Vrchlická, Eva: Porovnání verzí

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Přejít na: navigace, hledání
m
m
Řádka 27: Řádka 27:
 
Vlastním jménem Frídová. Narodila se jako druhé dítě v rodině básníka J. Vrchlického; patrně byla dcerou herce J. Seiferta, s nímž matka udržovala poměr. Vyrůstala se starší sestrou a mladším bratrem v prostředí prodchnutém literaturou a uměním (babičkou z matčiny strany byla Sofie Podlipská, pratetou Karolina Světlá), ale také prohlubující se manželskou krizí a odcizením rodičů. Rodinná atmosféra vnímavou dívku hlubinně zasahovala a poznamenala celý její život. Oklopena uměleckým světem setkávala se od dětství s jeho reprezentanty včetně herců Národního divadla a stala se oddanou vyznavačkou umění H. Kvapilové. Navštěvovala Vyšší dívčí školu (do 1907) a rozhodovala se mezi výtvarným uměním a divadlem, nakonec zvolila herectví. Absolvovala několik lekcí u E. Vojana (byla jeho jedinou žačkou) a na jeho radu získávala první jevištní praxi u Faltysovy společnosti hrající během léta v pražském okolí. Pohostinská vystoupení jí koncem 1907 umožnil také ředitel Městského divadla v Plzni V. Budil. Herecky se dále školila u M. Hübnerové a pod jejím vedením nastudovala několik rolí, v nichž vystupovala na předměstských scénách (Švandovo divadlo na Smíchově, Pištěkovo divadlo na Královských Vinohradech) i jinde. První angažmá získala na doporučení své učitelky od června 1908 v holešovické Uranii, ani ne po roce však dostala výpověď. V následující sezoně působila u ředitele F. Laciny v Národním divadle v Brně a poprvé hostovala v pražském Národním divadle (Markétka, Goethe: ''Faust'', 24. 4. 1910). 1910 se provdala za zpěváka, herce a literáta Jaromíra Nevoleho (1886–1926). Od podzimu t. r. byla údajně přijata do chorvatského národního divadla v Záhřebu, kam však nenastoupila a zůstala bez angažmá. V listopadu 1910 hostovala v Ostravě u Divadla moravských měst. Těhotenství a narození dcery Evy (9. 6. 1911) ji divadlu načas vzdálily, nejpozději od února 1912 opět hrála; objevovala se u cestujících společností ředitelů J. Tuttra, J. Hodra, V. Housy, K. Kaňkovského, M. Procházkové-Malé a B. Jeřábka, v jehož souboru krátce zůstala. Podruhé hostovala v Národním divadle (20. 10. 1912 v pořadu na počest zesnulého J. Vrchlického), kam byla angažována od března 1913, po zkušebním vystoupení (Julie, Shakespeare: ''Romeo a Julie'', 7. 2. 1913). V souboru činohry působila do 1959, s vynucenou přestávkou 1942–45. Souběžně se věnovala recitaci, několikrát se objevila na filmovém plátně, jako filmová herečka se však neprosadila. (Hrála v němých filmech ''Yorickova lebka ''a ''Stavitel chrámu ''– oba 1919; ve zvukových snímcích ''Žena pod křížem'', 1937; ''Rukavička'', 1941; ''Divá Bára'', 1949). Významnější byla její činnost literární. Námětově i materiálově často čerpajíc z divadelní inspirace a zkušenosti psala básně, memoáry (''Dětství s Vrchlickým'', 1937; ''Dětství a mládí s Vrchlickým'', 1960), povídky (''U divadla'', 1947), knihy pro děti (''Básník s dětmi''; ''Nová Anděla'', 1948; ''Vincka'', 1950). Největšího ohlasu dosáhl povídkový soubor ''Z oříšku královny Mab: Šest povídek ze Shakespeara'' (1946), který pro další vydání dvakrát rozšířila. V autobiografii ''Cestou necestou'' vylíčila svou životní dráhu před nástupem do Národního divadla, popsala poměry u venkovských divadel a připomenula řadu divadelníků. Překládala z ruštiny, němčiny a francouzštiny; pro Národní divadlo přeložila několik her a zdramatizovala Olbrachtův román ''Anna proletářka''. K 10. výročí vzniku ČSR obdržela čestný dar Ministerstva školství a národní osvěty, 1931 jí byla udělena státní cena za herectví a 1953 titul zasloužilá umělkyně. Po 2. světové válce se přiklonila ke komunistické ideologii a aktivně se účastnila různých veřejných aktivit. Byla třikrát vdaná, všechna manželství skončila rozvodem. Po rozchodu s prvním mužem (1918) se provdala za hoteliéra Emanuela Zavřela (bratr režiséra F. Zavřela; sňatek 1920, rozvod 1930), nikoli za dramatika F. Zavřela, jak často uváděno (ještě 2008 v LČL). Třetí, věkově nerovný sňatek (byla o 16 let starší) uzavřela 1934 s překladatelem, publicistou a divadelníkem Erikem Adolfem Saudkem (1904–1963; rozvod 1952). Za nacistické okupace byla kvůli jeho židovskému původu diskriminována, musela opustit Národní divadlo.
 
