Jeřábek, Bedřich: Porovnání verzí
nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
m |
m |
||
| Řádka 27: | Řádka 27: | ||
Pocházel z rodiny hostinského, otec provozoval živnost ve Vrbové Lhotě. '''J.''' začínal jako herec u venkovských cestujících společností (V. Choděry, A. Chlumského, M. Kozlanské), které střídal s krátkými angažmá v Lidovém divadle Urania v Praze VII (1903, ředitel J. V. Slukov) a v Městském divadle v Plzni (1907, ředitel V. Budil). 1907 hostoval v brněnském Národním divadle za ředitelství A. J. Frýdy, ale přijat nebyl. Po dalším hereckém angažmá u cestující společnosti J. V. Suka založil 1909 vlastní společnost, kterou provozoval pět let. Před vypuknutím války 1914 se stal ředitelem Divadla sdružených měst východočeských, kam převedl značnou část svého souboru. Po vzniku ČSR uspořádal v létě 1919 zájezd na Slovensko, v září t. r. byl ministerstvem školství a národní osvěty pověřen zahájit činnost Slovenského národního divadla v Bratislavě. První sezonu otevřel 1. března 1920. Divadlo zprvu provozoval jako soukromý podnikatel; disponoval vlastním fundusem, převážnou část ansámblu tvořili členové jeho společnosti. 1920 se ucházel o ředitelské místo v nově zřízeném Českém divadle v Olomouci, ale neuspěl. Od srpna 1920 byl placeným zaměstnancem Družstva Slovenského národního divadla. Pro spory s vedením družstva v dubnu 1922 na funkci rezignoval (ředitelem se stal Josef Hurt) a s velkou částí členstva se vrátil do Čech. Jeho ředitelská kariéra pokračovala v Městském divadle v Plzni (1922–26), v Uranii v Praze VII (1927–29) a ve Velké operetě, kde působil od 1929 až do své předčasné smrti. 1931 se ucházel opět o zadání Městského divadla v Plzni, z konkurzu však odstoupil kvůli omezeným ředitelským pravomocím. 1931 přibral k Velké operetě ředitelství pražského divadélka Rokoko a Jihočeského Národního divadla v Českých Budějovicích. Ve věku padesáti let podlehl rakovině, zemřel v Podolském sanatoriu, pohřben byl na pražských Malvazinkách. Den před smrtí se oženil se svou celoživotní partnerkou, herečkou Monikou Schmiedhuberovou (2. 5. 1884 Plzeň – 1944 koncentrační tábor Ravensbrück), která již dlouhá léta (nejpozději od 1910) vystupovala pod jménem Jeřábková jako jeho manželka. Po '''J.''' skonu krátce řídila Velkou operetu, jako ředitelka působila v Jihočeském Národním divadle až do 1941, kdy muselo z příkazu nacistů dále omezit činnost (budova odňata již 1940). Jeřábková byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück, kde zahynula. | Pocházel z rodiny hostinského, otec provozoval živnost ve Vrbové Lhotě. '''J.''' začínal jako herec u venkovských cestujících společností (V. Choděry, A. Chlumského, M. Kozlanské), které střídal s krátkými angažmá v Lidovém divadle Urania v Praze VII (1903, ředitel J. V. Slukov) a v Městském divadle v Plzni (1907, ředitel V. Budil). 