Vrchlická, Eva: Porovnání verzí
nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
m |
|||
| Řádka 27: | Řádka 27: | ||
Vlastním jménem Frídová. Narodila se jako druhé dítě v rodině básníka J. Vrchlického; patrně byla dcerou herce J. Seiferta, s nímž matka udržovala poměr. Vyrůstala se starší sestrou a mladším bratrem v prostředí prodchnutém literaturou a uměním (babičkou z matčiny strany byla Sofie Podlipská, pratetou Karolina Světlá), ale také prohlubující se manželskou krizí a odcizením rodičů. Rodinná atmosféra vnímavou dívku hlubinně zasahovala a poznamenala celý její život. Oklopena uměleckým světem setkávala se od dětství s jeho reprezentanty včetně herců Národního divadla a stala se oddanou vyznavačkou umění H. Kvapilové. Navštěvovala Vyšší dívčí školu (do 1907) a rozhodovala se mezi výtvarným uměním a divadlem, nakonec zvolila herectví. Absolvovala několik lekcí u E. Vojana (byla jeho jedinou žačkou) a na jeho radu získávala první jevištní praxi u Faltysovy společnosti hrající během léta v pražském okolí. Pohostinská vystoupení jí koncem 1907 umožnil také ředitel Městského divadla v Plzni V. Budil. Herecky se dále školila u M. Hübnerové a pod jejím vedením nastudovala několik rolí, v nichž vystupovala na předměstských scénách (Švandovo divadlo na Smíchově, Pištěkovo divadlo na Královských Vinohradech) i jinde. První angažmá získala na doporučení své učitelky od června 1908 v holešovické Uranii, ani ne po roce však dostala výpověď. V následující sezoně působila u ředitele F. Laciny v Národním divadle v Brně a poprvé hostovala v pražském Národním divadle (Markétka, Goethe: ''Faust'', 24. 4. 1910). 1910 se provdala za zpěváka, herce a literáta Jaromíra Nevoleho (1886–1926). Od podzimu t. r. byla údajně přijata do chorvatského národního divadla v Záhřebu, kam však nenastoupila a zůstala bez angažmá. V listopadu 1910 hostovala v Ostravě u Divadla moravských měst. Těhotenství a narození dcery Evy (9. 6. 1911) ji divadlu načas vzdálily, nejpozději od února 1912 opět hrála; objevovala se u cestujících společností ředitelů J. Tuttra, J. Hodra, V. Housy, K. Kaňkovského, M. Procházkové-Malé a B. Jeřábka, v jehož souboru krátce zůstala. Podruhé hostovala v Národním divadle (20. 10. 1912 v pořadu na počest zesnulého J. Vrchlického), kam byla angažována od března 1913, po zkušebním vystoupení (Julie, Shakespeare: ''Romeo a Julie'', 7. 2. 1913). V souboru činohry působila do 1959, s vynucenou přestávkou 1942–45. Souběžně se věnovala recitaci, několikrát se objevila na filmovém plátně, jako filmová herečka se však neprosadila. (Hrála v němých filmech ''Yorickova lebka ''a ''Stavitel chrámu ''– oba 1919; ve zvukových snímcích ''Žena pod křížem'', 1937;''Rukavička'', 1941;''Divá Bára'', 1949). Významnější byla její činnost literární. Námětově i materiálově často čerpajíc z divadelní inspirace a zkušenosti psala básně, memoáry (''Dětství s Vrchlickým'', 1937; ''Dětství a mládí s Vrchlickým'', 1960), povídky (''U divadla'', 1947), knihy pro děti (''Básník s dětmi''; ''Nová Anděla'', 1948; ''Vincka'', 1950). Největšího ohlasu dosáhl povídkový soubor ''Z oříšku královny Mab: Šest povídek ze Shakespeara'' (1946), který pro další vydání dvakrát rozšířila. V autobiografii ''Cestou necestou'' vylíčila svou životní dráhu před nástupem do Národního divadla, popsala poměry u venkovských divadel a připomenula řadu divadelníků. Překládala z ruštiny, němčiny a francouzštiny; pro Národní divadlo přeložila několik her a zdramatizovala Olbrachtův román ''Anna proletářka''. K 10. výročí vzniku ČSR obdržela čestný dar Ministerstva školství a národní osvěty, 1931 jí byla udělena státní cena za herectví a 1953 titul zasloužilá umělkyně. Po 2. světové válce se přiklonila ke komunistické ideologii a aktivně se účastnila různých veřejných aktivit. Byla třikrát vdaná, všechna manželství skončila rozvodem. Po rozchodu