Bečvářová, Marie: Porovnání verzí

Roz. Wintrová, křtěna Marie Berta. Nemanželská dcera herečky Anny Wintrové, v tu dobu členky kočující společnosti A. Prokopové. Zmiňovaný příbuzenský vztah s herečkou Augustou Wintrovou (provd. Želenskou), jež měla být její sestra, nebyl dosud prokázán.

Roz. Wintrová, křtěna Marie Berta. Nemanželská dcera herečky Anny Wintrové, v tu dobu členky kočující společnosti A. Prokopové. Zmiňovaný příbuzenský vztah s herečkou Augustou Wintrovou (provd. Želenskou), jež měla být její sestra, nebyl dosud prokázán.

</ee:perex>

</ee:perex>

Vyrůstajíc v prostředí kočujících společností příležitostně vystupovala již jako dítě. Profesionální hereckou dráhu nastoupila nejpozději 1895 u společnosti L. Chmelenského, po krátkém angažmá u A. J. Frýdy (1897-98) se v červnu 1898 stala členkou Divadla na výstavě (Uranie). Když byl soubor po skončení Výstavy architektury a inženýrství v říjnu t.r. rozpuštěn, přijala nabídku ředitele V. Budila. V jeho společnosti působící převážně v Plzni (ve starém městském divadle a v ředitelově letní aréně) setrvala dva roky. 1900 přestoupila do družiny F. Trnky, s níž hrála dvě zimní sezony v Plzni. 1902 byla Budilem angažována do stálého souboru nového MD v Plzni. 27. 9. 1904 se provdala za Karla B., pokladníka plzeňské Občanské záložny a po sňatku vystupovala pod jménem Bečvářová, nebo Bečvářová-Vintrová. Účastnila se plzeňského kulturního života, vystupovala na různých akademiích, od 1914 příležitostně spolupracovala s Loutkovým divadlem feriálních osad. Po nástupu ředitele B. Jeřábka byla 1922 propuštěna, dále byla vedena jen jako stálý host, ale téměř nehrála. Přijala nabízené angažmá v MD na Král. Vinohradech, do Plzně zajížděla občas hostovat. 1931 utrpěla v divadle vážný úraz, ale brzy se vrátila na scénu. 1934 dostala výpověď, kterou vedení vinohradského divadla po ostré mediální kritice odvolalo. Zemřela na záchvat mrtvice. Matka Anna Wintrová († 19. 2. 1904) pocházela z rodiny královéhradeckého řezníka. V literatuře mylně označována jako sestra '''B.''', hrála druhé naivky, milovnice a subrety ve společnosti F. J. Čížka (Mína, Putlitz:''Afrikánka'';  Rebeka, Hopp: ''Kožíšek, perle a kamna''; Ganymed, Suppé: ''Krásná Galathea'', Amor Cupido, Offenbach: ''Orfeus v podsvětí''; Komorná Karolinka, Bayard: ''Musí na venek - ''1879) a V. Prokopové (Kačenka, Kneisel: ''Svatouškové'', 1882; Cilka, Kaiser: ''Nehody pana Pilulky'', 1883; Jehud, Kolár: ''Pražský žid'', Vanda, Balucki: ''Těžké ryby'', Efrozina, Tyl:  ''Jiříkovo vidění'', 1885). Po smrti Prokopové 1888 zůstala v souboru, který převzal J. Mušek, u něhož působila ještě 1892. Tehdy už zastávala obor matrón (např. Veronika, Kolár:  ''Pražský žid''), v němž se uplatňovala také u A. J. Frýdy (Hospodyně, Stroupežnický:  ''Rozbitý medailon''). Poslední angažmá měla u J. Pištěka; krátce před smrtí, v lednu 1904, hrála v jeho Lidovém divadle na Král. Vinohradech služku Aldurdu v Nerudově tragédii ''Francesca di Rimini''.'''B. '''prokázala hned na počátku své divadelní kariéry výrazný talent a smysl pro charakterizační detail. Mladistvá začátečnice jiskřivého temperamentu začínala v rolích naivních dívenek a v tzv. kalhotkových rolích. Upoutala něžnou plachostí farské schovanky Aničky (Halbe: ''Mládí''), prosadila se v kvalitním ansámblu výstavního divadla (např. Růžena, Sudermann: ''Zápas motýlů''), při debutu v Plzni podala efektní výkon v kalhotkové roli Vikomta