1907 hostoval v brněnském Národním divadle za ředitelství A. J. Frýdy, ale přijat nebyl. Po dalším hereckém angažmá u cestující společnosti J. V. Suka založil 1909 vlastní společnost, kterou provozoval pět let. Před vypuknutím války 1914 se stal ředitelem Divadla sdružených měst východočeských, kam převedl značnou část svého souboru. Po vzniku ČSR uspořádal v létě 1919 zájezd na Slovensko, v září t. r. byl ministerstvem školství a národní osvěty pověřen zahájit činnost Slovenského národního divadla v Bratislavě. První sezonu otevřel 1. března 1920. Divadlo zprvu provozoval jako soukromý podnikatel; disponoval vlastním fundusem, převážnou část ansámblu tvořili členové jeho společnosti. 1920 se ucházel o ředitelské místo v nově zřízeném Českém divadle v Olomouci, ale neuspěl. Od srpna 1920 byl placeným zaměstnancem Družstva Slovenského národního divadla. Pro spory s vedením družstva v dubnu 1922 na funkci rezignoval (ředitelem se stal Josef Hurt) a s velkou částí členstva se vrátil do Čech. Jeho ředitelská kariéra pokračovala v Městském divadle v Plzni (1922–26), v Uranii v Praze VII (1927–29) a ve Velké operetě, kde působil od 1929 až do své předčasné smrti. 1931 se ucházel opět o zadání Městského divadla v Plzni, z konkurzu však odstoupil kvůli omezeným ředitelským pravomocím. 1931 přibral k Velké operetě ředitelství pražského divadélka Rokoko a Jihočeského Národního divadla v Českých Budějovicích. Ve věku padesáti let podlehl rakovině, zemřel v Podolském sanatoriu, pohřben byl na pražských Malvazinkách. Den před smrtí se oženil se svou celoživotní partnerkou, herečkou Monikou Schmiedhuberovou (2. 5. 1884 Plzeň – 1944 koncentrační tábor Ravensbrück), která již dlouhá léta (nejpozději od 1910) vystupovala pod jménem Jeřábková jako jeho manželka. Po '''J.''' skonu krátce řídila Velkou operetu, jako ředitelka působila v Jihočeském Národním divadle až do 1941, kdy muselo z příkazu nacistů dále omezit činnost (budova odňata již 1940). Jeřábková byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück, kde zahynula. | ||
| − | '''J.''' několikaletá herecká činnost v začátcích divadelní dráhy narážela na jeho nevelké schopnosti pro tuto profesi. Pro jeviště byl dobře vybaven elegantní postavou a tváří krasavce, ale toporný pohyb, mimická neobratnost a nepřirozenost mluvy omezovaly jeho uplatnění (podle plzeňského kritika se vyznačoval úžasnou divadelní nešikovností). Reálně odhadnuv limity hereckého uplatnění, obrátil své ambice k divadelnímu podnikání, k němuž byl disponován organizačními schopnostmi a v němž mu pak byly výhodou nekonfliktní povaha, takt a konciliantní vystupování. Nastoupil jako umělecký ředitel u koncesionářky K. Staňkové a s rekonstruovaným souborem objížděl od září 1909 jižní Moravu (po zahájení v Hustopečích následovaly štace ve Strážnici, Kyjově, Prostějově, Přerově, Olomouci, Uherském Brodě, Uherském Hradišti). Brzy získal vlastní koncesi a 1910 podnikl první zájezdy k české menšině do Vídně (v dubnu a prosinci). K moravským působištím postupně přibývala další místa (Litovel, Luhačovice – polovina letní sezony 1912, Tišnov, Nové Město na Moravě, Žďár nad Sázavou, Kroměříž, Moravské Budějovice, Třebíč, Telč, Znojmo ad.). Nejednou narážel na návštěvnický nezájem (např. v Olomouci 1911, kde proto stagionu v prosinci