Bečvářová, Marie: Porovnání verzí

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Přejít na: navigace, hledání
m
m
Řádka 27: Řádka 27:
 
Rozená Wintrová, křtěna Marie Berta. Nemanželská dcera herečky Anny Wintrové, v tu dobu členky kočující společnosti V. Prokopové. Herečka Augusta Wintrová-Želenská byla její sestřenice. Vyrůstajíc v prostředí kočujících společností příležitostně vystupovala již jako dítě. Profesionální hereckou dráhu nastoupila nejpozději 1895 u společnosti L. Chmelenského, po krátkém angažmá u A. J. Frýdy (1897–98) se v červnu 1898 stala členkou Divadla na výstavě (Uranie). Když spolu s výstavou v říjnu t. r. skončilo, přijala nabídku ředitele V. Budila. V jeho společnosti, působící převážně v Plzni (ve starém městském divadle a v ředitelově letní aréně), setrvala dva roky. Poté co Budil svůj podnik z finančních důvodů dočasně rozpustil, přestoupila do družiny F. Trnky, s níž hrála dvě zimní sezony v Plzni. 1902 byla Budilem angažována do stálého souboru nového Městského divadla v Plzni. 27. 9. 1904 se provdala za Karla B., pokladníka plzeňské Občanské záložny a po sňatku vystupovala pod jménem Bečvářová, nebo Bečvářová-Vintrová. V manželství se narodily dětiVilemína (* 9. 10. 1905) a Jindřich (* 1. 7. 1912).'''B'''. se účastnila plzeňského kulturního života, vystupovala na různých akademiích, od 1914 příležitostně spolupracovala s Loutkovým divadlem feriálních osad. Po nástupu ředitele B. Jeřábka byla 1922 propuštěna, získala statut stálého hosta, ale téměř nehrála. I proto přijala angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech (od 1. 8. 1922), které jí bylo nabídnuto po smrti M. Benoniové. Do Plzně zajížděla z Prahy občas hostovat. 1931 utrpěla v divadle vážný úraz, ale brzy se vrátila na scénu. 1934 dostala výpověď, kterou vedení vinohradského divadla po ostré mediální kritice odvolalo. Ani ne šedesátiletá zemřela po záchvatu mrtvice.
 
Rozená Wintrová, křtěna Marie Berta. Nemanželská dcera herečky Anny Wintrové, v tu dobu členky kočující společnosti V. Prokopové. Herečka Augusta Wintrová-Želenská byla její sestřenice. Vyrůstajíc v prostředí kočujících společností příležitostně vystupovala již jako dítě. Profesionální hereckou dráhu nastoupila nejpozději 1895 u společnosti L. Chmelenského, po krátkém angažmá u A. J. Frýdy (1897–98) se v červnu 1898 stala členkou Divadla na výstavě (Uranie). Když spolu s výstavou v říjnu t. r. skončilo, přijala nabídku ředitele V. Budila. V jeho společnosti, působící převážně v Plzni (ve starém městském divadle a v ředitelově letní aréně), setrvala dva roky. Poté co Budil svůj podnik z finančních důvodů dočasně rozpustil, přestoupila do družiny F. Trnky, s níž hrála dvě zimní sezony v Plzni. 1902 byla Budilem angažována do stálého souboru nového Městského divadla v Plzni. 27. 9. 1904 se provdala za Karla B., pokladníka plzeňské Občanské záložny a po sňatku vystupovala pod jménem Bečvářová, nebo Bečvářová-Vintrová. V manželství se narodily dětiVilemína (* 9. 10. 1905) a Jindřich (* 1. 7. 1912).'''B'''. se účastnila plzeňského kulturního života, vystupovala na různých akademiích, od 1914 příležitostně spolupracovala s Loutkovým divadlem feriálních osad. Po nástupu ředitele B. Jeřábka byla 1922 propuštěna, získala statut stálého hosta, ale téměř nehrála. I proto přijala angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech (od 1. 8. 1922), které jí bylo nabídnuto po smrti M. Benoniové. Do Plzně zajížděla z Prahy občas hostovat. 1931 utrpěla v divadle vážný úraz, ale brzy se vrátila na scénu. 1934 dostala výpověď, kterou vedení vinohradského divadla po ostré mediální kritice odvolalo. Ani ne šedesátiletá zemřela po záchvatu mrtvice.
  
