odchodu do výslužby pracoval na monografii o E. Vojanovi, přeložil další hry a pohostinsky režíroval ve vinohradském divadle. Celý život zůstal svobodný. Poslední léta života až do náhlé smrti trávil v rodných Slatiňanech, tam byl i pohřben. Jeho synovcem byl literát, též autor loutkových her, Zdeněk Sch. (1896–1942).

</p><p><b>Sch. </b>se o divadlo se zajímal od mládí, ale soustavněji se mu před nástupem do funkce ředitele Národního divadla nevěnoval. S K. Šípkem napsal svůj jediný dramatický pokus, frašku <i>Růžové okovy </i>uvedenou v Prozatímním divadle (1881). O divadelním dění a poměrech v cizině, zvl. ve Francii, psal do denních listů a týdeníků (Čas, Lumír, Zlatá Praha aj.). V devadesátých letech se připojil ke kritikům vedení první české scény (stať <i>O poměrech činohry našeho Národního divadla</i>) a do formující se opozice se vřadil též aktivitou v Divadle na výstavě (technický poradce, překladatel, režisér). Po jeho skončení (trvalo jen po dobu výstavy architektury a inženýrství) se zapojil do vznikající Společnosti Národního divadla, vymezující se vůči převážně staročeskému Družstvu Národního divadla mladočeskou orientací, která přispěla k jejímu vítězství. Podle sdíleného názoru Společnosti splňoval nároky na prestižní pozici ředitele první české scény. Jeho veřejná známost, úspěšná profesní kariéra, renomé historika umění, světový rozhled a sociální status vážily víc než umělecké předpoklady a divadelní zkušenost. Spolu s ním nastoupili do Národního divadla K. Kovařovic jako šéf opery a J. Kvapil jako dramaturg činohry (funkce šéfa činohry zřízena až 1911). <b>Sch.</b> zastával úřad po všechna funkční období Společnosti (1900–06, 1906–12, 1912–20) a ještě dva roky po převedení divadla do správy země České. Osvědčoval organizační a řídící schopnosti, nebyl však uměleckou autoritou, schopnou dát Národnímu divadlu tvůrčí impulz. Operativně řešil počáteční provozní obtíže (Společnost nebyla na převzetí divadla připravena, chyběl např. základní fundus), v krizové situaci za stávky operního orchestru proti K. Kovařovicovi v únoru 1901 jednal nekompromisně (plná podpora šéfa opery, propuštění stávkujících), nesmlouvavě vyžadoval profesionální pracovní kázeň. Zpočátku čelil nepřátelství části uměleckého členstva, na své straně neměl ani tisk, bedlivě sledující činnost nové správy, od níž se očekávala obroda Národního divadla. Zahajovací činoherní inscenace, na nichž se podílel jako výtvarník (Vrchlický: <i>Noc na Karlštejně</i>, Drachmann: <i>Byl jednou jeden král</i>), ani další práce činohry, za niž jako ředitel zodpovídal, však zřetelný obrat nenaznačovaly. Naproti tomu vedení opery už prvním dílem (Smetana: <i>Dalibor</i>) prokázalo uměleckou kompetenci k uskutečňování interpretační reformy a důsledně pokračovalo ve zkvalitňování úrovně výkonných složek (sólisté, sbor, orchestr), ve vymýcení velkooperní šablony a v oprošťování hudební interpretace od nánosu starší tradice. Do opery, pevně vedené K. Kovařovicem, <b>Sch.</b> výrazněji nezasahoval. V činohře se zasadil o větší zastoupení domácí dramatiky nové i starší, průbojnou tvorbu zahraniční však opomíjel (během prvních šesti let pouze 1x Wedekind a Maeterlinck, 1906 poprvé Shaw) dávaje přednost francouzské bulvární produkci (salonní konverzační hry, dramata s dráždivými i pikantními tématy, frašky), kterou i překládal. Na repertoár se postupně vracely staré kasovní kusy (verniády <i>Carův kurýr</i>, <i>Děti kapitána Granta</i>), operety, výpravné hry a balety. Zvýšení inscenační úrovně spatřoval ve scénické a kostýmní výpravě, která měla být historicky co nejvěrnější. Toto pojetí odkazující k Meiningenským a naturalismu, počátkem 20. stol. už přežilé, realizoval vlastními výpravami. Jako vedoucí činitel činohry (od 1901 zastával i funkci šéfrežiséra) určoval v prvních letech její ráz: Měl rozhodující slovo při volbě titulů, v přidělování režií a obsazování rolí. Kritika mu tvrdě vytýkala stahování repertoáru do nížin hrubé frašky a plytkých kusů, nehodných první české scény. Činohru titulárně řídil až do Kvapilova jmenování šéfem (1911), skutečným vůdcem ani tvůrcem jejího programu však nebyl. Se vzrůstající uměleckou autoritou J. Kvapila, jehož dramaturgické a režijní iniciativy vyrovnávaly činohru s evropským vývojem, určily její klíčovou linii a zformovaly interpretační styl, spájející psychologicky niterné herectví s impresionistickou náladovostí, <b>Sch.</b> vliv postupně slábl, nicméně zůstával zřetelně patrný v nenáročné části činoherní produkce.

