Kohout, Eduard: Porovnání verzí

Verze z 8. 7. 2021, 09:50

Eduard Kohout

* 6. 3. 1889 České Budějovice (CZ)

† 25. 10. 1976 Praha (CZ)

herec, recitátor, zpěvák

Celým jménem František Eduard K., narodil se v Českých Budějovicích jako druhé ze čtyř dětí truhláře Vojtěcha a jeho manželky Kateřiny, rozené Křížové. Rodina se záhy přestěhovala do Plzně (1895), kde K. s matkou nadšeně navštěvoval divadelní představení. Během studií na reálce se seznámil s hercem J. Hurtem, u nějž bral herecké hodiny; zpěvu se učil u profesora J. Brandžovského. V sedmnácti letech, nedostudovaný, sběhl k divadelní společnosti A. Šípkové (Čáslav, 1906) a v následujících letech kočoval se soubory E. Zöllnerové (Kladno, 1906), J. Tuttra (západní a severní Čechy, 1907) a M. Grossové-Kučerové (1908). Od ledna 1909 jej na pět let angažoval V. Budil do plzeňského divadla (1909–13). Na pozvání ředitele J. Steimara odešel K. na jednu sezonu do pražského Intimního divadla na Smíchově, odkud přešel do Městského divadla Královských Vinohrad (1914–16), kde se setkal s K. H. Hilarem, a posléze do Národního divadla, kam byl přizván J. Kvapilem k hostování v shakespearovském cyklu (1916). Osvědčil se v rolích milovníků – Bassania v Kupci benátském a Lucentia ve Zkrocení zlé ženy – a byl angažován. Na české první scéně působil téměř půl století a vytvořil zde více než sto postav světového i domácího repertoáru. Politický vývoj po druhé válce sice přímo neomezil K. herecké příležitosti, nepřispěl však k jeho dalšímu uměleckému rozvoji; budovatelské dramatice se přizpůsoboval jen stěží. 1960 odešel do důchodu, v následující dekádě v Národním divadle ještě několikrát hostoval. Udržoval se duševně i tělesně aktivní do vysokého věku: rok před smrtí stál před filmovou kamerou a vyšla mu kniha vzpomínek Divadlo aneb Snář, za niž byl oceněn výroční cenou nakladatelství Odeon. Na základě výkonu v roli Hamleta mu byla udělena Státní cena (1927), později získal za přínos českému divadelnictví Národní cenu (1939), titul zasloužilého umělce (1953), národního umělce (1964) a Řád práce (1963). Pohřben je na Vyšehradském hřbitově na Slavíně.

Herecký vývoj K. začal u pozdně romantické manýry, pokračoval přes psychologický realismus, impresionismus a expresionismus až k civilismu, kdy dospěl ke koncentrované preciznosti, věcnosti a umírněnosti. V jeho osobě se pojila herecká tradice pozdního 19. století a první poloviny 20. století. Stavěl na kultivovaném hlasovém projevu, muzikálnosti a tělesné zdatnosti, kterou pěstoval pravidelným cvičením. Technickou vyspělost provázel vždy hluboký prožitek osudu postavy.

U kočovných společností si vyzkoušel hereckou rutinu spjatou s častým obměňováním repertoáru a nutností učit se v rychlém sledu nové a nové role. Hrával v činohrách i operetách (zejména u společnosti E. Zöllnerové) a u M. Grossové se vypracoval na prvního milovníka. Na severočeské štaci s Tuttrovou společností byl hereckým partnerem hostujícímu E. Vojanovi v inscenaci Král Harlekýn od R. Lothara (1907). U ředitelky Zöllnerové potkal jejího zetě, herce V. Vydru, který jej doporučil V. Budilovi pro plzeňské městské divadlo. K. se tu seznámil s provozem kamenného divadla, osvojil si velké gesto, důraznou deklamaci a další prostředky pozdně romantického herectví. Promýšlení role, sugestivní výraz a precizně zvládnutá herecká technika byly hodnoty, které Budil akcentoval.

Na vinohradské scéně přišel K. poprvé do kontaktu s expresionismem, který pod vedením K. H. Hilara přijal za svůj dominantní umělecký projev. Iniciační byla v tom ohledu inscenace Kleistovy Penthesiley (1914), nesená rozmáchlými gesty a prudkou, rytmickou mluvou kontrastující se sošnými postoji heroických postav. K principům, které Hilar tehdy razil a které K. zásadně formovaly, patřily důraz na dynamiku, výtvarná plasticita, umění zkratky, živelnost a zároveň geometrická přesnost aranžmá, bezpodmínečné soustředění herců, extrémně vypjaté emoce a nepsychologické herectví odmítající realistickou mimetickou divadelní tradici. Při zkoušení s Hilarem se střetl s dominantním režisérem jakožto nejvyšším konstruktérem dramatických situací plných neklidu a nejistoty, nutícím herce překračovat hranice dosaženého. K. byl (společně s B. Karenem a V. Vydrou) pro Hilara ideálním interpretem dokonale naplňujícím jeho režisérské vize.

