Maria, Jaroslav: Porovnání verzí

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Přejít na: navigace, hledání
m
Řádka 19: Řádka 19:
 
</ee:mvchronology>
 
</ee:mvchronology>
 
| foto = <ee:titleimage></ee:titleimage>
 
| foto = <ee:titleimage></ee:titleimage>
−
| povolání = <ee:profession>dramatik, spisovatel, umělecký šéf divadla</ee:profession>
+
| povolání = <ee:profession>dramatik, spisovatel, </ee:profession>
 
}}<ee:perex>
 
}}<ee:perex>
−
Plodný literát, jenž vyšel z okruhu Moderní revue; psal provokativní verše, romány a dramata ovlivněné dekadencí a naturalismem, často uspořádané do větších cyklů. Dramata čerpají ze současnosti, jiná se inspirují wagneriánským kultem, jehož byl autor zaníceným vyznavačem, nebo ovzduším italské renesance, překypujícím krevnatostí, vášněmi a smyslovostí. Estétský, artistní dialog (výjimkou je ''Tristan'') a ignorance divadelních nároků udává jejich knižní povahu; přemíra verbální reflexe pohnutek, situací a citů potlačuje dramatičnost. Přesto byla některá uvedena v Národním divadle, na Vinohradech aj.
+
Plodný literát, jenž vyšel z okruhu Moderní revue; psal provokativní verše, romány a dramata ovlivněné dekadencí a naturalismem. Dramata čerpají ze současnosti, jiná se inspirují wagneriánským kultem, nebo ovzduším italské renesance. Estétský, artistní dialog a ignorování divadelních nároků udává jejich knižní povahu; přemíra slovní reflexe pohnutek, situací a citů potlačuje dramatičnost. Některá byla uvedena v Národním divadle, na Vinohradech aj.
 
</ee:perex>
 
</ee:perex>
 
<cshow logged="1">
 
<cshow logged="1">
 
<ee:content>
 
<ee:content>
−
Vlastním jménem Jaroslav Mayer. Úmrtí mylně uváděno 8. 11. 1942 Terezín. – Narodil se jako třetí dítě a první syn v česko-německé rodině; otec, advokát Karel Mayer, pocházel ze Švýcarska, matka byla Češka. Vyrůstal s početnými sourozenci (celkem jedenáct dětí) v kultivovaném měšťanském prostředí. Rodina náležející k rakovnické smetánce žila v novorenesančním domě na náměstí, který nechal otec postavit krátce po příchodu do Rakovníka. '''M.''' vystudoval nižší gymnázium v Benešově (1879–83), kde bydlel u babičky, podruhé provdané za K. V. Zapa. Na vyšším gymnáziu pokračoval v Hradci Králové, dokončil je v Praze v Truhlářské ul. (maturita 1888). Na otcovo přání vystudoval právnickou fakultu (JUDr. 1893). V Praze pobýval opět u babičky, která se sem mj. i kvůli studiím vnoučat přestěhovala. Po absolutoriu pracoval jako advokátní koncipient v otcově kanceláři v Rakovníku, pak v Hradci Králové, v Karlíně, od 1898 byl soudním adjunktem v Litoměřicích. 1896 se oženil se Zdenkou Fikarovou, dcerou advokáta. 1900 byl přeložen ke krajskému soudu v České Lípě, kde požádal ze zdravotních důvodů o propuštění ze státní služby. T. r. si otevřel samostatnou praxi v domově své ženy v Křivoklátě, nedostatek práce jej 1903 odvedl do Berouna, 1908 si zřídil advokátní kancelář v Táboře. 1905 podnikl s manželkou první velkou italskou cestu; za výtvarným uměním pak do Itálie jezdil až do 1935 každoročně, někdy i vícekrát. Dvakrát jej doprovázela Z. Braunerová (1928, 1930), jejímž byl dlouholetým duchovním přítelem i právním zástupcem; po její smrti o ní napsal monografii (1937). Výsledkem cest byl mj. průvodce ''Itálie'' (1925) a sbírka cestopisných i odborných textů ''Itálie a my'' (1932, obs. i první tři kapitoly ''Itálie''). Na '''M.''' povahu i tvorbu měla značný vliv vrozená tělesná vada a celková slabost, které mu znesnadňovaly delší chůzi; silný psotník, který prodělal ve dvou letech, mu zkřivil obličej, od studentských let trpěl srdeční arytmií. Byl velkým milovníkem hudby a výtvarného umění; pod vlivem strýce Alberta Mayera se stal vášnivým wagneriánem. Pravidelně, téměř týdně jezdil do Prahy, kde se stýkal s uměleckými přáteli. Patřil k zakladatelům Dramatického klubu (1929) vydávajícího krátce divadelní měsíčník Nová scéna (spolu s J. Karáskem, J. Mahenem, V. Nezvalem, J. Seifertem, F. X. Šaldou, K. Teigem, V. Vančurou). Na stránkách Nové scény (ale též v Tribuně aj.) spisovatelé usilovali četnými prohlášeními o zvýšení úrovně Národního divadla, i o vznik jeho druhé scény '''M.''' patřil k signatářům kolektivních prohlášení. Pro svou radikální kritičnost a prudké způsoby se dostával do četných konfliktů, které vedly až k soudním sporům (posmrtná obhajoba J. Jeremiáše a denunciace Národního divadla, rozdmýchání aféry okolo A. Sedláčkové). Pobuřoval též provokativní románovou tvorbou, pořádanou do cyklů. Justiční tetralogie ''Spravedlnost'', ''Panstvo v taláru I-II'', ''Váhy a meč'' a ''Peklo'' (1917–31) vedla k obžalování spisovatele a vleklým soudním sporům vyvrcholeným 1936 odsouzením '''M.''' pro urážku vrchního soudu v Brně (události částečně popsal v brožuře ''V objetí Železné panny'', 1929). 1942 napsal dopis R. Heydrichovi, jímž jej žádal o propuštění svého koncipienta K. Listopada z Terezína. T. r. 20. 6. byl '''M. '''zatčen gestapem (roli sehrál i jeho věhlas a členství v Rotary clubu), vězněn v Táboře, v Praze a v Malé pevnosti Terezín. Odtud byl 5. 9. převezen do koncentračního tábora v Osvětimi, kde zemřel na skvrnitý tyfus.
+
Vlastním jménem Jaroslav Mayer. Úmrtí mylně uváděno 8. 11. 1942 Terezín. – Narodil se jako třetí dítě a první syn v česko-německé rodině; otec, advokát Karel Mayer, pocházel ze Švýcarska, matka byla Češka. '''M.'''  vyrůstal s četnými sourozenci (celkem jedenáct dětí) v kultivovaném měšťanském prostředí. Nižší gymnázium navštěvoval v Benešově (1879–83), kde žil u babičky a jejího druhého manžela K. V. Zapa. Na vyšším gymnáziu pokračoval v Hradci Králové, dokončil je v Praze v Truhlářské ul. (maturita 1888). Na otcovo přání vystudoval právnickou fakultu (JUDr. 1893). Po absolutoriu pracoval jako advokátní koncipient v otcově kanceláři v Rakovníku, pak v Hradci Králové, v Karlíně, od 1898 byl soudním adjunktem v Litoměřicích. 1896 se oženil se Zdenkou Fikarovou, dcerou křivoklátského advokáta. 1900 byl přeložen ke krajskému soudu v České Lípě, téhož roku požádal o propuštění ze státní služby ze zdravotních důvodů. Otevřel si vlastní kancelář v Křivoklátě, nedostatek práce jej 1903 odvedl do Berouna, kde pracoval opět jako koncipient, účastnil se veřejného života, dokonce hrál s místními ochotníky. 1908 přesídlil do Tábora, kde se jako majitel advokátní kanceláře (od 1909) trvale usadil. 1905 podnikl s manželkou první velkou italskou cestu; za výtvarným uměním do Itálie jezdil každoročně až do 1935 (i několikrát do roka). Dvakrát jej doprovázela Z. Braunerová (1928, 1930), jejímž byl dlouholetým duchovním přítelem i právním zástupcem a posléze napsal její monografii (1937). Výsledkem cest byl mj. průvodce ''Itálie'' (1925) a sbírka cestopisných i odborných textů ''Itálie a my'' (1932, obs. i první tři kapitoly ''Itálie''). Na '''M.''' povahu i tvorbu měla značný vliv vrozená tělesná vada a celková slabost; prodělaný psotník mu zkřivil obličej, od studentských let trpěl srdeční arytmií.<br/>Už jako student pravidelně navštěvoval divadlo, obdivoval herectví tzv. staré gardy Národního divadla, sledoval i divadelní dění v zahraničí. Byl velkým milovníkem hudby a výtvarného umění; pod vlivem strýce Alberta Mayera se stal vášnivým wagneriánem. Pravidelně, téměř týdně jezdil do Prahy, kde se stýkal s uměleckými přáteli. Patřil k zakladatelům Dramatického klubu (1929) vydávajícího krátce divadelní měsíčník Nová scéna, jehož autoři a přispěvatelé (J. Karásek ze Lvovic, J. Mahen, V. Nezval, J. Seifert, F. X. Šalda, K. Teige, V. Vančura) volali po zvýšení úrovně Národního divadla a po zřízení jeho druhé scény. '''M.''' se kvůli své radikální kritičnosti (i způsobům) dostával do četných konfliktů, které vedly až k soudním sporům (posmrtná obhajoba J. Jeremiáše a denunciace Národního divadla, rozdmýchání aféry okolo A. Sedláčkové). Pobuřoval též románovou tvorbou; justiční tetralogie (''Spravedlnost'', ''Panstvo v taláru ''I–II, ''Váhy a meč'' a ''Peklo'' 1917–31) mu přivodila obžalobu, vleklý soudní spor byl uzavřen 1936 odsouzením '''M.''' pro urážku vrchního soudu v Brně (události částečně popsal v brožuře ''V objetí Železné panny'', 1929). Za nacistické okupace se obrátil na říšského protektora R. Heydricha s žádostí o propuštění svého koncipienta K. Listopada z Terezína. Nedlouho poté byl zatčen gestapem (20. 6. 1942), vězněn v Táboře, v Praze a v Malé pevnosti Terezín, odkud byl 5. září převezen do koncentračního tábora v Osvětimi. Tam záhy podlehl infekci skvrnitého tyfu.
  