Matka Anna Wintrová († 19. 2. 1904), v literatuře někdy mylně označována jako sestra '''B'''., pocházela z rodiny královéhradeckého řezníka. Hrála druhé naivky, milovnice a subrety ve společnosti F. J. Čížka (Mína, Putlitz: ''Afrikánka''; Rebeka, Hopp: ''Kožíšek, perle a kamna''; Ganymed, Suppé: ''Krásná Galathea''; Amor Cupido, Offenbach: ''Orfeus v podsvětí''; Komorná Karolinka, Bayard: ''Musí na venek ''– 1879) a V. Prokopové (Kačenka, Kneisel: ''Svatouškové'', 1882; Cilka, Kaiser: ''Nehody pana Pilulky'', 1883; Jehud, Kolár: ''Pražský žid'', Vanda, Balucki: ''Těžké ryby'', Efrozina, Tyl: ''Jiříkovo vidění'', 1885). Po smrti Prokopové 1888 zůstala v souboru, který převzal J. Mušek, u něhož působila ještě 1892. Tehdy už zastávala obor matrón (např. Veronika, Kolár: ''Pražský žid''), v němž se uplatňovala také u A. J. Frýdy (Hospodyně, Stroupežnický: ''Rozbitý medailon''). Poslední angažmá měla u J. Pištěka; krátce před smrtí, v lednu 1904, hrála v jeho Lidovém divadle na Královských Vinohradech služku Aldurdu v Nerudově tragédii ''Francesca di Rimini''.
+
[[File:Becvarova.JPG|left|text-bottom|250px]]Matka Anna Wintrová († 19. 2. 1904), v literatuře někdy mylně označována jako sestra '''B'''., pocházela z rodiny královéhradeckého řezníka. Hrála druhé naivky, milovnice a subrety ve společnosti F. J. Čížka (Mína, Putlitz: ''Afrikánka''; Rebeka, Hopp: ''Kožíšek, perle a kamna''; Ganymed, Suppé: ''Krásná Galathea''; Amor Cupido, Offenbach: ''Orfeus v podsvětí''; Komorná Karolinka, Bayard: ''Musí na venek ''– 1879) a V. Prokopové (Kačenka, Kneisel: ''Svatouškové'', 1882; Cilka, Kaiser: ''Nehody pana Pilulky'', 1883; Jehud, Kolár: ''Pražský žid'', Vanda, Balucki: ''Těžké ryby'', Efrozina, Tyl: ''Jiříkovo vidění'', 1885). Po smrti Prokopové 1888 zůstala v souboru, který převzal J. Mušek, u něhož působila ještě 1892. Tehdy už zastávala obor matrón (např. Veronika, Kolár: ''Pražský žid''), v němž se uplatňovala také u A. J. Frýdy (Hospodyně, Stroupežnický: ''Rozbitý medailon''). Poslední angažmá měla u J. Pištěka; krátce před smrtí, v lednu 1904, hrála v jeho Lidovém divadle na Královských Vinohradech služku Aldurdu v Nerudově tragédii ''Francesca di Rimini''.
  
