Bertalan, Carl Joseph von: Porovnání verzí

<ee:template>Osoba</ee:template>

<ee:template>Osoba</ee:template>

<cshow logged="1">{{Infobox Osoba

<cshow logged="1">{{Infobox Osoba

| jméno = <ee:firstname>Carl Joseph von</ee:firstname> <ee:lastname>Bertlan</ee:lastname>

| jméno = <ee:firstname>Carl Joseph von</ee:firstname> <ee:lastname>Bertlan</ee:lastname>

| pseudonym = <ee:pseudonym></ee:pseudonym>

| pseudonym = <ee:pseudonym></ee:pseudonym>

| foto = <ee:titleimage>nic.jpg</ee:titleimage>

| foto = <ee:titleimage>nic.jpg</ee:titleimage>

| povolání = <ee:profession>divadelní ředitel</ee:profession>

| povolání = <ee:profession>divadelní ředitel</ee:profession>

Pocházel ze starobylé šlechtické rodiny, jejíž členové patřili v Uhrách k ceněným právníkům a učencům. Bertalanův vnuk Ludwig von Bertalanffy (1901–1972), jehož matka patřila do rodu vídeňského nakladatele Josepha Vogela, byl uznávaným biologem a autorem dodnes respektovaného matematického modelu růstu organismů. Carl Josef von '''B.''' studoval filozofii a stal se c. k. účetním ve státních službách, odešel však k divadlu. 1860/61 působil jako pokladník a sekretář spojených divadel Pest-Ofen (Budapešť), jehož ředitelem byl Carl von Alsdorf. Samostatně převzal divadlo poprvé v sezoně 1861/62 (spojené městské scény Cilli / Celje a Pettau / Ptuj, dnešní Slovinsko). Zde vystupoval i jako herec, společně se svou manželkou Clarou, roz. Sollingovou. 1862/63 vedl scény v Leoben a Bruck an der Mur (Štýrsko). 1864/65 byl ředitelem, hercem a režisérem městského divadla ve Varaždíně a současně v Cilli a Ptuji; režírovat frašky a operety. 1865–67 působil ve Varaždíně a současně v letním divadle v Bad Gleichenberg ve Štýrsku, jež bylo jeho majetkem (pobíral zde státní subvenci na provoz). Už nevystupoval, ale stále režíroval a jeho manželka si udržela pozici herečky. Od sezony 1867/68 byl '''B.''' ředitelem spojených městských divadel v Klagenfurtu a Marburgu (Maribor, Slovinsko), přičemž se podržel svou soukromou letní scénu v Bad Gleichenberg. Novou budovu divadla Klagenfurtu spravoval do konce sezony 1873/74. V té době byl již znám jako dramatický autor (vydal tragédii ''Purpur und Trauer,'' v rukopise zůstaly např. veselohra ''Der Gesandte'', lidová hra ''Liederliches Tuch'', dálehry''Der Liebesanwalt'', ''Im Tal'', ''Die Abendglocke von Waltenstein''), měl dobře vybavenou knihovnu a bohatý divadelní fundus. Divadlo hrálo pouze v zimě, v letních měsících zaměstnával '''B.''' svůj soubor v Mariboru a v Bad Gleichenberg. Podle divadelní ročenky z roku 1868 měl pro Klagenfurt a Maribor samostatného vrchního režiséra a dva orchestry o 58 angažovaných členech, doplňované podle potřeby vojenskou hudbou. Někteří členové činoherního souboru (24 pánů a 26 dam) vystupovali současně v podstatně slabším hudebním provozu (6 pánů as 5 dam) a někteří z herců byli povinni zpívat i ve sboru. Pro obě scény pracoval jeden malíř a dekoratér. Slabou pozici měla i '''B.''' manželka Clara, jejíž výkony v opeře a operetě byly kritizovány už v padesátých a na začátku šedesátých let, kdy vystupovala v Olomouci. Na třech paralelně působících scénách se '''B.''' nevyhnul problémům, ale udržel solidní provoz. Poučen vlastními zkušenostmi, zabýval se všeobecnými provozními podmínkami menších rakouských