Kvapil, Jaroslav: Porovnání verzí

[[File:Kvapildva.jpg|left|350px|Jaroslav Kvapil, b. d., fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6E-754]]Při četných cestách do ciziny, které byly jeho velkou zálibou, navštívil Norsko, Dánsko, Švédsko, ruský Petěrburg, opakovaně Itálii, Francii, Řecko a Jadran, za divadlem jezdil do Berlína, Mnichova, Vídně, Salcburku a Paříže. V letech nacistické okupace se navzdory pokročilému věku opět zapojil do odbojové činnosti, 1944 byl zatčen gestapem a až do konce války vězněn. Zemřel v jedenaosmdesáti letech; jako prvnímu mu byl uspořádán státní pohřeb z Národního divadla; urna s jeho popelem byla uložena do rodinného hrobu v Chudenicích až 1955, po smrti druhé manželky.

[[File:Kvapildva.jpg|left|350px|Jaroslav Kvapil, b. d., fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6E-754]]Při četných cestách do ciziny, které byly jeho velkou zálibou, navštívil Norsko, Dánsko, Švédsko, ruský Petěrburg, opakovaně Itálii, Francii, Řecko a Jadran, za divadlem jezdil do Berlína, Mnichova, Vídně, Salcburku a Paříže. V letech nacistické okupace se navzdory pokročilému věku opět zapojil do odbojové činnosti, 1944 byl zatčen gestapem a až do konce války vězněn. Zemřel v jedenaosmdesáti letech; jako prvnímu mu byl uspořádán státní pohřeb z Národního divadla; urna s jeho popelem byla uložena do rodinného hrobu v Chudenicích až 1955, po smrti druhé manželky.

Jeho první režie v Národním divadle se nelišily od režijní praxe předchozího období, teprve postupně si vypracoval vlastní metodu a styl, v němž se stále více prosazovaly symbolistní a impresionistické prvky. Nebyl režisérem jednotného rukopisu, přejímal různé vlivy a postupy, které však dokázal syntetizovat uměleckým názorem. Základem jeho režií byla impresionistická náladovost a barevnost, kritika psala o tvorbě citových nálad, o navozování sugestivní atmosféry citového opojení, roztoužení nebo zasnění. K tomu účelu využíval inovativně také světlo – v jeho inscenacích mělo funkci náladovou, ne dramatickou. Pracoval s barevným světlem, zavedl nové přenosné reflektory, použil i projekci na zadní horizont (přírodní jevy v inscenaci Goethova ''Fausta''). Neměl smysl pro ostré tvary a dynamiku dramatických protikladů. Scénu komponovanou jako plošný obraz (nikoli jako architektonický prostor) výrazně stylizoval, zvláště v Shakespearových hrách, kde využíval po vzoru dvorního divadla v Mnichově tzv. shakespearovské jeviště, členící scénu na zadní a přední plán. V aranžování herecké akce se inspiroval tzv. reliéfní scénou G. Fuchse z mnichovského Uměleckého divadla. Zpočátku spolupracoval s výtvarníkem K. Štapferem, od 1913 s J. Wenigem (poprvé v Tylově ''Strakonickém dudákovi''). Velký význam měla v jeho režiích scénická hudba, kterou pro něho komponovali přední skladatelé (J. B. Foerster, O. Ostrčil, K. Kovařovic, J. Křička). Drama chápal především jako básnické dílo, jehož myšlenkové a poetické hodnoty má režisér přenést na jeviště. Z tohoto pojetí dramatického textu vycházela i proměna repertoáru Národního divadla. Z klasiků uváděl především Shakespearovy hry v nových překladech J. V. Sládka, které mu vyhovovaly básnickými kvalitami a literárním přístupem. K přínosům '''K.''' dramaturgie patří prosazování evropské moderny (uváděl H. Ibsena, B. Bjørnsona, G. Hauptmanna, A. P. Čechova, M. Gorkého a P. Claudela) a pěstování domácí tvorby (nastudoval díla A. Jiráska, J. Vrchlického, J. Zeyera, F. X. Svobody, J. Mahena, F. Šrámka, O. Theera, S. Loma a O. Fischera). Málo pozornosti však věnoval české klasice (Klicpera, Tyl). Respekt k dramatickému textu způsobil, že jen ojediněle volil ke svým inscenacím adaptace děl; sám upravil Aischylovu ''Oresteiu'' (uvedl ji v jednom večeru), Schillerovu trilogii ''Valdštejn ''a Vrchlického trilogii ''Hippodamii'', kterou nastudoval bez Fibichovy hudby.

Jeho první režie v Národním divadle se nelišily od režijní praxe předchozího období, teprve postupně si vypracoval vlastní metodu a styl, v němž se stále více prosazovaly symbolistní a impresionistické prvky. Nebyl režisérem jednotného rukopisu, přejímal různé vlivy a postupy, které však dokázal syntetizovat uměleckým názorem. Základem jeho režií byla impresionistická náladovost a barevnost, kritika psala o tvorbě citových nálad, o navozování sugestivní atmosféry citového opojení, roztoužení nebo zasnění. K tomu účelu využíval inovativně také světlo – v jeho inscenacích mělo funkci náladovou, ne dramatickou. Pracoval s barevným světlem, zavedl nové přenosné reflektory, použil i projekci na zadní horizont (přírodní jevy v inscenaci Goethova ''Fausta''). Neměl smysl pro ostré tvary a dynamiku dramatických protikladů. Scénu komponovanou jako plošný obraz (nikoli jako architektonický prostor) výrazně stylizoval, zvláště v Shakespearových hrách, kde využíval po vzoru dvorního divadla v Mnichově tzv. shakespearovské jeviště, členící scénu na zadní a přední plán. V aranžování herecké akce se inspiroval tzv. reliéfní scénou G. Fuchse z mnichovského Uměleckého divadla. Zpočátku spolupracoval s výtvarníkem K. Štapferem, od 1913 s J. Wenigem (poprvé v Tylově ''Strakonickém dudákovi''). Velký význam měla v jeho režiích scénická hudba, kterou pro něho komponovali přední skladatelé (J. B. Foerster, O. Ostrčil, K. Kovařovic, J. Křička). Drama chápal především jako básnické dílo, jehož myšlenkové a poetické hodnoty má režisér přenést na jeviště. Z tohoto pojetí dramatického textu vycházela i proměna repertoáru Národního divadla. Z klasiků uváděl především Shakespearovy hry v nových překladech J. V. Sládka, které mu vyhovovaly básnickými kvalitami a literárním přístupem. K přínosům '''K.''' dramaturgie patří prosazování evropské moderny (uváděl H. Ibsena, B. Bjørnsona, G. Hauptmanna, A. P. Čechova, M. Gorkého a P. Claudela) a pěstování domácí tvorby (nastudoval díla A. Jiráska, J. Vrchlického, J. Zeyera, F. X. Svobody, J. Mahena, F. Šrámka, O. Theera, S. Loma a O. Fischera). Málo pozornosti však věnoval české klasice (Klicpera, Tyl). Respekt k dramatickému textu způsobil, že jen ojediněle volil ke svým inscenacím adaptace děl; sám upravil Aischylovu ''Oresteiu'' (uvedl ji v jednom večeru), Schillerovu trilogii ''Valdštejn ''a Vrchlického trilogii ''Hippodamii'', kterou nastudoval bez Fibichovy hudby.