Praupner, Václav Josef Bartoloměj: Porovnání verzí

</ee:mvchronology>

</ee:mvchronology>

| foto = <ee:titleimage></ee:titleimage>

| foto = <ee:titleimage></ee:titleimage>

}}<ee:perex>

}}<ee:perex>

Příjmení psáno Braupner, Brautmer, Brautner, Prautner, křest. jméno Venceslaus, Wenzel. – Po studiu na jezuitském gymnáziu v rodišti (1757–62), kde získal základní vzdělání v hudební teorii, generálbasu, zpěvu a hře na housle a varhany, odešel 1763 do Prahy. Na univerzitě studoval filozofii a teologii. Studium však nedokončil a věnoval se nadále povolání hudebníka. Uplatňoval se zpočátku jako sólový houslista a stal se v tomto oboru uznávaným profesionálem. Učil jej F. J. Werner (1710–68), který mu poskytl i průpravu pro řízení orchestru a sboru. '''P'''. se stal vyhledávaným učitelem hudby ve šlechtických a měšťanských rodinách a působil jako chorregent v několika pražských chrámech (u sv. Ambrože, Haštala, Martina ve zdi, Panny Marie na Louži, Panny Marie Sněžné u františkánů, Panny Marie před Týnem, sv. Františka Serafinského u křižovníků). V jeho činnosti převážil zájem o řízení sboru a orchestru, tedy o praxi, která souvisela s dobovým pojetím funkce prvního hráče houslové skupiny. Často dirigoval početné vokální a instrumentální soubory, sestavené z profesionálů i amatérů. Prostřednictvím své funkce v Týnském chrámu zůstával v kontaktu s univerzitou. 1803 se stal prvním ředitelem pražské Jednoty umělců hudebních (Tonkünstler-Sozietät).

Příjmení psáno Braupner, Brautmer, Brautner, Prautner, křest. jméno Venceslaus, Wenzel. – Po studiu na jezuitském gymnáziu v rodišti (1757–62), kde získal základní vzdělání v hudební teorii, generálbasu, zpěvu a hře na housle a varhany, odešel 1763 do Prahy. Na univerzitě studoval filozofii a teologii. Studium však nedokončil a věnoval se nadále povolání hudebníka. Uplatňoval se zpočátku jako sólový houslista a stal se v tomto oboru uznávaným profesionálem. Učil jej F. J. Werner (1710–68), který mu poskytl i průpravu pro řízení orchestru a sboru. '''P'''. se stal vyhledávaným učitelem hudby ve šlechtických a měšťanských rodinách a působil jako chorregent v několika pražských chrámech (u sv. Ambrože, Haštala, Martina ve zdi, Panny Marie na Louži, Panny Marie Sněžné u františkánů, Panny Marie před Týnem, sv. Františka Serafinského u křižovníků). V jeho činnosti převážil zájem o řízení sboru a orchestru, tedy o praxi, která souvisela s dobovým pojetím funkce prvního hráče houslové skupiny. Často dirigoval početné vokální a instrumentální soubory, sestavené z profesionálů i amatérů. Prostřednictvím své funkce v Týnském chrámu zůstával v kontaktu s univerzitou. 1803 se stal prvním ředitelem pražské Jednoty umělců hudebních (Tonkünstler-Sozietät).

Z '''P'''. údajně rozsáhlé tvorby je známa jen malá část, a to převážně chrámová hudba. Unikátním pramenem je dochovaný autograf rozměrného scénického melodramu na německý text ''Circe ''(1789), spojujícího ve vyvážené a působivé hudebnědramaturgické koncepci deklamační úseky s pantomimou a baletem. ''Circe ''vyrůstá z tradice melodramů → Bendových, má však řadu specifických rysů (převaha instrumentální hudby, velké obsazení orchestru, využití harmonie, rytmu a zvukově barevných instrumentačních kombinací jako činitelů divadelní působivosti). Patří k nepříliš početné skupině děl, kterou můžeme označit za původní domácí hudebnědramatickou tvorbu druhé poloviny 18. stol. Svědčí o '''P'''. výrazných tvůrčích schopnostech a praktických znalostech dobového repertoáru. Kromě nedatované oslavné ódy, vytištěné k (plánovanému?) provedení díla dosud žádné další prameny inscenaci nepotvrzují. Nedoloženo zůstává i '''P'''. působení v Thunovském divadle, kam premiéru kusu umístil Dlabač.

Z '''P'''. údajně rozsáhlé tvorby je známa jen malá část, a to převážně chrámová hudba. Unikátním pramenem je dochovaný autograf rozměrného scénického melodramu na německý text ''Circe ''(1789), spojujícího ve vyvážené a působivé hudebnědramaturgické koncepci deklamační úseky s pantomimou a baletem. ''Circe ''vyrůstá z tradice melodramů → Bendových, má však řadu specifických rysů (převaha instrumentální hudby, velké obsazení orchestru, využití harmonie, rytmu a zvukově barevných instrumentačních kombinací jako činitelů divadelní působivosti). Patří k nepříliš početné skupině děl, kterou můžeme označit za původní domácí hudebnědramatickou tvorbu druhé poloviny 18. stol. Svědčí o '''P'''. výrazných tvůrčích schopnostech a praktických znalostech dobového repertoáru. Kromě nedatované oslavné ódy, vytištěné k (plánovanému?) provedení díla dosud žádné další prameny inscenaci nepotvrzují. Nedoloženo zůstává i '''P'''. působení v Thunovském divadle, kam premiéru kusu umístil Dlabač.