−
Jako literát vyšel z okruhu Moderní revue (jeho dlouholetým přítelem a uznalým kritikem jeho dramat byl J. Karásek ze Lvovic); psal provokativní verše, romány i dramata ovlivněné dekadencí a naturalismem, často uspořádané do větších cyklů. Od pražských studentských let (od 1886) byl pravidelným návštěvníkem divadel, obdivoval herectví tzv. staré gardy Národního divadla, sledoval i divadelní dění v zahraničí. 1895 začal sepisovat svůj literární debut – dramatickou trilogii ''V podvečer věku'', kterou koncipoval jako moderní ''Oresteiu''. V dramatech ''Prokurátor Rein'', ''Děti pana prokurátora'' a ''Soumrak'' vykreslil rozvrat prokurátorovy rodiny, jako memento sociálních a psychologických problémů tížících a zneklidňujících konec 19. století. V prvním dramatu platí prokurátor za úplatnost v úřadě, k níž se nechal svést stísněnými poměry, sebevraždou. V druhém je předveden generační rozpor mezi matkou a dětmi, zvýšený osobou stejného milence matky a dcery. Poslední drama předvádí extatické sebezničení prokurátorovy dcery Julie a pomstychtivou nenávist syna Jana, která jej dožene k vraždě sestřina muže, někdejšího matčina milence. Trilogie, kterou vydal vlastním nákladem 1898 (Topič ji nepřijal), porušováním divadelních konvencí (několikastránkové monology, neproveditelné scénické poznámky apod.) i vyhroceným a násilným pointováním děje předem vylučovala inscenování. Přesto ji kritika – zejména J. Vodák – přivítala pro dušezpyt zakládající dramatičnost svého druhu a životné postavy vyrostlé z poměrů soudobého malého města. Inscenováno nebylo ani následující sociální drama ''Dobráci ''řešící podobné téma jako Hilbertova ''Vina''. Manželství lehkomyslné dvacetileté dívky se starším duševně komplikovaným profesorem filosofie je rozvráceno jejím přiznáním předmanželského prohřešku. Nemanželské dítě profesora uvrhne do deprese, nemůže se s ním nikdy smířit. Poté, co šílená dívčina matka, považujíc dítě za plod incestu, dceřina levobočka zardousí, končí drama absurdním smírem manželů nad mrtvým nemluvnětem. Mlhovité a náladové zahalování situací prozrazuje inspiraci díly Maeterlincka a Ibsena. První dvě jednání s dramaticky účinným dialogem a dobře kreslenými postavami (až na psychologicky nepravděpodobné momenty, jakými jsou otcovo líčení jeho milostného dobrodružství své ještě svobodné dceři či smyslný způsob dívčina doznání prohřešku před mužem a otcem) pohřbilo nemožné rozuzlení posledního dějství. 1901 '''M.''' zadal Národnímu divadlu ''Johannu Radimskou''. Drama, jehož uvedení divadlo odkládalo do 1904, líčí nitro hysterické ženy nespokojené v klidném manželství bez vznětů a vášní. Vraždí nejprve milence, s nímž utekla do Itálie a kterého podezírá z lásky k mladší ženě, a posléze sama sebe, když po návratu k muži zjistí, že si náhradou za ni dobře vystačí s kyprou hospodyní. Duši Radimské však nestravuje jen žárlivost, je prototypem '''M.''' hrdinek, které se vnímají jako neobyčejné; nespokojené s všednodenním životem hledají mocnější vzněty. V Národním divadle hru prosadil a režíroval ji J. Kvapil. Pro vyhrocenou patologičnost hrdinky, strojenost děje, psychologickou nepravděpodobnost dialogů a technickou neobratnost hra u obecenstva propadla (ne tak u vší kritiky). V důsledku toho zachvátila '''M. '''po premiéře srdeční křeč; další provozování zakázal. K dramatické tvorbě se vrátil až po dvou letech; napsal dva díly pokračování ''Radimské'': ''Irrlacherové'' a ''V exilu'' a trilogii nazval ''Dramatická sonáta''. Líčí prostředí aristokratické rodiny stižené dekadentním druhem osudové viny, která její příslušníky odsuzuje k věčnému toužení bez ukojení. ''Irrlacherové'' byli uvedeni 1906 jako čtvrtý večer druhého cyklu Máje ve Švandově divadle na Smíchově; drama ''V exilu ''přenášející děj do toskánského kláštera benediktinek na Monte Oliveto, se inscenace nedočkalo. Podobně jako většina '''M.''' dramatiky i ''V exilu'', s estétským a artistním dialogem, je typicky knižním dramatem. 1907 autor zadal Národnímu divadlu drama ''Tristan'', divadlo však dalo přednost t. r. dokončené hře ''Má jest pomsta''. Kvapilovým přičiněním a v jeho režii byla inscenována 1908. Hra dle skutečných událostí ruské revoluce 1905 přináší na jeviště v senzačních scénách politickou vraždu. Uvedení v Národním divadle s E. Vojanem a L. Dostalovou v hlavních rolích bylo fiaskem a pohřbem nadějí, s nimiž byl vývoj plodného dramatika sledován. '''M.''' sám později nazval drama křiklavou biografovou historií ze soudní síně, ústupkem efektnosti a líbivosti. 1908 se '''M.''' stal uměleckým vedoucím nově založeného Divadla Marie Zieglerové (s ředitelem J. Kubíkem), otevřeného v adaptovaném někdejším divadle U Deutschů v Praze-Libni. Divadlo operetní divy mělo stát na bázi činoherní a operetní; dramaturgem „literárních pátků“ (dvakrát do měsíce) se stal F. Sekanina. Převážně dělnický a maloživnostnický profil Libně předurčil lehčí, lidový repertoár. Zahájeno bylo Lehárovou operetou ''Veselá vdovička''; tzv. literární pátky započala '''M. '''hra ''Dvě ''(1908). Drama bez psychologického prohloubení zobrazuje ženu, jež v žalu nad bezdětným manželstvím propadne fanatickému náboženskému poblouznění. Šlechetně poradí muži ujmout se ženy v nesnázích a adoptovat její dítě, netuše, že též jeho (jde o mužovu milenku). Když posléze pozná v páterovi, který jí dosud manipuloval, frivolního svůdce, utopí se. Od dramat se současnou tematikou se '''M.''' posléze odklonil k jinému inspiračnímu zdroji – wagneriánskému kultu, jehož byl zaníceným vyznavačem. Za mezník svého života označil představení Wagnerova ''Tristana'' v pražském německém divadle 1893. V zajetí „tristanství“ zůstal celých třicet let a v nevydané autobiografii ''Já'' na mnoha stránkách rozebírá a kritizuje inscenační podoby Tristana. '''M.''' drama ''Tristan'' se dostalo na scénu až osm let po zadání hry, 1915. Oproti Wagnerovu i středověkým podáním vášnivé a opojné lásky neohroženého reka Tristana a Isoldy ukazuje '''M. '''hra vnitřně tápajícího, dumavého a znechuceného pseudohrdinu, jehož milostný cit je živen opět pouze v nedosažitelnosti. Isoldu miluje nejvíc, když proti němu stojí jako nepřítelkyně, jakmile nastává soulad a Isolda se mu poddává, ztrácí zájem, do jeho lásky se mísí nenávist. Značně nedramatické, introspektivní podání, ve kterém zápasníci odmítají zápasit, milovníci milovat a vladaři vládnout, uvedl ve stylově sladěné inscenaci na Vinohradech K. H. Hilar s výtvarníkem J. Wenigem a se sugestivní scénickou a meziaktní hudbou J. Jeremiáše. Necelý měsíc po vinohradské premiéře hru nastudovalo Východočeské divadlo v Chrudimi, které s ní slavilo úspěchy v četných městech (Litomyšl, Pardubice aj.), rok poté Národní divadlo v Brně a následujícího roku i pražské Národní divadlo. Ženským pendantem k ''Tristanovi'' je následující drama ''Hellenská kněžna'' (1911) s podtitulem „Zpěv o Tristaně ve třech dějstvích“. Zobrazuje střet duševního života kněžny se strnulým dvorským řádem, který vyvře v otázce ceremoniálu po smrti jejího syna (historickými předobrazy postav byli císařovna Alžběta Bavorská a korunní princ Rudolf). K inscenaci nedošlo; při časopiseckém vydání bylo celé druhé dějství zabaveno, povolení ke knižní publikaci bylo dosaženo až interpelací u vídeňské říšské rady. Další okruh '''M.''' dramatiky tvoří dramata renesanční, překypující krevnatostí, vášněmi a smyslovostí. Inspiraci autor čerpal ze svých pravidelných italských cest a studia tamější historie a umění (vliv Zeyerovy tvorby) i ze studia archivních materiálů. Vytěžil z nich neinscenované drama ''Michelangelo Buonarroti'' a tzv. ferrarskou dramatickou trilogii ''Parisina'', ''Lucrezia Borgia ''a ''Torquato Tasso''. V dramatech předvádí hrdiny bez idealizovaného heroismu, zmítané zběsilými pudy a živelnými silami. Jeho ''Michelangelo Buonarroti'' je neurvalý, hrubý, surový a smyslný; dle autorova kréda však má být ve jménu věčnosti odpuštěno i dočasné, sebeodpornější nádobě těla, v níž plá duch vznícený Bohem. Trilogií zamýšlel proniknout duchovní podstatu gotiky, renesance a baroku. Záměr ctižádostivé, kruté a démonické Parisiny zmocnit se vlády nad Ferrarou otrávením svého muže Niccoly III. je vyzrazen černošským sluhou a Parisina popravena. Komplikovaně a atomizovaně konstruované drama bylo bez úspěchu uvedeno 1917 v Městském divadle Královských Vinohrad v režii V. Vydry. ''Lucrezia Borgia'' s podtitulem Tragický mumraj o 6 dějstvích; je z trilogie hrou nejslabší. Dramatický výklad renesance jakožto varu krve, touhy po lásce a moci se pokouší o rehabilitaci slavné milostnice. '''M.''' v hrdince předvádí rozpor „pohanské“, vzpurné a odbojné borgiovské krve s touhami po křesťanské odevzdanosti a pokoře; rozpor ženské živočišnosti se sklony mystickými, náboženskými. Hrubě nadhozené myšlenky jsou však nedotaženy, postavy nerozvinuty, kompozice chatrná. Národní divadlo hru přijalo; po '''M.''' konfliktu s divadlem o J. Jeremiáše ji však vrátilo. Byla inscenována až 1921 v Městském divadle Královských Vinohrad v režii K. Dostala, avšak bez úspěchu. Navzdory škrtům drama působilo nudně, dialog mísící staromódnost s triviálností zněl falešně.  Do Národního divadla se z trilogie dostal pouze poslední a nejzdařilejší díl, ''Torquato Tasso ''(1918) v režii J. Kvapila, výpravě J. Weniga; v titulní roli exceloval E. Vojan. T. r. byla hra inscenována i v brněnském Národním divadle. Na rozdíl od idealizovaného podání Goethova '''M.''' vykreslil Tassa (v souladu s estenskými archivními materiály) jako prodejného oportunistu a odpudivého člověka s mnoha slabostmi; popudlivého, patolízalského, bigotního, domýšlivého a umělecky zchátralého. Po renesanční trilogii se '''M.''' vrátil k současné tematice. 1919 byla na Vinohradech v Hilarově režii inscenována hra s magdalénským námětem ''Dolfa'', soucitně líčící smutný osud mladé nevěstky, která pojme hlubokou lásku k jednomu ze svých klientů. Ten ji však bere jen jako prostředek tělesného ukojení. Hluboce uražená Dolfa jej vyžene, ale následně se souží, nemůže bez něj žít. Odhodlání opustit kvůli němu dosavadní profesi je sraženo zjištěním, že je nakažena pohlavní nemocí. V zoufalství se otráví. Modlitba přítelkyně, staré nevěstky a ostatních kolegyň nad její mrtvolou, za ni i za řemeslo lehkých holek vyznívá stejně jako některá místa dialogů nepravděpodobně, až trapně (nevěstky ve hře přemítají o životě a lásce jako dekadentní filozofky). Drama vyšlo ještě před inscenací jako první publikace nakladatelství Aventinum, o jehož vznik se '''M.''' zasadil (spolu s O. Fischerem, A. Novákem a J. Hilbertem, kterého zprostředkoval '''M.''', doporučili Štorch-Marienovu koncesní žádost). V tříaktové „truchlohře“ ze současného života ''My a vy ''(1920) podal odvážnou – proti většinovému názoru jdoucí – popřevratovou kritiku demokracie, jež dle jeho pohledu pod zvučnými hesly bezohledně ničí estetické a neobnovitelné hodnoty, zámky mění v hospice, zámecké zahrady v hospodářská zázemí. Hlavní hrdinka hry raději zapálí zámek a hyne v ohni, než aby se předělala v duchu nové rovnostářské agitky. Ani invalidní legionáři, ubytovaní v lazaretu na zámku, zde nejsou šťastni, dle autorova podání by jim bylo lépe v obyčejné chalupě. '''M.''' v dramatu mj. kontrastoval dvojí estetický názor; pod průhlednými pseudonymy Julius Slavata (J. Zeyer) a Svatoslav Lamač (J. S. Machar) zobrazil dva soudobé básnické typy: typ romantického zbožňování krásy, minulosti a noblesy a typ politicky aktivního realismu. Autorovy sympatie patří úctě k zašlým dobám, tj. Juliovi Slavatovi, a rozlišování literatury a politiky. Následující hra ''Lichoběžník ''(1922) byla Hilarem přijata k provozování v Národním divadle, poradní sbor divadla radil autorovi, aby drama odvolal, neboť jeho realizace na scéně by údajně ztroskotala. Drama bylo uvedeno 1923 v rámci komorních her ve Švandově divadle. Líčí několikerý míjející se cit: Voják se vrací ze Sibiře k ženě, která mu za války byla nevěrná, přesto se teď k němu hlásí. On však mezitím vzplane opětovaným citem k lékařce, jež jej ošetřovala. Té ovšem v bizarní a morbidní kulise anatomického kabinetu vyzná tajenou lásku starší vědec, jehož je letitou asistentkou a který jí toužil vše odkázat a učinit ji na smrtelném lůžku svou ženou. Vztahový „lichoběžník“ je rozřešen odchodem vojáka od obou žen, do širého světa, kde lze den za dnem jít za neznámým tajemným cílem. Epilog k ''Lichoběžníku'' s názvem ''Svítilna'' nebyl hrán.
+
Jako literát vyšel z okruhu Moderní revue (jeho dlouholetým přítelem a uznalým kritikem jeho dramat byl J. Karásek ze Lvovic); psal provokativní verše, romány i dramata ovlivněné dekadencí i naturalismem, jež často pořádal do větších cyklů. Debutoval dramatickou trilogií ''V podvečer věku ''(hry ''Prokurátor Rein'', ''Děti pana prokurátora'' a ''Soumrak''), kterou koncipoval jako moderní ''Oresteiu'' a v níž vykreslil rozvrat prokurátorovy rodiny jako memento tíživých sociálních a psychologických problémů konce 19. století. Porušování scénického úzu (několikastránkové monology, neproveditelné scénické poznámky apod.) i násilné vyhrocování děje tarasily trilogii vstup na jeviště, avšak kritika (zvláště J. Vodák) ji přivítala pro dušezpyt, zakládající jinou dramatičnost, a pro životné postavy vyrostlé z maloměstských poměrů. Následující drama ''Dobráci'', tematicky blízké ''Vině'' J. Hilberta, pojednává důsledky sexuálního poklesku mladé ženy. S dramaticky účinným dialogem a dobře kreslenými postavami kontrastují psychologické nepravděpodobnosti a závěrečný smír manželů nad zavražděným nemluvnětem. Mlhovité, náladové zahalování situací prozrazuje inspiraci Maeterlinckem a Ibsenem. V dramatu ''Johanna Radimská'' vytvořil prototyp hrdinky, jež vnímá sebe samu jako výjimečnou ženu a neuspokojena všedním životem prahne po mocných vznětech a vášních. Hru v Národním divadle po třech letech odkladů prosadil a nastudoval J. Kvapil. Obecenstvo i velká část kritiky však odmítla hrdinčinu patologičnost, strojenost fabule a dialogů a novinka propadla. Po neúspěchu jevištního debutu se '''M.''' k dramatické tvorbě vrátil po dvouleté odmlce hrami ''Irrlacherové'' a ''V exilu'' (s Johannou Radimskou tvoří trilogii ''Dramatická sonáta''). Líčil v nich prostředí aristokratické rodiny stižené dekadentním druhem osudové viny, která její příslušníky odsuzuje k věčné, neukojitelné touze. ''Irrlacherové'' byli uvedeni v rámci druhého cyklu Máje ve Švandově divadle na Smíchově. Drama ''V exilu'',  přenášející děj do toskánského kláštera benediktinek, pro svůj knižní charakter inscenováno nebylo. Z událostí ruské revoluce 1905 námětově čerpala hra ''Má jest pomsta'', jíž dalo Národní divadlo přednost před dramatem ''Tristan''. ('''M.''' ji později autokriticky nazval křiklavou biografovou historií ze soudní síně.) Uvedení bylo fiaskem a pohřbem nadějí, s nimiž byl vývoj plodného dramatika sledován.
  