předčasně ukončil) a jiné překážky (hry v Jihlavě v září 1911 zmařili místní Němci). Na jaře 1913 se vydal poprvé do Slezska a v létě t. r., rovněž poprvé, do Čech (České Budějovice, Tábor, Jindřichův Hradec). Pro jeho výhradně činoherní společnost byla příznačná orientace na moderní zahraniční tvorbu, jež ji odlišovala od většiny soudobých cestujících družin. Vedle silně zastoupeného Ibsena (''Strašidla'', ''Opory společnosti'', ''Paní z námoří'', ''Nora'', ''Heda Gablerová'') '''J.''' uváděl M. Halbeho (''Matka země''), G. Hauptmanna (''Potopený zvon''), S. Przybyszewského (''Zlaté rouno''), L. N. Tolstého (''Vláda tmy'', ''Živá mrtvola''), O. Wildea (''Ideální manžel'', ''Na čem záleží''). Na repertoáru měl i Birinského ''Molocha'', francouzskou dramatizaci Dostojevského ''Bratří Karamazových'', Maeterlinckovu ''Sestru Beatrix'' či Strindbergův ''Tanec smrti. ''Řadu kusů přebíral z aktuálního pořadu pražských scén (mj. E. Hardt: ''Blázen Tantris'', W. S. Maugham: ''Paní Dot'', I. Vojnović: ''Dáma se slunečnicí''). Klasické autory reprezentoval tradičně F. Schiller (''Don Carlos'', ''Valdštýnova smrt'') a W. Shakespeare (''Othello'', ''Král Lear'', ''Romeo a Julie''). V české dramatice dával přednost současným autorům (B. Viková-Kunětická: ''Přítěž'', F. X. Svoboda: ''Poupě'', ''Lapený Samsónek'', ''Mlsáníčko'', ''Démon'', J. Kvapil: ''Princezna Pampeliška'', J. Mahen: ''Janošík'', A. Dvořák: ''Král Václav IV.'', F. V. Krejčí: ''Továrna'', ''Redakce''), starší hry dával méně (Tyl:''Strakonický dudák'', ''Jiříkovo vidění''; Bozděch: ''Světa pán v županu''; Vrchlický: ''Noc na Karlštejně''; Mrštíkové: ''Maryša''). V nabídce nechybělo lehčí zboží, zejména francouzská salonní dramatika a pikantní veselohry. Postupně se formující jádro ansámblu tvořili herci, kteří svou divadelní dráhu dlouhodoběji spojili s '''J.''' družinou: H. Klokotská, J. Čada, manželé M. a J. Hodrovi, J. Hubáček, Josef Hurt (také režíroval), M. Jeřábková-Schmiedhuberová, F. Bartoš, J. Burda, A. Mušek ml., V. Poláček. Krátce byli členy souboru E. Vrchlická, F. Smolík, A. Třebovský (také režíroval). Herecky se uplatňoval i ředitel, zastávající úlohy bonvivánů, milovníků (ty se mu dařily méně), role salonní i charakterní. Společnost patřila před 1. světovou válkou mezi solidní činoherní tělesa a její renomé zvýšilo '''J. '''šanci získat vedení Divadla sdružených měst východočeských, o něž se ucházel 1914. Téhož roku, ještě před vypuknutím války, vystřídal v ředitelské pozici A. J. Frýdu. K činohře byl nucen připojit zpěvohru, v Divadle sdružených měst východočeských tradičně pěstovanou a výborem divadelního družstva vyžadovanou. Své umělecké ambice uskutečňoval nadále v činohře dramaturgickými výboji (V. Dyk: ''Zmoudření'' ''Dona Quijota'', Mladá Boleslav, leden 1915), pohotovým uváděním novinek (G. B. Shaw: ''Pygmalion'', ''Androkles a lev''; J. Hilbert: ''Jejich štěstí''; F. V. Krejčí: ''Povodeň'') a hostováním předních herců Národního divadla (L. Dostalová, M. Hübnerová, A. Sedláček, A. Sedláčková, J. Vávra, často E. Vojan). Vedle ředitele režírovali