s prvním mužem (1918) se provdala za hoteliéra Emanuela Zavřela (bratr režiséra F. Zavřela; sňatek 1920, rozvod 1930), nikoli za dramatika F. Zavřela, jak často uváděno (ještě 2008 v LČL). Třetí, věkově nerovný sňatek (byla o 16 let starší) uzavřela 1934 s překladatelem, publicistou a divadelníkem Erikem Adolfem Saudkem (1904–1963; rozvod 1952). Za nacistické okupace byla kvůli jeho židovskému původu diskriminována, musela opustit Národní divadlo. | Vlastním jménem Frídová. Narodila se jako druhé dítě v rodině básníka J. Vrchlického; patrně byla dcerou herce J. Seiferta, s nímž matka udržovala poměr. Vyrůstala se starší sestrou a mladším bratrem v prostředí prodchnutém literaturou a uměním (babičkou z matčiny strany byla Sofie Podlipská, pratetou Karolina Světlá), ale také prohlubující se manželskou krizí a odcizením rodičů. Rodinná atmosféra vnímavou dívku hlubinně zasahovala a poznamenala celý její život. Oklopena uměleckým světem setkávala se od dětství s jeho reprezentanty včetně herců Národního divadla a stala se oddanou vyznavačkou umění H. Kvapilové. Navštěvovala Vyšší dívčí školu (do 1907) a rozhodovala se mezi výtvarným uměním a divadlem, nakonec zvolila herectví. Absolvovala několik lekcí u E. Vojana (byla jeho jedinou žačkou) a na jeho radu získávala první jevištní praxi u Faltysovy společnosti hrající během léta v pražském okolí. Pohostinská vystoupení jí koncem 1907 umožnil také ředitel Městského divadla v Plzni V. Budil. Herecky se dále školila u M. Hübnerové a pod jejím vedením nastudovala několik rolí, v nichž vystupovala na předměstských scénách (Švandovo divadlo na Smíchově, Pištěkovo divadlo na Královských Vinohradech) i jinde. První angažmá získala na doporučení své učitelky od června 1908 v holešovické Uranii, ani ne po roce však dostala výpověď. V následující sezoně působila u ředitele F. Laciny v Národním divadle v Brně a poprvé hostovala v pražském Národním divadle (Markétka, Goethe: ''Faust'', 24. 4. 1910). 1910 se provdala za zpěváka, herce a literáta Jaromíra Nevoleho (1886–1926). Od podzimu t. r. byla údajně přijata do chorvatského národního divadla v Záhřebu, kam však nenastoupila a zůstala bez angažmá. V listopadu 1910 hostovala v Ostravě u Divadla moravských měst. Těhotenství a narození dcery Evy (9. 6. 1911) ji divadlu načas vzdálily, nejpozději od února 1912 opět hrála; objevovala se u cestujících společností ředitelů J. Tuttra, J. Hodra, V. Housy, K. Kaňkovského, M. Procházkové-Malé a B. Jeřábka, v jehož souboru krátce zůstala. Podruhé hostovala v Národním divadle (20. 10. 1912 v pořadu na počest zesnulého J. Vrchlického), kam byla angažována od března 1913, po zkušebním vystoupení (Julie, Shakespeare: ''Romeo a Julie'', 7. 2. 1913). V souboru činohry působila do 1959, s vynucenou přestávkou 1942–45. Souběžně se věnovala recitaci, několikrát se objevila na filmovém plátně, jako filmová herečka se však neprosadila. (Hrála v němých filmech ''Yorickova lebka ''a ''Stavitel chrámu ''– oba 1919; ve zvukových snímcích ''Žena pod křížem'', 1937;''Rukavička'', 1941;''Divá Bára'', 1949). Významnější byla její činnost literární. Námětově i materiálově často čerpajíc z divadelní inspirace a zkušenosti psala básně, memoáry (''Dětství s Vrchlickým'', 1937; ''Dětství a mládí s Vrchlickým'', 1960), povídky (''U divadla'', 1947), knihy pro děti (''Básník s dětmi''; ''Nová Anděla'', 1948; ''Vincka'', 1950). Největšího ohlasu dosáhl povídkový soubor ''Z oříšku královny Mab: Šest povídek ze Shakespeara'' (1946), který pro další vydání dvakrát rozšířila. V autobiografii ''Cestou necestou'' vylíčila svou životní dráhu před nástupem do Národního divadla, popsala poměry u venkovských divadel a připomenula řadu divadelníků. Překládala z ruštiny, němčiny a francouzštiny; pro Národní divadlo přeložila několik her a zdramatizovala Olbrachtův román ''Anna proletářka''. K 10. výročí