−
Pozdější '''M.''' subtilní dramatická balada z rozhranní života a smrti ''Emausy ''(Národní divadlo ji vrátilo 1923), salonní groteska ''Marie a Marta ''(1928), sociální hra o důsledcích války ''Dědictví ''(1928) a hra ''Varieté'' (Národní divadlo ji vrátilo 1928) se již na větší scény nedostaly. Některé uvedla Intimní scéna v Táboře (''Dědictví'', ''Marie a Marta'') a pražské Švandovo (Intimní) divadlo (''Dolfa'', ''Varieté ''s tit. ''Hotel Varieté''). Za války '''M.''' napsal hru ''Potrhlý princ'', kterou se chystal 1942 nastudovat Snížkův soubor (text nenalezen).
+
Hra ''Dvě'',  zobrazující bez psychologického prohloubení ženu, jež v žalu nad bezdětným manželstvím propadne fanatickému náboženskému poblouznění a skončí sebevraždou, byla načas posledním z '''M.''' dramat ze současnosti. ''Tristanem'' vstoupil do zcela odlišného námětového okruhu, který souvisel s jeho zaníceným wagneriánstvím. (Za životní mezník pokládal zhlédnutí Wagnerova ''Tristana'' v pražském německém divadle 1893; v nevydané autobiografii ''Já'' se obsáhle věnuje tristanovským inscenacím.) Oproti Wagnerovi i středověkým podáním opojné lásky neohroženého reka Tristana a Isoldy ve své hře představil vnitřně tápajícího, dumavého a znechuceného pseudohrdinu, jehož milostný cit je spjat s nedosažitelností. Isoldu miluje nejvíc, když proti němu stojí jako nepřítelkyně, jakmile se mu poddává, ztrácí o ni zájem a do jeho lásky se mísí nenávist. Drama se dostalo na scénu až po osmi letech od zadání do divadla. Ve stylově sladěné inscenaci je uvedl 1915 na Vinohradech K. H. Hilar s výtvarníkem J. Wenigem a se sugestivní hudbou J. Jeremiáše. Necelý měsíc po premiéře ''Tristana ''nastudoval soubor Divadla sdružených měst východočeských, poté Národní divadlo v Brně (1916). Ženským protějškem k ''Tristanovi'' je ''Hellenská kněžna'' (1911) s podtitulem Zpěv o Tristaně ve třech dějstvích. Zobrazuje střet hrdinčina duševního života se strnulým dvorským řádem, který vyvře po smrti jejího syna. Kvůli zjevným reálným předobrazům postav (císařovna Alžběta Bavorská a korunní princ Rudolf) naráželo zveřejnění hry na obtíže: K inscenaci nedošlo, při časopiseckém otištění bylo zabaveno druhé dějství a knižní vydání bylo povoleno až po interpelaci u říšské rady ve Vídni. Další okruh tvoří dramata renesanční; z pravidelných italských cest a studia tamní historie, umění (vliv Zeyerovy tvorby) i archiválií '''M. '''vytěžil drama ''Michelangelo Buonarroti'' (neinscenováno) a tzv. ferrarskou trilogii, ''Parisinu'', ''Lucrezii Borgiu ''a ''Torquata Tassa'', kterou zamýšlel proniknout k duchovní podstatě gotiky, renesance a baroku. Hrdinové bez idealizovaného heroismu jsou zmítáni zběsilými pudy a živelnými silami: Michelangelo je neurvalý, hrubý, surový a smyslný, avšak plá v něm duch vznícený Bohem. Záměr ctižádostivé, kruté a démonické Parisiny zmocnit se vlády nad Ferrarou otrávením manžela je vyzrazen a Parisina popravena. Komplikované, atomizovaně konstruované drama bylo bez úspěchu uvedeno 1917 v Městském divadle Královských Vinohrad v režii V. Vydry. Renesance jakožto var krve, touhy po lásce a moci obestírá drama ''Lucrezia Borgia'', s podtitulem Tragický mumraj o 6 dějstvích. '''M.''' se tu pokusil o rehabilitaci slavné milostnice, v níž zvýraznil rozpor živočišnosti s mystickými, náboženskými sklony, svár „pohanské“, vzpurné borgiovské krve s touhou po křesťanské odevzdanosti a pokoře. Z trilogie je ''Lucrezia Borgia'' nejslabší; myšlenky jsou jen hrubě nahozené, postavy nerozvinuté a kompozice chatrná. Hru přijalo Národní divadlo, ale po konfliktu s '''M.''' (šlo o hudbu J. Jeremiáše) ji vrátilo, inscenována byla až 1921 v Městském divadle Královských Vinohrad v režii K. Dostala, avšak bez úspěchu. Poslední a nejzdařilejší díl, ''Torquato Tasso'', líčí hrdinu, značně odlišně od idealizovaného podání Goethova zato v souladu  s estenskými archiváliemi, jako prodejného oportunistu a odpudivého člověka s mnoha slabostmi; popudlivého, patolízalského, bigotního, domýšlivého a umělecky zchátralého. Nejzdařilejší hru z ferrarské trilogie uvedlo Národní divadlo v režii J. Kvapila a výpravě J. Weniga; v titulní roli exceloval E. Vojan (1918, t. r. byla inscenována v brněnském Národním divadle).
  