J. Burda (zvl. zpěvohru) a K. Pražský, funkci šéfa výpravy zastával V. Poláček. Činoherní ansámbl doplnili B. Blažejová, R. Branald, R. Walter, nakrátko nestálý J. Pulda. Zpěvoherní soubor tvořili F. Horníková, J. Kurzová, A. Sehnalová, V. Skalská, H. Monczáková, M. Bukovský, L. Geitler, J. Malý (též režisér), E. Olšovský, J. Peršl ad. Kapelníkem a šéfem opery byl J. Wilkonski (vl. jm. Stuka), jehož vystřídal J. Žid, který pak s '''J.''' působil i v Bratislavě a ve Velké operetě. Divadlo fungující jako polocestující podnik střídalo pobyty ve „svých“ východočeských městech se stagionami v jižních Čechách (České Budějovice, Jindřichův Hradec, Strakonice), kam před válkou jezdíval '''J.''' se svou společností. V těžkých válečných letech začaly v repertoáru převažovat lehčí kusy (F. Arnold – E. Bach: ''Španělská muška'', R. de Flers – G.-A. de Caillavet: ''Rozkošná příhoda'', F. Molnár: ''Gardový poručík'', M. Neal – M. Ferner: ''Ospalý Theodor'', A. Testoni: ''Miláček žen'', A. v. Winterfeld dle W. W. Collinse: ''Sestra Červeného kříže'', I. Herrmann: ''Tatík Kondelík a zeť Vejvara''). Zpěvohra měla na programu převážně operety (E. Kálmán: ''Cikánský primáš'', ''Čardášová princezna''; O. Nedbal: ''Polská krev'', ''Cudná Barbora'', ''Vinobraní''; J. Strauss ml.: ''Tisíc a jedna noc'', ''Okolo lásky''), dávala však i opery, hlavně české. Odvážila se dokonce na Janáčkovu ''Její pastorkyňu'' (1916, provedení hodnoceno protichůdně). '''J.''' popřevratové působení v Bratislavě je považováno za předehru profesionálního slovenského divadla. Provoz tu zajišťoval svou společností, k jejímž členům (H. Klokotská, H. Petzová, T. Javůrková, J. Hubáček, V. Řepa, A. Tihelka) přibyli J. Pulda, V. Táborský, V. Javůrek (všichni tři také režírovali). Dirigentem opery byl J. Žid, režisérem B. Vilím, šéfem od srpna 1920 M. Zuna. Zpočátku se hrálo česky, slovensky výjimečně: První představení připravil 1920 V. Táborský (Gregor-Tajovský: ''Hriech ''a ''V službe''; Rázus: ''Hana''). '''J. '''nabízel českou dramatiku (např. Bozděch: ''Světa pán v županu''; Mrštíkové: ''Maryša''; Preissová: ''Dvě ukolébavky''; Stroupežnický: ''Paní mincmistrová'', ''Zvíkovský rarášek''; Svoboda: ''Čekanky''; Šimáček: ''Jiný vzduch''; Šubert: ''Probuzenci''; Viková-Kunětická: ''Přítěž''; Vrchlický: ''Rabínská moudrost''; Dyk: ''Revoluční trilogie'', ''Posel''; Šrámek: ''Měsíc nad řekou''; Čapek: ''Ze života hmyzu'', ''R. U. R.''; Blatný: ''Kokodák'') i operu (Blodek: ''V studni''; Fibich: ''Šárka''; Foerster: ''Eva''; Kovařovic: ''Psohlavci''; cyklus oper Smetanových). Českojazyčné divadlo, které nemělo v městě žádnou tradici, naráželo na odpor maďarských a německých vrstev. '''J. '''se pokoušel zlomit slabou návštěvnost operetou (R. Planquett: ''Zvonky cornevillské''; Hervé: ''Mamzelle Nitouche''; J. Offenbach: ''Orfeus v podsvětí''; R. Piskáček: ''Slovácká princezna''; K. Moor: ''Pan profesor v pekle''), ale bez většího účinku. Po krátké bratislavské sezoně (končila o Velikonocích) následovaly stagiony v Košicích a Turčanském sv. Martině. Kritická bilance konstatovala