Barényi, Olga: Porovnání verzí
nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
(Založena nová stránka s textem „<ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress> <span id="PageFillProgress">0</span> </ee:progress> {{Infobox Osoba | jméno = <ee:firstname>Olga</ee:firstna…“) |
m |
||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
<ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress> | <ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress> | ||
| − | <span id="PageFillProgress"> | + | <span id="PageFillProgress">3</span> |
</ee:progress> | </ee:progress> | ||
{{Infobox Osoba | {{Infobox Osoba | ||
| Řádka 19: | Řádka 19: | ||
</ee:mvchronology> | </ee:mvchronology> | ||
| foto = <ee:titleimage></ee:titleimage> | | foto = <ee:titleimage></ee:titleimage> | ||
| − | | povolání = <ee:profession></ee:profession> | + | | povolání = <ee:profession>autorka divadelních her a románů, herečka, tanečnice, </ee:profession> |
}}<ee:perex> | }}<ee:perex> | ||
| − | + | Ve dvacátých letech krátce herecky činná v avantgardních skupinách a v Bratislavě. Za nacistické okupace se intenzivně věnovala literatuře (povídky, psychologické a experimentální prózy, dramata), její hry byly uváděny na pražských scénách. Zároveň si úspěšně budovala falešnou identitu. V exilu psala a publikovala německy (román z pražského povstání 1945 aj.). Její skutečná totožnost byla odhalena až 2015. | |
</ee:perex> | </ee:perex> | ||
<cshow logged="1"> | <cshow logged="1"> | ||
<ee:content> | <ee:content> | ||
| + | Vlastním jménem Aloisie Anna Woznicová. Otec byl bednář, původem z Olomouce, matka švadlena. Po její smrti 1917 '''B.''' pobývala v kroměřížském sirotčinci, otec v té době sloužil ve válčící armádě. Vychodila tři ročníky učitelského ústavu v Kroměříži a 1924 nastoupila na dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze, do třídy M. Laudové-Hořicové (spolužačkami L. Skrbková a S. Svozilová). Po absolutoriu 1927 byla přijata jako elévka činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde se téhož roku provdala za architekta Ferencze Halvaxe bez státní příslušnosti, čímž pozbyla československé občanství. Několik dní po sňatku zažádala o rozvod, soud rozhodl až 1933. Krátce před vypršením roční smlouvy v divadle se pokusila o sebevraždu. V Bratislavě pak provozovala rytmickou a dramatickou školu pro děti a příležitostně vystupovala jako tanečnice. 1930 spolupracovala s československou rozvědkou v Brně, ve Vídni byla zatčena pro špionáž a tamním soudem zproštěna obvinění; pro výzvědnou službu přestala být použitelná. V tomto období se několikrát pokusila o sebevraždu, částečně šlo o demonstrační pokusy. 1931 navázala vztah se spolužákem z konzervatoře Ludvíkem Vogelem, který se živil jako barový hudebník, a žila s ním do 1937. Do pražské pobytové přihlášky 1935 uvedla, že je herečkou Nového divadla (nepotvrzeno jinými zdroji). V květnu 1938 se provdala za Antona Gerstbergera, komerčního úředníka německé národnosti. Po vyhlášení protektorátu 15. 3. 1939 manželé požádali o říšskoněmecké občanství, které jim bylo 1940 uděleno. Za okupace mystifikovala fiktivním životopisem (německo-maďarský původ, narození 1910 ve smyšleném uherském Kresiru, rodné jméno Barényi), který byl akceptován nejen v literárním prostředí (F. Jakubův: ''Hovory se čtenáři: o krásné české próze 1943''). '''B.''' se jej podařilo částečně legalizovat – prokazovala se tak za Pražského povstání i později v exilu. Během povstání byla spolu s manželem zatčena povstalci (7. 5. 1945), ale již po dvou dnech propuštěna, manžel zůstal ve vazbě na Pankráci do podzimu 1945. V únoru 1946 jim bylo povoleno vycestovat do Rakouska, odkud 1951 přesídlili do Mnichova. Trestní nalézací komise ÚNV hl. m. Prahy '''B.''' v říjnu 1948 odsoudila v nepřítomnosti k pokutě 130 000 Kčs, především za podání žádosti o říšské občanství. V exilu '''B.''' spolupracovala – patrně jen krátce – s Rádiem Svobodná Evropa (1952 uvedena na seznamu české redakce jako externí spolupracovnice), věnovala se přednáškové činnosti, publicistice a beletristické tvorbě. Počátkem sedmdesátých let se stáhla do ústraní. Pod upravenou identitou žila až do smrti, zemřela a pochována je v Mnichově (Nordfriedhof). | ||
| + | |||
| + | V začátcích své krátké herecké dráhy prokazovala v inscenacích avantgardních skupin u mladých režisérů J. Frejky (''Fraška o Mistru Miminovi'', ''Když ženy něco slaví… ''– pseudonym Bělská) a V. Gamzy (Bouhélier: ''Dětský karneval'') komediální talent, schopnost ostře groteskního projevu a stylizovaného výrazu, sklon ke karikatuře a nadsázce. Pro rozpohybované avantgardní divadlo byla dobře disponována; vystoupila též v tanečním programu M. Holzbachové. Ve Slovenském národním divadle osvědčovala – byť většinou v menších rolích (v českých i slovenských inscenacích jich vytvořila šestnáct) – cit pro odlišný styl a žánr jednotlivých her. Zaujala realisticky pojatou Hankou (Zapolska: ''Morálka paní Dulské'') či symbolistním podáním Anitry (Ibsen: ''Peer Gynt''; atmosféru podpořila nekonvenčními rytmickými tanci). Stvrzovala své komediální předpoklady (Marie, Shakespeare: ''Večer tříkrálový'') a blízkost k postavám starších žen (Baba Pejzlerka ve ''Švejkovi''). | ||