divadel a v roce 1870 o nich napsal studii ''Das Provinztheater.'' Za hlavní viníky krizového stavu označil nástup operety s nákladnými výpravami a nedostatečnou legislativu, jež umožňuje činnost příliš mnoha provozovatelům.Od sezony 1874/75 si chtěl '''B.''' pronajmout městské divadlo v Olomouci. Do konkurzu se hlásil jako bývalý knihkupecký úředník se zkušeností sekretáře a účetního v městském divadle v Pešti. Svůj fundus ocenil na 10.759 zl., divadlo v Bad Gleichenbergu na 35.388 zl. Podle poznámek na dochovaném obrazovém materiálu lze soudit, že měl dobré osobní kontakty v pražském uměleckém světě a patrně mohl doplňovat soubor prostřednictvím tamního spolku Schlaraffia, který založil 1859 ředitel Stavovského divadla Franz Thomé s uměleckými a dobročinnými záměry. Jeho manželka Clara po návratu do Olomouce již nevystupovala. Olomoucký předchůdce '''B.''', málo aktivní Julius Schwabe, musel odstoupit a  městská rada očekávala, že'''B.''' uspořádá poměry. Bylo třeba čelit i konkurenci českého divadla, jehož výsledky už dosahovaly úctyhodné profesionality: v hudbě přesahovala město i region osobnost českého dómského kapelníka Pavla Křížkovského, o divadlo se zajímala společnost Elišky Zöllnerové. Kvůli plánovaným opravám budovy nedovolilo městské kolegium česká představení, přesto ve dnech 3. 5. – 2. 6. 1876 Zöllnerová se svou společností poprvé v Olomouci vystoupila (v divadle i v Besedním domě). 2. 4. – 16. 5. 1877 její společnost uvedla ''Hamleta'', ''Othella'' a Schillerovy hry ''Loupežníci'' a ''Marie'' ''Stuartovna ''s hosty z pražského Prozatímního divadla. '''B.''' nájemní smlouva se nedochovala, lze však předpokládat, že mu pronajímala divadlo a přidruženou Redutu na obvyklých šest let. Divadlo neodpovídalo moderním bezpečnostním ani inscenačním nárokům. Opotřebované dekorace patřily městu, ale zastupitelé doufali, že B. uhradí jejich obnovu a městu je přenechá. Ředitel zvýšil počet sedadel o dvanáct a usiloval o zřízení dalších dvou lóží (včetně přestavby orchestřiště), k čemuž však nedošlo. Městská rada nedovolila zvýšit ceny abonmá a vstupného (povolila vyšší ceny pouze při premiérách). Napjaté vztahy mezi '''B.'''  a městem vyústily v ukončení smlouvy už 9. 1. 1878; až do června trvaly debaty o vyrovnání vratné kauce. Značný důraz kladl'''B.''' na operu, jejíž soubor ve srovnání s Klagenfurtem rozšířil a obohatil o početná vystoupení pěvců z vídeňské Dvorní opery. Pro Olomouc počítal na začátku sezony 1875/76  s 10 členy opery (včetně 2 kapelníků; pro operetu, veselohru a činohru měl 15 platů, ve sboru měl 22 lidí, v orchestru 24 členů). Na rozdíl od Klagenfurtu byli diváci v Olomouci zvyklí na pravidelný operní i operetní provoz, ředitel byl tedy nucen investovat do nově vypravených oper i do premiér (smlouva obvykle předepisovala 2 novinky za sezonu). Členstvo si Bertalan také více zavazoval a snažil se hlavní talenty udržet na celou sezonu, resp. i na více let. Po dvě sezony byl prvním kapelníkem Mořic Anger, pozdější dirigent Národního divadla, později Emanuel Urban, který v Olomouci začínal za ředitele Friedricha Bluma a na podzim 1877 slavil 30 let své umělecké činnosti. Anger rozšířil olomoucký wagnerovský repertoár – vedle ''Tannhäusera'' – o ''Lohengrina'' (1876), jehož nastudování mělo velký ohlas. Počet oper v