Chvalovský, Edmund: Porovnání verzí

| povolání = <ee:profession>režisér, herec, pedagog,</ee:profession>

| povolání = <ee:profession>režisér, herec, pedagog,</ee:profession>

}}<ee:perex>

}}<ee:perex>

</ee:perex>

</ee:perex>

<cshow logged="1">

<cshow logged="1">

Maturoval na pražském Akademickém gymná­ziu, studium na technice nedokončil. Od 1855 hrál s ochotníky v klášteře sv. Anežky Na Fran­tišku, od 1860 v ochotnickém Mikulášském divadle na Starém Městě. Zde se seznámil s P. Švandou st., který ho přijal 1862 do formu­jícího se souboru PD a 1865/66 mu svěřil režii u své společnosti v Plzni. Od 1866 byl '''Ch. '''v PD obsazován do menších charakterních rolí, po­zději jako operetní komik. 1873 byl na návrh Smetany a Hostinského jmenován režisérem opery, od 1876 režíroval i činohry, operety, fée­rie a výpravné frašky. Od 1873 přednášel dekla­maci, mimiku a dějiny umění na Lukesově oper­ní škole při PD. Se souborem PD přešel do ND, na jehož dramatické škole učil 1892–94 kul­turní historii. V 90. letech byl osvědčeným režisérem české činoherní klasiky (Macháček, Štěpánek, Klicpera, Tyl), současných veseloher z prostředí malého města (K. Pippich) a dět­ských představení. Jeho vrcholnou činoherní režií byla ''Maryša ''bratří Mrštíků (1894). Formálně byl členem ND ještě 1901/02, v posledních le­tech však pracoval už jen výjimečně, žil na od­počinku v Soběslavi a pomáhal místním ochot­níkům. Jeho rukopisné paměti zahrnují vývoj českého divadla od 40. let do konce 19. stol.

Maturoval na pražském Akademickém gymná­ziu, studium na technice nedokončil. Od 1855 hrál s ochotníky v klášteře sv. Anežky Na Fran­tišku, od 1860 v ochotnickém Mikulášském divadle na Starém Městě. Zde se seznámil s P. Švandou st., který ho přijal 1862 do formu­jícího se souboru PD a 1865/66 mu svěřil režii u své společnosti v Plzni. Od 1866 byl '''Ch. '''v PD obsazován do menších charakterních rolí, po­zději jako operetní komik. 1873 byl na návrh Smetany a Hostinského jmenován režisérem opery, od 1876 režíroval i činohry, operety, fée­rie a výpravné frašky. Od 1873 přednášel dekla­maci, mimiku a dějiny umění na Lukesově oper­ní škole při PD. Se souborem PD přešel do ND, na jehož dramatické škole učil 1892–94 kul­turní historii. V 90. letech byl osvědčeným režisérem české činoherní klasiky (Macháček, Štěpánek, Klicpera, Tyl), současných veseloher z prostředí malého města (K. Pippich) a dět­ských představení. Jeho vrcholnou činoherní režií byla ''Maryša ''bratří Mrštíků (1894). Formálně byl členem ND ještě 1901/02, v posledních le­tech však pracoval už jen výjimečně, žil na od­počinku v Soběslavi a pomáhal místním ochot­níkům. Jeho rukopisné paměti zahrnují vývoj českého divadla od 40. let do konce 19. stol.

</div>

</div>

K rozvoji české operní režie přispěl '''Ch. '''pře­devším prací na premiérách Smetanových děl, jichž se ujal na skladatelovo přání (''Dvě vdovy'', 1874, ''Hubička'', 1876, ''Tajemství'', 1878, později přestudoval také ostatní). Novátorské byly jeho scénické návrhy k opeře ''Dvě vdovy'', které in­scenoval v soudobých měšťanských civilních kostýmech. V interiéru využil opomíjený ča­louněný nábytek a draperie (které podle pře­svědčení režisérů, včetně F. Kolára, narušují akustiku) a uplatnil dosud u nás v opeře ne­používanou Semperovu reformu kulisového jeviště, jež pomocí zasklené nebo náznakové přepážky dala intimitu hluboké perspektivní scéně. Ve scéně k 1. jedn. ''Hubičky ''realisticky zachytil českou selskou světnici v Podještědí, což způsobilo průlom v inscenačních stereoty­pech PD. Také pro scénické řešení ''Tajemství ''hledal se scénografem H. Ullikem inspiraci v okolí Bezdězu, kritika mu však vytýkala (''Hu­dební a divadelní věstník ''1878), že závěrečnou scénu opery s prokopáním Bezdězu a naleze­ním pokladu, vyžadující spíše symbolické řeše­ní, pojal příliš realisticky. Pomáhal J. Šmahovi při přípravě ''Prodané nevěsty ''pro Mezinárodní hudební a divadelní výstavu ve Vídni 1892 a na Plzeňsku pořídil k inscenaci náčrtky původních selských chalup.

K rozvoji české operní režie přispěl '''Ch. '''pře­devším prací na premiérách Smetanových děl, jichž se ujal na skladatelovo přání (''Dvě vdovy'', 1874, ''Hubička'', 1876, ''Tajemství'', 1878, později přestudoval také ostatní). Novátorské byly jeho scénické návrhy k opeře ''Dvě vdovy'', které in­scenoval v soudobých měšťanských civilních kostýmech. V interiéru využil opomíjený ča­louněný nábytek a draperie (které podle pře­svědčení režisérů, včetně F. Kolára, narušují akustiku) a uplatnil dosud u nás v opeře ne­používanou Semperovu reformu kulisového jeviště, jež pomocí zasklené nebo náznakové přepážky dala intimitu hluboké perspektivní scéně. Ve scéně k 1. jedn. ''Hubičky ''realisticky zachytil českou selskou světnici v Podještědí, což způsobilo průlom v inscenačních stereoty­pech PD. Také pro scénické řešení ''Tajemství ''hledal se scénografem H. Ullikem inspiraci v okolí Bezdězu, kritika mu však vytýkala (''Hu­dební a divadelní věstník ''1878), že závěrečnou scénu opery s prokopáním Bezdězu a naleze­ním pokladu, vyžadující spíše symbolické řeše­ní, pojal příliš realisticky. Pomáhal J. Šmahovi při přípravě ''Prodané nevěsty ''pro Mezinárodní hudební a divadelní výstavu ve Vídni 1892 a na Plzeňsku pořídil k inscenaci náčrtky původních selských chalup.

<cshow logged="1" ingroup="bureaucrat,editor,sysop">

<cshow logged="1" ingroup="bureaucrat,editor,sysop">

<ee:documentation>

<ee:documentation>

</ee:documentation>

</ee:documentation>

</cshow>

</cshow>