Vlastním jménem Frídová. Narodila se jako druhé dítě v rodině básníka J. Vrchlického; patrně byla dcerou herce J. Seiferta, s nímž matka udržovala poměr. Vyrůstala se starší sestrou a mladším bratrem v prostředí prodchnutém literaturou a uměním (babičkou z matčiny strany byla Sofie Podlipská, pratetou Karolina Světlá), ale také prohlubující se manželskou krizí a odcizením rodičů. Rodinná atmosféra vnímavou dívku hlubinně zasahovala a poznamenala celý její život. Oklopena uměleckým světem setkávala se od dětství s jeho reprezentanty včetně herců Národního divadla a stala se oddanou vyznavačkou umění H. Kvapilové. Navštěvovala Vyšší dívčí školu (do 1907) a rozhodovala se mezi výtvarným uměním a divadlem, nakonec zvolila herectví. Absolvovala několik lekcí u E. Vojana (byla jeho jedinou žačkou) a na jeho radu získávala první jevištní praxi u Faltysovy společnosti hrající během léta v pražském okolí. Pohostinská vystoupení jí koncem 1907 umožnil také ředitel Městského divadla v Plzni V. Budil. Herecky se dále školila u M. Hübnerové a pod jejím vedením nastudovala několik rolí, v nichž vystupovala na předměstských scénách (Švandovo divadlo na Smíchově, Pištěkovo divadlo na Královských Vinohradech) i jinde. První angažmá získala na doporučení své učitelky od června 1908 v holešovické Uranii, ani ne po roce však dostala výpověď. V následující sezoně působila u ředitele F. Laciny v Národním divadle v Brně a poprvé hostovala v pražském Národním divadle (Markétka, Goethe: ''Faust'', 24. 4. 1910). 1910 se provdala za zpěváka, herce a literáta Jaromíra Nevoleho (1886–1926). Od podzimu t. r. byla údajně přijata do chorvatského národního divadla v Záhřebu, kam však nenastoupila a zůstala bez angažmá. V listopadu 1910 hostovala v Ostravě u Divadla moravských měst. Těhotenství a narození dcery Evy (9. 6. 1911) ji divadlu načas vzdálily, nejpozději od února 1912 opět hrála; objevovala se u cestujících společností ředitelů J. Tuttra, J. Hodra, V. Housy, K. Kaňkovského, M. Procházkové-Malé a B. Jeřábka, v jehož souboru krátce zůstala. Podruhé hostovala v Národním divadle (20. 10. 1912 v pořadu na počest zesnulého J. Vrchlického), kam byla angažována od března 1913, po zkušebním vystoupení (Julie, Shakespeare: ''Romeo a Julie'', 7. 2. 1913). V souboru činohry působila do 1959, s vynucenou přestávkou 1942–45. Souběžně se věnovala recitaci, několikrát se objevila na filmovém plátně, jako filmová herečka se však neprosadila. (Hrála v němých filmech ''Yorickova lebka ''a ''Stavitel chrámu ''– oba 1919; ve zvukových snímcích ''Žena pod křížem'', 1937; ''Rukavička'', 1941; ''Divá Bára'', 1949). Významnější byla její činnost literární. Námětově i materiálově často čerpajíc z divadelní inspirace a zkušenosti psala básně, memoáry (''Dětství s Vrchlickým'', 1937; ''Dětství a mládí s Vrchlickým'', 1960), povídky (''U divadla'', 1947), knihy pro děti (''Básník s dětmi''; ''Nová Anděla'', 1948; ''Vincka'', 1950). Největšího ohlasu dosáhl povídkový soubor ''Z oříšku královny Mab: Šest povídek ze Shakespeara'' (1946), který pro další vydání dvakrát rozšířila. V autobiografii ''Cestou necestou'' vylíčila svou životní dráhu před nástupem do Národního divadla, popsala poměry u venkovských divadel a připomenula řadu divadelníků. Překládala z ruštiny, němčiny a francouzštiny; pro Národní divadlo přeložila několik her a zdramatizovala Olbrachtův román ''Anna proletářka''. K 10. výročí vzniku ČSR obdržela čestný dar Ministerstva školství a národní osvěty, 1931 jí byla udělena státní cena za herectví a 1953 titul zasloužilá umělkyně. Po 2. světové válce se přiklonila ke komunistické ideologii a aktivně se účastnila různých veřejných aktivit. Byla třikrát vdaná, všechna manželství skončila rozvodem. Po rozchodu s prvním mužem (1918) se provdala za hoteliéra Emanuela Zavřela (bratr režiséra F. Zavřela; sňatek 1920, rozvod 1930), nikoli za dramatika F. Zavřela, jak často uváděno (ještě 2008 v LČL). Třetí, věkově nerovný sňatek (byla o 16 let starší) uzavřela 1934 s překladatelem, publicistou a divadelníkem Erikem Adolfem Saudkem (1904–1963; rozvod 1952). Za nacistické okupace byla kvůli jeho židovskému původu diskriminována, musela opustit Národní divadlo.
  