olomouckém repertoáru stoupal (až 50 operních představení za sezonu, v poslední své sezoně uvedl B. dokonce 57 představení), zájem o abonmá však klesal. Vedle novinek (Maillart: ''Das Glöcklein des Eremiten, ''Abert:''Astorga, ''Richard Genée ''Der Geiger von Tirol'') a operet (Lecocq, Jonas, J. Strauss ml.) zazněly v sezoně 1877/78 Meyerbeerovy opery (''Robert der Teufel, Hugenotten, Afrikanerin''). Činohra stála poněkud v pozadí, mj. pro nedostatek zkoušek a přitažlivých dekorací. '''B.''' udržoval standardní repertoárový základ frašek, veseloher a soudobých „obrazů ze života“ (Nestroy, Benedix, Birch-Pfeiferová, Sardou, Anzengruber, Daudet, Barriére, Rosen). Během druhé a třetí sezony se ojediněle objevil také Schiller(''Die Räuber'', ''Wilhelm Tell, Maria Stuart, Wallensteins Tod''), Grillparzer (''Medea'', ''Die Ahnfrau, Des Meers und der Liebe Wellen''), zvláště se v Olomouci podařilo prosadit hry W. Shakespeara (''Viel Lärm um nichts,'' ''Hamlet'', ''Ein Sommernachtstraum'', ''Der Widerspenstigen Zähmung'', ''Romeo und Julie''), posléze Lessing (''Nathan der Weise''). Byl uveden Björnsonův ''Bankrot''. K neshodám s olomouckou městskou radou patrně přispěla i skutečnost, že si '''B.''' už na jaře 1876 pronajal také městské divadlo v Teplicích. Na letní měsíce převáděl do Teplic svůj olomoucký soubor, ale angažoval i nové herce a pěvce (26 sólistů, celkem 28 sboristů), režiséry a kapelníky (dále spolupracoval zejména operetní kapelník Moritz Solling). Proti běžným zvyklostem si '''B.''' ponechal teplické divadlo i v zimě; po dvě sezony, do konce léta 1878, provozoval paralelně obě scény. S mírně obměňovanými soubory a s hojným využíváním hostů, zejména z vídeňských dvorních divadel, nabízel na obou místech podobný repertoár. V teplickém lázeňském prostředí se kladl zvláštní akcent na operety, ale '''B.''' uvedl i náročnější opery (Verdi: ''Maskenball, ''Wagner: ''Tannhäuser'') a činoherní novinky (Hebbel: ''Marie von Magdala ''s hosty v hlavních rolích). Na podzim 1878 si '''B'''. pronajal zemskou scénu ve Štýrském Hradci. Již od odchodu ředitele Eduarda Kreibiga (1876) mělo divadlo finanční problémy a nevyřešil je ani Bertalan. Spoléhal především na tituly, které mohly přinést peníze (jedinou premiérou náročného soudobého autora byla Ibsenova hra ''Die Stützen der Gesellschaft, ''1878), zval mnoho hostů z Vídně a v létě divadlo až na tři měsíce zavíral. Ukončil smlouvu v březnu 1880 a po několikaměsíční pauze nastoupil jako ředitel městského Prozatímního divadla v Brně (1881). Byla to poslední sezona starého domu (Interimstheater) z roku  1873, který měla nahradil nová budova (naposledy se zde hrálo 2. dubna 1882). Během jedné sezony uvedl '''B.''' několik činoherních novinek (Ganghofer, Freytag, L’Arronge) a operety. Epizodní '''B.''' působení většina historiků brněnského divadla ani nekomentovala. Svá poslední ředitelská léta strávil '''B.''' opět ve Štýrském Hradci (1884–17. 4. 1886). Získal výborného dirigenta v Karlu Muckovi, který stál sice na počátku své umělecké dráhy, ale měl výjimečné schopnosti (zahájil 13. 4. 1884 Wagnerovým ''Lohengrinem''). Do činohry přinesl v roce 1885 zajímavé výkony soubor z Meiningen. '''B.'''  nedokončil druhou sezonu a vypověděl smlouvu v roce 1886. O jeho dalším osudu nejsou informace.