vzniku ČSR obdržela čestný dar Ministerstva školství a národní osvěty, 1931 jí byla udělena státní cena za herectví a 1953 titul zasloužilá umělkyně. Po 2. světové válce se přiklonila ke komunistické ideologii a aktivně se účastnila různých veřejných aktivit. Byla třikrát vdaná, všechna manželství skončila rozvodem. Po rozchodu s prvním mužem (1918) se provdala za hoteliéra Emanuela Zavřela (bratr režiséra F. Zavřela; sňatek 1920, rozvod 1930), nikoli za dramatika F. Zavřela, jak často uváděno (ještě 2008 v LČL). Třetí, věkově nerovný sňatek (byla o 16 let starší) uzavřela 1934 s překladatelem, publicistou a divadelníkem Erikem Adolfem Saudkem (1904–1963; rozvod 1952). Za nacistické okupace byla kvůli jeho židovskému původu diskriminována, musela opustit Národní divadlo. | ||
| − | Dcera Eva V. ml. ( | + | Dcera Eva V. ml. (1911–1996, provd. Reimoserová, podruhé Korbelářová) se stala tanečnicí a choreografkou. [https://cs.wikipedia.org/wiki/1930 1930]–39 byla členkou baletu Národního divadla v Praze, 1941–46 choreografkou v Divadle na Vinohradech, pak působila u různých divadel. |
Na samém začátku své cesty k divadlu '''V.''' našla v titulní postavě Kvapilovy symbolistní pohádky ''Princezna Pampeliška'' takřka ideální roli k uplatnění svých bytostných daností. Vyhrocenou senzitivnost i lyrický vznět, sladký hlas, oduševnělou tvář a něžné vzezření pak umně využívala a rozvíjela v rolích křehkých, snivých a cituplných dívek, pubertálních zpola ještě dětských děvčátek (Routička, Hauptmann: ''Potopený zvon''). Pro submisivní dívčí a posléze ženské typy, pro trpné i trpící ženství nacházela kultivovaný fyzický a mluvní výraz vlahé něhy, milostného půvabu, tichého odevzdání i harmonického smíření (Markétka, Goethe: ''Faust''). Výmluvně a účinně dokázala tlumočit psychické stavy a pocity svých hrdinek, zmatky dospívání a mladickou rozdychtěnost. Její herectví mířící k zobrazování lidského nitra se ústrojně vřadilo do psychologického stylu činohry Národního divadla za Kvapilovy éry, s nímž '''V.''' souzněla i vůlí k harmonii. Pod Kvapilovým režijním vedením rozšířila svůj shakespearovský repertoár (dosud zahrnoval Nerissu v ''Kupci benátském'', Julii v ''Romeovi a Julii'', Desdemonu v ''Othellovi ''a Violu ve ''Večeru tříkrálovém'') o Perditu (''Zimní pohádka''), Hermii (''Sen noci svatojanské'') a zejména o Kateřinu (''Zkrocení zlé ženy'', partnerem v Petruchiovi E. Vojan), v níž uplatnila vzácnější veseloherní polohy svého rejstříku. Zdařile ztělesňovala nesložité role naivek, jež prodchla jímavou vroucností a osvěživou čistotou (Hanička, Jirásek: ''Lucerna''; Boženka, Štolba: ''Vodní družstvo''). Její doménou však zůstávaly hrdinky žijící komplikovanějšími citovými či duchovními vzněty (Violena, Claudel: ''Zvěstování''), sny a probouzejícími se touhami (Genevieva v Pailleronově ''Choulostivém věku'', Marie Jindřiška v Crommelynckových ''Dětinných milencích''). Emotivně nasycený projev činil z '''V.''' vnímavou interpretku „uražených a ponížených“ (např. Kateřina, Ostrovskij: ''Bouře''). Herečka, dobovou kritikou označována jako lyrička a senzitiv českého jeviště, přistupovala však k rolím více intelektem, analyzujíc jejich motivace a pohnutky. Na výraz pocitů, emocí a niterných prožitků, jež racionálně ovládala, kladla větší důraz, než na celkovou výstavbu postavy, jež často postrádala pevný obrys a tvar. Její ztvárnění mírných, až pasivních hrdinek neslo i stopu nálad konce století, dekadentní umdlelosti a slabosti. Na přelomu desátých a dvacátých let, i v důsledku množství podobných rolí, sklouzávala do stereotypu a hlasové i mimické manýry. Novým impulsem pro její herecký naturel a typ byla expresionistická dramatika (Vendla, Wedekind: ''Procitnutí jara''), díla K. Čapka (po Mimi v ''Loupežníkovi'' byla první Helenou v ''R. U. R.'') a zvláště režie šéfa činohry K. H. Hilara, jenž ji