Slezské divadlo: Porovnání verzí

Verze z 23. 1. 2017, 09:50

Počátky české stálé profesionální scény v Opavě jsou spojeny s německým divadlem, které mělo ve městě bohatou tradici. Jemu sloužila budova Městského divadla, postavená 1804–05 (výzdoba interiéru L. Sacchetti). Po požáru vídeňského Okružního divadla 1882 byla přestavěna podle návrhu E. Labitzkého (pseudorenesanční úprava fasády, zvětšení hlediště pro 800 diváků) a po ničivém požáru 1909 opět přebudována. Němci divadlo udrželi do 1945. 1918–38 se v něm hrála i česká představení zajišťovaná Národním divadlem moravskoslezským v Ostravě a Českým divadlem v Olomouci.

V červnu 1945 převzal divadlo a jeho provoz MNV Opava. Souběžně s rekonstrukcí budovy, poškozené za osvobozovacích bojů, se připravovalo založení českého souboru. Členové byli přijati na základě konkurzů, ale místa ředitele a uměleckých šéfů zůstávala neobsazena. Slezské národní divadlo (SD) převzalo vícesouborový model opavského německého divadla (činohra, opera a opereta; společný orchestr, sbor a balet). Od začátku působilo jako zájezdová oblastní scéna.

První představení (Čapek: Matka, r: V. Štros, tit. role M. Šafaříková) se konalo 22. 9. 1945, slavnostní zahájení 27. 10. 1945 Smetanovou Prodanou nevěstou. Již prvá sezona ukázala, že velkoryse koncipované divadlo přesahuje finanční možnosti města. První léta poznamenal nedostatek prostředků a časté střídání vedoucích pracovníků. Situace se postupně stabilizovala po nástupu uměleckého ředitele V. Hamšíka (1949–56). 1953 převzal provoz divadla ostravský KNV, 1954 byl počet souborů zredukován na dva: činoherní a operní. Po Hamšíkovi zastávali funkci ředitele K. M. Skoumal (1956–58), člen orchestru J. Dronski (1958–68), režisér O. Linhart (1968–70), scénograf V. Jakš (uměl. jm. J. Pirnik 1970–76), nedivadelník J. Vodák (1977–80), mezzosopranistka A. Kupková (1980–83), režisér J. Měřínský (1983–90). 1990–93 byl zřizovatelem divadla Okresní úřad v Opavě, od 1994 je zřizovatelem Magistrát města Opavy. Funkci ředitele zastával V. Kožušník (1990–94), poté nedivadelník J. Šomek (1994–99) a znovu J. Měřínský (od 1999). V poválečném období byla budova slohově a architektonicky znehodnocena dvěma adaptacemi (1948 interiér, 1955–57 přístavba zadního traktu). Rozsáhlá rekonstrukce (1990–95), projektovaná arch. I. Klimešem, odstranila některé z předchozích necitlivých zásahů. Během její první fáze (1990–92), kdy byla budova uzavřena, se hrálo ve Společenském domě Ostroj v Těšínské ul. na okraji města.

ČINOHRA  První šéf Z. Podlipný, někdejší herec Burianova Divadla D, dobudoval soubor, do něhož angažoval M. Preislerovou, M. Rintovou, M. Bokůvku, M. Hlavína, Z. Dřevojánka, J. Kosinu, F. Lauterbacha ad. V dobovém duchu akcentoval českou dramaturgii, zaměřil se i na regionální dramatiku (Sokol-Tůma: Pasekáři). Po jeho náhlé smrti (1946) se improvizovalo, nicméně spolupráce hostujících zkušených, talentovaných režisérů (M. Svoboda, Z. Hofbauer, V. Hamšík) přinášela dobré inscenační výsledky.