Po příchodu do Národního divadla se nejprve podílel na Kvapilových impresionisticky laděných inscenacích založených na subjektivních smyslových dojmech a důrazu na niterný život postav. Začínal rolemi lyrických mladíků v shakespearovské dramatice a v českém soudobém i starším repertoáru (A. Dvořák, O. Fischer, A. Jirásek, O. Scheinpflugová, J. Štolba; J. J. Kolár, L. Stroupežnický, J. K. Tyl). Ve 20. letech přibyly role v dobové francouzské dramatice (J. Sarment, M. Achard) či v sociálně diskusních komediích a historických dramatech G. B. Shawa (francouzského panovníka ve Svaté Janě karikoval chvíli bázlivě skrčeného a chvíli pánovitě se naparujícího, v přímém kontrastu se zapáleným odhodláním a idealismem panny orleánské).

Po Kvapilově odchodu se pod opětovným Hilarovým vedením záhy vyprofiloval v nervní lyrický charakter a byl obsazován do moderních básnických her Nezvalových, Neveuxových a Giraudouxových. S romanticky básnivou dramatikou se setkával i v režiích Frejkových (Julie aneb Snář, 1924; Milenci z kiosku, 1932), Dostalových (Zpívající Benátky, 1932) či Honzlových (Alchymista, 1932). Především byl však představitelem komplikovaných, vnitřně neukotvených jedinců, marně hledajících své místo ve společnosti. Titánsky, a přesto křehce působící Hamlet a Oidipus se stali dobovými kulturními symboly. K. vypjatý expresionistický styl herectví se koncem 20. let a v letech 30. zklidnil; herec se k němu vracel již jen ve scénách duševních rozvratů postav během nacistické okupace. Takto intenzivně ztvárnil např. scénu propukajícího Orestova šílenství (Ifigenie v Tauridě, 1943), kde excentrickým vychýlením z normálu postihl krajní psychické vypětí postavy. Dalším K. protektorátním rolím dominoval mučednický patos. Šlechtice ze hry M. Hlávky Kavalír Páně (1943) i herce Genesia z Císařova mima L. de Vegy (1944) pojilo odhodlání k mravní obrodě i za cenu smrti. Obě tyto inscenace nastudoval K. s J. Frejkou, s nímž v tomto období často spolupracoval. Pod jeho vedením vytvořil i romantického snílka, lháře a fanfaróna Lélia s typickým melancholickým nádechem v Benátské maškarádě (1941) inspirované komedií dellʼarte.

V poválečném období se představil jako Krečinský (Svatba Krečinského, 1947), Cyrano (1949), Pelop (Námluvy Pelopovy, 1950), Gajev (Višňový sad, 1951) či pouťový fakír Rahuma (Zlatý kočár, 1957). V Pleskotově inscenaci Hamleta (1959) byl obsazen v roli Prvního herce. V závěru kariéry sehrál Shakespearova sluhu Adama (Jak se vám líbí, 1970), jehož monolog podával jako bilanční ohlédnutí a býval pravidelně oceňován potleskem na otevřené scéně.

K. byl prvotřídním, kultivovaným a vždy dokonale připraveným umělcem širokého hereckého rejstříku. Vytvořil nezapomenutelné postavy klasických (Hamlet, Cyrano, Oidipus, Torquatto Tasso, Dionysos z Euripidových Bakchantek, Smerďakov v Bratrech Karamazových, kníže Myškin v Idiotovi, Jepichodov a Gajev v inscenacích Višňového sadu aj.) i soudobých děl (Robot Primus v R. U. R., Jan Skalník v Létě, Don Quijot z Dykova dramatu, Orin Manon ze hry Smutek sluší Elektře, Henry Higgins z Pygmalionu, Marius z Malajského šípu, Adonis z Fauchoisovy Mluvící opice) i role v komediích (především C. Goldoniho a C. Gozziho). Jeho doménou byly citlivé, trpící, často rozporuplné osobnosti složitého vnitřního života. Význačné místo ve výčtu jeho úloh zaujímají výsostně individualističtí, vnitřně rozervaní a rozbolavělí jedinci, fanfarónští blázni, romanticky posmutnělí snílci, životní ztroskotanci a pochybující bloudi. Své pravé rozpoložení často dovedně skrývali pod maskou světácky bezstarostného společníka či šaška (Feste ve Večeru tříkrálovém, šašek Václava IV.), ostrovtip nepoužívali k útoku, ale jen k obraně.