z Letorieru. Záhy bylo zřejmé, že v '''B.''' vyrůstá výborný ženský komik''.'' Pro formování jejího herectví bylo důležité angažmá v Plzni pod vedením V. Budila. Za působení v novém Městském divadle dosáhla prvního uměleckého vrcholu. Byla něžnou Dorotkou (Tyl: ''Strakonický dudák''), jímavou Pampeliškou (Kvapil: ''Princezna Pampeliška''), rozmarnou švitořivou Julinkou ( Blumenthal - Kadelburg: ''U bílého koníčka''), hubatou služtičkou (L. Holberg: ''Muž, který nemá kdy''), rezolutní Marií (Shakespeare: ''Večer tříkrálový'') či živelně divokou a vášnivou Routičkou (Hauptmann: ''Potopený zvon''). Jejímu herectví byla blízká dramatika realistického směru; uplatňovala se v hrách domácích autorů (např. Markýtka ve Stroupežnického ''Našich furiantech'', Božena v Šimáčkových ''Směrech života'', Zdeňka Lebdušková v Šubertových ''Žních'') i v dramatech M. Gorkého (Krivcová, ''Měštáci''; Nasťa, ''Na dně''; později Pelageja Ivanovna, ''Barbaři'').  Svou vnímavostí a hereckou inteligencí bezpečně zvládala i role v básnických dramatech (Brianda z Luny ve Vrchlického ''Soudu lásky'') a v četných salonních konverzačkách. Tzv. charakterní obor obsáhla jak v komediálních, tak ve vážných polohách (např. Eva, Madách: ''Tragedie člověka''; Růža, Kosor:''Požár vášní''), ale v tragických rolích, které byly v Plzni doménou O. Beníškové a T. Brzkové, se uplatnila jen zřídka (např. Kordelie v Shakespearově ''Králi Learovi''). Po Budilově odchodu z vedení divadla (1911) excelovala i nadále v komických rolích, prokazujíc smysl pro jadrný humor (mj. Kateřina v Shakespearově ''Zkrocení zlé ženy'', Corina v operetě'' Mamzelle Nitouche'', Dorina v Molièrově'' Tartuffovi''). Kolem poloviny desátých let se začala přehrávat do rolí starších žen; byla laskavou slečnou Růženkou ve Šrámkově ''Létu'', temperamentní chůvou v ''Romeovi a Julii'' či hrdě odměřenou šlechtičnou Marou ve Vojnovićově ''Dubrovnické tragédii''. Bez výhrad přijímala malé role a epizody, které oživovala svým charakterizačním uměním a činila z nich nepřehlédnutelné jevištní figury (např. čeledínka Maláňa v Krylově ''Divošce'' či učedník Filip v Tylově ''Pražském flamendru''). Tuto linii v Plzni završila v roli chůvy Nány v Čapkově ''R. U. R. ''Po přechodu do Prahy jako by získala nový impulz a její herectví dosáhlo druhého vrcholu. Stala se vynikající představitelkou menších a epizodních rolí, které tvořila v ostrých obrysech. Dokázala "živelně uchopit lidskou prapodstatu" postavy. Nejlépe se jí dařily prosté venkovanky a maloměštky, nekomplikované starosvětské matróny, hospodyně, bytné, vdovy, babky a babičky, jimž vdechla opravdový život a jež obklopila atmosférou citové vroucnosti. V nesčetných variantách a podobách odhalovala jejich neřesti i ctnosti a ve zdánlivě jednoduchých stvořeních pootevírala průhledy do netušených hloubek vnitřního života. Diváky získávala "vodopádem lidového humoru" (Františka, Scheinpflug: ''Pod závojem''), upoutala jako podšitá, hubatá a vypočítavá Fialová (Stroupežnický: ''Naši furianti''), jako plebejská kuplířka Irma (Langer: ''Obrácení Fredyše Pištory'') či potměšilá Alena Ivanovna (Dostojevskij - Bor:  ''Zločin a trest''). Její vynikající vinohradské kreace se pojily většinou s českou dramatikou, a to jak současnou (Peštová v Langerově ''Velbloudu uchem jehly''; Fanka v Čapkově''Loupežníkovi''), tak starší, zejména Tylovou (Kordula ve ''Strakonickém dudákovi'', Mastílková ve ''Fidlovačce'').