Šéfem výpravy se stal 1948 K. Dudič, který určoval svými scénografiemi výtvarnou podobu inscenací všech souborů opavského divadla až do 1983. Politický zvrat v únoru 1948 ukončil sotva začaté působení uměleckého šéfa režiséra O. Linharta (od 1947; Čapek: RUR; Steinbeck: O myších a lidech; Tetauer: Zpovědník). Následnou návštěvnickou krizi se podařilo překonat V. Hamšíkovi (šéfem činohry 1949–54) zvýšeným uváděním české a světové klasiky a zkvalitněním inscenací. S Tylovými Kutnohorskými havíři (r: V. Hamšík, 1949) soubor uspěl v celorepublikové přehlídce Divadelní žatva. V této linii vedl 1954–57 činohru i režisér T. Bok (např. Mahen: Janošík; Schiller: Marie Stuartovna – 1954; Čapek: Bílá nemoc, 1955), dramaturgickým objevem byla Rostandova Vzdálená princezna (r: T. Bok, 1955). Mladí režiséři M. Horanský (1956–59) a I. Šarše (1956–59) s novým šéfem S. Vyskočilem (1958–63) vytvořili výkonný tým, jehož působení v sez. 1958/59 znamenalo vývojový přelom. Vyvážené, herecky propracované inscenace M. Horanského (Gorkij: Jegor Bulyčov a ti druzí, 1956; Čapek: Věc Makropulos, hl. role O. Hauková; Verhaeren: Filip II. – 1957; revue V+W Kat a blázen, 1957; Nebe na zemi, 1958) a I. Šaršeho (Plautus: Lišák Pseudolus; Goldoni: Benátská vdovička; Shakespeare: Romeo a Julie s O. Doležalovou a B. Navrátilem – 1958) popíraly předchozí realistickou iluzivnost a směřovaly k neilustrativnímu, divadelně svébytnému výrazu. Tento trend, opírající se i o postupnou proměnu repertoáru, se projevil i v některých pracích Vyskočilových (Majakovskij: Horká lázeň, 1959; Brecht: Švejk za druhé světové války, 1961; Patrick: Podivná paní Savageová, 1962), jehož inscenace mívaly většinou tradičnější tvar (např. Gorkij: Měšťáci, 1961; Miller: Hrdelní pře, 1963). V souboru, v němž během 50. let působili mj. M. Boková, J. Horská, J. Haukvic, J. Horák, J. Kalina, V. Kořínek, A. Strnad, O. Vážanský, S. Wandas, zůstali M. Bokůvka, E. Zíková, M. Bittlová, V. Klazar (od 1954), P. Horálek (od 1955). Novými členy se stali K. Vochoč, Z. Vařechová, nadlouho M. Janská, A. Beba, E. Křenek, D. Ožana a L. Polčík. Začátkem další dekády přišli herci E. Záběhlická, H. Bártlová, H. Franková, J. Navrátil, A. Tázlar, J. Vopálka, L. Vraspír, J. Suchopár a režiséři J. Kubát (1961–67) a V. Spilka (1962–70).