Naturelem byl K. hercem lyrickým; jeho postavy trpěly více či méně pocity marnosti a opuštěnosti i v okamžicích šťastných. Po celý profesní život, až do vysokého věku, varioval v mnoha obměnách téma vykořeněného mládí. Vlastní dramatický konflikt se namnoze odehrával v nitru jeho postav, v rozporu mezi touhou a skutkem, vůlí k životu a pasivní rezignací. Již jeho fyziognomie odkazovala k oboru lyrických mladíků: křehká, a přesto pružná postava, až pierotovská tvář měkkých rysů. Mládí u něj nepředstavovalo životní období, ale citový stav, trvalou naivitu a nezkušenost srdce, kterou si uchoval i ve vysokém věku. Některé K. postavy došly skrze zkušenost zmoudření, jiné se musely vypořádat s neadekvátně těžkým úkolem, naloženým na slabá bedra. Mezi ty první patřil princ Jindra ze Shakespearova Jindřicha IV. (1930), který si skrze hýření a okoušení světských radovánek uvědomil sebe jakožto následníka trůnu. V K. podání z něj prýštilo mládí, jež vyšlo nezkažené i ze stoky. Cestu sebeuvědomění a zkrocení vášní podstoupil i Segismundo (Život je sen, 1939), titán, svádějící v nitru zápas mezi nebem a peklem, antihrdina skřehotající o nenávisti a samotě, tělo zmítané silou, kterou se Segismundo bojí osvobodit.

K. hrál roztěkané, ambivalentní postavy, které vzbuzovaly divácký soucit a pochopení, i citově vyprahlé muže, kteří přinášeli okolí jen zmar (složité Dostojevského figury knížete Myškina v Idiotovi, Smerďakova v Bratrech Karamazových, destruktivního pesimisty Verchovenského v Běsech). Z téhož podhoubí vyrostl i Krečinskij (Svatba Krečinského), skrývající pod elegantním zevnějškem cynika, pro nějž je svět a lidé v něm pouze kartami ve vysoké hře života. Hysterickým extremistou – géniem i plebejcem, revolucionářem i mužem bažícím po penězích a slávě byl K. Torquatto Tasso ze stejnojmenné Goethovy tragédie.

K. dokázal uchopit hrdiny klasických dramat jako moderní rozervance a jejich prostřednictvím aktuálně promlouvat k obecenstvu. Silnou výpovědí mladé generace, jež se musela vypořádat s prožitým zlem a krutostí světové války, byl jeho princ dánský v Hilarově inscenaci (1926). Hamleta pojal jako nezkušeného, senzitivního, lyrického (anti)hrdinu, který teprve nahlíží složitost světa. Již schoulený postoj značil a opuštěnost jedince, jehož od okolí dělí skleněná zeď. Existenciální nejistota mládí, podlomeného poznáním zla, relativizujícím mravní normy a hodnoty. K. princ byl plný kontrastů; bezradnost střídala výbušnost, pláč rozhodný čin. Monolog Být či nebýt nezněl titánsky a osudově, ale jako niterná meditace. Přesto Hamlet neupadal do sentimentality, jeho smutkem neustále probleskovala sebeironie. K. se zde vyhranil vůči svému předchůdci E. Vojanovi i souputníkovi Z. Štěpánkovi, který hrdinu ztvárnil v polovině 20. let v Kvapilově vinohradské inscenaci: Oproti interpretacím dánského kralevice jako společenského rebela a zatrpklého filozofa, který již nicotu veškerenstva zná a nadřazeně ji glosuje, byl ten jeho nehrdinským neurotickým melancholikem, jehož Hilar oprostil od romantizující konvence předešlých dekád. Patos a velkolepost dřívějších hamletovských inscenací byly nahrazeny privátním prožitkem. Na základě tohoto výkonu se K. stal oblíbeným hercem a vysloužil si uznání diváků i kritiky. Jeho interpretace Hamleta (monology Ty pevné maso, Být či nebýt, Proslov k hercům a Konečně jsem sám) se dochovala na dvou zvukových nahrávkách z 1929 a 1944. Je na nich patrná expresionistická technika řeči plná ostrých rytmických změn, násilně vyrážených slov a výrazné intonační kadence.