 
'''B.''' prokázala hned na počátku své divadelní kariéry výrazný talent a smysl pro charakterizační detail. Mladistvá začátečnice jiskřivého temperamentu začínala v rolích naivních dívenek a v tzv. kalhotkových rolích. Upoutala něžnou plachostí farské schovanky Aničky (Halbe: ''Mládí''), prosadila se v kvalitním ansámblu výstavního divadla (např. Růžena, Sudermann: ''Zápas motýlů''), při debutu v Plzni podala efektní výkon v kalhotkové roli vikomta z Letoriéru. Záhy bylo zřejmé, že z '''B.''' vyrůstá výborný ženský komik''.'' Pro formování jejího herectví bylo důležité angažmá v Plzni pod vedením V. Budila. Za působení v novém Městském divadle dosáhla prvního uměleckého vrcholu. Byla něžnou Dorotkou (Tyl: ''Strakonický dudák''), jímavou Pampeliškou (Kvapil: ''Princezna Pampeliška''), rozmarnou švitořivou Julinkou (Blumenthal–Kadelburg: ''U bílého koníčka''), hubatou služtičkou (Holberg: ''Muž, který nemá kdy''), rezolutní Marií (Shakespeare: ''Večer tříkrálový'') i živelně divokou a vášnivou Routičkou (Hauptmann: ''Potopený zvon''). Jejímu herectví byla blízká dramatika realistického směru; uplatňovala se ve hrách domácích autorů (např. Markýtka ve Stroupežnického ''Našich furiantech'', Božena v Šimáčkových ''Směrech života'', Zdeňka Lebdušková v Šubertových ''Žních'') i v dramatech M. Gorkého (Krivcová, ''Měšťáci'', Nasťa, ''Na dně'', později Pelageja Ivanovna, ''Barbaři''). Svou vnímavostí a hereckou inteligencí bezpečně zvládala i role v básnických dramatech (Brianda z Luny ve Vrchlického ''Soudu lásky'') a v četných salonních konverzačních hrách. Tzv. charakterní obor obsáhla jak v komediálních, tak ve vážných polohách (např. Eva, Madách: ''Tragédie člověka''; Růža, Kosor: ''Požár vášní''), ale jen zřídka se uplatnila jako tragická hrdinka, které byly v Plzni doménou O. Beníškové a T. Brzkové. Po Budilově odchodu z vedení divadla (1911) excelovala i nadále v komických rolích, prokazujíc smysl pro jadrný humor (mj. Kateřina v Shakespearově ''Zkrocení zlé ženy'', Corina v operetě''Mamzelle Nitouche'', Dorina v Molièrově''Tartuffovi''). Kolem poloviny desátých let se začala přehrávat do rolí starších žen. Byla laskavou slečnou Růženkou ve Šrámkově ''Létu'', temperamentní chůvou v ''Romeovi a Julii'' či hrdě odměřenou šlechtičnou Marou ve Vojnovićově ''Dubrovnické tragédii''. Bez námitek přijímala malé role a epizody, které oživovala svým charakterizačním uměním a činila z nich nepřehlédnutelné jevištní figury (např. čeledínka Maláňa v Krylově ''Divošce'' či učedník Filip v Tylově ''Pražském flamendru''). Tuto linii završila v Plzni rolí chůvy Nány v Čapkově ''R. U. R. ''a Frosiny v Molièrově ''Lakomci''. Po přechodu do Prahy jako by získala nový impulz a její herectví dosáhlo druhého vrcholu. Stala se vynikající představitelkou menších a epizodních rolí, které tvořila v ostrých obrysech a se schopností „živelně uchopit lidskou prapodstatu“ postavy. Nejlépe se jí dařily prosté venkovanky a maloměštky, nekomplikované starosvětské matróny, hospodyně, bytné, vdovy, babky a babičky, jimž vdechla opravdový život a jež obklopila atmosférou citové vroucnosti. V nesčetných variantách a podobách odhalovala jejich neřesti i ctnosti a ve zdánlivě jednoduchých stvořeních pootevírala průhledy do netušených hloubek vnitřního života. Diváky získávala „vodopádem lidového humoru“ (Františka, Scheinpflug: ''Pod závojem''), upoutala jako podšitá, hubatá a vypočítavá Fialová (Stroupežnický: ''Naši furianti''), jako plebejská kuplířka Irma (Langer: ''Obrácení Fredyše Pištory'') či potměšilá lichvářka Alena Ivanovna (Dostojevskij–Bor: ''Zločin a trest''). Její vynikající kreace vinohradské se většinou pojily s českou dramatikou současnou (Peštová v Langerově ''Velbloudu uchem jehly'', Fanka v Čapkově ''Loupežníkovi'') i starší, zejména Tylovou (Kordula ve ''Strakonickém dudákovi'', Mastílková ve ''Fidlovačce'').
 