Úsilí o dramaturgickou původnost v šéfovském období I. Bureše (1963–68) přineslo řadu čs. premiér zahraničních novinek (např. Lacour: Ráno budeme dospělí, r: I. Bureš, 1965). V druhé půli 60. let se v repertoáru prosadily náročnější hry (např. Čechov: Platonov, r: J. Kubát; Sartre: Kostky jsou vrženy, r: V. Spilka – 1966; Dostojevskij: Zločin a trest, r: I. Bureš, 1967), avšak Burešovo vedení nedokázalo zužitkovat silný herecký potenciál souboru, posílený o L. Štědrou, J. Paroulkovou, R. Mecnarowského a V. Mílka. V 70. a 80. letech činohru dramaturgicky formoval M. Zbavitel (1969–86), avšak chyběla režisérská osobnost, jež by jí vtiskla zřetelnější ráz. Herecky propracované inscenace vytvářel S. Holub (1969–83; Anouilh: Skřivánek, 1970; Brecht: Život Galileův, 1971; Mrštíkové: Maryša, 1975; Stroupežnický: Naši furianti, 1976 ad.). Osvědčila se spolupráce hostujících režisérů M. Hynšta (Shakespeare: Richard III., 1977; Čapek: Bílá nemoc, Galén – S. Maršálek, 1978), R. Kovala (Daněk: Válka vypukne po přestávce, 1978), K. Nováčka (Čechov: Tři sestry, 1972), J. Kačera (Gelman: Prémie, 1978), F. Korduly (Schiller: Don Carlos, 1983), F. Čecha (Jirásek: Lucerna, 1983). Do souboru přibyli F. Štěpán, B. Hlavová, H. Kaslová-Vaňková, M. Vysoká-Štěchová, hereckými oporami byli řadu let S. Maršálek a P. Vaněk, později K. Pyšková a M. Zahradníček. Nový šéf činohry A. Postler (1983–90) se uvedl výraznými režiemi (Kutěrnickij: Nina, 1983; Dostojevskij: Bílé noci, 1984), na něž navázaly další práce (např. Bouček: Spor o dědictví občana J. J., 1987; Noc pastýřů, 1988). V doplňování hereckého souboru a režisérů se však příliš neosvědčil. Ke spolupráci přizval opět R. Kovala (Williams: Kočka na rozpálené plechové střeše, 1983; Inge: Návrat do pekla, 1984) a S. Vyskočila (Tyl: Paličova dcera, 1987), dále B. Jansu (Jirásek, Dietl: Filosofská historie, 1985) a M. Horanského, jehož inscenace Hellerovy Hlavy XXII (1988) posílila směřování k antiiluzivnímu divadlu a poskytla příležitosti mladým hercům (M. Ronec, M. Hloušek, M. Zahradníček). Tuto etapu uzavřela inscenace Balady z hadrů V+W v adaptaci P. Dostála a R. Pogody (r: P. Dostál, 1989). Po odchodu výtvarníka K. Dudiče (1983), do 1973 zastávajícího funkci šéfa výpravy, v níž poté působili A. Rychecký, J. Malíček a J. Valek (od 1984 nebyla obsazena), s činohrou spolupracovala řada scénografů, zejm. P. Barč, A. Babraj, E. Konečný, M. Cygan, J. Křížková a M. Víšek, kostýmy navrhovala E. Zapletalová.

Na začátku 90. let činnost činohry negativně poznamenal přesun do stísněného provizorního působiště a silný odliv diváků. Pod vedením herce a režiséra K. Nováka (1991–94) se podařilo krizi překonat a stabilizovat soubor. Kromě zřetelnější linie návratu k zakázaným autorům (Klíma: Porota; Švandrlík, Venclík: Černí baroni; Kohout: August August, august – 1990) se repertoár vyznačoval pestrou skladbou. K významným inscenacím patřili Stroupežnického Naši furianti (r: K. Nováček, 1992), Kopeckého Komedie o hvězdě betlémské (r: J. Budínský j.h., 1993), Marceauovo Vajíčko (hl. role někdejší člen souboru P. Vaněk, r: K. Semerád j.h., 1993), Shakespearův Romeo a Julie (r: K. Nováček, 1994). 1994 se šéfem činohry stal režisér B. Jansa. Podstatně byl omlazen herecký soubor. Dramaturgie (M. Procházková, později L. Slíva) prosazovala náročnější hry a inscenační tvorba vykazovala vzestup zejm. v Jansových režiích (Shaffer: Amadeus, hl. role P. Hoffman; Patakiová: Edith a Marlene s H. Vaňkovou a I. Petrželovou – 1995; Pavlíček: Posedlost, 1996; Williams: Skleněný zvěřinec, 1997).