dobrou úroveň souboru, poukázala však na chybějící režijní osobnost, která by inscenacím vtiskla pevný styl. | + | '''J.''' několikaletá herecká činnost v začátcích divadelní dráhy narážela na jeho nevelké schopnosti pro tuto profesi. Pro jeviště byl dobře vybaven elegantní postavou a tváří krasavce, ale toporný pohyb, mimická neobratnost a nepřirozenost mluvy omezovaly jeho uplatnění (podle plzeňského kritika se vyznačoval úžasnou divadelní nešikovností). Reálně odhadnuv limity hereckého uplatnění, obrátil své ambice k divadelnímu podnikání, k němuž byl disponován organizačními schopnostmi a v němž mu pak byly výhodou nekonfliktní povaha, takt a konciliantní vystupování. Nastoupil jako umělecký ředitel u koncesionářky K. Staňkové a s rekonstruovaným souborem objížděl od září 1909 jižní Moravu (po zahájení v Hustopečích následovaly štace ve Strážnici, Kyjově, Prostějově, Přerově, Olomouci, Uherském Brodě, Uherském Hradišti). Brzy získal vlastní koncesi a 1910 podnikl první zájezdy k české menšině do Vídně (v dubnu a prosinci). K moravským působištím postupně přibývala další místa (Litovel, Luhačovice – polovina letní sezony 1912, Tišnov, Nové Město na Moravě, Žďár nad Sázavou, Kroměříž, Moravské Budějovice, Třebíč, Telč, Znojmo ad.). Nejednou narážel na návštěvnický nezájem (např. v Olomouci 1911, kde proto stagionu v prosinci předčasně ukončil) a jiné překážky (hry v Jihlavě v září 1911 zmařili místní Němci). Na jaře 1913 se vydal poprvé do Slezska a v létě t. r., rovněž poprvé, do Čech (České Budějovice, Tábor, Jindřichův Hradec). Pro jeho výhradně činoherní společnost byla příznačná orientace na moderní zahraniční tvorbu, jež ji odlišovala od většiny soudobých cestujících družin. Vedle silně zastoupeného Ibsena (''Strašidla'', ''Opory společnosti'', ''Paní z námoří'', ''Nora'', ''Heda Gablerová'') '''J.''' uváděl M. Halbeho (''Matka země''), G. Hauptmanna (''Potopený zvon''), S. Przybyszewského (''Zlaté rouno''), L. N. Tolstého (''Vláda tmy'', ''Živá mrtvola''), O. Wildea (''Ideální manžel'', ''Na čem záleží''). Na repertoáru měl i Birinského ''Molocha'', francouzskou dramatizaci Dostojevského ''Bratří Karamazových'', Maeterlinckovu ''Sestru Beatrix'' či Strindbergův ''Tanec smrti. ''Řadu kusů přebíral z aktuálního pořadu pražských scén (mj. E. Hardt: ''Blázen Tantris'', W. S. Maugham: ''Paní Dot'', I. Vojnović: ''Dáma se slunečnicí''). Klasické autory reprezentoval tradičně F. Schiller (''Don Carlos'', ''Valdštýnova smrt'') a W. Shakespeare (''Othello'', ''Král Lear'', ''Romeo a Julie''). V české dramatice dával přednost současným autorům (B. Viková-Kunětická: ''Přítěž'', F. X. Svoboda: ''Poupě'', ''Lapený Samsónek'', ''Mlsáníčko'', ''Démon'', J. Kvapil: ''Princezna Pampeliška'', J. Mahen: ''Janošík'', A. Dvořák: ''Král Václav IV.'', F. V. Krejčí: ''Továrna'', ''Redakce''), starší hry dával méně (Tyl: ''Strakonický dudák'', ''Jiříkovo vidění''; Bozděch: ''Světa pán v županu''; Vrchlický: ''Noc na Karlštejně''; Mrštíkové: ''Maryša''). V nabídce nechybělo lehčí zboží, zejména francouzská salonní dramatika a