vedl k vypjatě expresivnímu projevu (dynamická, živelně pudová Julie v ''Romeovi a Julii'') i k nadsazené karikatuře (Cvrčková, Čapkové: ''Ze života hmyzu''). Tvorba '''V.''' kulminovala ve druhé polovině dvacátých let obsažnými portréty tragických či trpce hořkých ženských osudů (Sophie, Rolland: ''Hra o lásce a smrti''). Závažné úlohy jí přinášela francouzská tzv. dramatika ticha (Aude, Raynal: ''Hrob neznámého vojína''; Lucie, Sarment: ''Oči ze všech nejkrásnější'') a dramatizace románů F. M. Dostojevského, kde postihla svár trýzněné a trýznící ruské duše (Grušenka, ''Bratři Karamazovi''; Nastasja Filipovna, ''Idiot''; Lebjadkinová, ''Běsové''). Deklamační umění a cit pro verš cele uplatnila v básnických dramatech (Roxana, Rostand: ''Cyrano z Bergeracu''; Aricie, Racine: ''Faidra''). Její lyrické a lyrizované herectví si přisvojovalo i odlišněji založené postavy, např. hrdinky dramat Ibsenových, Noru či Rebeku Westovou v ''Rosmersholmu'', které '''V.''' poetizovala a idealizovala navazujíc na pojetí H. Kvapilové. Významový rámec jevištních postav, jejich charakter a životní postoj výmluvně doslovovalo i hereččino měkké tělo, vláčný pohyb a gesto sahající až k secesnímu tvarosloví. Komplementárním protějškem jejích tiše trpících, rozbolavělých hrdinek, žen bezelstného srdce (Anna, Frank: ''Karel a Anna'') či zmítajících se mezi dobrem a zlem byly postavy, jež prozářila čirým veselím (nevěstka Mona, Lonsdale: ''Jarní úklid''). Vedle herectví generace nastupující ve dvacátých letech (J. Horáková, O. Scheinpflugová, J. Šejbalová) se projev '''V.''' obsahující příměs patosu jevil jako umělý a neautentický. Od počátku třicátých let se loučila s rolemi mladých žen, od nichž ji neúprosně vzdaloval zralý věk provázený mánesovskou fýzis. Do staršího oboru se přehrávala s velkými obtížemi; neschopnost vyrovnat se s novými úkoly poukazuje na těsné sepětí jejího herectví s vymezenou škálou rolí, jíž nebyla s to tvořivě překročit. Po všechna další léta její herecký repertoár sestával z menších rolí matek, tetiček, chův a hospodyň; po válce a zejména po únoru 1948 v úlohách starých žen z tendenční dobové dramatiky naplňovala požadavky na realistické zobrazení člověka. | Na samém začátku své cesty k divadlu '''V.''' našla v titulní postavě Kvapilovy symbolistní pohádky ''Princezna Pampeliška'' takřka ideální roli k uplatnění svých bytostných daností. Vyhrocenou senzitivnost i lyrický vznět, sladký hlas, oduševnělou tvář a něžné vzezření pak umně využívala a rozvíjela v rolích křehkých, snivých a cituplných dívek, pubertálních zpola ještě dětských děvčátek (Routička, Hauptmann: ''Potopený zvon''). Pro submisivní dívčí a posléze ženské typy, pro trpné i trpící ženství nacházela kultivovaný fyzický a mluvní výraz vlahé něhy, milostného půvabu, tichého odevzdání i harmonického smíření (Markétka, Goethe: ''Faust''). Výmluvně a účinně dokázala tlumočit psychické stavy a pocity svých hrdinek, zmatky dospívání a mladickou rozdychtěnost. Její herectví mířící k zobrazování lidského nitra se ústrojně vřadilo do psychologického stylu činohry Národního divadla za Kvapilovy éry, s nímž '''V.''' souzněla i vůlí k harmonii. Pod Kvapilovým režijním vedením rozšířila svůj shakespearovský repertoár (dosud zahrnoval Nerissu v ''Kupci benátském'', Julii v ''Romeovi a Julii'', Desdemonu v ''Othellovi ''a Violu ve ''Večeru tříkrálovém'') o Perditu (''Zimní pohádka''), Hermii (''Sen noci svatojanské'') a zejména o Kateřinu (''Zkrocení zlé ženy'', partnerem v Petruchiovi E. Vojan), v níž uplatnila vzácnější veseloherní polohy svého rejstříku. Zdařile ztělesňovala nesložité role naivek, jež prodchla jímavou vroucností a osvěživou čistotou (Hanička, Jirásek: ''Lucerna''; Boženka, Štolba: ''Vodní družstvo''). Její doménou však zůstávaly hrdinky žijící komplikovanějšími citovými či duchovními vzněty (Violena, Claudel: ''Zvěstování''), sny a probouzejícími se touhami (Genevieva v Pailleronově ''Choulostivém věku'', Marie Jindřiška v Crommelynckových ''Dětinných milencích''). Emotivně nasycený projev činil z '''V.''' vnímavou interpretku „uražených a ponížených“ (např. Kateřina, Ostrovskij: ''Bouře''). Herečka, dobovou kritikou označována jako lyrička a senzitiv českého jeviště, přistupovala však k rolím více intelektem, analyzujíc jejich motivace a pohnutky. Na výraz pocitů, emocí a niterných prožitků, jež racionálně ovládala, kladla větší důraz, než na celkovou výstavbu postavy, jež často postrádala pevný obrys a tvar. Její ztvárnění mírných, až pasivních hrdinek neslo i stopu nálad konce století, dekadentní umdlelosti a slabosti. Na přelomu desátých a dvacátých let, i v důsledku množství podobných rolí, sklouzávala do stereotypu a hlasové i mimické manýry. Novým impulsem pro její herecký naturel a typ byla expresionistická dramatika (Vendla, Wedekind: ''Procitnutí jara''), díla K. Čapka (po Mimi v ''Loupežníkovi'' byla první Helenou v ''R. U. R.'') a zvláště režie šéfa činohry K. H. Hilara, jenž ji vedl k vypjatě expresivnímu projevu (dynamická, živelně pudová Julie v ''Romeovi a Julii'') i k nadsazené karikatuře (Cvrčková, Čapkové: ''Ze života hmyzu''). Tvorba '''V.''' kulminovala ve druhé polovině dvacátých let obsažnými portréty tragických či trpce hořkých ženských osudů (Sophie, Rolland: ''Hra o lásce a smrti''). Závažné úlohy jí přinášela francouzská tzv. dramatika ticha (Aude, Raynal: ''Hrob neznámého vojína''; Lucie, Sarment: ''Oči ze všech nejkrásnější'') a dramatizace románů F. M. Dostojevského, kde postihla svár trýzněné a trýznící ruské duše (Grušenka, ''Bratři Karamazovi''; Nastasja Filipovna, ''Idiot''; Lebjadkinová, ''Běsové''). Deklamační umění a cit pro verš cele uplatnila v básnických dramatech (Roxana, Rostand: ''Cyrano z Bergeracu''; Aricie, Racine: ''Faidra''). Její lyrické a lyrizované herectví si přisvojovalo i odlišněji založené postavy, např. hrdinky dramat Ibsenových, Noru či Rebeku Westovou v ''Rosmersholmu'', které '''V.''' poetizovala a idealizovala navazujíc na pojetí H. Kvapilové. Významový rámec jevištních postav, jejich charakter a životní postoj výmluvně doslovovalo i hereččino měkké tělo, vláčný pohyb a gesto sahající až k secesnímu tvarosloví. Komplementárním protějškem jejích tiše trpících, rozbolavělých hrdinek, žen bezelstného srdce (Anna, Frank: ''Karel a Anna'') či zmítajících se mezi dobrem a zlem byly postavy, jež prozářila čirým veselím (nevěstka Mona, Lonsdale: ''Jarní úklid''). Vedle herectví generace nastupující ve dvacátých letech (J. Horáková, O. Scheinpflugová, J. Šejbalová) se projev '''V.''' obsahující příměs patosu jevil jako umělý a neautentický. Od počátku třicátých let se loučila s rolemi mladých žen, od nichž ji neúprosně vzdaloval zralý věk provázený mánesovskou fýzis. Do staršího oboru se přehrávala s velkými obtížemi; neschopnost vyrovnat se s novými úkoly poukazuje na těsné sepětí jejího herectví s vymezenou škálou rolí, jíž nebyla s to tvořivě překročit. Po všechna další léta její herecký repertoár sestával z menších rolí matek, tetiček, chův a hospodyň; po válce a zejména po únoru 1948 v úlohách starých žen z tendenční dobové dramatiky naplňovala požadavky na realistické zobrazení člověka. | ||
| Řádka 33: | Řádka 33: | ||
<ee:bibliography> | <ee:bibliography> | ||
== <ee:bibliography_label>Role</ee:bibliography_label> == | == <ee:bibliography_label>Role</ee:bibliography_label> == | ||
| − | <ee:bibliography_content>Městské divadlo v Plzni | + | <ee:bibliography_content>Městské divadlo v Plzni<br/>Alena (J. Vrchlický: ''Noc na Karlštejně''), Akmé (týž: ''Pomsta Catullova'', i ND 1914), Pampeliška (J. Kvapil: ''Princezna Pampeliška'', i Uranie 1909, ND 1917) – j. h. 1907. |
| − | + | Švandovo divadlo<br/>Mína Mařáková (J. Hilbert: ''Vina'', i ND Brno 1908, ND 1913) j. h. – 1908. | |
