Jandit, Václav: Porovnání verzí

| povolání = <ee:profession>teoretik českého jazyka a dramatu, </ee:profession>

Spis se řadí k mluvnickým a jazykově apologetickým dílům, která vznikala v českých zemích ve druhé polovině 17. stol. (např. mluvnice jezuitských autorů J. Konstance, M. V. Šteyera, ''Č''''echoř''''eč''''nost… ''V. J. Rosy nebo jazykové apologie → B. Balbína). '''J'''. tato díla znal, vycházel z nich (zejm. z Rosy) a sám na ně ve své mluvnici odkazuje. Její předmluvu tvoří historické a vlastenecké pojednání o jedinečnosti a významu českého jazyka, zjevně inspirované Balbínem. Obsah spisu se v jednotlivých vydáních proměňuje a tematicky rozšiřuje (přibylo např. pojednání o překladu, frazeologie, konverzace, texty oslavující český jazyk apod.). Není tedy jisté, zda všechny tyto přídavky jsou '''J'''. dílem.

Pro historii českého divadla je '''J'''. mluvnice významná stručným teoretickým pojednáním''Krátká zpráva, kterak a dle jakých pravidel ''''Č''''echové v jazyku č''''eském v tyto č''''asy komedije skládají a k spatř''''ení vydávají'', jež je součástí spisu od 2. vydání 1705. '''J'''. se v něm nezabývá českým dramatem systematicky, vychází pouze z poznání dobového dramatu a divadla vzdělaneckého, školského a náboženského směru. Národnostní hledisko, naznačené v názvu pojednání, je patrně neseno pouze emancipační snahou, obdobnou té, s níž autor obhajuje národní jazyk v úvodu spisu, a text má spíše propagační charakter. Teoreticky se '''J'''. výslovně opírá o Balbína a jeho pojednání ''De comica et tragica poesi deque declamationibus'', je však ve výkladu mnohem povrchnější a nerozlišuje normu klasického dramatu od tehdy již obvyk­lé volnější dramatické struktury tak jako Balbín, nýbrž si všímá pouze soudobé praxe. Za základní poslání dramatu a divadla považuje zábavnost, spočívající v rozmanitosti výrazových prostředků, a mravní apelativnost. Vedle žánrového rozdělení dramatu (užíván termín „komedije“) na „smutnohru“ a „veselohru“ charakterizuje ještě jako zvláštní dramatický typ deklamaci (drama declamatorium), která je podle jeho sdělení v Čechách velmi rozšířena. Deklamace je zde charakterizována jako krátká alegorická slavnostní hra na jednoduché, fiktivní a atraktivní téma. '''J'''. pravděpodobně považoval tento typ dramatu za typický pro dobové české prostředí, neboť v závěru pojednání uvádí jako příklady dvě synopse českých her, složených „nedávno“ a koncipovaných právě jako deklamace k slavnostní příležitosti (''Žalostné vale aneb Vlastislav, rodu a vlasti své v cizích zemích rek slavný'' a ''Bellum religionis aneb Pobožná hádka mezi dv''''ě''''ma hlavními mě''''sty Prahou a Hně''''zdnem o tě''''lo a ostatky sv. Vojtě''''cha, biskupa pražského''), původ těchto her není znám. V obou hrách je ústřední téma prezentováno výrazně alegoricky a poměrně volnou dramatickou formou ve sledu krátkých scén statického rázu.