pikantní veselohry. Postupně se formující jádro ansámblu tvořili herci, kteří svou divadelní dráhu dlouhodoběji spojili s '''J.''' družinou: H. Klokotská, J. Čada, manželé M. a J. Hodrovi, J. Hubáček, Josef Hurt (také režíroval), M. Jeřábková-Schmiedhuberová, F. Bartoš, J. Burda, A. Mušek ml., V. Poláček. Krátce byli členy souboru E. Vrchlická, F. Smolík, A. Třebovský (také režíroval). Herecky se uplatňoval i ředitel, zastávající úlohy bonvivánů, milovníků (ty se mu dařily méně), role salonní i charakterní. Společnost patřila před 1. světovou válkou mezi solidní činoherní tělesa a její renomé zvýšilo '''J. '''šanci získat vedení Divadla sdružených měst východočeských, o něž se ucházel 1914. Téhož roku, ještě před vypuknutím války, vystřídal v ředitelské pozici A. J. Frýdu. K činohře byl nucen připojit zpěvohru, v Divadle sdružených měst východočeských tradičně pěstovanou a výborem divadelního družstva vyžadovanou. Své umělecké ambice uskutečňoval nadále v činohře dramaturgickými výboji (V. Dyk: ''Zmoudření'' ''Dona Quijota'', Mladá Boleslav, leden 1915), pohotovým uváděním novinek (G. B. Shaw: ''Pygmalion'', ''Androkles a lev''; J. Hilbert: ''Jejich štěstí''; F. V. Krejčí: ''Povodeň'') a hostováním předních herců Národního divadla (L. Dostalová, M. Hübnerová, A. Sedláček, A. Sedláčková, J. Vávra, často E. Vojan). Vedle ředitele režírovali J. Burda (zvl. zpěvohru) a K. Pražský, funkci šéfa výpravy zastával V. Poláček. Činoherní ansámbl doplnili B. Blažejová, R. Branald, R. Walter, nakrátko nestálý J. Pulda. Zpěvoherní soubor tvořili F. Horníková, J. Kurzová, A. Sehnalová, V. Skalská, H. Monczáková, M. Bukovský, L. Geitler, J. Malý (též režisér), E. Olšovský, J. Peršl ad. Kapelníkem a šéfem opery byl J. Wilkonski (vl. jm. Stuka), jehož vystřídal J. Žid, který pak s '''J.''' působil i v Bratislavě a ve Velké operetě. Divadlo fungující jako polocestující podnik střídalo pobyty ve „svých“ východočeských městech se stagionami v jižních Čechách (České Budějovice, Jindřichův Hradec, Strakonice), kam před válkou jezdíval '''J.''' se svou společností. V těžkých válečných letech začaly v repertoáru převažovat lehčí kusy (F. Arnold – E. Bach: ''Španělská muška'', R. de Flers – G.-A. de Caillavet: ''Rozkošná příhoda'', F. Molnár: ''Gardový poručík'', M. Neal – M. Ferner: ''Ospalý Theodor'', A. Testoni: ''Miláček žen'', A. v. Winterfeld dle W. W. Collinse: ''Sestra Červeného kříže'', I. Herrmann: ''Tatík Kondelík a zeť Vejvara''). Zpěvohra měla na programu převážně operety (E. Kálmán: ''Cikánský primáš'', ''Čardášová princezna''; O. Nedbal: ''Polská krev'', ''Cudná Barbora'', ''Vinobraní''; J. Strauss ml.: ''Tisíc a jedna noc'', ''Okolo lásky''), dávala však i opery, hlavně české. Odvážila se dokonce na Janáčkovu ''Její pastorkyňu'' (1916, provedení hodnoceno protichůdně). '''J.''' popřevratové působení v Bratislavě je považováno za předehru profesionálního slovenského divadla. Provoz tu zajišťoval svou společností, k jejímž členům (H. Klokotská, H. Petzová, T. Javůrková, J. Hubáček, V. Řepa, A. Tihelka) přibyli J. Pulda, V. Táborský, V. Javůrek (všichni tři také režírovali). Dirigentem opery byl J. Žid, režisérem B. Vilím, šéfem od srpna 1920 M. Zuna. Zpočátku se hrálo česky, slovensky výjimečně: První představení připravil 1920 V. Táborský (Gregor-Tajovský: ''Hriech ''a ''V službe''; Rázus: ''Hana''). '''J. '''nabízel českou dramatiku (např. Bozděch: ''Světa pán v županu''; Mrštíkové: ''Maryša''; Preissová: ''Dvě ukolébavky''; Stroupežnický: ''Paní mincmistrová'', ''Zvíkovský rarášek''; Svoboda: ''Čekanky''; Šimáček: ''Jiný vzduch''; Šubert: ''Probuzenci''; Viková-Kunětická: ''Přítěž''; Vrchlický: ''Rabínská moudrost''; Dyk: ''Revoluční trilogie'', ''Posel''; Šrámek: ''Měsíc nad řekou''; Čapek: ''Ze života hmyzu'', ''R. U. R.''; Blatný: ''Kokodák'') i operu (Blodek: ''V studni''; Fibich: ''Šárka''; Foerster: ''Eva''; Kovařovic: ''Psohlavci''; cyklus oper Smetanových). Českojazyčné divadlo, které nemělo v městě žádnou tradici, naráželo na odpor maďarských a německých vrstev. '''J. '''se pokoušel zlomit slabou návštěvnost operetou (R. Planquett: ''Zvonky cornevillské''; Hervé: ''Mamzelle Nitouche''; J. Offenbach: ''Orfeus v podsvětí''; R. Piskáček: ''Slovácká princezna''; K. Moor: ''Pan profesor v pekle''), ale bez většího účinku. Po krátké bratislavské sezoně (končila o Velikonocích) následovaly stagiony v Košicích a Turčanském sv. Martině. Kritická bilance konstatovala dobrou úroveň souboru, poukázala však na chybějící režijní osobnost, která by inscenacím vtiskla pevný styl. |
V Městském divadle v Plzni se '''J.''' vrátil ke zkušenostem staré praxe soukromého podnikání. Vlastní uměleckou činnost už téměř nevyvíjel; režíroval zřídkakdy a sporadická herecká vystoupení (v rolích, které hrál už dříve) byla vždy označována jako pohostinská, ale na rozdíl od rané herecké činnosti je kritika hodnotila uznale (Osvald z Ibsenových ''Strašidel''). Soustředil se k řídící práci: jeho administrativně vzorná správa se pojila s hospodářskou konsolidací i uměleckou stabilizací. Divadlu vrátil pověst solidní scény s širokým rozpětím repertoáru. Činohra měla na programu vedle komerčně úspěšné veselohry klasické drama (F. Schiller: ''Marie Stuartovna'', ''Don Carlos''; Sofokles: ''Král Oidipus''; W. Shakespeare: ''Macbeth'', ''Zkrocení zlé ženy'') a moderní tvorbu pohotově uváděnou po pražských premiérách (Čapek: ''Věc Makropulos'', Čapkové: ''Ze života hmyzu''; Šrámek: ''Měsíc nad řekou'', Šalda: ''Dítě''; Pirandello: ''Šest postav hledá autora''; Wedekind: ''Procitnutí jara''; Shaw: ''Čokoládový hrdina'',''Svatá Jana''; Rolland: ''Hra o lásce a smrti''). Ředitelova záliba v moderně přelomu 19. a 20. století se projevila inscenacemi her S. Przybyszewského a H. Ibsena. Režie, kterou obstarávali vesměs herci (J. Fišer, V. Javůrek, J. Jeníček, J. Počepický), postrádala výraznější osobitost, zato soudobé scénografické výboje rezonovaly ve výpravách J. Skupy (od 1922 šéfem výpravy). '''J. '''do Plzně přivedl ze svých herců H. Klokotskou, T. Javůrkovou, J. Hubáčka, V. Javůrka, nově angažoval J. Jeníčka, A. Tihelku, dále J. Škrdlanta, J. Rozsívala a O. Korbeláře. V souboru