'''B.''' prokázala hned na počátku své divadelní kariéry výrazný talent a smysl pro charakterizační detail. Mladistvá začátečnice jiskřivého temperamentu začínala v rolích naivních dívenek a v tzv. kalhotkových rolích. Upoutala něžnou plachostí farské schovanky Aničky (Halbe: ''Mládí''), prosadila se v kvalitním ansámblu výstavního divadla (např. Růžena, Sudermann: ''Zápas motýlů''), při debutu v Plzni podala efektní výkon v kalhotkové roli vikomta z Letoriéru. Záhy bylo zřejmé, že z '''B.''' vyrůstá výborný ženský komik''.'' Pro formování jejího herectví bylo důležité angažmá v Plzni pod vedením V. Budila. Za působení v novém Městském divadle dosáhla prvního uměleckého vrcholu. Byla něžnou Dorotkou (Tyl: ''Strakonický dudák''), jímavou Pampeliškou (Kvapil: ''Princezna Pampeliška''), rozmarnou švitořivou Julinkou (Blumenthal–Kadelburg: ''U bílého koníčka''), hubatou služtičkou (Holberg: ''Muž, který nemá kdy''), rezolutní Marií (Shakespeare: ''Večer tříkrálový'') i živelně divokou a vášnivou Routičkou (Hauptmann: ''Potopený zvon''). Jejímu herectví byla blízká dramatika realistického směru; uplatňovala se ve hrách domácích autorů (např. Markýtka ve Stroupežnického ''Našich furiantech'', Božena v Šimáčkových ''Směrech života'', Zdeňka Lebdušková v Šubertových ''Žních'') i v dramatech M. Gorkého (Krivcová, ''Měšťáci'', Nasťa, ''Na dně'', později Pelageja Ivanovna, ''Barbaři''). Svou vnímavostí a hereckou inteligencí bezpečně zvládala i role v básnických dramatech (Brianda z Luny ve Vrchlického ''Soudu lásky'') a v četných salonních konverzačních hrách. Tzv. charakterní obor obsáhla jak v komediálních, tak ve vážných polohách (např. Eva, Madách: ''Tragédie člověka''; Růža, Kosor: ''Požár vášní''), ale jen zřídka se uplatnila jako tragická hrdinka, které byly v Plzni doménou O. Beníškové a T. Brzkové. Po Budilově odchodu z vedení divadla (1911) excelovala i nadále v komických rolích, prokazujíc smysl pro jadrný humor (mj. Kateřina v Shakespearově ''Zkrocení zlé ženy'', Corina v operetě''Mamzelle Nitouche'', Dorina v Molièrově''Tartuffovi''). Kolem poloviny desátých let se začala přehrávat do rolí starších žen. Byla laskavou slečnou Růženkou ve Šrámkově ''Létu'', temperamentní chůvou v ''Romeovi a Julii'' či hrdě odměřenou šlechtičnou Marou ve Vojnovićově ''Dubrovnické tragédii''. Bez námitek přijímala malé role a epizody, které oživovala svým charakterizačním uměním a činila z nich nepřehlédnutelné jevištní figury (např. čeledínka Maláňa v Krylově ''Divošce'' či učedník Filip v Tylově ''Pražském flamendru''). Tuto linii završila v Plzni rolí chůvy Nány v Čapkově ''R. U. R. ''a Frosiny v Molièrově ''Lakomci''. Po přechodu do Prahy jako by získala nový impulz a její herectví dosáhlo druhého vrcholu. Stala se vynikající představitelkou menších a epizodních rolí, které tvořila v ostrých obrysech a se schopností „živelně uchopit lidskou prapodstatu“ postavy. Nejlépe se jí dařily prosté venkovanky a maloměštky, nekomplikované starosvětské matróny, hospodyně, bytné, vdovy, babky a babičky, jimž vdechla opravdový život a jež obklopila atmosférou citové vroucnosti. V nesčetných variantách a podobách odhalovala jejich neřesti i ctnosti a ve zdánlivě jednoduchých stvořeních pootevírala průhledy do netušených hloubek vnitřního života. Diváky získávala „vodopádem lidového humoru“ (Františka, Scheinpflug: ''Pod závojem''), upoutala jako podšitá, hubatá a vypočítavá Fialová (Stroupežnický: ''Naši furianti''), jako plebejská kuplířka Irma (Langer: ''Obrácení Fredyše Pištory'') či potměšilá lichvářka Alena Ivanovna (Dostojevskij–Bor: ''Zločin a trest''). Její vynikající kreace vinohradské se většinou pojily s českou dramatikou současnou (Peštová v Langerově ''Velbloudu uchem jehly'', Fanka v Čapkově ''Loupežníkovi'') i starší, zejména Tylovou (Kordula ve ''Strakonickém dudákovi'', Mastílková ve ''Fidlovačce'').

Verze z 6. 1. 2016, 11:28

Marie Bečvářová
Marie Bečvářová
* 16. 2. 1878 Choceň (CZ)
30. 5. 1936 Choceň (CZ)
herečka

Ze společností, u nichž začínala, byla pro její herecký vývoj určující ta poslední – Budilova v Plzni. Tam v prvních dvou desetiletích 20. st. v novém Městském divadle dosáhla prvního uměleckého vrcholu. Její temperamentní herecký projev a lidově hřejivý humor se dobře uplatňovaly především v dramatice realistického směru. Nový impulz získala ve vinohradském angažmá, kde působila od 20. let doživotně jako bytostná představitelka prostých venkovanek, maloměštek, starosvětských matrón, hospodyní, bytných, vdov a babek.


Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po přihlášení.