Schüttky, Franz Josef: Porovnání verzí
nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
m (založení hesla) |
m (založení hesla) |
||
Řádka 24: | Řádka 24: | ||
<cshow logged="1"> | <cshow logged="1"> | ||
<ee:content> | <ee:content> | ||
− | Psán též Schütky. Otec zpěvaček Fernandy S. (1845–1889) a Amélie Schmautz-S. (nar. kolem 1866). První hudební školení získal jako sopranista na kůru v rodném městě u místního varhaníka. Po otcově boku hrál ochotnické divadlo. Učil se sochařství, pak tkalcovskému řemeslu. Od 1837 studoval na pražské konzervatoři ve třídě prof. G. B. Gordigianiho. 1840 byl propuštěn s vysvědčením několik týdnů před absolutoriem, aby mohl nastoupit angažmá basisty ve Stavovském divadle v Linci, kde se uvedl jako Belisar (Donizetti: ''Belisar''), Tristan d’Accunha (Spohr: ''Jessonda'') a Kaspar (Weber: ''Der Freischütz''). 12. 5. 1842 hostoval v Praze v italském provedení Mozartovy opery ''Don Giovanni'', které nastudovala konzervatoř (Masetto a Komtur), a vystoupil na dalších třech večerech ve StD ve svých starších rolích. Byl přijat za člena souboru a setrval v něm do 1844. Účastnil se společenského života, mj. v salonu hraběte F. Thuna (má karikaturu v dnes nezvěstném albu, v němž malíř E. Seibert 1847 zobrazil hosty Thunových | + | Psán též Schütky. Otec zpěvaček Fernandy S. (1845–1889) a Amélie Schmautz-S. (nar. kolem 1866). První hudební školení získal jako sopranista na kůru v rodném městě u místního varhaníka. Po otcově boku hrál ochotnické divadlo. Učil se sochařství, pak tkalcovskému řemeslu. Od 1837 studoval na pražské konzervatoři ve třídě prof. G. B. Gordigianiho. 1840 byl propuštěn s vysvědčením několik týdnů před absolutoriem, aby mohl nastoupit angažmá basisty ve Stavovském divadle v Linci, kde se uvedl jako Belisar (Donizetti: ''Belisar''), Tristan d’Accunha (Spohr: ''Jessonda'') a Kaspar (Weber: ''Der Freischütz''). 12. 5. 1842 hostoval v Praze v italském provedení Mozartovy opery ''Don Giovanni'', které nastudovala konzervatoř (Masetto a Komtur), a vystoupil na dalších třech večerech ve StD ve svých starších rolích. Byl přijat za člena souboru a setrval v něm do 1844. Účastnil se společenského života, mj. v salonu hraběte F. Thuna (má karikaturu v dnes nezvěstném albu, v němž malíř E. Seibert 1847 zobrazil hosty Thunových uměleckých večerů v zimě 1842/43). 1844–46 působil v německém souboru ve Lvově. Přes Vídeň (mj. Carltheater 1849), Salcburk (zde jako barytonista a režisér opery 1849) a Hamburk (Stadttheater, 1849–54) se dostal do Stuttgartu, kde vytrval v aktivitě až do své smrti, od 1864 též ve funkci režiséra opery. Vyučoval zde na konzervatoři (1868–72), komponoval církevní a vokální díla a překládal operní libreta (např. 1863 Salieriho operu ''Tarare ''z italštiny do němčiny)''. ''1858 hostoval na jubilejní slavnosti pražské konzervatoře a 1864 ve StD. |
Byl dobře vyškoleným basbarytonistou statného, imponujícího zjevu. Jeho doménou byly hrdinské charaktery, ale uplatnil se všestranně. Na začátku své dráhy v Praze se obtížně prosazoval vedle basistů K. Strakatého a E. Kunze a musel převzít nejen řadu epizodních činoherních rolí, ale i níže položené tenorové úlohy (Eoban Hesse, Lortzing: ''Hans Sachs''). 1842 vystoupil i v české opeře (Poustevník, Weber: ''Střelec kouzelník'', Masetto, Mozart: ''Don Juan'')''. ''Jeho vytížení sice postupně rostlo, konkurence však mohla být jedním z důvodů jeho časného odchodu. Ve Lvově působil se sopranistkou z pražské konzervatoře Annou von Riesen a získával publikum pro divadlo, jehož celkové poměry byly značně neurovnané (1844: Lucas von Beaumanoir, Marschner: ''Der Templer und die Jüdin'', j. h., 1845: Ivo, Balfe: ''Die vier Haimonskinder'', Kaspar, Weber: ''Der Freischütz''). Ve Stuttgartu se stal nástupcem J. K. Píška v úctyhodném množství barytonových i basových rolí v pozdně romantických a novoromantických operách. Vedle Meyerbeera a Wagnera zpíval i soudobá díla, mj. premiéry oper svého pražského spolužáka z konzervatoře J. J. Aberta. Ukázky ze stuttgartského repertoáru předvedl při hostování v Praze 1864, kdy zaujal sugestivní démoničností jako zatím nejvýraznější pražský Mefisto (Gounod: ''Faust und Margarethe'') a překvapivě zvládl hlasově i herecky hybnou roli Rossiniho Figara (''Der Barbier von Sevilla''). Svůj mohutný, průrazný hlas, který pronikl i zvukovou masou velkého orchestru, si udržel do stáří. | Byl dobře vyškoleným basbarytonistou statného, imponujícího zjevu. Jeho doménou byly hrdinské charaktery, ale uplatnil se všestranně. Na začátku své dráhy v Praze se obtížně prosazoval vedle basistů K. Strakatého a E. Kunze a musel převzít nejen řadu epizodních činoherních rolí, ale i níže položené tenorové úlohy (Eoban Hesse, Lortzing: ''Hans Sachs''). 1842 vystoupil i v české opeře (Poustevník, Weber: ''Střelec kouzelník'', Masetto, Mozart: ''Don Juan'')''. ''Jeho vytížení sice postupně rostlo, konkurence však mohla být jedním z důvodů jeho časného odchodu. Ve Lvově působil se sopranistkou z pražské konzervatoře Annou von Riesen a získával publikum pro divadlo, jehož celkové poměry byly značně neurovnané (1844: Lucas von Beaumanoir, Marschner: ''Der Templer und die Jüdin'', j. h., 1845: Ivo, Balfe: ''Die vier Haimonskinder'', Kaspar, Weber: ''Der Freischütz''). Ve Stuttgartu se stal nástupcem J. K. Píška v úctyhodném množství barytonových i basových rolí v pozdně romantických a novoromantických operách. Vedle Meyerbeera a Wagnera zpíval i soudobá díla, mj. premiéry oper svého pražského spolužáka z konzervatoře J. J. Aberta. Ukázky ze stuttgartského repertoáru předvedl při hostování v Praze 1864, kdy zaujal sugestivní démoničností jako zatím nejvýraznější pražský Mefisto (Gounod: ''Faust und Margarethe'') a překvapivě zvládl hlasově i herecky hybnou roli Rossiniho Figara (''Der Barbier von Sevilla''). Svůj mohutný, průrazný hlas, který pronikl i zvukovou masou velkého orchestru, si udržel do stáří. |
Verze z 26. 11. 2015, 09:54
Franz Josef Schüttky
* 30. 7. 1817 Chrastava
† 9. 6. 1893 Stuttgart, Německo
zpěvák
Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po přihlášení.