OPERA  Soubor se stabilizoval pod vedením F. Preislera (1946–53). Působili v něm I. Křivánková, B. Ministrová, J. Wysoczanská, K. Berman, J. Horáček, D. Jedlička, M. Karpíšek, O. Spisar, B. Turba ad. Dramaturgie se opírala o českou klasickou operu, jež tvořila téměř polovinu nastudovaných děl (Smetana: Tajemství, r: K. Kügler, 1946; Fibich: Šárka, r: K. Berman; Janáček: Její pastorkyňa, r: O. Linhart – 1947; Dvořák: Jakobín, r: E. F. Vokálek j.h., 1953 ad.). Výsledkem spolupráce se skladatelem J. Křičkou byla premiéra Jáchyma a Juliány (d: F. Preisler, r: O. Zítek j.h., 1951) a další dvě díla, nastudovaná operetním souborem (Zahořanský hon, 1950; Kolébka, 1951). 1953–56 převzal vedení progresivnější dirigent, režisér a skladatel I. Jirásek, který tu působil od 1946 jako dirigent. Režijně se uplatňoval ředitel V. Hamšík (Gounod: Romeo a Julie, 1950; Rimskij-Korsakov: Zlatý kohoutek, 1952; Erkel: Bánk bán, čs. prem. 1955). 1956 tu vedle prvého provedení prvotiny I. Jiráska Pan Johanes (d: F. Preisler) měl čs. premiéru Rossiniho Hrabě Ory (d: I. Jirásek), v němž tit. roli vytvořil J. Zahradníček, významná posila souboru, do něhož přibyla mj. též D. Průšová. Nový šéf opery E. Křepelka (1956–58) zahájil Beethovenovým Fideliem a s režisérem B. Kramosilem formoval tvářnost opery. Ze sólistů vynikali L. Formánková, E. Koliandrová, I. Křivánková, R. Minářová, A. Španihelová, E. Žáková, L. Chmel, D. Jedlička, J. Zahradníček, nově příchozí P. Wandrová, V. Vajsejtl a krátce M. Frydlewicz. Za šéfovského období dirigenta J. Kareše (1958–62) byli angažováni dirigent B. Janeček, režisér N. Snítil, zpěvačky E. Jirglová, I. Kellnerová a H. Klašková. Nejvýznamnějším počinem této éry se stala světová premiéra rekonstruované Myslivečkovy opery Medon, král epirský (r: I. Hylas j.h., 1961). Vedle tradičních titulů, mezi nimiž vynikla Karešova nastudování Jakobína a Dalibora (obě 1962), se dále pěstovala moderní opera (Mácha: Polapená nevěra; Pauer: Žvanivý slimejš – 1959; Molčanov: Ulička chudých milenců, 1961). Významnou etapou opavské opery se stalo druhé šéfovské období E. Křepelky (1963–71) s průbojnou dramaturgií v oblasti klasiky (Rossini: Pan Kartáč, 1963; Foerster: Eva, 1966; Meyerbeer: Afričanka, 1969) i soudobé opery (uvedeno 9 děl během 8 sezon, mj. Hanuš: Sluha dvou pánů, 1964; Martinů: Divadlo za branou, 1965; Suchoň: Krútňava, 1968; Křička: České jesličky, 1969; Dvořáček: Ostrov Afrodity, 1971). Do souboru přišli J. Vidlářová, J. Čep, V. Gřonka, K. Sekyra, K. Smolka, H. Cihelníková, V. Smolková, P. Stejskal a J. Smyčková. 1964 dirigenta Janečka vystřídal O. Bohuňovský (do 1987), režisérem se stal J. Měřínský (do 1981). Po Křepelkovi byl uměleckým šéfem opět J. Kareš (1971–82), navazující na netradiční dramaturgii v okruhu světové tvorby (Ponchielli: Gioconda, 1972; čs. prem. Haydnova Světa na Měsíci v úpravě Swarowského, 1976; Donizetti: Poprask v opeře, 1979). Novinky uváděl méně, avšak první provedení Berkovcova Hostince U kamenného stolu (1973) se stalo událostí, přesahující rámec regionu. Kareš kladl důraz na velká klasická díla (Borodin: Kníže Igor, d: O. Bohuňovský, r: J. Měřínský, 1981), osvědčil smysl pro divadelní účin operní inscenace a podporoval osobitá řešení režisérů J. Měřínského (Poprask v opeře, Gioconda), J. Nováka (Čajkovskij: Evžen Oněgin) a A. Dopitové-Vaňákové (Offenbach: Hoffmannovy povídky; Hostinec U kamenného stolu). Práci opery v 70. letech podvazovaly redukce sólistického souboru i sboru. Pod ekonomickým tlakem se zvyšovala reprízovost operet na úkor operních představení. Klasickou operetu za Karešova vedení vystřídala lidová zpěvohra domácí provenience. K osvědčeným pěvcům přibyli P. Kamas, Z. Jágr, V. Kyas, V. Třebický, M. Urbánek, V. Zápražný, později O. Procházková.