Ačkoliv expresionistická jevištní mluva a důraz na zvukovou stránku inscenace jsou v Hamletovi jasně patrné, niterné prožívání již koresponduje s civilistním jevištním stylem, který Hilar prosazoval od 2. půle 20. let. Civilistní herectví K. uplatnil také v pojetí Oidipa (1932) jako titána spoutaného neblahou sudbou. Thébského vladaře charakterizoval vznosnými postoji, vypjatou smyslností a silnou vůlí, s níž se marně pokoušel přehlušit hlas svědomí. Muž pohlcovaný vlastním stínem, hrůzný svými činy i jímavě lidský v pokoře a kajícnosti. Také tato inscenace byla nahrána na desku (třebaže až 1942 v rámci Frejkou obnoveného představení Hilarovy inscenace) se snahou zachytit ji v celistvosti včetně vývoje postavy Oidipa.

K. se snadno vpravil i do odlehčených, až komických charakterů, které u něj vždy nesly osten smutku a hořkosti. Například Truffaldino v Turandot (1923) či Lelio v již zmíněné Benátské maškarádě (1941).

Byl též vyhledávaným recitátorem při nejrůznějších vzpomínkových a slavnostních večerech, i když se jeho přednes mohl jevit jako příliš stylizovaný a deklamační. Svým výrazným, hlubokým a sytým hlasem brilantně pracoval co do srozumitelnosti a intonace, ovládal poetickou dikci. Byl nezaměnitelným, na první poslech rozpoznatelným interpretem, přezdívaným „lyrik českého jeviště“, „básník mezi herci“ či „herecký kníže z Kampy“. Často vystupoval v pásmech meziválečné poezie v Divadle hudby a ve Viole (přednášel verše K. Biebla, V. Nezvala, J. Seiferta aj.), během okupace cestoval po Čechách s hudebně-dramatickým pořadem složeným ze slavných monologů (Hamlet, Cyrano, Oidipus, aj.). Ceněna byla jeho interpretace starofrancouzských písní, při níž zúročil svoji muzikálnost. K. specifický projev je uchován na mnoha zvukových záznamech a jeho hlas zaznívá také z animovaného snímku J. Trnky Staré pověsti české.

Film a televize mu nabídly vesměs vedlejší, dramaticky nepříliš rozvinuté role. Hercova rozsáhlá filmografie začíná již v éře němého filmu a poslední snímky spadají do poloviny 70. let. Nejvýznamnější filmové příležitosti dostal v druhé polovině 30. let a v první polovině let 40. (105 % alibi, Baron Prášil, Batalion, Bláhový den, Daleká cesta, Jan Hus, Jan Výrava, Kouzelný dům, Kluci na řece, Mikoláš Aleš, Noční motýl, Revoluční rok 1848, Šťastnou cestu, Tanečnice, Turbina, Znamení kotvy). Obdobně jako na divadle byli i zde K. doménou šlechtici či lidé z vyšší společnosti, historické postavy, světáci, blázni a ztroskotanci.