−
'''M.''' zasahoval do divadelního dění i jako publicista, nejednou jako skandalista a účastník afér. 1919 otiskl a letáky rozšířil otevřený list, v němž se obracel na prezidenta republiky T. G. Masaryka a jímž upozorňoval na nezdravé a nemorální poměry ve správě Národního divadla. Dopisem reagoval na smrt hudebního skladatele J. Jeremiáše, kterou dal do přímé souvislosti s přehlíživým jednáním správy Národního divadla (skladatel se nedočkal uvedení svých skladeb – oratoria ''Jan Hus'' a opery ''Starý král'', kterého bylo přijato k provozování již 1912). Divadlo obvinil z nespravedlivostí, jakých se za války dopouštělo na vlastních členech i na řadě autorů. Brojivý, demagogický list nešetřící silnými slovy rozpoutal vlnu kritiky opery a poměrů v Národním divadle. K poctě zemřelého skladatele '''M.''' vydal brožuru ''Památník Jaroslavu Jeremiášovi'', do níž vedle vzpomínkové části Immortely zařadil výběr z Jeremiášovy korespondence. V esejistických analýzách si všímal autorů, s nimiž se cítil být umělecky spřízněn (Hauptmann, Grabbe), z pohledu dramatika psal o „svých“ režisérech (J. Kvapil, K. H. Hilar); většinu studií přetiskl ve výboru ''Korále''.<br/>Nelichotivý portrét herečky A. Sedláčkové vykreslil již v románě ''Parnas'' (1930) pod jménem Vanda Melicharová. Pohrdal jejím repertoárem, který charakterizoval jako cizoložné, slzavé, ploché kusy pro publikum lačné zábavy. Nazval ji kasovní atrakcí a obvinil ji ze samolibé neschopnosti změřit rozsah svého talentu, s níž sahá po rolích, na které nestačí. Sedláčková i Bor jej žalovali. V procesu svědčila stovka divadelních ředitelů, herců a kritiků. Vleklý a mediálně sledovaný spor skončil po třech letech (1938) vítězstvím Sedláčkové – '''M.''' doznal svůj omyl, zaplatil nemalé soudní výlohy a herečce dal dle požadavků jejího právního zástupce písemnou satisfakci.
+
Návrat k současné tematice zahájila hra s magdalénským námětem ''Dolfa'', pojednávající smutný osud mladé nevěstky. Drama se objevilo nejprve knižně, jako první titul nakladatelství Aventinum, k jehož vzniku '''M.''' přispěl, následně bylo provedeno v rámci literárního matiné ve Vinohradském divadle (1919, režie K. Vávra). Tříaktová „truchlohra“ ''My a vy ''(1920) podává kritiku popřevratové demokracie, jež tu pod zvučnými hesly o rovnostářství a hospodářském profitu ničí estetické hodnoty. Hlavní hrdinka raději hyne v ohni (spolu se svým zámkem a vlastním přičiněním), než aby se přizpůsobila novému diktátu kolektivizace. '''M.''' nadto ve hře zobrazil dva estetické názory, reprezentované básnickými typy: romantickým vyznavačem krásy, minulosti a noblesy (Julius Slavata = J. Zeyer) a politicky aktivním realistou (Svatoslav Lamač = J. S. Machar). Hra ''Lichoběžník ''(1922) líčí citové peripetie postav, k nimž dochází v důsledku války. Vztahový „lichoběžník“ je rozřešen odchodem vojáka-válečného navrátilce od nevěrné manželky i od milované samaritánky do širého světa za neznámým, tajemným cílem. Hra byla přijata, ale neprovedena v Národním divadle, premiéra se uskutečnila (bez epilogu ''Svítilna'') v rámci komorních her ve Švandově divadle 1923.
  
−
'''M.''' se zprvu soustředil výhradně k dramatu: do dvacátých let napsal téměř dvě desítky her. Dramata, ignorující divadelní nároky, mají povětšině knižní povahu (dlouhé dvacetistránkové monology upomínají na práce G. D’Annunzia); přemíra verbální reflexe pohnutek, situací a citů potlačuje dramatičnost. Dekadentní náladou, sentimentem nad mizející zjemnělostí i sofistikovaným erotismem souznějí s tvorbou okruhu Moderní revue, kde byla většina z nich také poprvé publikována. Pro dramata s historickou tematikou volil rytmizovanou prózu; rozrušení přirozené syntaxe mělo zvyšovat dojem poetičnosti. Umělý, strojený tón opustil v dramaticky nejživotnějším historickém dramatu ''Torquato Tasso'', vystřídav jej přirozenou, strohou, až suchou řečí. Vyhledával radikální a křiklavá rozuzlení, nevyhýbal se naturalistickým polohám. Nejednou resumoval zkušenost právnické praxe, v níž nahlédl problematičnost lidské spravedlnosti; neúměrnost trestu k složitým pohnutkám lidské duše. Špatnost člověka chápal bez moralistního povýšení. S oblibou líčil propasti duše moderní ženy, často přepjaté a hysterické mondény, potřebující k životu nevšední opojení, vzruchy, tajemství: Jeho hrdinky svými požadavky a nároky trýzní sebe i okolí. Východisko z těchto kolizí '''M.''' nacházel v krajních řešeních (vraždě, sebevraždě, útěku do kláštera či s milencem do ciziny). Literárně hodnotnější jsou dramata z počátku '''M.''' tvorby, připomínající v lecčem Ibsena nebo mladého Hauptmanna.
+
Pozdější '''M.''' subtilní balada z rozhraní života a smrti ''Emausy ''(Národní divadlo ji vrátilo 1923), salonní groteska ''Marie a Marta ''(1928), sociální hra o důsledcích války ''Dědictví ''(1928) a hra ''Varieté'' (Národní divadlo ji vrátilo 1928) se již na větší scény nedostaly. Text hry ''Potrhlý princ'', napsané za druhé světové války (1942 ji údajně chtěl nastudovat Soubor J. Snížka), tiskem nevyšel a nebyl nalezen.
 +
 
 +
'''M.''' zasahoval do divadelního dění i jako publicista. V esejistických analýzách si všímal autorů, s nimiž se cítil být umělecky spřízněn (Hauptmann, Grabbe), z pohledu dramatika psal o „svých“ režisérech (J. Kvapil, K. H. Hilar); většinu studií přetiskl ve výboru ''Korále''. Vydal brožuru ''Památník Jaroslavu Jeremiášovi'', k poctě zemřelého skladatele, do níž vedle vzpomínkové části Immortely zařadil výběr z jeho korespondence.<br/>Nejednou byl účastníkem divadelních afér. Po Jeremiášově smrti, kterou spojoval s přehlíživým jednáním správy Národního divadla vůči jeho dílům, se obrátil otevřeným dopisem na prezidenta republiky a rozpoutal vlnu kritiky poměrů v Národním divadle. Román ''Parnas ''(1930), v němž vykreslil nelichotivý portrét A. Sedláčkové, znectil její repertoár a zpochybnil její herectví i charakter, mu vynesl soudní žalobu herečky a režiséra J. Bora. Mediálně sledovaný spor skončil po třech letech (1938) vítězstvím Sedláčkové.
 +
 
 +
'''M.''' se zprvu soustředil výhradně k dramatu: do dvacátých let napsal téměř dvě desítky her, jež mají povětšině knižní ráz. Dlouhé, až dvacetistránkové monology upomínají na práce G. D’Annunzia, přemíra verbální reflexe pohnutek, situací a citů potlačuje dramatičnost. Dekadentní náladou, sentimentem nad mizející zjemnělostí i sofistikovaným erotismem souznějí s tvorbou okruhu Moderní revue, kde byla většina z nich poprvé publikována. Pro dramata s historickou tematikou volil '''M.''' rytmizovanou prózu; rozrušení přirozené syntaxe mělo zvyšovat dojem poetičnosti. Umělý, strojený tón vystřídal přirozenou, strohou, až suchou řečí v dramaticky nejživotnějším dramatu ''Torquato Tasso''. Vyhledával radikální a křiklavá rozuzlení (vražda, sebevražda, útěk do kláštera či s milencem do ciziny), nevyhýbal se naturalistickým polohám. S oblibou líčil propasti duše moderní ženy, často přepjaté a hysterické mondény, potřebující k životu nevšední opojení, vzruchy, tajemství. Literárně hodnotnější raná dramata připomínají v lecčem Ibsena nebo mladého Hauptmanna.
 