Za vedení sbormistra P. Škarohlída (1982–90), který bez pochopení pro operu jako divadelní útvar dbal především o hudební interpretaci, přesáhly průměrnou úroveň Cikkerův Rozsudek a Beethovenův Fidelio (d: O. Bohuňovský, r: M. Dubovic, 1983). Z původní domácí tvorby byla poprvé provedena opera J. Bedřicha Zámek v poušti (1988). Od 80. let s operou opakovaně spolupracoval scénograf L. Vychodil.

V 90. letech vedli operu O. Bohuňovský (1990–93), režisérka I. Švandová-Koutecká (1993–95) a dirigent P. Šumník (od 1995). Sólistický soubor a sbor doplnili bulharští umělci (mj. V. Čavdarová), z domácích pěvců přibyli S. Pivovarčíková-Králová, Š. Maršálková, J. Tolaš a H. Kubeczková, uplatňující se zejm. v operetách. Provoz v rekonstruované budově zahájila opera 2. 10. 1992 mimořádnou inscenací Janáčkovy Její pastorkyně (d: O. Bohuňovský, r: V. Věžník j.h., Jenůfa – V. Čavdarová). V 90. letech se opakovaně prosadila na celostátním Festivalu českého hudebního divadla (Její pastorkyňou, Pucciniho Bohémou, d: P. Šumník, r: B. Jansa, 1996 aj.). Na operních inscenacích režisérky I. Švandové-Koutecké se povětšině scénograficky podílel V. Koutecký.

OPERETA  Samostatný soubor vedený K. Kosinou zahájil 16. 11. 1945 Nedbalovou Polskou krví (r: J. Lednický, d: O. Lapka). Ani za dalších rychle se střídajících šéfů (S. Regal 1946–48, K. Jindrák 1948–49, M. Čech 1949–52, V. Jirousek 1953–54) se zřetelněji neprofiloval. 1954 byl zrušen, operety poté uváděl operní soubor.

Balet  byl podřízen potřebám opery a zpočátku i operety, nicméně od první sezony uváděl i vlastní inscenace (Delibes: Coppélia a menší taneční čísla s Bizetovou a Ravelovou hudbou, ch: J. Škoda, 1945). Oživení nastalo za krátkého působení J. Němečka (1946–48; Rimskij-Korsakov: Šeherezáda, 1947; Nedbal: Princezna Hyacinta, 1948 ad.), poté opět převážila služebnost opeře a operetě, z které ho vyvedl choreograf B. Slovák (1953–58; Vostřák: Viktorka; Chačaturjan: Maškaráda – 1955; Vostřák: Sněhurka, 1957). V jeho emancipačním úsilí pokračovala H. Machová (1958–63; Burns: Nová Odyssea, 1960; Kašlík: Don Juan, 1961; Beethoven: Prométheus, 1962). Po několikaleté pauze obnovil samostatné baletní inscenace soustavněji F. Vychodil (1967–82; Nedbal: Pohádka o Honzovi, 1969; Čajkovskij: Louskáček, 1970; Golemin: Nestinarka, 1974). Sporadicky je pak připravovali domácí choreografové P. Asmus a F. Szepessy, v 90. letech už jen hostující umělci.

Literatura

Ročenka Slezského národního divadla v Opavě 1947–48, Opava 1948; K. Boženek, M. Weimann: 50 let českých profesionálních divadelních představení v Opavě, Opava 1969; 25 let Slezského divadla Z. Nejedlého v Opavě 1945–1970, Opava 1970; K. Boženek: Historický vývoj opery v opavském Slezsku, rkp. 1970, DÚk; Slezské divadlo Z. Nejedlého v Opavě 1945–1985, Opava 1985; V. Puhač, M. Zbavitel: Přehled uměleckých pracovníků a repertoáry 1945–1989, Opava 1989; M. Zbavitel: Kalendárium dějin divadla v Opavě, Opava 1995 + Půlstoletí českého divadla v Opavě, Vlastivědné listy (Opava) 21, 1996, č. 1., s. 26; J. Machalická: Opava: divadlo jako dopravní podnik?, DN 3, 1994, č. 12, s. 7.

Vznik: 2000
Autor: Karel Boženek, Sylva Pracná