Dcera Eva V. ml. (1911–1996, provd. Reimoserová, podruhé Korbelářová) se stala tanečnicí a choreografkou. [https://cs.wikipedia.org/wiki/1930 1930]–39 byla členkou baletu Národního divadla v Praze, 1941–46 choreografkou v Divadle na Vinohradech, pak působila u různých divadel.
+
Dcera Eva V. ml. (1911–1996, provd. Reimoserová, podruhé Korbelářová) se stala tanečnicí a choreografkou. 1930–39 byla členkou baletu Národního divadla v Praze, 1941–46 choreografkou v Divadle na Vinohradech, pak působila u různých divadel.
  
 
Na samém začátku své cesty k divadlu '''V.''' našla v titulní postavě Kvapilovy symbolistní pohádky ''Princezna Pampeliška'' takřka ideální roli k uplatnění svých bytostných daností. Vyhrocenou senzitivnost i lyrický vznět, sladký hlas, oduševnělou tvář a něžné vzezření pak umně využívala a rozvíjela v rolích křehkých, snivých a cituplných dívek, pubertálních zpola ještě dětských děvčátek (Routička, Hauptmann: ''Potopený zvon''). Pro submisivní dívčí a posléze ženské typy, pro trpné i trpící ženství nacházela kultivovaný fyzický a mluvní výraz vlahé něhy, milostného půvabu, tichého odevzdání i harmonického smíření (Markétka, Goethe: ''Faust''). Výmluvně a účinně dokázala tlumočit psychické stavy a pocity svých hrdinek, zmatky dospívání a mladickou rozdychtěnost. Její herectví mířící k zobrazování lidského nitra se ústrojně vřadilo do psychologického stylu činohry Národního divadla za Kvapilovy éry, s nímž '''V.''' souzněla i vůlí k harmonii. Pod Kvapilovým režijním vedením rozšířila svůj shakespearovský repertoár (dosud zahrnoval Nerissu v ''Kupci benátském'', Julii v ''Romeovi a Julii'', Desdemonu v ''Othellovi ''a Violu ve ''Večeru tříkrálovém'') o Perditu (''Zimní pohádka''), Hermii (''Sen noci svatojanské'') a zejména o Kateřinu (''Zkrocení zlé ženy'', partnerem v Petruchiovi E. Vojan), v níž uplatnila vzácnější veseloherní polohy svého rejstříku. Zdařile ztělesňovala nesložité role naivek, jež prodchla jímavou vroucností a osvěživou čistotou (Hanička, Jirásek: ''Lucerna''; Boženka, Štolba: ''Vodní družstvo''). Její doménou však zůstávaly hrdinky žijící komplikovanějšími citovými či duchovními vzněty (Violena, Claudel: ''Zvěstování''), sny a probouzejícími se touhami (Genevieva v Pailleronově ''Choulostivém věku'', Marie Jindřiška v Crommelynckových ''Dětinných milencích''). Emotivně nasycený projev činil z '''V.''' vnímavou interpretku „uražených a ponížených“ (např. Kateřina, Ostrovskij: ''Bouře''). Herečka, dobovou kritikou označována jako lyrička a senzitiv českého jeviště, přistupovala však k rolím více intelektem, analyzujíc jejich motivace a pohnutky. Na výraz pocitů, emocí a niterných prožitků, jež racionálně ovládala, kladla větší důraz, než na celkovou výstavbu