Jeřábek, Bedřich: Porovnání verzí

Z Plzně, kde po skončení kontraktu 1926 v konkurzu neuspěl (město zvolilo ředitelem K. Veverku), se přesunul poprvé do Prahy. Od ledna 1927 získal do čtyřletého nájmu předměstské divadlo Uranie, které v poválečných letech silně upadlo. Ředitelskou činnost zahájil úpravami sešlé budovy, nově vybavil interiér. Ve snaze pozvednout pokleslou úroveň plánoval střídat zpěvohru s činohrou, která měla přinášet průřez domácí i zahraniční dramatikou. Pro malý zájem předměstského publika o osvětovou dramaturgii se uskutečnil ze zamýšleného programu jen zlomek (J. J. Kolár: ''Pražský žid''; Tyl: ''Paličova dcera'', Šubert: ''Probuzenci'', Preissová: ''Gazdina roba'', Dyk: ''Posel''; Ibsen: ''Příšery'', Schiller: ''Marie Stuartovna'') a činohra byla nasměrována k fraškám a bulvární produkci (A. Bisson: ''Růžencová romance''; H. Bernstein: ''Judita a Holofernes'', L. Verneuil: ''Sestřenka z Varšavy'', M. Hennequin – G. Duval: ''Manžel šibal''). Nejednou se objevovaly tituly, které '''J.''' dával už u své společnosti a v následujících působištích. Pravidelně se hrálo pro děti: veselé hříčky o taškařicích oblíbeného Kašpárka či pohádky s tradičními náměty ve zpracování A. Šímy (''Kocour v botách'', ''Perníková chaloupka'', ''Pohádka o Meluzíně'', ''Mramorová princezna'', ''Kouzelná svítilna'') a dalších autorů. Členy souboru byli herci M. Blažková, I. Čekanová, H. Klokotská, J. Vacková, L. Želenská, K. Černý, Josef Hurt, V. Marek (též režírovali). Zpěvohra, která téměř vytlačila činohru, se opírala o osvědčené operety (L. Fall: ''Sladký kavalír'', ''Stambulská růže''; E. Kálmán: ''Vévodkyně z Chicaga'', ''Čardášová princezna'') a domácí produkci (R. Piskáček: ''Tulák''). Hitem se stala novinka R. Frimla ''Rose Marie ''hraná pro nevídaný zájem v sériovém režimu (čes. prem. 1928, 270 repríz). V operetě se uplatňovali O. Augustová, J. Dinesenová, L. Klímová, H. Škrdlíková, V. Norman. Po skončení sezony 1928/29, uprostřed běžící smlouvy, '''J. '''vyměnil předměstskou Uranii za Velkou operetu ve vnitřní Praze. Z nového divadla, zřízeného po intervencích '''J. '''a skladatele O. Nedbala v právě zbudovaném paláci na nároží ulic Dlouhé a Hradební (v suterénním sále měl být původně biograf), chtěl ředitel vytvořit exkluzivní podnik pro pěstování velkoměstské divadelní zábavy, oslňující početným orchestrem, sborem, baletem, špičkovými interprety, skvostnými výpravami a kostýmy. Z Uranie přivedl většinu operetních sil, nově angažoval R. Cellerovou, S. Tauberovou a H. Krause, později F. Bujárka, k hostování zval dobré zpěváky, např. H. Vávru z Národního divadla. Zahájení americkou operetou ''Píseň pouště'' (autor S. Romberg, 4. 12. 1929) předznamenalo orientaci na soudobou tvorbu (R. Benatzky: ''Tři mušketýři'', ''Letadlem za láskou'', ''U Bílého koníčka'', ''On a jeho sestra''; R. Stolz: ''Pepina''; obnovené uvedení Frimlovy ''Rose Marie'') včetně české (Kinclův ''Carevnin pobočník'', Benešova''Pařížanka'', Weinbergerova''Jarní bouře''). Uvádění klasických operet v revuálních úpravách M. Reinhardta (J. Strauss: ''Netopýr'', J. Offenbach: ''Krásná Helena'') odráželo vliv módní revuální show amerického střihu. 1931 převzal '''J.''' ředitelství Jihočeského Národního divadla, jež měl nově konstituovat (1929 se fakticky rozpadlo) a provozovat v něm činohru a operetu. Sestavil soubor (H. Klokotská, I. Čeledová, K. Pražský, nově N. Bártů, G. Nezval A. Solmar, K. Šott – též režíroval; z rozpuštěného budějovického ansámblu se vrátili K. Novák, J. Fošen a režisér J. Stejskal) a 25. září zahájil Bissonovou ''Růžencovou romancí'' (jako před léty v Uranii). Dopadům vrcholící hospodářské krize čelil příklonem ke komerční produkci. V činohře převážily kasovní kusy (F. Cimler dle P. Biliánové: ''Matka Kráčmerka''; F. Heller: ''Diktatura žen''; M. Alsberg: ''Ve vyšetřovací vazbě''; B. Frank: ''Bouře ve sklenici vody'' aj.), hodnotnější dramatika byla uváděna zřídka (např. Molière: ''Tartuffe''; Pirandello: ''Rozmysli si, Jakoubku''; Nušić: ''Paní ministrová''; Vrchlický: ''Rabínská moudrost''; Jirásek: ''Otec''; Hilbert: ''Vina''; Čapek: ''Loupežník''). Zpěvohra kombinovala osvědčené tituly s operetami lidovějšího ražení (G. Jarno: ''Krista z myslivny'', J. Beneš: ''U sv. Antoníčka'', R. Piskáček: ''Perly panny Serafinky''; A. Vipler:''Manželství na zkoušku''). Třetí scéna, kterou řídil na sklonku života, pražské divadélko Rokoko, střídala americké revue (''Bar Chic'' – přeneseno z Velké operety, ''Broadway'') s lechtivými operetami a fraškami v úpravách čtveřice Mírovský – Rohan – Tobis – Špilar (J. Gilbert: ''Hříšnice''; F. Arnold – E. Bach: ''Neviňátko'') a s hudebními komediemi domácí provenience (J. Smažík – A. Kincl: ''První láska'', J. Pakosta – E. Starý: ''Lady Godiva'', O. Lampl:''Veselé bloudění'', J. Balda:''Andělíček na záletech''; P. Faltys /D. C. Vačkář/:''Stoprocentní panna''), nechyběla ani dramatizace populárního románu I. Herrmanna ''Otec Kondelík a ženich Vejvara'' (1931). Hrálo se většinou seriálově, přitažlivost produkcí zvyšovali komikové V. Merten, Ferenc Futurista, M. Norrová, milovník J. Sedláček, subrety H. Monczáková, V. Skalská, naivky J. Steimarová a N. Ninon.

Bezmála čtvrtstoletou'''J.''' divadelně ředitelskou a podnikatelskou působnost charakterizovala zakladatelská iniciativa a vůle: uvedl v život vlastní společnost, Slovenské národní divadlo a Velkou operetu. Příznačné bylo rovněž jeho úsilí konsolidační, které osvědčoval při oživování Uranie, plzeňského divadla a při vzkříšení českobudějovické scény. V nových republikánských podmínkách se stal jedním prvních divadelních velkopodnikatelů. Publikum získával obratnou repertoárovou politikou, cestu za divákem vedl teritoriálně (Morava, Vídeň, Slovensko) i organizačně (masivní reklama, seriálový provoz).