Vyrůstajíc v prostředí kočujících společností příležitostně vystupovala již jako dítě. Profesionální hereckou dráhu nastoupila nejpozději 1895 u společnosti L. Chmelenského, po krátkém angažmá u A. J. Frýdy (1897-98) se v červnu 1898 stala členkou Divadla na výstavě (Uranie). Když byl soubor po skončení Výstavy architektury a inženýrství v říjnu t.r. rozpuštěn, přijala nabídku ředitele V. Budila. V jeho společnosti působící převážně v Plzni (ve starém městském divadle a v ředitelově letní aréně) setrvala dva roky. 1900 přestoupila do družiny F. Trnky, s níž hrála dvě zimní sezony v Plzni. 1902 byla Budilem angažována do stálého souboru nového MD v Plzni. 27. 9. 1904 se provdala za Karla B., pokladníka plzeňské Občanské záložny a po sňatku vystupovala pod jménem Bečvářová, nebo Bečvářová-Vintrová. Účastnila se plzeňského kulturního života, vystupovala na různých akademiích, od 1914 příležitostně spolupracovala s Loutkovým divadlem feriálních osad. Po nástupu ředitele B. Jeřábka byla 1922 propuštěna, dále byla vedena jen jako stálý host, ale téměř nehrála. Přijala nabízené angažmá v MD na Král. Vinohradech, do Plzně zajížděla občas hostovat. 1931 utrpěla v divadle vážný úraz, ale brzy se vrátila na scénu. 1934 dostala výpověď, kterou vedení vinohradského divadla po ostré mediální kritice odvolalo. Zemřela na záchvat mrtvice. Matka Anna Wintrová († 19. 2. 1904) pocházela z rodiny královéhradeckého řezníka. V literatuře mylně označována jako sestra '''B.''', hrála druhé naivky, milovnice a subrety ve společnosti F. J. Čížka (Mína, Putlitz:''Afrikánka'';  Rebeka, Hopp: ''Kožíšek, perle a kamna''; Ganymed, Suppé: ''Krásná Galathea'', Amor Cupido, Offenbach: ''Orfeus v podsvětí''; Komorná Karolinka, Bayard: ''Musí na venek - ''1879) a V. Prokopové (Kačenka, Kneisel: ''Svatouškové'', 1882; Cilka, Kaiser: ''Nehody pana Pilulky'', 1883; Jehud, Kolár: ''Pražský žid'', Vanda, Balucki: ''Těžké ryby'', Efrozina, Tyl:  ''Jiříkovo vidění'', 1885). Po smrti Prokopové 1888 zůstala v souboru, který převzal J. Mušek, u něhož působila ještě 1892. Tehdy už zastávala obor matrón (např. Veronika, Kolár:  ''Pražský žid''), v němž se uplatňovala také u A. J. Frýdy (Hospodyně, Stroupežnický:  ''Rozbitý medailon''). Poslední angažmá měla u J. Pištěka; krátce před smrtí, v lednu 1904, hrála v jeho Lidovém divadle na Král. Vinohradech služku Aldurdu v Nerudově tragédii ''Francesca di Rimini''.'''B. '''prokázala hned na počátku své divadelní kariéry výrazný talent a smysl pro charakterizační detail. Mladistvá začátečnice jiskřivého temperamentu začínala v rolích naivních dívenek a v tzv. kalhotkových rolích. Upoutala něžnou plachostí farské schovanky Aničky (Halbe: ''Mládí''), prosadila se v kvalitním ansámblu výstavního divadla (např. Růžena, Sudermann: ''Zápas motýlů''), při debutu v Plzni podala efektní výkon v kalhotkové roli Vikomta z Letorieru. Záhy bylo zřejmé, že v '''B.''' vyrůstá výborný ženský komik''.'' Pro formování jejího herectví bylo důležité angažmá v Plzni pod vedením V. Budila. Za působení v novém Městském divadle dosáhla prvního uměleckého vrcholu. Byla něžnou Dorotkou (Tyl: ''Strakonický dudák''), jímavou Pampeliškou (Kvapil: ''Princezna Pampeliška''), rozmarnou švitořivou Julinkou ( Blumenthal - Kadelburg: ''U bílého koníčka''), hubatou služtičkou (L. Holberg: ''Muž, který nemá kdy''), rezolutní Marií (Shakespeare: ''Večer tříkrálový'') či živelně divokou a vášnivou Routičkou (Hauptmann: ''Potopený zvon''). Jejímu herectví byla blízká dramatika realistického směru; uplatňovala se v hrách domácích autorů (např. Markýtka ve Stroupežnického ''Našich furiantech'', Božena v Šimáčkových ''Směrech života'', Zdeňka Lebdušková v Šubertových ''Žních'') i v dramatech M. Gorkého (Krivcová, ''Měštáci''; Nasťa, ''Na dně''; později Pelageja Ivanovna, ''Barbaři'').  