Pocházel ze starobylé šlechtické rodiny, jejíž členové patřili v Uhrách k ceněným právníkům a učencům. Bertalanův vnuk Ludwig von Bertalanffy (1901–1972), jehož matka patřila do rodu vídeňského nakladatele Josepha Vogela, byl uznávaným biologem a autorem dodnes respektovaného matematického modelu růstu organismů. Carl Josef von '''B.''' studoval filozofii a stal se c. k. účetním ve státních službách, odešel však k divadlu. 1860/61 působil jako pokladník a sekretář spojených divadel Pest-Ofen (Budapešť), jehož ředitelem byl Carl von Alsdorf. Samostatně převzal divadlo poprvé v sezoně 1861/62 (spojené městské scény Cilli / Celje a Pettau / Ptuj, dnešní Slovinsko). Zde vystupoval i jako herec, společně se svou manželkou Clarou, roz. Sollingovou. 1862/63 vedl scény v Leoben a Bruck an der Mur (Štýrsko). 1864/65 byl ředitelem, hercem a režisérem městského divadla ve Varaždíně a současně v Cilli a Ptuji; režírovat frašky a operety. 1865–67 působil ve Varaždíně a současně v letním divadle v Bad Gleichenberg ve Štýrsku, jež bylo jeho majetkem (pobíral zde státní subvenci na provoz). Už nevystupoval, ale stále režíroval a jeho manželka si udržela pozici herečky. Od sezony 1867/68 byl '''B.''' ředitelem spojených městských divadel v Klagenfurtu a Marburgu (Maribor, Slovinsko), přičemž se podržel svou soukromou letní scénu v Bad Gleichenberg. Novou budovu divadla Klagenfurtu spravoval do konce sezony 1873/74. V té době byl již znám jako dramatický autor (vydal tragédii ''Purpur und Trauer,'' v rukopise zůstaly např. veselohra ''Der Gesandte'', lidová hra ''Liederliches Tuch'', dálehry''Der Liebesanwalt'', ''Im Tal'', ''Die Abendglocke von Waltenstein''), měl dobře vybavenou knihovnu a bohatý divadelní fundus. Divadlo hrálo pouze v zimě, v letních měsících zaměstnával '''B.''' svůj soubor v Mariboru a v Bad Gleichenberg. Podle divadelní ročenky z roku 1868 měl pro Klagenfurt a Maribor samostatného vrchního režiséra a dva orchestry o 58 angažovaných členech, doplňované podle potřeby vojenskou hudbou. Někteří členové činoherního souboru (24 pánů a 26 dam) vystupovali současně v podstatně slabším hudebním provozu (6 pánů as 5 dam) a někteří z herců byli povinni zpívat i ve sboru. Pro obě scény pracoval jeden malíř a dekoratér. Slabou pozici měla i '''B.''' manželka Clara, jejíž výkony v opeře a operetě byly kritizovány už v padesátých a na začátku šedesátých let, kdy vystupovala v Olomouci. Na třech paralelně působících scénách se '''B.''' nevyhnul problémům, ale udržel solidní provoz. Poučen vlastními zkušenostmi, zabýval se všeobecnými provozními podmínkami menších rakouských divadel a v roce 1870 o nich napsal studii ''Das Provinztheater.'' Za hlavní viníky krizového stavu označil nástup operety s nákladnými výpravami a nedostatečnou legislativu, jež umožňuje činnost příliš mnoha provozovatelům.Od sezony 1874/75 si chtěl '''B.''' pronajmout městské divadlo v Olomouci. Do konkurzu se hlásil jako bývalý knihkupecký úředník se zkušeností sekretáře a účetního v městském divadle v Pešti. Svůj fundus ocenil na 10.759 zl., divadlo v Bad Gleichenbergu na 35.388 zl. Podle poznámek na dochovaném obrazovém materiálu lze soudit, že měl dobré