</ee:content>
 
</ee:content>
 
<ee:bibliography>
 
<ee:bibliography>
Řádka 39: Řádka 43:
 
<ee:bibliography_content>J. M., M. </ee:bibliography_content>
 
<ee:bibliography_content>J. M., M. </ee:bibliography_content>
 
== <ee:bibliography_label>Hry a libreto</ee:bibliography_label> ==
 
== <ee:bibliography_label>Hry a libreto</ee:bibliography_label> ==
−
<ee:bibliography_content>''V podvečer věku ''(trilogie: ''Prokurátor Rein'', ''Děti pana prokurátora'', ''Soumrak''), t. Litoměřice 1898; ''Dobráci'', t. Terezín 1899; ''Johanna Radimská'', ND 1904, t. [1904; ''Dramatická sonáta ''I]; ''Irrlacherové'', cyklus Máje, Švandovo div. 1906, t. 1907 (''Dramatická sonáta ''II); ''V exilu'', t. 1907 (''Dramatická sonáta ''III); ''Tristan'', t. in ''Moderní revue ''14, 1907/08, sv. 20, s. 325–372, kn. 1908, VD 1915; ''Dvě'', Div. M. Zieglerové 1908; ''Má jest pomsta'', ND 1908; ''Hellenská kněžna'', t. in ''Moderní revue'' 17, 1910/11, sv. 23, s. 44–60, 79–106, 311–321, kn. 1911; ''Michelangelo Buonarotti'', t. in ''Moderní revue'' 18, 1911/12, sv. 24, s. 120–141, 159–190, kn. 1912; ''Parisina'', VD 1917, t. s tit. ''Parisina Malatestová'' in ''Moderní revue'' 23, 1917, sv. 31, s. 6–24, 53–59, 121–131, 153–166, 206–219, kn. [1918; ''Ferrarské trilogie ''I]; ''Torquato Tasso'', ND 1918, t. [1918; ''Ferrarská trilogie ''III]; ''Dolfa'', VD 1919, i t.; ''Lucrezia Borgia'', t. in ''Moderní revue'' 24, 1917/18, sv. 32, s. 13–19, 74–86, 120–130, 167–177, 218–229, 253–268, kn. [1920; ''Ferrarská trilogie ''II], VD 1921; ''My a vy'', ''Mrtví vládnou'', t. Plzeň [1920], ND Brno 1921 [jen ''My a vy'']; ''Lichoběžník'', t. s dohrou ''Svítilna'' in ''Moderní revue'' 28, 1922, sv. 37, s. 72–80, 105–116, 158–164, 192–199, kn. [1922], Švandovo div. 1923; ''Emausy'', t. in ''Moderní revue'' 30, 1923/24, sv. 39, s. 22–35, 82–93, 127–137, 215–225, kn. Plzeň [1926]; ''Marie a Marta'', Intimní scéna Tábor 1928 (s hrou ''Dědictví''), t. in ''Moderní revue'' 31, 1925, sv. 40, s. 41–46, 78–85, kn. in ''Korále'', 1932; ''Dědictví'', Intimní scéna Tábor 1928 (s hrou ''Marie a Marta''), t. in ''Pramen'' 3, 1922, s. 242–253, 296–303, 338–342; ''Hotel Varieté'', Intimní div. 1931. ● ''Bratři Karamazovi'' dle F. M. Dostojevského, ND 1928, t. [1928], s O. Jeremiášem (též autor hudby). </ee:bibliography_content>
+
<ee:bibliography_content>''V podvečer věku ''(trilogie: ''Prokurátor Rein'', ''Děti pana prokurátora'', ''Soumrak''), t. Litoměřice 1898; ''Dobráci'', t. Terezín 1899; ''Johanna Radimská'', ND 1904, t. (''Dramatická sonáta ''I, [1904]); ''Irrlacherové'', cyklus Máje, Švandovo div. 1906, t. 1907 (''Dramatická sonáta ''II); ''V exilu'', t. 1907 (''Dramatická sonáta ''III); ''Tristan'', t. in ''Moderní revue ''14, 1907/08, sv. 20, s. 325–372, kn. 1908, VD 1915; ''Dvě'', Div. M. Zieglerové 1908; ''Má jest pomsta'', ND 1908; ''Hellenská kněžna'', t. in ''Moderní revue'' 17, 1910/11, sv. 23, s. 44–60, 79–106, 311–321, kn. 1911; ''Michelangelo Buonarroti'', t. in ''Moderní revue'' 18, 1911/12, sv. 24, s. 120–141, 159–190, kn. 1912; ''Parisina'', VD 1917, t. s tit. ''Parisina Malatestová'' in ''Moderní revue'' 23, 1917, sv. 31, s. 6–24, 53–59, 121–131, 153–166, 206–219, kn. (''Ferrarská trilogie ''I [1918]); ''Lucrezia Borgia'', t. in ''Moderní revue'' 24, 1917/18, sv. 32, s. 13–19, 74–86, 120–130, 167–177, 218–229, 253–268, kn. (''Ferrarská trilogie ''II [1920]), VD 1921; ''Torquato Tasso'', ND 1918, t. (''Ferrarská trilogie ''III [1918]); ''Dolfa'', VD 1919, i t.;  ''My a vy ''+ ''Mrtví vládnou'', t. Plzeň [1920], ND Brno 1921 [jen ''My a vy'']; ''Lichoběžník'', t. s dohrou ''Svítilna'' in ''Moderní revue'' 28, 1922, sv. 37, s. 72–80, 105–116, 158–164, 192–199, kn. [1922], Švandovo div. 1923; ''Dědictví'', t. in ''Pramen'' 3, 1922, s. 242–253, 296–303, 338–342, Intimní scéna Tábor 1928 (s hrou ''Marie a Marta''); ''Emausy'', t. in ''Moderní revue'' 30, 1923/24, sv. 39, s. 22–35, 82–93, 127–137, 215–225, kn. Plzeň [1926]; ''Marie a Marta'', t. in ''Moderní revue'' 31, 1925, sv. 40, s. 41–46, 78–85, kn. in ''Korále'', 1932, ochotn. Intimní scéna Tábor 1928 [s hrou ''Dědictví'']; ''Hotel Varieté'', Intimní div. 1931 ● ''Bratři Karamazovi'' dle F. M. Dostojevského, h. O. Jeremiáš, ND 1928, t. [1928], (s O. Jeremiášem).</ee:bibliography_content>
 
== <ee:bibliography_label>Teatralia</ee:bibliography_label> ==
 
== <ee:bibliography_label>Teatralia</ee:bibliography_label> ==
−
<ee:bibliography_content>Bádání o moderním dramatu a herci I–IV, ''Čas'' 8., 10., 16. a 17. 3., 27. 4. 1905; Skutečnost, že úmrtí paní Hany Kvapilové..., in sb. ''Hanna Kvapilová'', red. J. Lukavský – K. Horký, Praha [1907], s. 26–27; Hauptmann (Rysy generální), ''Scena ''1, 1913, 1. pol., s. 13–16; J. M.: Úvodem. Tassové, in J. M.: ''Torquato Tasso'', Praha [1918], s. I–IV; J. M.: K historii Parisiny, ''Cesta'' 1, 1918/19, s. 804; ''Památník Jaroslavu Jeremiášovi'', Praha 1919 [s edicí dopisů]; Vzpomínka na Vojana, ''Jeviště'' 1, 1920, s. 254–255; Bez názvu. (Črta z krutých censurních dob), ''Jeviště'' 2, 1921, s. 34–36; Účtování, tamtéž, s. 210–215 [o J. Kvapilovi]; Další účtování, tamtéž, s. 242–244; Grabbe. Rysy povšechné, ''Jeviště'' 3, 1922, s. 250–252, kn. s tit. ''Grabbe: rysy generální'' → Tábor 1930; Jiří Karásek ze Lvovic, ''Literární listy'' 1, 1923/24, s. 140–148; ''Hilar'', 1935. ■ Výbor: ''Korále'', Praha 1932.</ee:bibliography_content>
+
<ee:bibliography_content>Bádání o moderním dramatu a herci I–IV, ''Čas'' 8., 10., 16. a 17. 3., 27. 4. 1905; Skutečnost, že úmrtí paní Hany Kvapilové..., in sb. ''Hanna Kvapilová'', red. J. Lukavský – K. Horký, Praha [1907], s. 26–27; Hauptmann (Rysy generální), ''Scena ''1, 1913, 1. pol., s. 13–16; Úvodem. Tassové, in ''Torquato Tasso'', Praha [1918], s. I–IV; K historii Parisiny, ''Cesta'' 1, 1918/19, s. 804; ''Památník Jaroslavu Jeremiášovi'', Praha 1919 [s edicí dopisů]; Vzpomínka na Vojana, ''Jeviště'' 1, 1920, s. 254–255; Bez názvu (Črta z krutých censurních dob), tamtéž 2, 1921, s. 34–36; Účtování, tamtéž, s. 210–215 [o J. Kvapilovi]; Další účtování, tamtéž, s. 242–244; Grabbe. Rysy povšechné, tamtéž 3, 1922, s. 250–252, kn. s tit. ''Grabbe: rysy generální'' → Tábor 1930; Jiří Karásek ze Lvovic, ''Literární listy'' 1, 1923/24, s. 140–148; ''Hilar'', 1935. ■ Výbor: ''Korále'', Praha 1932.</ee:bibliography_content>
 
== <ee:bibliography_label>Prameny</ee:bibliography_label> ==
 
== <ee:bibliography_label>Prameny</ee:bibliography_label> ==
−
<ee:bibliography_content>SOA Praha: Sbírka matrik, Rakovník 22, matrika narozených 1860–1872, s. 180, obr. 183. Husitské muzeum v Táboře: písemná pozůstalost. LA PNP: osobní fond, inventář → K. Bílek, 1997 (obs. i obtah autobiografického románu ''Já'', sazba po M. uvěznění 1942 rozmetána); fond K. Ressler: spis ze soudní pře M. versus A. Sedláčková. </ee:bibliography_content>
+
<ee:bibliography_content>SOA Praha: Sbírka matrik, Rakovník 22, matrika narozených 1860–1872, s. 180, obr. 183. Husitské muzeum v Táboře: písemná pozůstalost. LA PNP: osobní fond, inventář → K. Bílek, 1997 (obs. i obtah autobiografického románu ''Já'', sazba rozmetána po M. uvěznění 1942); fond K. Ressler (spis ze soudní pře M. versus A. Sedláčková). </ee:bibliography_content>
 