Role

Národní divadlo

Antonín (F. X. Svoboda: Směry života) – 1902; Montano (W. Shakespeare: Othello) – 1908; Bassanio (W. Shakespeare: Benátský kupec) – 1909; Mocný princ z Hispanie (J. Kvapil: Princezna Pampeliška) – 1910; Valentin (W. Shakespeare: Večer tříkrálový) – 1912; Lucentio (tentýž: Zkrocení zlé ženy) – 1913; Vévoda burgundský (tentýž: Král Lear), Ruský princ, Rytíř Želislav, Vůdce Petrovských, Petrovský (O. Nedbal: Z pohádky do pohádky) – 1914; Jan Skalník (F. Šrámek: Léto), Václav (F. A. Šubert: Jan Výrava) – 1915; Zajíček (A. Jirásek: Lucerna), Filip (J. K. Tyl: Pražský flamendr), Karel Rychtera (J. Štolba: Vodní družstvo), Armand Duval, Gaston Rieux (A. Dumas ml.: Dáma s kaméliemi) – 1916; Peršan (G. B. Shaw: Caesar a Kleopatra), Václav (L. Stroupežnický: Naši furianti), Jan (A. Jirásek: Otec), Vicomte Jeudy Roubour (V. Dyk: Revoluční trilogie) – 1917; Strnad (V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk), Vilém Kaplíř ze Sulevic (J. J. Kolár: Pražský žid), Ješek (O. Fischer: Přemyslovci), Radúz (J. Zeyer: Radúz a Mahulena, i 1924 a 1931), Hroznata Prostiborský z Vrtby (B. Adámek: Salomena), Pierot (E. Dohnányi: Závoj Pierotčin), Suk (J. Hilbert: Česká komedie), Hroznata z Husic (tentýž: Falkenštejn), Jindřich Otto z Losů a na Těchobuzi (J. J. Kolár: Magelona), Petr Kocián (J. Kvapil: Oblaka) – 1918; Váňa Kudrjaš (A. N. Ostrovskij: Bouře), Jepichodov Semjon Pantělejevič (A. P. Čechov: Višňový sad), Jura (V. Baldessari Plumlovská: Jura), Karel (K. Scheinpflug: Mrak), Štěpán (V. Dyk: Ondřej a drak) – 1919; Jacques (W. Shakespeare: Jak se vám líbí, i 1937), Vojtěch (F. Langer: Miliony), Guigy (E. Rostand: Cyrano de Bergerac), Philippeux (R. Rolland: Danton) – 1920; Vilém Kaplíř ze Sulevic (J. J. Kolár: Pražský žid), Robot Primus (K. Čapek:R. U. R.), Oktavio (A. de Musset: Rozmary Marianiny) – 1921; Smerďakov (F. M. Dostojevskij, dram. J. Croué, J. Copeau: Bratři Karamazovi), Praktikant Ráček (F. X. Svoboda: Čekanky), Bartoloměj Spranger (J. Vrchlický: Rabínská moudrost), Zbyněk z Buzovic (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovců), Otakar, Cvrček, Novinář (J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu), Moric (F. Wedeking: Procitnutí jara), Johanes Pěnkava (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena)– 1922; Chochlík (J. Slowacki: Balladyna), Adhémar (V. Sardou: Cyprienna), Aleš Kostarovič (F. X. Šalda: Dítě), Hrajnoha (J. Mahen: Janošík), Tartaglia, Truffaldino (C. Gozzi: Turandot), Želmír (V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů), Amiens, Le Beau (W. Shakespeare: Jak se vám líbí, i 1926), Clitandr (Molière: Misantrop), Harold Knox (W. S. Maugham: Na východ od Suezu), Syn (L. Pirandello: Šest postav hledá autora), Zdeněk (E. Konrád: Širočina) – 1923; Benvolio (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Jan (J. Sarment: Rybář stínů), Stanislav Hošek (J. Hilbert: Vina), Dauphin Karel (G. B. Shaw: Svatá Jana) – 1924; Faho, Adonis (R. Fauchois: Mluvící opice), Felix, Otakar, Jiný chrobák, Cvrček (J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu), Bel Affris, Apollodorus Sicilián (G. B. Shaw: Caesar a Kleopatra), Gavrilo (A. N. Ostrovskij: Horoucí srdce), Chrysippos (J. Vrchlický, Z. Fibich: Smrt Hippodamie) – 1925; Baltazar, Borachio (W: Shakespeare: Blažena a Beneš), Princ Waleský (K. Edschmid: Kean), Jan Skalník (F. Šrámek: Léto), Zbyško Dulský (G. Zapolska: Morálka paní Dulské), Filip (J. K. Tyl: Pražský flamendr), Cléonte (Molière: Bařtipán), Hamlet (W. Shakespeare: Hamlet), Zajíček (A. Jirásek: Lucerna) – 1926; Dionysos (Eurípidés: Bakchantky), Lord Darlington (O. Wilde: Vějíř lady Windermerové) – 