vynikali v Plzni etablovaní O. Beníšková a E. Rabas. Doplněn byl operní orchestr i soubor (sólisté H. Kramperová, A. Nordenová, J. Křikava, R. Lanhaus) a '''J.''' opakovaně zval významné hosty (M. Cavanová, E. Burian, O. Mařák). Za jeho éry byly provedeny cykly oper B. Smetany, A. Dvořáka a Z. Fibicha, z domácích novinek Janáčkova ''Káťa Kabanová ''(1925), uskutečnila se česká premiéra starší Massenetovy opery ''Thaïs'' (1924). | V Městském divadle v Plzni se '''J.''' vrátil ke zkušenostem staré praxe soukromého podnikání. Vlastní uměleckou činnost už téměř nevyvíjel; režíroval zřídkakdy a sporadická herecká vystoupení (v rolích, které hrál už dříve) byla vždy označována jako pohostinská, ale na rozdíl od rané herecké činnosti je kritika hodnotila uznale (Osvald z Ibsenových ''Strašidel''). Soustředil se k řídící práci: jeho administrativně vzorná správa se pojila s hospodářskou konsolidací i uměleckou stabilizací. Divadlu vrátil pověst solidní scény s širokým rozpětím repertoáru. Činohra měla na programu vedle komerčně úspěšné veselohry klasické drama (F. Schiller: ''Marie Stuartovna'', ''Don Carlos''; Sofokles: ''Král Oidipus''; W. Shakespeare: ''Macbeth'', ''Zkrocení zlé ženy'') a moderní tvorbu pohotově uváděnou po pražských premiérách (Čapek: ''Věc Makropulos'', Čapkové: ''Ze života hmyzu''; Šrámek: ''Měsíc nad řekou'', Šalda: ''Dítě''; Pirandello: ''Šest postav hledá autora''; Wedekind: ''Procitnutí jara''; Shaw: ''Čokoládový hrdina'',''Svatá Jana''; Rolland: ''Hra o lásce a smrti''). Ředitelova záliba v moderně přelomu 19. a 20. století se projevila inscenacemi her S. Przybyszewského a H. Ibsena. Režie, kterou obstarávali vesměs herci (J. Fišer, V. Javůrek, J. Jeníček, J. Počepický), postrádala výraznější osobitost, zato soudobé scénografické výboje rezonovaly ve výpravách J. Skupy (od 1922 šéfem výpravy). '''J. '''do Plzně přivedl ze svých herců H. Klokotskou, T. Javůrkovou, J. Hubáčka, V. Javůrka, nově angažoval J. Jeníčka, A. Tihelku, dále J. Škrdlanta, J. Rozsívala a O. Korbeláře. V souboru vynikali v Plzni etablovaní O. Beníšková a E. Rabas. Doplněn byl operní orchestr i soubor (sólisté H. Kramperová, A. Nordenová, J. Křikava, R. Lanhaus) a '''J.''' opakovaně zval významné hosty (M. Cavanová, E. Burian, O. Mařák). Za jeho éry byly provedeny cykly oper B. Smetany, A. Dvořáka a Z. Fibicha, z domácích novinek Janáčkova ''Káťa Kabanová ''(1925), uskutečnila se česká premiéra starší Massenetovy opery ''Thaïs'' (1924). | ||
Verze z 13. 4. 2016, 12:02
Bedřich Jeřábek
* 16. 1. 1883 Vrbová Lhota u Nymburka (CZ)
† 21. 10. 1933 Praha (CZ)
divadelní ředitel a podnikatel, režisér, herec
Po hereckých začátcích založil a vedl cestující společnost (1909), postupně se stal ředitelem či provozovatelem Divadla sdružených měst východočeských (1914–18), Slovenského národního divadla v Bratislavě (1920–22), Městského divadla v Plzni (1922–26) a dalších. Jako spoluzakladatel a ředitel Velké operety (1929–33) vytvořil v Praze velkoryse pojaté zábavné divadlo.
Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po přihlášení.