| − | + | Pištěkovo divadlo<br/>Nataša (A. I. Palm: ''Náš přítel Něklužev'') j. h. – 1908. | |
| − | + | Uranie<br/>[?] (J. Zeyer: ''Radúz a Mahulena'') j. h.; Routička (G. Hauptmann: ''Potopený zvon'', i ND Brno 1909), Marie (E. Raupach: ''Mlynář a jeho dítě''), Nerissa (W. Shakespeare: ''Kupec benátský'', i ND 1920), Nora (H. Ibsen: ''Nora'', i Jeřábkova spol. 1912, ND 1922) – 1908; Katuše, kněžna saská (F. X. Čečetka: ''Král Jiří z Poděbrad''), Josefina [?] (F. V. Jeřábek: ''Služebník svého pána'') – 1909. | |
| − | + | Národní divadlo Brno – F. Lacina<br/>Julie (V. Štech: ''Deskový statek''), Ethel Holmová (G. Esmann: ''Otec a syn''), Elsa (F. Molnár: ''Ďábel''), Pavla (B. Viková-Kunětická: ''Cop'') + Sefa (táž: ''Holčička''), Princezna Kačenka (A. Jirásek: ''Pan Johanes''), Viola (W. Shakespeare: ''Večer tříkrálový'', i Jeřábkova spol. 1912) – 1909; Dolli (K. Fořt dle L. N. Tolstého: ''Anna Karenina''), Helena (A. Bisson: ''Bezejmenná''), Desdemona (W. Shakespeare: ''Othello''), Sestra Marta (E. Rostand: ''Cyrano de Bergerac''), Louison (Molière: ''Zdravý nemocný''), Prija (J. Zeyer: ''Radúz a Mahulena''), Michelina (R. de Flers – G.-A. de Caillavet: ''Buridanův osel''), Pavlína, kněžna Borghesová (E. Bozděch: ''Světa pán v županu''), Marianna (P. Hervieu: ''Pochodeň života''), Suzanna (G. Ohnet: ''Majitel hutí'') – 1910. | |
| − | + | Divadlo moravských měst – K. Komarov, Ostrava<br/>Heša (G. Zapolska: ''Morálka paní Dulské'') j. h. – 1910. | |
| − | + | Tuttrova společnost<br/>Magelona (J. J. Kolár: ''Magelona'') – 1912. | |
| − | + | Jeřábkova společnost<br/>Helena (S. Przybyszewski: ''Pro štěstí''), Porcie (W. Shakespeare: ''Kupec benátský'', i ND 1931), Julie (týž: ''Romeo a Julie'', i ND 1913) – 1912; Hippodamie (J. Vrchlický: ''Námluvy Pelopovy''), Ellida (H. Ibsen: ''Paní z námoří''), Hilda (týž: ''Stavitel Solness'') – 1913. | |
| − | Národní divadlo | + | Národní divadlo<br/>Markétka (J. W. Goethe: ''Faust'') j. h. – 1910; Eva (J. Vrchlický: ''K životu'') j. h. – 1912; Dorotka (J. K. Tyl: ''Strakonický dudák''), Ebba Brahe (E. Bozděch: ''Baron Goertz'') – 1913; Violéna (P. Claudel: ''Zvěstování''), Hermie (W. Shakespeare: ''Sen noci svatojanské''), Eva (V. K. Klicpera: ''Veselohra na mostě''), Kateřina (W. Shakespeare: ''Zkrocení zlé ženy'') – 1914; Phoebe (týž: ''Jak se vám líbí''), Geneviève (E. Pailleron: ''Choulostivý věk'') – 1915; Perdita (W. Shakespeare: ''Zimní pohádka''), Hanička (A. Jirásek: ''Lucerna''), Boženka (J. Štolba: ''Vodní družstvo'') – 1916; Dinah (S. Lom: ''Vůdce''), Emma (F. F. Šamberk: ''Jedenácté přikázání''), Komtesa Jaro (V. Dyk: ''Revoluční trilogie'') – 1917; Salomena (B. Adámek: ''Salomena''), Kralevic Václav (J. Hilbert: ''Falkenštejn'') – 1918; Kateřina (A. N. Ostrovskij: ''Bouře''), Fenella (D.-F.-E. Auber: ''Němá z Portici'') – 1919; Mimi (K. Čapek: ''Loupežník''), Lucie Desmoulinsová (R. Roland: ''Danton'') – 1920; Lady Chilternová (O. Wilde: ''Ideální manžel''), Mariana (A. de Musset: ''Rozmary Marianiny''), Helena Gloryová – Robotka Helena (K. Čapek: ''R. U. R.'') – 1921; Rebeka Westová (H. Ibsen: ''Rosmersholm''), Cvrčková (J. a K. Čapkové: ''Ze života hmyzu''), Agrafena Alexandrovna Světlova /Grušenka/ (F. M. Dostojevskij, dram. J. Copeau – J. Croué: ''Bratři Karamazovi''), Vendla (F. Wedekind: ''Procitnutí jara''), Gerda (H. Ibsen: ''Brand'') – 1922; Františka (F. X. Šalda: ''Dítě'') – 1923; Irmingerd (A. Jirásek: ''Gero''), Anna (J. Hilbert: ''Druhý břeh'') – 1924; Rezi + Osiris (H. Soumagne: ''Poslední Mesiáš''), Roxana (E. Rostand: ''Cyrano z Bergeracu''), Axiocha (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: ''Smír Tantalův''), Sophie de Courvoisier (R. Rolland: ''Hra o lásce a smrti'') – 1925; Marie Jindřiška (F. Crommelynck: ''Dětinní'' ''milenci''), Lucie (J. Sarment: ''Oči ze