1927; Tranio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Kníže Myškin (F. M. Dostojevskij, dram. F. Götz, B. Puťata: Idiot), Emil Sázavský (J. Hilbert: Job) – 1928; Kapitán (G. B. Shaw: Androkles a lev), Edgar (W. Shakespeare: Král Lear), Karel Veliký (M. Achard: Život je krásný), Pep (tentýž: Marcelina), John Worthing (O. Wilde: Na čem záleží), Billy Caldwell (B. Conners: Popelka Patsy), Boleslav (S. Lom: Svatý Václav) – 1929; Petr Štěpánovič Verchovenskij (F. M. Dostojevskij, dram. F. Götz: Běsové), Jindřich (W. Shakespeare: Král Jindřich IV.), Velkokníže Petr (A. Savoir: Kateřina Veliká) – 1930; Marius (M. Pagnol: Malajský šíp), Merkur (J. Giraudoux: Nový Amfitryon) – 1931; Marius (M. Pagnol: Fanny), Oidipus (Sofokles: Král Oidipus), Benjamin (V. Nezval: Milenci z kiosku), Eugenio (C. Goldoni: Zpívající Benátky) – 1932; Oberon (W. Shakespeare: Sen noci svatojanské), Simon Doria (J. Vrchlický: Soud lásky), Max Piccolomini (F. Schiller: Valdštejn) – 1933; Feste (W. Shakespeare: Cokoli chcete čili Večer tříkrálový), Maxmilian (A. Savoir: Marnotratné srdce), Michael (J. Hilbert: Michael), Abú Núvas (S. Lom: Námořník Sindibád), Orin Mannon (E. OʼNeill: Smutek sluší Elektře) – 1934; Jan (J. Hilbert: Druhý břeh), Zajíček, Michal (A. Jirásek: Lucerna), Václav (S. Lom: Svatý Václav) – 1935; Forde (V. Vančura: Jezero Ukureve), Ing. Zdeněk Junek (V. Werner: Lidé na kře) – 1936; Boris Godunov (A. S. Puškin: Boris Godunov), Kristus (F. Zavřel: Kristus) – 1937; Šašek Václava IV. (A. Dvořák: Václav IV.), Tybalt (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Don Quijote (V. Dyk: Zmoudření Dona Quijota), Petr Kocián (J. Kvapil: Oblaka) – 1938; Bernardo Ruccelai (K. H. Hilar: Adamův sen), Rudolf II. (E. Bozděch: Dobrodruzi), Segismundo (P. Calderón de la Barca: Život je sen), Jupiter (Molière: Amfitryon) – 1939; Karel IV. (S. Lom: Karel IV.), Michail Vasilič Krečinskij (A. V. Suchovo-Kobylin: Svatba Krečinského, i 1947) – 1940; Lelio (C. Goldoni: Benátská maškaráda), Josef Mánes (O. Kerhart: Josef Mánes) – 1941; Torquato Tasso (J. W. Goethe: Torquato Tasso), Rejthar (H. Zerkaulen: Rejthar) – 1942; Orestes (J. W. Goethe: Ifigenie na Tauridě), S. Doria (J. Vrchlický: Soud lásky), Kavalír (M. Hlávka: Kavalír Páně) – 1943; Genesius (L. de Vega: Císařův mim) – 1944; Alcest (Molière: Misantrop), Václav IV. (J. K. Tyl: Jan Hus) – 1945; Profesor Henry Higgins (G. B. Shaw: Pygmalion), Posel (V. Dyk: Posel) – 1946; Šujskij (A. N. Tolstoj: Car Ivan Hrozný) – 1947; Michail Nikolajevič Rakitin (I. S. Turgeněv: Měsíc na vsi) – 1948; Hrabě de Guiche(E. Rostand: Cyrano z Bergeracu) – 1949; Oinomaos, Pelops (J. Vrchlický, Z. Fibich: Námluvy Pelopovy) – 1950; Baron z Hlaupětína (Molière: Chudák manžel), Leonid Andrejevič Gajev (A. P. Čechov: Višňový sad) – 1951; Rekordat (J. K. Tyl: Kutnohorští havíři), Václav IV. (J. K. Tyl: Jan Hus) – 1953; Orestes (J. W. Goethe: Ifigenie na Tauridě) – 1954; Dr. Albert Meyerheim (H. Zinnerová: Ďábelský kruh) – 1955; Gadeiros (V. Nezval: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou), Petr Cauchon (G. B. Shaw: Svatá Jana) – 1956; Rahuma (L. M. Leonov: Zlatý kočár), Don Louis (Molière: Don Juan) – 1957; Tantalos (J. Vrchlický, Z. Fibich: Smír Tantalův) – 1958; První herec (W. Shakespeare: Hamlet) – 1959; Velkokníže (B. Brecht: Kavkazský křídový kruh) – 1962; Betling (M. Gorkij: Dostigajev a ti druzí) – 1964; Viktor (J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu) – 1965; Baron (J. Giraudoux: Bláznivá ze Chaillot) – 1966; Rabín (J. Bock: Šumař na střeše) – 1968; Adam (W. Shakespeare: Jak se vám líbí), Starý obrist (B. Brecht: Matka Kuráž a její děti), Pan děkan (V. Štech: Třetí zvonění) – 1970.