postavy, jež často postrádala pevný obrys a tvar. Její ztvárnění mírných, až pasivních hrdinek neslo i stopu nálad konce století, dekadentní umdlelosti a slabosti. Na přelomu desátých a dvacátých let, i v důsledku množství podobných rolí, sklouzávala do stereotypu a hlasové i mimické manýry. Novým impulsem pro její herecký naturel a typ byla expresionistická dramatika (Vendla, Wedekind: ''Procitnutí jara''), díla K. Čapka (po Mimi v ''Loupežníkovi'' byla první Helenou v ''R. U. R.'') a zvláště režie šéfa činohry K. H. Hilara, jenž ji vedl k vypjatě expresivnímu projevu (dynamická, živelně pudová Julie v ''Romeovi a Julii'') i k nadsazené karikatuře (Cvrčková, Čapkové: ''Ze života hmyzu''). Tvorba '''V.''' kulminovala ve druhé polovině dvacátých let obsažnými portréty tragických či trpce hořkých ženských osudů (Sophie, Rolland: ''Hra o lásce a smrti''). Závažné úlohy jí přinášela francouzská tzv. dramatika ticha (Aude, Raynal: ''Hrob neznámého vojína''; Lucie, Sarment: ''Oči ze všech nejkrásnější'') a dramatizace románů F. M. Dostojevského, kde postihla svár trýzněné a trýznící ruské duše (Grušenka, ''Bratři Karamazovi''; Nastasja Filipovna, ''Idiot''; Lebjadkinová, ''Běsové''). Deklamační umění a cit pro verš cele uplatnila v básnických dramatech (Roxana, Rostand: ''Cyrano z Bergeracu''; Aricie, Racine: ''Faidra''). Její lyrické a lyrizované herectví si přisvojovalo i odlišněji založené postavy, např. hrdinky dramat Ibsenových, Noru či Rebeku Westovou v ''Rosmersholmu'', které '''V.''' poetizovala a idealizovala navazujíc na pojetí H. Kvapilové. Významový rámec jevištních postav, jejich charakter a životní postoj výmluvně doslovovalo i hereččino měkké tělo, vláčný pohyb a gesto sahající až k secesnímu tvarosloví. Komplementárním protějškem jejích tiše trpících, rozbolavělých hrdinek, žen bezelstného srdce (Anna, Frank: ''Karel a Anna'') či zmítajících se mezi dobrem a zlem byly postavy, jež prozářila čirým veselím (nevěstka Mona, Lonsdale: ''Jarní úklid''). Vedle herectví generace nastupující ve dvacátých letech (J. Horáková, O. Scheinpflugová, J. Šejbalová) se projev '''V.''' obsahující příměs patosu jevil jako umělý a neautentický. Od počátku třicátých let se loučila s rolemi mladých žen, od nichž ji neúprosně vzdaloval zralý věk provázený mánesovskou fýzis. Do staršího oboru se přehrávala s velkými obtížemi; neschopnost vyrovnat se s novými úkoly poukazuje na těsné sepětí jejího herectví s vymezenou škálou rolí, jíž nebyla s to tvořivě překročit. Po všechna další léta její herecký repertoár sestával z menších rolí matek, tetiček, chův a hospodyň; po válce a zejména po únoru 1948 v úlohách starých žen z tendenční dobové dramatiky naplňovala požadavky na realistické zobrazení člověka. 
 