osobní kontakty v pražském uměleckém světě a patrně mohl doplňovat soubor prostřednictvím tamního spolku Schlaraffia, který založil 1859 ředitel Stavovského divadla Franz Thomé s uměleckými a dobročinnými záměry. Jeho manželka Clara po návratu do Olomouce již nevystupovala. Olomoucký předchůdce '''B.''', málo aktivní Julius Schwabe, musel odstoupit a  městská rada očekávala, že'''B.''' uspořádá poměry. Bylo třeba čelit i konkurenci českého divadla, jehož výsledky už dosahovaly úctyhodné profesionality: v hudbě přesahovala město i region osobnost českého dómského kapelníka Pavla Křížkovského, o divadlo se zajímala společnost Elišky Zöllnerové. Kvůli plánovaným opravám budovy nedovolilo městské kolegium česká představení, přesto ve dnech 3. 5. – 2. 6. 1876 Zöllnerová se svou společností poprvé v Olomouci vystoupila (v divadle i v Besedním domě). 2. 4. – 16. 5. 1877 její společnost uvedla ''Hamleta'', ''Othella'' a Schillerovy hry ''Loupežníci'' a ''Marie'' ''Stuartovna ''s hosty z pražského Prozatímního divadla. '''B.''' nájemní smlouva se nedochovala, lze však předpokládat, že mu pronajímala divadlo a přidruženou Redutu na obvyklých šest let. Divadlo neodpovídalo moderním bezpečnostním ani inscenačním nárokům. Opotřebované dekorace patřily městu, ale zastupitelé doufali, že B. uhradí jejich obnovu a městu je přenechá. Ředitel zvýšil počet sedadel o dvanáct a usiloval o zřízení dalších dvou lóží (včetně přestavby orchestřiště), k čemuž však nedošlo. Městská rada nedovolila zvýšit ceny abonmá a vstupného (povolila vyšší ceny pouze při premiérách). Napjaté vztahy mezi '''B.'''  a městem vyústily v ukončení smlouvy už 9. 1. 1878; až do června trvaly debaty o vyrovnání vratné kauce. Značný důraz kladl'''B.''' na operu, jejíž soubor ve srovnání s Klagenfurtem rozšířil a obohatil o početná vystoupení pěvců z vídeňské Dvorní opery. Pro Olomouc počítal na začátku sezony 1875/76  s 10 členy opery (včetně 2 kapelníků; pro operetu, veselohru a činohru měl 15 platů, ve sboru měl 22 lidí, v orchestru 24 členů). Na rozdíl od Klagenfurtu byli diváci v Olomouci zvyklí na pravidelný operní i operetní provoz, ředitel byl tedy nucen investovat do nově vypravených oper i do premiér (smlouva obvykle předepisovala 2 novinky za sezonu). Členstvo si Bertalan také více zavazoval a snažil se hlavní talenty udržet na celou sezonu, resp. i na více let. Po dvě sezony byl prvním kapelníkem Mořic Anger, pozdější dirigent Národního divadla, později Emanuel Urban, který v Olomouci začínal za ředitele Friedricha Bluma a na podzim 1877 slavil 30 let své umělecké činnosti. Anger rozšířil olomoucký wagnerovský repertoár – vedle ''Tannhäusera'' – o ''Lohengrina'' (1876), jehož nastudování mělo velký ohlas. Počet oper v olomouckém repertoáru stoupal (až 50 operních představení za sezonu, v poslední své sezoně uvedl B. dokonce 57 představení), zájem o abonmá však klesal. Vedle novinek (Maillart: ''Das Glöcklein des Eremiten, ''Abert:''Astorga, ''Richard Genée ''Der Geiger von Tirol'') a operet (Lecocq, Jonas, J. Strauss ml.) zazněly v sezoně 1877/78 Meyerbeerovy opery (''Robert der Teufel, Hugenotten, Afrikanerin''). Činohra stála poněkud v pozadí, mj. pro nedostatek