== <ee:bibliography_label>Literatura</ee:bibliography_label> ==
 
== <ee:bibliography_label>Literatura</ee:bibliography_label> ==
−
<ee:bibliography_content>Ref. V podvečer věku: D., ''Rozhledy'' 7, 1897/98, s. 1071–1073; jv. [J. Vodák], ''Obzor literární a umělecký'' 1, 1899, s. 100 ●; ref. Dobráci: En avant., ''Rozhledy'' 9, 1899/1900, s. 977–980; Vmus., ''Divadelní listy'' 1, 1900, s. 39; F. Sekanina, ''Obzor literární a umělecký'' 2, 1900, s. 183–184; F. Zákrejs, ''Osvěta'' 30, 1900, s. 257 (i V podvečer věku) ●; ref. Johanna Radimská: V. Hladík, ''Lumír'' 32, 1903/04, s. 262; -s- [A. B. Dostal], tamtéž, s. 264; J., ''Přehled ''2, 1903/04, s. 399; L. Suchý, ''Literární listy'' 1, 1903/04, s. 200–201; ech. [V. Štech], ''Máj'' 2, 1903/04, s. 513; P- [J. Pelcl], ''Rozhledy'' 14, 1903/04, sv. 2, s. 741–745; Ar...ti [A. Kraus], ''Politik'' 24. 4. 1904; š. [J. Kuffner], ''Národní listy'' 24. 4. 1904; nesign. [J. Vodák], ''Čas'' 24. 4. 1904; -ová. [O. Fastrová], ''Divadelní listy'' 5, 1904, s. 225-227; -ý., ''Divadlo'' 2, 1903/04, s. 351–352; J. Ladecký, ''Osvěta'' 34, 1904, s. 555–556 ●; ref. Irrlacherové: E. Kučera, ''Národní listy'' 28. 12. 1906; O. Theer, ''Lumír'' 35, 1906/07, s. 134; R., ''Divadelní list Máje'' 3, 1906/07, s. 81–82; Hl. [K. H. Hilar], ''Divadlo'' 5, 1906/07, s. 147 ●; ref. V exilu: J. Karásek, ''Moderní revue'' 13, 1906/07, sv. 19, s. 341–342; J. Rowalski [A. Bačkovský], ''Rozhledy'' 17, 1906/07, s. 534–535 ●; ref. Dramatická sonáta: Q. M. Vyskočil, ''Lumír'' 35, 1906/07, s. 430–431 ●; ref. Dvě: nesign., ''Divadlo'' 6, 1907/08, s. 200; J. Borotínský, ''Divadelní list Máje'' 4, 1907/08, s. 125; H. [V. Hladík], ''Národní listy ''26. 1. 1908; V. Kol., ''Zvon'' 8, 1907/08, s. 302 ●; ref. Má jest pomsta: K. M. Č. [Čapek-Chod], ''Zvon'' 8, 1907/08, s. 428; nesign. [J. Vodák], ''Čas'' 22. 3. 1908; Ks [A. Kraus], ''Čechische Revue ''2, 1908, s. 594–595; V. Červinka, ''Osvěta'' 38, 1908, s. 470–472; F. X. Šalda, ''Novina'' 1, 1908, s. 186–188 (též o Tristanovi) → ''Kritické projevy'' 7, Praha 1953; J. Hilbert, ''Venkov'' 20. 3. 1908; š. [J. Kuffner], ''Národní listy'' 22. 3. 1908; nesign., ''Divadlo'' 6, 1907/08, s. 269; J. Lancová: ''Divadelní list Máje'' 4, 1907/08, s. 175–176 ●; ref. Tristan: K. H. Hilar, ''Rozhledy'' 18, 1908, s. 207–208; K. Kamínek, ''Lumír'' 37, 1908/09, s. 500; H. Jelínek, tamtéž 43, 1914/15, s. 526 → ''S prvního balkonu ''I, Praha 1924; Ot. F. [Fischer], ''Národní listy ''12. 10. 1915 + pod vl. jm., ''Česká revue'' 9, 1915/16, s. 127; nesign. [A. Procházka], ''Moderní revue'' 21, 1915, sv. 29, s. 281–283; F. P. [K. Mašek], ''Zlatá Praha'' 33, 1915/16, s. 48; J. M. [Máchal], ''Zvon'' 16, 1915/16, s. 54; jv. [Vodák]: Náš moderní Tristan, ''Novina'' 1, 1915/16, s. 41–43; -oe-, ''Topičův sborník'' 3, 1915/16, s. 94; J. Pihert, ''Hudební revue'' 9, 1916, s. 93; nesign.: Také-„kritika“, ''Národní listy'' 15. 4. 1916 ●; ref. Hellenská kněžna: J. Krecar, ''Divadlo'' 10, 1911/12, s. 15–16 ●; ref. Michelangelo Buonarroti: J. Krecar, ''Divadlo'' 10, 1911/12, s. 276–278; nesign., ''Moravskoslezská revue'' 8, 1911/12, s. 393; nesign. [J. Vodák], ''Čas'' 24. 3. 1912; J. Kodíček, ''Přehled'' 11, 1912/13, s. 143, 174 (též Hellenská kněžna) ●; ref. Parisina: K. Engelmüller, ''Zlatá Praha'' 34, 1916/17, s. 276; H. Jelínek, ''Lumír'' 45, 1916/17, s. 237–238 → ''S prvního balkonu ''I, Praha 1924; -oe-, ''Topičův sborník'' 4, 1916/17, s. 332; jv. [Vodák], ''Naše doba'' 24, 1916/17, s. 472; nesign., ''Národní listy'' 27. 2. 1917, večer; M. Majerová, ''Ženský svět'' 21, 1917, s. 103–104; Nšv., ''České divadlo'' 1, 1917, s. 54; R. Weiner, ''Kmen'' 1, 1917/18, č. 4, s. 8–10; J. M.: K historii Parisiny, ''Cesta'' 1, 1918/19, s. 804 ●; ref. Torquato Tasso: nesign. [H. Jelínek], ''Lumír'' 46, 1917/18, s. 237 → ''S prvního balkonu ''I, Praha 1924, s. 180–184; J. Tkadlec, ''Lípa'' 1, 1917/18, s. 511; -r [O. Fischer], ''Národní listy'' 6. 3. 1918; J. H. [Hilbert], ''Venkov'' 17. 3. 1918; Ot. F. [Fischer], ''Národní listy ''17. 3. 1918; jv. [Vodák], ''Lidové noviny'' 19. 3. 1918; K. Mašek, ''České divadlo'' 2, 1918, s. 48–49; A. Bernášek, ''Národ'' 28. 3. 1918; F. X. Šalda, ''Kmen'' 2, 1918/19, s. 66 → ''Kritické projevy'' 10, Praha 1957 ●; O. Fischer: Divadelní studie 2. J. M., ''Osvěta'' 48, 1918, s. 51–54, 104–112 → ''K dramatu'', Praha 1919 ●; ref. Dolfa: K-ček [J. Kodíček], ''Tribuna'' 25. 11. 1919; jv. [Vodák], ''Venkov'' 25. 11. 1919; Z. Hásková, ''Cesta'' 2, 1919/20, s. 457; ALAP [A. Procházka]: Fantasie o nevěstkách, ''Moderní revue'' 26, 1919/20, sv. 35, s. 161–164; K. Svoboda, ''Česká revue'' 13, 1919/20, s. 165; T. M. [Meinecková], ''Pramen'' 1, 1920, s. 91–92 ●; ref. Případ Jaroslava Jeremiáše: J. Svoboda, ''Divadelní svět'' 6, 1918/19, č. 3, s. 3–4; -vh-, ''Národní listy'' 9. 11. 1919, Literární příloha; -l, ''Hudba'' 1, 1920, s. 15; nesign., ''Hudební revue'' 12, 1919, s. 260–261; E. Čapek, ''Nové Čechy'' 3, 1919/20, s. 162; M. W. [Weingart], ''Česká osvěta'' 16, 1920, s. 160–161 ●; k padesátinám: J. H. [Hora], ''Právo lidu'' 27. 2. 1920; Ot. F. [Fischer], ''Jeviště'' 1, 1920, s. 61; -n-, ''Zlatá Praha'' 37, 1919/20, s. 225 ●; ref. My a vy: Ot. F. [Fischer], ''Jeviště ''1, 1920, s. 99; jv. [Vodák]: Povinnost dramatikova, tamtéž, s. 355–356; k tomu:  Prohlášení J. M., tamtéž, s. 426–427; A. Novák, ''Venkov'' 7. 9. 1920; J. Krecar, ''Moderní revue'' 27, 1920/21, sv. 36, s. 346–347; E. S. [K. Elgart Sokol], ''Lidové noviny'' 16. 3. 1921 ●; ref. Mrtví vládnou: nesign., ''Lidové noviny'' 1. 5. 1920; Ot. F. [Fischer], ''Jeviště ''1, 1920, s. 99, 170 ●; ref. Lucrezia Borgia: E. Konrád, ''Česká revue'' 14, 1920/21, s. 446–447; Ot. F. [Fischer], ''Národní listy ''22. 10. 1921; F. Skácelík, ''Lidové noviny'' 22. 10. 1921; nv.: Mumraj citů, ''Právo lidu'' 22. 10. 1921; T. [V. Tille], ''Prager Presse'' 22. 10. 1921; J. H. [Hora], ''Rudé právo'' 23. 10. 1921; K-ček [J. Kodíček], ''Tribuna'' 23. 10. 1921; M. Novotný, ''Cesta'' 4, 1921/22, s. 339; Et [E. Tréval], ''Zvon'' 22, 1921/22, s. 98; if: Divadelní dojmy, ''Jeviště'' 2, 1921, s. 658–659 ●; ref. Lichoběžník: J. Karásek, ''Moderní revue'' 29, 1922/23, sv. 38, s. 213–214; Ha., ''Zvon'' 23, 1922/23, s. 278–279; J. H. [Hilbert], ''Venkov'' 19. 1. 1923; Z. Hásková, ''Lumír'' 50, 1923, s. 164, 385; nv., ''Právo lidu'' 19. 1. 1923; MilNý [M. Novotný], ''Národní listy'' 19. 1. 1923; M. M. [Majerová], ''Rudé právo'' 19. 1. 1923 ●; J. Karásek ze Lvovic: J. M., ''Tvůrcové a epigoni'', Praha 1927, s. 150–166 ●; ref. Dědictví + Marie a Marta: J. Zenkl, ''Rozpravy Aventina'' 3, 1927/28, s. 140; K. Trsický, ''Národní osvobození'' 19. 1. 1928 ●; ref. Bratři Karamazovi: J. H. [Hutter], ''Tribuna'' 10. 10. 1928 ●; red.: J. M. o sobě (Z cyklu přednášek Spisovatelé sobě v Masarykově lidovýchovném ústavě), ''Rozpravy Aventina'' 4, 1928/29, s. 328–329 ●; k šedesátinám: O. Š. M. [Štorch-Marien], tamtéž 5, 1929/30, s. 255; J. Karásek ze Lvovic, tamtéž; nesign., ''Panorama'' 7, 1929/30, s. 239; G. [F. Götz], ''Národní osvobození'' 23. 2. 1930; A. N. [Novák], ''Lidové noviny'' 23. 