Městské divadlo v Plzni

Mladý mnich (M. H. Lavedan: Souboj) – 1908; Ramuntcho (P. Loti: Ramuntcho), Josef II. (G. Jarno: Krista z myslivny) – 1909; Chryssipos (J. Vrchlický, Z. Fibich: Smrt Hippodamie), Florizel (W. Shakespeare: Zimní pohádka) – 1910; Třasořitka (W. Shakespeare: Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete) – 1911; Pierot (E. Dohnanyi: Závoj pierotčin), Orlando (W. Shakespeare: Jak se vám líbí) – 1912; Francek (bř. Mrštíkové: Maryša) – 1913.

Intimní divadlo na Smíchově

Florio (N. Macchiaveli: Mandragora) – 1913.

Městské divadlo Královských Vinohrad

Klitandro (Molière: Jiří Dandin čili Ošálený manžel), Slovíčko (J. K. Tyl: Lesní panna), Syfax (A. Gide: Král Kandaules), Martin (S. Lom: Honza) – 1913; Achilles (H. von Kleist: Penthesilea), Milenec (V. Dyk: Zmoudření Dona Quijota) – 1914; Pistol (W. Shakespeare: Veselé paničky windsorské), Furiant (B. Smetana: Prodaná nevěsta), Faun (E. Knoblock: Faun) – 1915.

Divadlo Rokoko (j. h.)

Cyrano (E. Rostand, úpr. J. Roll: Cyrano – Roxaně) – 1956.

Valdštejnská zahrada

Don Sancho (P. Calderón de la Barca, úpr. V. Nezval: Veselohra s dvojníkem) – 1962.

Divadlo Na zábradlí (j. h.)

Pan Duval (A. Dumas ml., úpr. H. Bělohradská: Dáma s kaméliemi) – 1971.

Viola

E. K. (I. Babel – A. Achmatovová: Inspirace aneb Večer u carevny) – 1965; E. K. (Eduard Kohout Viole) – 1973.

Národní divadlo moravskoslezské (j. h.)

Jan Magueyran (H. Bernstein: Láska) – 1937; JUDr. Václav Neprosil (E. Konrád: Kde se žebrá) – 1938.

Prameny

Archiv ND: složka E. K.

Matrika narozených, České Budějovice, sv. Mikuláš (1887–1890), [online, cit. 14. 6. 2021] URL: https://digi.ceskearchivy.cz/2743/301/1999/1612/24/0.

Policejní přihlášky, [online, cit. 14. 6. 2021] URL: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/?session=d197d24d01576d8ae9d5d03b73b47ca44204ea71c5d55c58746861923c970eb9&action=image&record=1.