všech nejkrásnější'') – 1926; Čang-Haitang (Klabund: ''Křídový kruh''), Mona (F. Lonsdale: ''Jarní úklid''), Aude (P. Raynal: ''Hrob neznámého vojína'') – 1927; Kybel (E. O’Neill: ''Velký bůh Brown''), Nastasja Filipovna Baraškova (F. M. Dostojevskij, dram. B. Putjata: ''Idiot'') – 1928; Cordelie (W. Shakespeare: ''Král Lear''), Anna (L. Frank: ''Karel a Anna'') – 1929; Marja Timofejevna Lebjadkinová (F. M. Dostojevskij, dram. F. Götz: ''Běsové'') – 1930; Livia (V. Nezval: ''Milenci z kiosku''), Adéla (M. Achard: ''Domino'') – 1932; Bettina Klausenová (G. Hauptmann: ''Před západem slunce'') – 1933; Jeanne (A. Strindberg: ''Opojení'') – 1935; Teta Máli (V. Werner: ''Lidé na kře''), Edith Cortrightová (S. Lewis, dram. S. Howard: ''Továrník Dodsworth'') – 1936; Paní Hlubinová (F. Šrámek: ''Měsíc nad řekou'') – 1937; Paní Lásková (F. F. Šamberk: ''Josef Kajetán Tyl''), Paní továrníková Kalistová (V. Werner: ''Štěstí je umění'') – 1939; Paní Tykalová (F. E. Šaman: ''Slunečný den''), Augusta (H. Sudermann: ''Domov'') – 1941; Rebeka (J. J. Kolár, ú. V. Vančura: ''Pražský žid''), Xenie (M. Gorkij: ''Jegor Bulyčov'') – 1946; Oinona (J. Racine: ''Faidra'') – 1947; Addie (L. Hellmanová: ''Lištičky'') – 1948; Marja Ivanovna (L. N. Rachmanov: ''Neklidné stáří'') – 1949; Nina Ivanovna (A. P. Štejn: ''Čestný soud'') – 1950; Matka (Tchj Djan Čun: ''Na jih od 38. rovnoběžky''), Činčvarová (I. Olbracht, dram. E. Vrchlická: ''Anna proletářka'') – 1951; Helena Toralová (A. Jirásek: ''Samota'') – 1953; Anfisa (A. P. Čechov: ''Tři sestry''), Stařenka (A. a V. Mrštíkové: ''Maryša'') – 1956.</ee:bibliography_content> |
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | Markétka (J. W. Goethe: ''Faust'') j. h. – 1910; Eva (J. Vrchlický: ''K životu'') j. h. – 1912; Dorotka (J. K. Tyl: ''Strakonický dudák''), Ebba Brahe (E. Bozděch: ''Baron Goertz'') – 1913; Violéna (P. Claudel: ''Zvěstování''), Hermie (W. Shakespeare: ''Sen noci svatojanské''), Eva (V. K. Klicpera: ''Veselohra na mostě''), Kateřina (W. Shakespeare: ''Zkrocení zlé ženy'') – 1914; Phoebe (týž: ''Jak se vám líbí''), Geneviève (E. Pailleron: ''Choulostivý věk'') – 1915; Perdita (W. Shakespeare: ''Zimní pohádka''), Hanička (A. Jirásek: ''Lucerna''), Boženka (J. Štolba: ''Vodní družstvo'') – 1916; Dinah (S. Lom: ''Vůdce''), Emma (F. F. Šamberk: ''Jedenácté přikázání''), Komtesa Jaro (V. Dyk: ''Revoluční trilogie'') – 1917; Salomena (B. Adámek: ''Salomena''), Kralevic Václav (J. Hilbert: ''Falkenštejn'') – 1918; Kateřina (A. N. Ostrovskij: ''Bouře''), Fenella (D.-F.-E. Auber: ''Němá z Portici'') – 1919; Mimi (K. Čapek: ''Loupežník''), Lucie Desmoulinsová (R. Roland: ''Danton'') – 1920; Lady Chilternová (O. Wilde: ''Ideální manžel''), Mariana (A. de Musset: ''Rozmary Marianiny''), Helena Gloryová – Robotka Helena (K. Čapek: ''R. U. R.'') – 1921; Rebeka Westová (H. Ibsen: ''Rosmersholm''), Cvrčková (J. a K. Čapkové: ''Ze života hmyzu''), Agrafena Alexandrovna Světlova /Grušenka/ (F. M. Dostojevskij, dram. J. Copeau – J. Croué: ''Bratři Karamazovi''), Vendla (F. Wedekind: ''Procitnutí jara''), Gerda (H. Ibsen: ''Brand'') – 1922; Františka (F. X. Šalda: ''Dítě'') – 1923; Irmingerd (A. Jirásek: ''Gero''), Anna (J. Hilbert: ''Druhý břeh'') – 1924; Rezi + Osiris (H. Soumagne: ''Poslední Mesiáš''), Roxana (E. Rostand: ''Cyrano z Bergeracu''), Axiocha (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: ''Smír Tantalův''), Sophie de Courvoisier (R. Rolland: ''Hra o lásce a smrti'') – 1925; Marie Jindřiška (F. Crommelynck: ''Dětinní'' ''milenci''), Lucie (J. Sarment: ''Oči ze všech nejkrásnější'') – 1926; Čang-Haitang (Klabund: ''Křídový kruh''), Mona (F. Lonsdale: ''Jarní úklid''), Aude (P. Raynal: ''Hrob neznámého vojína'') – 1927; Kybel (E. O’Neill: ''Velký bůh Brown''), Nastasja Filipovna Baraškova (F. M. Dostojevskij, dram. B. Putjata: ''Idiot'') – 