Svou vnímavostí a hereckou inteligencí bezpečně zvládala i role v básnických dramatech (Brianda z Luny ve Vrchlického ''Soudu lásky'') a v četných salonních konverzačkách. Tzv. charakterní obor obsáhla jak v komediálních, tak ve vážných polohách (např. Eva, Madách: ''Tragedie člověka''; Růža, Kosor:''Požár vášní''), ale v tragických rolích, které byly v Plzni doménou O. Beníškové a T. Brzkové, se uplatnila jen zřídka (např. Kordelie v Shakespearově ''Králi Learovi''). Po Budilově odchodu z vedení divadla (1911) excelovala i nadále v komických rolích, prokazujíc smysl pro jadrný humor (mj. Kateřina v Shakespearově ''Zkrocení zlé ženy'', Corina v operetě'' Mamzelle Nitouche'', Dorina v Molièrově'' Tartuffovi''). Kolem poloviny desátých let se začala přehrávat do rolí starších žen; byla laskavou slečnou Růženkou ve Šrámkově ''Létu'', temperamentní chůvou v ''Romeovi a Julii'' či hrdě odměřenou šlechtičnou Marou ve Vojnovićově ''Dubrovnické tragédii''. Bez výhrad přijímala malé role a epizody, které oživovala svým charakterizačním uměním a činila z nich nepřehlédnutelné jevištní figury (např. čeledínka Maláňa v Krylově ''Divošce'' či učedník Filip v Tylově ''Pražském flamendru''). Tuto linii v Plzni završila v roli chůvy Nány v Čapkově ''R. U. R. ''Po přechodu do Prahy jako by získala nový impulz a její herectví dosáhlo druhého vrcholu. Stala se vynikající představitelkou menších a epizodních rolí, které tvořila v ostrých obrysech. Dokázala "živelně uchopit lidskou prapodstatu" postavy. Nejlépe se jí dařily prosté venkovanky a maloměštky, nekomplikované starosvětské matróny, hospodyně, bytné, vdovy, babky a babičky, jimž vdechla opravdový život a jež obklopila atmosférou citové vroucnosti. V nesčetných variantách a podobách odhalovala jejich neřesti i ctnosti a ve zdánlivě jednoduchých stvořeních pootevírala průhledy do netušených hloubek vnitřního života. Diváky získávala "vodopádem lidového humoru" (Františka, Scheinpflug: ''Pod závojem''), upoutala jako podšitá, hubatá a vypočítavá Fialová (Stroupežnický: ''Naši furianti''), jako plebejská kuplířka Irma (Langer: ''Obrácení Fredyše Pištory'') či potměšilá Alena Ivanovna (Dostojevskij - Bor:  ''Zločin a trest''). Její vynikající vinohradské kreace se pojily většinou s českou dramatikou, a to jak současnou (Peštová v Langerově ''Velbloudu uchem jehly''; Fanka v Čapkově''Loupežníkovi''), tak starší, zejména Tylovou (Kordula ve ''Strakonickém dudákovi'', Mastílková ve ''Fidlovačce'').

</ee:content>

</ee:content>

   | resultsfooter=\n\n

   | resultsfooter=\n\n

   | noresultsheader=\n

   | noresultsheader=\n

<ee:category>[[Category:Divadelní osobnosti]]

<ee:category>[[Category:Divadelní osobnosti]]

[[Category:Česká činohra 1900–1945]]</ee:category>

[[Category:Česká činohra 1900–1945]]</ee:category>

<noinclude><languages></languages></noinclude>

<noinclude><languages></languages></noinclude>