zkoušek a přitažlivých dekorací. '''B.''' udržoval standardní repertoárový základ frašek, veseloher a soudobých „obrazů ze života“ (Nestroy, Benedix, Birch-Pfeiferová, Sardou, Anzengruber, Daudet, Barriére, Rosen). Během druhé a třetí sezony se ojediněle objevil také Schiller(''Die Räuber'', ''Wilhelm Tell, Maria Stuart, Wallensteins Tod''), Grillparzer (''Medea'', ''Die Ahnfrau, Des Meers und der Liebe Wellen''), zvláště se v Olomouci podařilo prosadit hry W. Shakespeara (''Viel Lärm um nichts,'' ''Hamlet'', ''Ein Sommernachtstraum'', ''Der Widerspenstigen Zähmung'', ''Romeo und Julie''), posléze Lessing (''Nathan der Weise''). Byl uveden Björnsonův ''Bankrot''. K neshodám s olomouckou městskou radou patrně přispěla i skutečnost, že si '''B.''' už na jaře 1876 pronajal také městské divadlo v Teplicích. Na letní měsíce převáděl do Teplic svůj olomoucký soubor, ale angažoval i nové herce a pěvce (26 sólistů, celkem 28 sboristů), režiséry a kapelníky (dále spolupracoval zejména operetní kapelník Moritz Solling). Proti běžným zvyklostem si '''B.''' ponechal teplické divadlo i v zimě; po dvě sezony, do konce léta 1878, provozoval paralelně obě scény. S mírně obměňovanými soubory a s hojným využíváním hostů, zejména z vídeňských dvorních divadel, nabízel na obou místech podobný repertoár. V teplickém lázeňském prostředí se kladl zvláštní akcent na operety, ale '''B.''' uvedl i náročnější opery (Verdi: ''Maskenball, ''Wagner: ''Tannhäuser'') a činoherní novinky (Hebbel: ''Marie von Magdala ''s hosty v hlavních rolích). Na podzim 1878 si '''B'''. pronajal zemskou scénu ve Štýrském Hradci. Již od odchodu ředitele Eduarda Kreibiga (1876) mělo divadlo finanční problémy a nevyřešil je ani Bertalan. Spoléhal především na tituly, které mohly přinést peníze (jedinou premiérou náročného soudobého autora byla Ibsenova hra ''Die Stützen der Gesellschaft, ''1878), zval mnoho hostů z Vídně a v létě divadlo až na tři měsíce zavíral. Ukončil smlouvu v březnu 1880 a po několikaměsíční pauze nastoupil jako ředitel městského Prozatímního divadla v Brně (1881). Byla to poslední sezona starého domu (Interimstheater) z roku  1873, který měla nahradil nová budova (naposledy se zde hrálo 2. dubna 1882). Během jedné sezony uvedl '''B.''' několik činoherních novinek (Ganghofer, Freytag, L’Arronge) a operety. Epizodní '''B.''' působení většina historiků brněnského divadla ani nekomentovala. Svá poslední ředitelská léta strávil '''B.''' opět ve Štýrském Hradci (1884–17. 4. 1886). Získal výborného dirigenta v Karlu Muckovi, který stál sice na počátku své umělecké dráhy, ale měl výjimečné schopnosti (zahájil 13. 4. 1884 Wagnerovým ''Lohengrinem''). Do činohry přinesl v roce 1885 zajímavé výkony soubor z Meiningen. '''B.'''  nedokončil druhou sezonu a vypověděl smlouvu v roce 1886. O jeho dalším osudu nejsou informace.

</ee:content>

</ee:content>

'''Publikováno:''' <ee:published>30.11.2012</ee:published><br/>

'''Publikováno:''' <ee:published>30.11.2012</ee:published><br/>

== Právní a technická dokumentace ==

== Právní a technická dokumentace ==

<ee:documentation>

<ee:documentation>

</ee:documentation>

</ee:documentation>

</cshow>

</cshow>