1928; Cordelie (W. Shakespeare: ''Král Lear''), Anna (L. Frank: ''Karel a Anna'') – 1929; Marja Timofejevna Lebjadkinová (F. M. Dostojevskij, dram. F. Götz: ''Běsové'') – 1930; Livia (V. Nezval: ''Milenci z kiosku''), Adéla (M. Achard: ''Domino'') – 1932; Bettina Klausenová (G. Hauptmann: ''Před západem slunce'') – 1933; Jeanne (A. Strindberg: ''Opojení'') – 1935; Teta Máli (V. Werner: ''Lidé na kře''), Edith Cortrightová (S. Lewis, dram. S. Howard: ''Továrník Dodsworth'') – 1936; Paní Hlubinová (F. Šrámek: ''Měsíc nad řekou'') – 1937; Paní Lásková (F. F. Šamberk: ''Josef Kajetán Tyl''), Paní továrníková Kalistová (V. Werner: ''Štěstí je umění'') – 1939; Paní Tykalová (F. E. Šaman: ''Slunečný den''), Augusta (H. Sudermann: ''Domov'') – 1941; Rebeka (J. J. Kolár, ú. V. Vančura: ''Pražský žid''), Xenie (M. Gorkij: ''Jegor Bulyčov'') – 1946; Oinona (J. Racine: ''Faidra'') – 1947; Addie (L. Hellmanová: ''Lištičky'') – 1948; Marja Ivanovna (L. N. Rachmanov: ''Neklidné stáří'') – 1949; Nina Ivanovna (A. P. Štejn: ''Čestný soud'') – 1950; Matka (Tchj Djan Čun: ''Na jih od 38. rovnoběžky''), Činčvarová (I. Olbracht, dram. E. Vrchlická: ''Anna proletářka'') – 1951; Helena Toralová (A. Jirásek: ''Samota'') – 1953; Anfisa (A. P. Čechov: ''Tři sestry''), Stařenka (A. a V. Mrštíkové: ''Maryša'') – 1956.</ee:bibliography_content> | + | |
== <ee:bibliography_label>Překlady</ee:bibliography_label> == | == <ee:bibliography_label>Překlady</ee:bibliography_label> == | ||
| − | <ee:bibliography_content>Klabund: '' | + | <ee:bibliography_content>Klabund: ''Křídový kruh'', ND 1927, t. 1929; T. Bernard: ''Julius, Julinka a Julík'', rozmn. Centrum 1929; M. Achard: ''Domino'', ND 1932, i rozmn. Centrum; Tchaj Djan Čun: ''Na jih od 38. rovnoběžky'', ND 1951, i t. </ee:bibliography_content> |
== <ee:bibliography_label>Dramatizace</ee:bibliography_label> == | == <ee:bibliography_label>Dramatizace</ee:bibliography_label> == | ||
| − | <ee:bibliography_content>I. Olbracht: '' | + | <ee:bibliography_content>I. Olbracht: ''Anna proletářka'', ND 1951, t. 1952.</ee:bibliography_content> |
== <ee:bibliography_label>Teatralia</ee:bibliography_label> == | == <ee:bibliography_label>Teatralia</ee:bibliography_label> == | ||
<ee:bibliography_content>Vůdce. Jakubu Seifertovi, ''Lumír ''46, 1917/18, s. 299–301; Všecko mizí a všecko se objevuje, in ''Svátkův divadelní almanach republiky československé'', Čes. Budějovice 1922, s. 59–61; Náčrt k povaze Rebeky Westové, ''Jeviště'' 3, 1922, s. 23–24; Před studiem nové úlohy, tamtéž, s. 145–146; Myšlenky a úvahy, tamtéž, s. 252–254; Desdemona, tamtéž, s. 389–391; Strindbergova Královna Kristýna, tamtéž, s. 452–453;''Cestou necestou'', Praha 1946 (memoáry).</ee:bibliography_content> | <ee:bibliography_content>Vůdce. Jakubu Seifertovi, ''Lumír ''46, 1917/18, s. 299–301; Všecko mizí a všecko se objevuje, in ''Svátkův divadelní almanach republiky československé'', Čes. Budějovice 1922, s. 59–61; Náčrt k povaze Rebeky Westové, ''Jeviště'' 3, 1922, s. 23–24; Před studiem nové úlohy, tamtéž, s. 145–146; Myšlenky a úvahy, tamtéž, s. 252–254; Desdemona, tamtéž, s. 389–391; Strindbergova Královna Kristýna, tamtéž, s. 452–453;''Cestou necestou'', Praha 1946 (memoáry).</ee:bibliography_content> | ||
Verze z 6. 6. 2016, 14:00
Eva Vrchlická
* 6. 3. 1888 Praha (CZ)
† 18. 7. 1969 Praha (CZ)
herečka, spisovatelka
Herečka senzitivního a lyrického projevu, který vyjádřením emocí a niterných prožitků souzněl s psychologickým stylem činohry Národního divadla za Kvapilovy éry. Tvořivě zdolala podněty expresionismu i civilismu K. H. Hilara. Ve třicátých letech se však její herectví s příměsí patosu jevilo jako málo spontánní, zejména v konfrontaci s temperamentními, bezprostředními herečkami generace avantgardy. Byla rovněž literárně činná.
Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po přihlášení.