Na samém začátku své cesty k divadlu '''V.''' našla v titulní postavě Kvapilovy symbolistní pohádky ''Princezna Pampeliška'' takřka ideální roli k uplatnění svých bytostných daností. Vyhrocenou senzitivnost i lyrický vznět, sladký hlas, oduševnělou tvář a něžné vzezření pak umně využívala a rozvíjela v rolích křehkých, snivých a cituplných dívek, pubertálních zpola ještě dětských děvčátek (Routička, Hauptmann: ''Potopený zvon''). Pro submisivní dívčí a posléze ženské typy, pro trpné i trpící ženství nacházela kultivovaný fyzický a mluvní výraz vlahé něhy, milostného půvabu, tichého odevzdání i harmonického smíření (Markétka, Goethe: ''Faust''). Výmluvně a účinně dokázala tlumočit psychické stavy a pocity svých hrdinek, zmatky dospívání a mladickou rozdychtěnost. Její herectví mířící k zobrazování lidského nitra se ústrojně vřadilo do psychologického stylu činohry Národního divadla za Kvapilovy éry, s nímž '''V.''' souzněla i vůlí k harmonii. Pod Kvapilovým režijním vedením rozšířila svůj shakespearovský repertoár (dosud zahrnoval Nerissu v ''Kupci benátském'', Julii v ''Romeovi a Julii'', Desdemonu v ''Othellovi ''a Violu ve ''Večeru tříkrálovém'') o Perditu (''Zimní pohádka''), Hermii (''Sen noci svatojanské'') a zejména o Kateřinu (''Zkrocení zlé ženy'', partnerem v Petruchiovi E. Vojan), v níž uplatnila vzácnější veseloherní polohy svého rejstříku. Zdařile ztělesňovala nesložité role naivek, jež prodchla jímavou vroucností a osvěživou čistotou (Hanička, Jirásek: ''Lucerna''; Boženka, Štolba: ''Vodní družstvo''). Její doménou však zůstávaly hrdinky žijící komplikovanějšími citovými či duchovními vzněty (Violena, Claudel: ''Zvěstování''), sny a probouzejícími se touhami (Genevieva v Pailleronově ''Choulostivém věku'', Marie Jindřiška v Crommelynckových ''Dětinných milencích''). Emotivně nasycený projev činil z '''V.''' vnímavou interpretku „uražených a ponížených“ (např. Kateřina, Ostrovskij: ''Bouře''). Herečka, dobovou kritikou označována jako lyrička a senzitiv českého jeviště, přistupovala však k rolím více intelektem, analyzujíc jejich motivace a pohnutky. Na výraz pocitů, emocí a niterných prožitků, jež racionálně ovládala, kladla větší důraz, než na celkovou výstavbu postavy, jež často postrádala pevný obrys a tvar. Její ztvárnění mírných, až pasivních hrdinek neslo i stopu nálad konce století, dekadentní umdlelosti a slabosti. Na přelomu desátých a dvacátých let, i v důsledku množství podobných rolí, sklouzávala do stereotypu a hlasové i mimické manýry. Novým impulsem pro její herecký naturel a typ byla expresionistická dramatika (Vendla, Wedekind: ''Procitnutí jara''), díla K. Čapka (po Mimi v ''Loupežníkovi'' byla první Helenou v ''R. U. R.'') a zvláště režie šéfa činohry K. H. Hilara, jenž ji vedl k vypjatě expresivnímu projevu (dynamická, živelně pudová Julie v ''Romeovi a Julii'') i k nadsazené karikatuře (Cvrčková, Čapkové: ''Ze života hmyzu''). Tvorba '''V.''' kulminovala ve druhé polovině dvacátých let obsažnými portréty tragických či trpce hořkých ženských osudů (Sophie, Rolland: ''Hra o lásce a smrti''). Závažné úlohy jí přinášela francouzská tzv. dramatika ticha (Aude, Raynal: ''Hrob neznámého vojína''; Lucie, Sarment: ''Oči ze všech nejkrásnější'') a dramatizace románů F. M. Dostojevského, kde postihla svár trýzněné a trýznící ruské duše (Grušenka, ''Bratři Karamazovi''; Nastasja Filipovna, ''Idiot''; Lebjadkinová, ''Běsové''). Deklamační umění a cit pro verš cele uplatnila v básnických dramatech (Roxana, Rostand: ''Cyrano z Bergeracu''; Aricie, Racine: ''Faidra''). Její lyrické a lyrizované herectví si přisvojovalo i odlišněji založené postavy, např. hrdinky dramat Ibsenových, Noru či Rebeku Westovou v ''Rosmersholmu'', které '''V.''' poetizovala a idealizovala navazujíc na pojetí H. Kvapilové. Významový rámec jevištních postav, jejich charakter a životní postoj výmluvně doslovovalo i hereččino měkké tělo, vláčný pohyb a gesto sahající až k secesnímu tvarosloví. Komplementárním protějškem jejích tiše trpících, rozbolavělých hrdinek, žen bezelstného srdce (Anna, Frank: ''Karel a Anna'') či zmítajících se mezi dobrem a zlem byly postavy, jež prozářila čirým veselím (nevěstka Mona, Lonsdale: ''Jarní úklid''). Vedle herectví generace nastupující ve dvacátých letech (J. Horáková, O. Scheinpflugová, J. Šejbalová) se projev '''V.''' obsahující příměs patosu jevil jako umělý a neautentický. Od počátku třicátých let se loučila s rolemi mladých žen, od nichž ji neúprosně vzdaloval zralý věk provázený mánesovskou fýzis. Do staršího oboru se přehrávala s velkými obtížemi; neschopnost vyrovnat se s novými úkoly poukazuje na těsné sepětí jejího herectví s vymezenou škálou rolí, jíž nebyla s to tvořivě překročit. Po všechna další léta její herecký repertoár sestával z menších rolí matek, tetiček, chův a hospodyň; po válce a zejména po únoru 1948 v úlohách starých žen z tendenční dobové dramatiky naplňovala požadavky na realistické zobrazení člověka. 
Řádka 55: Řádka 55:
 