2. 1930; jv. [Vodák], ''České slovo ''23. 2. 1930; P. E. [Eisner], ''Prager Presse ''23. 2. 1930; V. P. [Prokůpek], ''Venkov'' 23. 2. 1930; K. [F. V. Krejčí], ''Večerník Práva lidu ''24. 2. 1930; W. Maras, ''Witiko'' 3, 1931, s. 232–233; nesign., ''Literární noviny ''4, 1930, č. 5, s. 3 ●; J. Jůna ed.: ''Monografie Hořovicka a Berounska ''V, Praha 1930, s. 131–133; F. Götz: ''Básnický dnešek'', Praha 1931, s. 122–126 ●; ref. Korále: or. [A. C. Nor], ''Rozhledy'' 1, 1932, s. 72; K. Sezima, ''Lumír'' 59, 1932, s. 453–458 ●; O. Štorch-Marien: V Táboře u J. M., ''Rozpravy Aventina'' 8, 1932/33, s. 57–58; F. X. Šalda: Soumrak našeho slovesného umění, ''Šaldův zápisník'' 7, 1934/35, s. 259–262; ● ref. Hilar: kd. [E. Konrád], ''Národní osvobození'' 3. 7. 1935; Ot. F. [Fischer], ''Lidové noviny'' 14. 7. 1935; AMP [Píša], ''Právo lidu'' 8. 8. 1935; E. Vachek, ''Literární noviny'' 8, 1935/36, č. 1, s. 4 ●; spor s A. Sedláčkovou: JOT [J. Trojan], ''Právo lidu'' 26. 1. 1936; kp [Poláček]: Paní Anna Sedláčková proti J. M., ''Lidové noviny'' 23. 4. 1937; nesign., ''Národní listy'' 23. 4. 1937; nesign., ''Polední list'' 23. 4. 1937; nesign., ''Nedělní list'' 1. 5. 1938; nesign., ''České slovo'' 2. 5. 1938 ●; A. Novák, J. V. Novák: ''Přehledné dějiny literatury české'', Olomouc 1936–39, s. 967–970, 1404, 1407; ● k sedmdesátinám: -btk- [V. Brtník], ''Zvon'' 40, 1939/40, s. 323; E. Chalupný, ''Venkov'' 24. 2. 1940; B. Jedlička, ''Lidové noviny'' 24. 2. 1940; p. [A. M. Píša], ''Národní práce'' 24. 2. 1940; V. Havel, ''Nedělní list'' 25. 2. 1940; J. Knap, ''Venkov'' 26. 5. 1940; V. Havel: [Předmluva], in J. M.: ''J. M. a Kristián Grabbe'', Tábor 1940, s. 9–11; B. Slavík: ''J. M''., Rakovník 1940 ●; J. Mayer: J. M., in ''Věstník muzejního spolku královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického'', sv. 31, Rakovník 1946, s. 72–74; J. Hanuš: Jeremiášovo první operní dílo. Vyznání umělecké pravdy, in ''Bratři Karamazovi'', Praha 1962, s. 5–14; O. Štorch-Marien: Před sto lety se narodil J. M., ''Lidová demokracie'' 21. 2. 1970 + ''Sladko je žít. Paměti nakladatele ''I, Praha 1974, s. 71–72, 79, 86, 88–92; P. H. Toman: J. M. a Zdenka Braunerová, ''Zprávy Spolku čes. bibliofilů v Praze 1976'', s. 65; DČD III; M. Konečný: ''Táborská cesta smrti'', Tábor 1984, s. 65–66; J. Lešikarová: Ďábelský spisovatel J. M., in sb. ''Literární věda 1996''. Celostátní studentská konference, J. Svoboda red., Ostrava 1998, s. 49–54 → ''Tvar'' 8, 1997, č. 11, s. 17; D. Státník: J. M. a Zdenka Braunerová, ''Středočeský vlastivědný sborník ''19, Roztoky u Prahy 2001, s. 35–66 + J. M. (1870–1942), ''Terezínské listy ''29, 2001, s. 102–113 + J. M. a válka, in sb. ''Odraz první světové války v umění a vědě'', České Budějovice 2003, s. 86–103 + Žena jako múza v díle J. M., in sb. ''Žena umělkyně na přelomu 19. a 20. století'', Roztoky u Prahy 2005, s. 141–158; K. Kolařík: J. M. jako průvodce vlastním životem. Nad autobiografií J. M. Já a dalšími jeho vzpomínkovými texty, ''Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze'', 2005/06, č. 1, s. 15–28; J. Brož: ''Aféry Anduly Sedláčkové: příběh života a smrti slavné české herečky, které publikum říkalo Andula'', Praha 2008, s. 27, 59–61.<br/>LČL, Masaryk, Otto (jako Mayer), Otto-dod</ee:bibliography_content>
+
<ee:bibliography_content>V podvečer věku: D., ''Rozhledy'' 7, 1897/98, s. 1071–1073; jv. [Vodák], ''Obzor literární a umělecký'' 1, 1899, s. 100 ●; Dobráci: En avant., ''Rozhledy'' 9, 1899/1900, s. 977–980; Vmus., ''Divadelní listy'' 1, 1900, s. 39; F. Sekanina, ''Obzor literární a umělecký'' 2, 1900, s. 183–184; F. Zákrejs, ''Osvěta'' 30, 1900, s. 257 (i V podvečer věku) ●; Johanna Radimská: V. Hladík, ''Lumír'' 32, 1903/04, s. 262; -s- [A. B. Dostal], tamtéž, s. 264; J., ''Přehled ''2, 1903/04, s. 399; L. Suchý, ''Literární listy'' 1, 1903/04, s. 200–201; ech. [V. Štech], ''Máj'' 2, 1903/04, s. 513; P- [J. Pelcl], ''Rozhledy'' 14, 1903/04, sv. 2, s. 741–745; Ar...ti [A. Kraus], ''Politik'' 24. 4. 1904; š. [J. Kuffner], ''Národní listy'' 24. 4. 1904; nesign. [J. Vodák], ''Čas'' 24. 4. 1904; -ová. [O. Fastrová], ''Divadelní listy'' 5, 1904, s. 225-227; -ý., ''Divadlo'' 2, 1903/04, s. 351–352; J. Ladecký, ''Osvěta'' 34, 1904, s. 555–556 ●; Irrlacherové: E. Kučera, ''Národní listy'' 28. 12. 1906; V. Tille, ''Nová politika'' 1, 1906, č. 15, s. 3; O. Theer, ''Lumír'' 35, 1906/07, s. 134; R., ''Divadelní list Máje'' 3, 1906/07, s. 81–82; Hl. [K. H. Hilar], ''Divadlo'' 5, 1906/07, s. 147 ●; V exilu: J. Karásek, ''Moderní revue'' 13, 1906/07, sv. 19, s. 341–342; J. Rowalski [A. Bačkovský], ''Rozhledy''17, 1906/07, s. 534–535 ●; Dramatická sonáta: Q. M. Vyskočil, ''Lumír'' 35, 1906/07, s. 430–431 ●; Dvě: nesign., ''Divadlo'' 6, 1907/08, s. 200; J. Borotínský, ''Divadelní list Máje'' 4, 1907/08, s. 125; V. Kol., ''Zvon'' 8, 1907/08, s. 302; H. [V. Hladík], ''Národní listy ''26. 1. 1908 ●; Má jest pomsta: nesign., ''Divadlo'' 6, 1907/08, s. 269; J. Lancová: ''Divadelní list Máje'' 4, 1907/08, s. 175–176; K. M. Č. [Čapek-Chod], ''Zvon'' 8, 1907/08, s. 428; nesign. [J. Vodák], ''Čas'' 22. 3. 1908; Ks [A. Kraus], ''Čechische Revue ''2, 1908, s. 594–595; T. [V. Tille], ''Den ''22. 3. 1908; V. Červinka, ''Osvěta'' 38, 1908, s. 470–472; F. X. Šalda, ''Novina'' 1, 1908, s. 186–188 (též o Tristanovi) → ''Kritické projevy'' VII, Praha 1953; J. Hilbert, ''Venkov'' 20. 3. 1908; š. [J. Kuffner], ''Národní listy'' 22. 3. 1908 ●; Tristan: K. H. Hilar, ''Rozhledy'' 18, 1908, s. 207–208; K. Kamínek, ''Lumír'' 37, 1908/09, s. 500; H. Jelínek, tamtéž 43, 1914/15, s. 526 → ''S prvního balkonu ''I, Praha 1924; Ot. F. [Fischer], ''Národní listy ''12. 10. 1915 + pod vl. jm., ''Česká revue'' 9, 1915/16, s. 127; nesign. [A. Procházka], ''Moderní revue'' 21, 1915, sv. 29, s. 281–283; F. P. [K. Mašek], ''Zlatá Praha'' 33, 1915/16, s. 48; J. M. [Máchal], ''Zvon'' 16, 1915/16, s. 54; jv. [Vodák]: Náš moderní Tristan, ''Novina'' 1, 1915/16, s. 41–43; -oe-, ''Topičův sborník'' 3, 1915/16, s. 94; J. Pihert, ''Hudební revue'' 9, 1916, s. 93; nesign.: Také-„kritika“, ''Národní listy'' 15. 4. 1916 ●; Hellenská kněžna: J. Krecar, ''Divadlo'' 10, 1911/12, s. 15–16 ●; Michelangelo Buonarroti: J. Krecar, tamtéž s. 276–278; nesign., ''Moravskoslezská revue'' 8, 1911/12, s. 393; nesign. [J. Vodák], ''Čas'' 24. 3. 1912; J. Kodíček, ''Přehled'' 11, 1912/13, s. 143, 174 (též Hellenská kněžna) ●; Parisina: K. Engelmüller, ''Zlatá Praha'' 34, 1916/17, s. 276; H. Jelínek, ''Lumír'' 45, 1916/17, s. 237–238 → ''S prvního balkonu ''I, Praha 1924; -oe-, ''Topičův sborník'' 4, 1916/17, s. 332; jv. [Vodák], ''Naše doba'' 24, 1916/17, s. 472; nesign., ''Národní listy'' 27. 2. 1917, več.; M. Majerová, ''Ženský svět'' 21, 1917, s. 103–104; Nšv., ''České divadlo'' 1, 1917, s. 54; R. Weiner, ''Kmen'' 1, 1917/18, č. 4, s. 8–10 ●; Torquato Tasso: nesign. [H. Jelínek], ''Lumír'' 46, 1917/18, s. 237 → ''S prvního balkonu ''I, Praha 1924, s. 180–184; J. Tkadlec, ''Lípa'' 1, 1917/18, s. 511; -r, ''Národní listy'' 6. 3. 