</p><p><img src="/images/1/15/Schmoranzdva.jpg" _fck_mw_filename="Schmoranzdva.jpg" _fck_mw_location="left" width="350" _fck_mw_origimgwidth="928" _fck_mw_origimgheight="1524" alt="Gustav Schmoranz, b. d., fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-15/2011, sign.: 15 F 600" title="Gustav Schmoranz, b. d., fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-15/2011, sign.: 15 F 600" class="fck_mw_left" style="vertical-align:middle;"/>Na jevištní tvorbě Národního divadla se podílel od počátku jako výtvarník. Ve výpravách, kterých prokazatelně vytvořil 28 (z toho 4 pro operu), další údajně anonymně, uplatňoval hledisko historické a lokální správnosti, vše do detailu podřizoval době a místu dramatického děje, nikoli stylu a rázu díla. Scény zahlcované mobiliářem a rekvizitami prozrazovaly suverénního znalce historických slohů, méně divadelníka s citem pro potřeby jeviště. Zálibě v efektních, líbivých výpravách a obdivu k vyšší společnosti dával průchod v elegantních interiérech salonních her a v luxusních sceneriích velkého světa. Režijně pracoval v Národním divadle od 1905. Inscenoval převážně nejrůznější výpravné hry (verniády, historizující veselohry a dramata, pohádky) a francouzskou bulvární dramatiku (Sardou, Scribe, Flers–Caillavet, Bernstein ad.), na níž cenil vytříbenou formu, rafinovanou techniku a námětovou atraktivnost. Režíroval také řadu ambiciózních debutů domácích autorů (např. Dvořák: <i>Kníže</i>, Bartoš: <i>Primo vere</i>, Konrád: <i>Žluté růže</i>), které mu však nebyly blízké podobně jako hry Hilbertovy (<i>Falkenštejn</i>, <i>Kolumbus</i>, <i>Hnízdo v bouři</i> ad.), jejichž režie mu připadly po autorově konfliktu s J. Kvapilem. V režii se soustřeďoval na scénické aranžmá a precizní propracování mluvního projevu, pro nějž mu byla vzorem jazyková kultura Comédie Française, velkou péči věnoval výpravě a kostýmům. Se zdarem pěstoval ve svých inscenacích konverzační souhru; největšího ohlasu dosáhl žert <i>Rozkošná příhoda</i> autorů Flerse, Caillaveta a Reye (1914) a Dumasova <i>Dáma s kaméliemi </i>(1916), v nichž hlavní role vytvořila vycházející herecká hvězda A. Sedláčková. <b>Sch. </b>jevištní práce spjatá se staršími estetickými konvencemi a stvrzující myšlenkové stereotypy náleží k typickým projevům kulminujícího divadla měšťanské reprezentace. Do vývojové proměny, vysouvající do popředí režiséra a dirigenta jako tvůrce a garanty divadelního artefaktu, se svými režiemi a výpravami nezapojil. Jako ředitel jí však nebránil a umožňoval Kvapilovi a Kovařovicovi realizovat jejich záměry a koncepce, které neprotiřečily jeho pojetí Národního divadla jako reprezentativní kulturní instituce. <b>Sch.</b> konvenovala jak harmoničnost a smyslová působivost impresionistického interpretačního stylu, tak dramaturgické preference Kvapilovy (Shakespeare–Jirásek–Ibsen) a Kovařovicovy (Smetana–Dvořák–Wagner, francouzská lyrická opera). S oběma jej pojil odmítavý vztah k soudobé moderní tvorbě, jež jim byla vzdálená novátorskými postupy (Kovařovicovo neporozumění Janáčkovi) a nelítostným rozkrýváním tabuizovaných témat (Kvapilova distance od Strindberga či Wedekinda). Ve shodě s Kvapilem se postavil proti průbojnější alternativě činoherního programu, proponované dramaturgem O. Fischerem (1911/12, pro zásadní názorové rozpory z Národního divadla záhy odešel). <b>Sch.