<ee:bibliography_content>I. Olbracht: ''Anna proletářka'', ND 1951, t. 1952.</ee:bibliography_content>
 
<ee:bibliography_content>I. Olbracht: ''Anna proletářka'', ND 1951, t. 1952.</ee:bibliography_content>
 
== <ee:bibliography_label>Teatralia</ee:bibliography_label> ==
 
== <ee:bibliography_label>Teatralia</ee:bibliography_label> ==
<ee:bibliography_content>Vůdce. Jakubu Seifertovi, ''Lumír ''46, 1917/18, s. 299–301; Všecko mizí a všecko se objevuje, in ''Svátkův divadelní almanach republiky československé'', Čes. Budějovice 1922, s. 59–61; Náčrt k povaze Rebeky Westové, ''Jeviště'' 3, 1922, s. 23–24; Před studiem nové úlohy, tamtéž, s. 145–146; Myšlenky a úvahy, tamtéž, s. 252–254; Desdemona, tamtéž, s. 389–391; Strindbergova Královna Kristýna, tamtéž, s. 452–453;''Cestou necestou'', Praha 1946 (memoáry).</ee:bibliography_content>
+
<ee:bibliography_content>Vůdce. Jakubu Seifertovi, ''Lumír ''46, 1917/18, s. 299–301; Všecko mizí a všecko se objevuje, in ''Svátkův divadelní almanach republiky československé'', Čes. Budějovice 1922, s. 59–61; Náčrt k povaze Rebeky Westové, ''Jeviště'' 3, 1922, s. 23–24; Před studiem nové úlohy, tamtéž, s. 145–146; Myšlenky a úvahy, tamtéž, s. 252–254; Desdemona, tamtéž, s. 389–391; Strindbergova Královna Kristýna, tamtéž, s. 452–453; ''Cestou necestou'', Praha 1946 (memoáry).</ee:bibliography_content>
 
== <ee:bibliography_label>Prameny</ee:bibliography_label> ==
 
== <ee:bibliography_label>Prameny</ee:bibliography_label> ==
 
<ee:bibliography_content>AMP: Sbírka matrik, EVS O4, matrika oddaných u sv. Salvátora 1906–1919 (22. 10. 1910); OSPSM O2, matrika oddaných u okresní správy politické na Smíchově 1920–1921, s. 75 (2. sňatek 29. 7. 1920, s údajem o rozvodu); Soupis pražského obyvatelstva (Nevole, Jaromír * 1886; s údajem sňatku a rozvodu).
 
<ee:bibliography_content>AMP: Sbírka matrik, EVS O4, matrika oddaných u sv. Salvátora 1906–1919 (22. 10. 1910); OSPSM O2, matrika oddaných u okresní správy politické na Smíchově 1920–1921, s. 75 (2. sňatek 29. 7. 1920, s údajem o rozvodu); Soupis pražského obyvatelstva (Nevole, Jaromír * 1886; s údajem sňatku a rozvodu).

Verze z 6. 6. 2016, 14:19

Eva Vrchlická
* 6. 3. 1888 Praha (CZ)
18. 7. 1969 Praha (CZ)
herečka, spisovatelka

Herečka senzitivního a lyrického projevu, který vyjádřením emocí a niterných prožitků souzněl s psychologickým stylem činohry Národního divadla za Kvapilovy éry. Tvořivě zdolala podněty expresionismu i civilismu K. H. Hilara. Ve třicátých letech se však její herectví s příměsí patosu jevilo jako málo spontánní, zejména v konfrontaci s temperamentními, bezprostředními herečkami generace avantgardy. Byla rovněž literárně činná.


Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po přihlášení.