| + | Po více než deseti letech, kdy se divadlu zřejmě nevěnovala, se obrátila k literatuře. 1938 a od 1940 publikovala pod pseudonymem O. Barényi v časopisech (především v Ahoji) přes osmdesát povídek. 1941–45 vydala sedm románů (volná psychologická tetralogie ''Janka'', ''Rybí náměstí'', ''Předehra'', ''Sedmé dveře'', dále ''Překrásná země'', ''Hra pro Danielu'' a experimentální ''Román'') a tři novely. Grotesku ''Sanatorium Božský klid'' vysílal rozhlas, napsala též filmový námět (nerealizováno). Jako dramatička debutovala konverzační komedií ''Veliká hvězda'', líčící nezdařený pokus naivní novomanželky proniknout k filmu pomocí nevěry. Drama ''Herečka'' (a pozdější lyrická novela ''Šťastná Jarinka'') je inspirováno výjimečně talentovanou, předčasně zemřelou J. Horákovou; hrdinka a její osud se prolínají s postavou Hildy z Ibsenova Stavitele Solnesse (Horáková ji hrála v Národním divadle). Společenskokritická hra ''Zámek Miyajima'', zobrazující mravní zkaženost zbohatlické vrstvy a generační vzpouru proti ní, vykazuje motivem ztráty paměti jistou závislost na zahraniční dramatice (Anouilh aj.); jako jediná z autorčiných prací pronikla do Národního divadla. Morální aspekty herectví tvoří tematické pole hry ''Ten druhý'' (nedatovaný strojopis, neprovedeno). '''B.''' divadelní hry se vyznačovaly živým dialogem a zdařilými postavami žen s negativní životní zkušeností, schopných ironického nadhledu a sebeironie. Divadelní motivy a témata se objevují i v prozaických pracích, kde spolu se zřetelnými autobiografickými prvky představují materiálovou základnu. Všechny tři publikované hry byly uváděny na profesionálních i ochotnických scénách, jejich scénický život ukončilo zavření divadel v září 1944 a po osvobození odpor k „německé“ autorce (přesto ještě 1947 ochotníci hráli ''Herečku'' a ''Zámek Miyajima''). V padesátých letech byla všechna díla '''B.''' vyřazena z knihoven jako protektorátní brak. V exilové produkci, kterou zahájil kriminální „miniromán“ ''Zwei Tassen Tee'' (1948, pseudonym H. Wangel), se obrátila k pražskému květnovému povstání a poválečnému pronásledování Němců, posléze k československé StB a poúnorové emigraci. Jednostranná reflexe vlastních zážitků a zkušeností, naturalistický popis a dokumentárnost charakterizují zejména první díl volné románové trilogie ''Prager Totentanz'' (1958, česky ''Pražský tanec smrti'', 2012), jemuž předcházel publicistický čtyřdílný seriál o Pražském povstání (Sudetendeutsche Zeitung 1955). Další dva díly trilogie, ''Der tote Briefkasten'' (1960) a ''Das tote Geleise'' (1961), uzavřely '''B.''' beletristickou tvorbu. Jako publicistka sporadicky psala divadelně popularizační články (1958 pro mládežnický měsíčník Rasselbande o historii stínového divadla, o vývoji masky), k podstatnějším příspěvkům patří článek o české literatuře v časopisu Der europäische Osten (1956). | ||
</ee:content> | </ee:content> | ||
<ee:bibliography/> | <ee:bibliography/> | ||
| Řádka 48: | Řádka 52: | ||
</cshow> | </cshow> | ||
<cshow logged="1"> | <cshow logged="1"> | ||
| − | <ee:published></ee:published><br/> | + | <ee:published>'''Vznik:''' 2016</ee:published><br/> |
<ee:source></ee:source><br/> | <ee:source></ee:source><br/> | ||
| − | <ee:author></ee:author> | + | <ee:author>'''Autor:''' [[Dušan Hübl]]</ee:author> |
</cshow> | </cshow> | ||
| − | <ee:category>[[Category:Česká činohra 1900–1945]]</ee:category> | + | <ee:category>[[Category:Česká činohra 1900–1945]] |
| + | [[Category:Divadelní osobnosti]]</ee:category> | ||
<cshow logged="1" ingroup="bureaucrat,editor,sysop"> | <cshow logged="1" ingroup="bureaucrat,editor,sysop"> | ||
Verze z 14. 6. 2016, 09:48
Olga BARÉNYI
* 4. 7. 1905 Kroměříž (CZ)
† 3. 8. 1978 München (D)
autorka divadelních her a románů, herečka, tanečnice
Ve dvacátých letech krátce herecky činná v avantgardních skupinách a v Bratislavě. Za nacistické okupace se intenzivně věnovala literatuře (povídky, psychologické a experimentální prózy, dramata), její hry byly uváděny na pražských scénách. Zároveň si úspěšně budovala falešnou identitu. V exilu psala a publikovala německy (román z pražského povstání 1945 aj.). Její skutečná totožnost byla odhalena až 2015.
Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po přihlášení.