</b> udržoval po celou dobu dvojkolejnost umělecky závažné tvorby a nenáročné produkce, umožňující naplňovat rozpětí zájmů, vkusu a potřeb nejvlivnější společenské vrstvy – měšťanstva. Národní divadlo pod jeho kompromisním vedením nedokázalo čelit konkurenci Městského divadla Královských Vinohrad, odsouvající v druhé polovině desátých let Hilarovými režiemi činohru Národního divadla z čela českého divadelnictví. V závěru ředitelského působení se obtížně vyrovnával se změnami, jimiž procházelo Národní divadlo v popřevratových letech. Převedení divadla do zemské správy 1920 a připojení budovy Stavovského divadla v listopadu t. r. zatížilo <b>Sch. </b>organizační a administrativní prací, plynoucí z přechodu na nový systém správy a z provozu dvou domů. Oporu, kterou měl dosud ve Společnosti Národního divadla, pozbyl pozemštěním divadla. Kvapilovým odchodem na ministerstvo školství a národní osvěty (1919) a Kovařovicovým úmrtím (1920) ztratil oba partnery, s nimiž nastupoval do Národního divadla, a umělecké šéfy, s nimiž si rozuměl. S novým šéfem opery O. Ostrčilem si neporozuměl a sám ve vedení činohry (1919–20) neuspěl. Absence nosného programu pro dynamickou popřevratovou dobu uvrhla činohru do stagnace. V lednu 1921 byl proto vystřídán K. H. Hilarem. To vše uspíšilo <b>Sch.</b> rozhodnutí na funkci ředitele rezignovat. V době, kdy stál v čele Národního divadla, se plně prosadilo interpretační pojetí divadla a ředitel ztrácel roli integrujícího činitele. K novému vymezení pravomocí, zohledňujícímu dělbu mezi oblastí uměleckou a provozně administrativní, však došlo až po jeho odchodu (nastupující J. Šafařovic byl ustanoven administrativním ředitelem). <b>Sch.</b> byl nejdéle sloužícím ředitelem Národního divadla, avšak doba více než dvacetiletého působení není spojována s jeho jménem, do historie vstoupila jako éra Kvapilova a Kovařovicova.

</p><p><b>Sch.</b> dbal o udržování kontaktů s evropským divadlem, které se až do vypuknutí války uskutečňovaly hostováním souborů (MCHT 1906, Théâtre de l’Oeuvre 1908) a jednotlivců (Jane Hadingová 1902 a 1904, Betty Henningsová 1904, Coquelin ml., Olga V. Gzovská 19012 a 1914). Osobním jednáním se zahraničními autory (např. s G. Charpentierem) získával pro Národní divadlo jejich díla. Po několika neúspěšných pokusech se mu 1908 podařilo zajistit prostor na Žofíně pro další zkušebnu, kterou dvousouborové Národní divadlo naléhavě potřebovalo. Průběžně se staral o doplňování obou ansámblů, většina herců a zpěváků angažovaných za jeho ředitelování patřila k prvořadým osobnostem českého divadla. Během prvního šestiletí odešli poslední členové prvního činoherního souboru (O. Sklenářová-Malá, J. Bittner, J. Seifert, J. Šmaha), do popředí nastoupila mladší umělecká generace (H. Kvapilová, M. Hübnerová, E. Vojan, K. Želenský, L. Danzerová ad.), nově přibyli L. Dostalová, A. Sedláčková, R. Deyl, v dalších letech R. Nasková (1907), R. Schlaghammer (1908), O. Boleška (1911), J. Steimar a E. Vrchlická (1913), E. Kohout (1916). V opeře to byli A. Bobková, M. Kubátová, E. Burian, E. Pollert, nepodařilo se však trvale získat K. Buriana a O. Mařáka, E. Destinnová jen hostovala.

</p><p>Veřejně <b>Sch.</b> vystupoval zřídka, publicisticky se k činnosti, problémům a otázkám Národního divadla vyslovoval v omezené míře. V prvních třech letech pokračoval v tradici svého předchůdce F. A. Šuberta vydáváním bilančních ročních zpráv a ve svých příspěvcích obhajoval činnost divadla poukazem na obtíže a překážky brzdící umělecký rozlet. Napsal jedinou větší práci, monografii <i>Eduard Vojan</i>. Hercovu tvorbu, kterou po léta zblízka sledoval, přiblížil popisem jednotlivých výkonů, nezřídka porovnávaných s kreacemi zahraničních interpretů, avšak Vojanův umělecký typ a přínos nepostihl.