1918; J. H. [Hilbert], ''Venkov'' 17. 3. 1918; Ot. F. [Fischer], ''Národní listy ''17. 3. 1918; jv. [Vodák], ''Lidové noviny'' 19. 3. 1918; K. Mašek, ''České divadlo'' 2, 1918, s. 48–49; A. Bernášek, ''Národ'' 28. 3. 1918; ALAP [A. Procházka], ''Moderní revue ''24, 1918, sv. 33, s. 63–97 [srovnání s dílem J. W. Goetha]; F. X. Šalda, ''Kmen'' 2, 1918/19, s. 66 → ''Kritické projevy'' X, Praha 1957 ●; O. Fischer: Divadelní studie 2. J. M., ''Osvěta'' 48, 1918, s. 51–54, 104–112 → ''K dramatu'', Praha 1919 ●; Dolfa: K-ček [J. Kodíček], ''Tribuna'' 25. 11. 1919; jv. [Vodák], ''Venkov'' 25. 11. 1919; Z. Hásková, ''Cesta'' 2, 1919/20, s. 457; ALAP [A. Procházka], ''Moderní revue'' 26, 1919/20, sv. 35, s. 161–164; K. Svoboda, ''Česká revue'' 13, 1919/20, s. 165; T. M. [Meinecková], ''Pramen'' 1, 1920, s. 91–92 ●; Případ Jaroslava Jeremiáše: J. Svoboda, ''Divadelní svět'' 6, 1918/19, č. 3, s. 3–4; -vh, ''Národní listy'' 9. 11. 1919; -l, ''Hudba'' 1, 1920, s. 15; nesign., ''Hudební revue'' 12, 1919, s. 260–261; E. Čapek, ''Nové Čechy'' 3, 1919/20, s. 162; M. W. [Weingart], ''Česká osvěta'' 16, 1920, s. 160–161 ●; k padesátinám: -n, ''Zlatá Praha'' 37, 1919/20, s. 225; J. H. [Hora], ''Právo lidu'' 27. 2. 1920; Ot. F. [Fischer], ''Jeviště'' 1, 1920, s. 61 ●; My a vy: Ot. F. [Fischer], ''Jeviště ''1, 1920, s. 99; jv. [Vodák]: Povinnost dramatikova, tamtéž, s. 355–356 [k tomu: Prohlášení J. M., tamtéž, s. 426–427]; A. Novák, ''Venkov'' 7. 9. 1920; J. Krecar, ''Moderní revue'' 27, 1920/21, sv. 36, s. 346–347; E. S. [K. Elgart Sokol], ''Lidové noviny'' 16. 3. 1921 ●; Mrtví vládnou: nesign., ''Lidové noviny'' 1. 5. 1920; Ot. F. [Fischer], ''Jeviště ''1, 1920, s. 99, 170 ●; Lucrezia Borgia: E. Konrád, ''Česká revue'' 14, 1920/21, s. 446–447; Ot. F. [Fischer], ''Národní listy ''22. 10. 1921; F. Skácelík, ''Lidové noviny'' 22. 10. 1921; nv.: Mumraj citů, ''Právo lidu'' 22. 10. 1921; T. [V. Tille], ''Prager Presse'' 22. 10. 1921; J. H. [Hora], ''Rudé právo'' 23. 10. 1921; K-ček [J. Kodíček], ''Tribuna'' 23. 10. 1921; if, ''Jeviště'' 2, 1921, s. 658–659; M. Novotný, ''Cesta'' 4, 1921/22, s. 339; Et [E. Tréval], ''Zvon'' 22, 1921/22, s. 98 ●; Lichoběžník: J. Karásek, ''Moderní revue'' 29, 1922/23, sv. 38, s. 213–214; Ha., ''Zvon'' 23, 1922/23, s. 278–279; J. H. [Hilbert], ''Venkov'' 19. 1. 1923; Z. Hásková, ''Lumír'' 50, 1923, s. 164, 385; nv., ''Právo lidu'' 19. 1. 1923; MilNý [M. Novotný], ''Národní listy'' 19. 1. 1923; M. M. [Majerová], ''Rudé právo'' 19. 1. 1923 ●; J. Karásek ze Lvovic: J. M., ''Tvůrcové a epigoni'', Praha 1927, s. 150–166 ●; Dědictví + Marie a Marta: J. Zenkl, ''Rozpravy Aventina'' 3, 1927/28, s. 140; K. Trsický, ''Národní osvobození'' 19. 1. 1928 ●; Bratři Karamazovi: J. H. [Hutter], ''Tribuna'' 10. 10. 1928 ●; red.: J. M. o sobě (Z cyklu přednášek Spisovatelé sobě v Masarykově lidovýchovném ústavě), ''Rozpravy Aventina'' 4, 1928/29, s. 328–329 ●; k šedesátinám: O. Š. M. [Štorch-Marien] a J. Karásek ze Lvovic, tamtéž 5, 1929/30, s. 255; nesign., ''Panorama'' 7, 1929/30, s. 239; G. [F. Götz], ''Národní osvobození'' 23. 2. 1930; A. N. [Novák], ''Lidové noviny'' 23. 2. 1930; jv. [Vodák], ''České slovo ''23. 2. 1930; P. E. [Eisner], ''Prager Presse ''23. 2. 1930; V. P. [Prokůpek], ''Venkov'' 23. 2. 1930; K. [F. V. Krejčí], ''Večerník Práva lidu ''24. 2. 1930; W. Maras, ''Witiko'' 3, 1931, s. 232–233; nesign., ''Literární noviny ''4, 1930, č. 5, s. 3 ●; J. Jůna ed.: ''Monografie Hořovicka a Berounska ''V, Praha 1930, s. 131–133; F. Götz: ''Básnický dnešek'', Praha 1931, s. 122–126 ●; Korále: or. [A. C. Nor], ''Rozhledy'' 1, 1932, s. 72; K. Sezima, ''Lumír'' 59, 1932, s. 453–458 ●; O. Štorch-Marien: V Táboře u J. M., ''Rozpravy Aventina'' 8, 1932/33, s. 57–58; F. X. Šalda: Soumrak našeho slovesného umění, ''Šaldův zápisník'' 7, 1934/35, s. 259–262; ● ad Hilar: kd. [E. Konrád], ''Národní osvobození'' 3. 7. 1935; Ot. F. [Fischer], ''Lidové noviny'' 14. 7. 1935; AMP [Píša], ''Právo lidu'' 8. 8. 1935; E. Vachek, ''Literární noviny'' 8, 1935/36, č. 1, s. 4 ●; spor s A. Sedláčkovou: JOT [J. Trojan], ''Právo lidu'' 26. 1. 1936; kp [Poláček], ''Lidové noviny'' 23. 4. 1937; nesign., ''Národní listy'' 23. 4. 1937; nesign., ''Polední list'' 23. 4. 1937; nesign., ''Nedělní list'' 1. 5. 1938; nesign., ''České slovo'' 2. 5. 1938 ●; k sedmdesátinám: -btk- [V. Brtník], ''Zvon'' 40, 1939/40, s. 323; E. Chalupný, ''Venkov'' 24. 2. 1940; B. Jedlička, ''Lidové noviny'' 24. 2. 1940; p. [A. M. Píša], ''Národní práce'' 24. 2. 1940; V. Havel, ''Nedělní list'' 25. 2. 1940; J. Knap, ''Venkov'' 26. 5. 1940; V. Havel: [Předmluva], in J. M.: ''J. M. a Kristián Grabbe'', Tábor 1940, s. 9–11; B. Slavík: ''J. M''., Rakovník 1940 ●; J. Mayer: J. M., in ''Věstník muzejního spolku královského města Rakovníka ''[…] 31, Rakovník 1946, s. 72–74; J. Hanuš: Jeremiášovo první operní dílo. Vyznání umělecké pravdy, in O. Jeremiáš: ''Bratři Karamazovi. Opera ''[…]''pod''''le románu F. M. Dostojevského'', Praha 1962, s. 5–14; O. Štorch-Marien: Před sto lety se narodil J. M., ''Lidová demokracie'' 21. 2. 1970 + ''Sladko je žít. Paměti nakladatele ''I, Praha 1974, s. 71–72, 79, 86, 88–92; P. H. Toman: J. M. a Zdenka Braunerová, ''Zprávy Spolku českých'' ''bibliofilů v Praze'', 1976, č. 3, s. 65–66; DČD III; M. Konečný: ''Táborská cesta smrti'', Tábor 1984, s. 65–66; J. Lešikarová: Ďábelský spisovatel J. M., in sb. ''Literární věda 1996''. Celostátní studentská konference, red. J. Svoboda, Ostrava 1998, s. 49–54; D. Státník: J. M. a Zdenka Braunerová, ''Středočeský vlastivědný sborník ''19, Roztoky u Prahy 2001, s. 35–66 + J. M. (1870–1942), ''Terezínské listy ''29, 2001, s. 102–113 + J. M. a válka, in sb. ''Odraz první světové války v umění a vědě'', České Budějovice 2003, s. 86–103 + Žena jako múza v díle J. M., in sb. ''Žena umělkyně na přelomu 19. a 20. století'', Roztoky u Prahy 2005, s. 141–158; K. Kolařík: J. M. jako průvodce vlastním životem. Nad autobiografií J. M. Já a dalšími jeho vzpomínkovými texty, ''Zprávy ''''Spolku českých bibliofilů v Praze'', 2006, č. 1, s. 15–28; J. Brož: ''Aféry Anduly Sedláčkové'', Praha 2008, s. 27, 59–61.<br/>LČL, Masaryk, Otto [jako Mayer], Otto-dod</ee:bibliography_content>
 
</ee:bibliography>
 
</ee:bibliography>
 
<div class="chronology"><ee:chronology>
 
<div class="chronology"><ee:chronology>

Verze z 25. 4. 2016, 10:26

Jaroslav Maria
* 24. 2. 1870 Rakovník (CZ)
† 3. 11. 1942 Osvětim (PL)
dramatik, spisovatel

Plodný literát, jenž vyšel z okruhu Moderní revue; psal provokativní verše, romány a dramata ovlivněné dekadencí a naturalismem. Dramata čerpají ze současnosti, jiná se inspirují wagneriánským kultem, nebo ovzduším italské renesance. Estétský, artistní dialog a ignorování divadelních nároků udává jejich knižní povahu; přemíra slovní reflexe pohnutek, situací a citů potlačuje dramatičnost. Některá byla uvedena v Národním divadle, na Vinohradech aj.


Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po přihlášení.




Citováno z „http://old.encyklopedie.idu.cz/index.php?title=Maria,_Jaroslav&oldid=9636“