Teatralia

E. K.: Divadlo aneb Snář, Praha 1976.

Literatura

České divadlo královského města Plzně: obrazový almanach: 1912–1913, Plzeň 1913 ● ref. Penthesilea: anon., Národní listy 15. 12. 1914;  Hamlet: Cassius, Lidové noviny 26. 11. 1926, s. 9 ● V. Müller: Popřevratoví Hamletové (Vojan, Kačalov, Kovačević, Moissi, Langer, Hölzlin, Kohout), Národní a Stavovské divadlo 1926/27, č. 15, s. 3–4; M. Rutte: Civilismus v českém divadle, in Nové české divadlo, Praha 1927, s. 5–20; V. Nezval: E. K., Národní a Stavovské divadlo 1928, č. 34, s. 3–4 ● ref. Svatý Václav: A. M. Píša, Právo lidu 30. 9. 1929; E. Konrád, Národní osvobození 1. 10. 1929 ● O. Srbová: Herec, Studentský časopis 11, 1932, č. 9, s. 262–263; J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 43, 58–62 ● ref. Král Oidipus: J. H., Venkov 6. 4. 1932; J. Trojan, Právo lidu 6. 4. 1932; J. J. Paulík, Rozpravy Aventina 7, 1931/32, s. 247; J. Petr, Československé divadlo 10, 1932, č. 8, s. 117 ● M. Rutte: K. H. Hilar. Člověk a dílo. Civilní pětiletka, in K. H. Hilar. Čtvrt století české činohry, Praha 1936, s. 110–113, 133–134; anon.: Rozjímání o umění u E. K., Kinorevue 6, 1939/40, s. 323–326; AFŠ: K. velký král Oidipus, A-Zet 4. 3. 1945; J. Träger: Tragický romantik věčného mládí, časopis Národní divadlo 21, 1946, č. 5–6, s. 3–4; J. Frejka: „Budu hercem...“ (E. K. 30 let členem ND), Divadlo 32, 1946, č. 4, s. 62–63; ● ref. Cyrano: O. Srbová, Práce 22. 2. 1946; M. Rutte: Šest podob českého herectví, Praha 1947, s. 189–218; O. Srbová: Milovaný hlas, Třebechovice 1947; F. Vopat: Deset z divadla, Praha 1948; J. Träger: Zasloužilý umělec E. K., Národní divadlo 29, duben 1954, č. 17, s. 26–31; F. Götz: Poznámky k jubileu E. K., Divadlo 7, 1956, s. 260–264; O. K.: Básník mezi herci, Filmové noviny 2, 1948, č. 38, s. 3; anon.: Takřka monolog s E. K., Kino 10, 1955, č. 10, s. 140; J. Träger: Dvojí jubileum E. K., Svobodné slovo 6. 3. 1956; J. Träger: Setkání s hercem a člověkem, Národní divadlo 35, září 1959, č. 2, s. 4–9; E. Janský: Mladá léta E. K. (Obrys studie), tamtéž, s. 10–15; J. Träger: Národní umělec E. K., Praha 1966; O. Spalová: Jiří Frejka a jeho herci, Praha 1968; F. Černý: Nejubilejně, Rudé právo 19. 9. 1968 ● Šumař na střeše: F. Černý, Rudé právo 6. 3. 1969, s. 5 ● S. Machonin: Dům u žluté růže, Divadelní noviny 13, 1969, č. 4, s. 3; J. Träger: S E. K. o hereckém mládí a životní zralosti, Svobodné slovo 18. 7. 1970; anon.: E. K. vypráví, Naše rodina 6, 1973, č. 20, s. 12–13; A. Závodský: Vzpomínky dvou herců, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, 1975, s. 97–102; P. Taussig: E. K., Praha 1975; F. Černý: E. K. přijímá, Tvorba 41, 1976, č. 3; O. Spalová: Sága rodu Budilova, Praha 1978, s. 151, 206, 239, 268, 270, 271, 280, 284, 292, 300, 301, 357; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, s. 155–158, 233–235, 251, 254, 282, 287; K. Höger: Z hercova zápisníku, Praha 1979, s. 35, 152, 299, 352, 361–363, 369, 391, 412, 433, 437; H. Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Praha 1983, passim; DČD IV; E. Šormová: Hamlet 1925 (analýza Hilarovy inscenace v kontextu hamletovské interpretace), Divadelní revue 1, 1990, č. 1, s. 39–57; M. Valtrová: Herci lásky a osudu, Praha 1995, s. 94–97; P. Hořec: Přátelství, která neumírají, Praha 2001, s. 43–58; P. Hnilička: Zvuková dokumentace českého divadla do roku 1945, dipl. práce, FF MU Brno 2003, s. 90, 94, 113, 121–123, 127, 143; Z. Hedvábný – Z. Paulusová: Divadlo na Vinohradech 1907–2007, Praha 2007, s. 193; J. Hyvnar: O českém dramatickém herectví 20. století, Praha 2008, s. 33, 38, 44, 48, 54, 74, 131; F. Černý: E. K., in Portréty pražských herců, Praha 2010, s. 48–51; J. Kodíček: Drama Viktora Dyka, in Kritické stati, Praha 2016, s. 101 + Šest postav hledá autora, tamtéž, s. 331 ■ J. Kazda: E. K. (online 13. 7. 2020), URL: https://zivotopis.osobnosti.cz/eduard-kohout.php; J. Hubička: E. K. (online 13. 7. 2020), URL: https://temata.rozhlas.cz/eduard-kohout-7984369; 130 let po narození E. K. připomínají Úsměvy z archivu jeho pěvecké a recitační umění (online, cit. 13. 7. 2020), URL: https://dvojka.rozhlas.cz/130-let-po-narozeni-eduarda-kohouta-pripominaji-usmevy-z-archivu-jeho-pevecke-a-7779465; Fefík: Herecký kníže z Kampy E. K. byl hvězdou Národního divadla, film mu ale moc velkých rolí nedopřál (online, cit. 13. 7. 2020), URL: https://nasregion.cz/sim-na-stredu-herecky-knize-z-kampy-eduard-kohout-byl-hvezdou-narodniho-divadla-film-mu-ale-moc-velkych-roli-nedopral-91786/; anon.: E. K. (online, cit. 14. 7. 2020), URL: https://prazskypantheon.cz/index.php?title=Eduard_Kohout; A. Janovská: Říkali mu herecký kníže z Kampy. Elegantní podivín naprosto nesnášel, když si ho pletli s Járou. Tajnosti slavných (online, cit. 16. 7. 2020), URL: https://www.krajskelisty.cz/praha/21391-rikali-mu-herecky-knize-z-kampy-elegantni-podivin-naprosto-nesnasel-kdyz-si-ho-pletli-s-jarou-tajnosti-slavnych.htm ● Torquatto Tasso [gramofonová deska], 1942; Král Oidipus [gramofonová deska], asi 1942; Hamlet [gramofonová deska], asi 1944; Hamletův rozhovor s matkou [gramofonová deska], 1955; Námluvy Pelopovy [gramofonová deska], 1970; Hrabě Monte Christo [CD], 2008; Národní umělec E. K. – Portrét herce [CD], 2014; Monology – E. K.: Hamlet, Cyrano z Bergeracu [CD], 2015; Divadelní profily [CD], 2016 ● Herecký kníže z Kampy [TV pořad], 1969; Můj život je divadlo [TV pořad], 1975; Úsměvy E. K. [TV pořad], 1998; Příběhy slavných: Poslední romantik [TV pořad], 2011.

EDS, Fikejz – Film I, NDp

Vazby

H

• Heslář

Vznik: 2021
Autor: Klára Bělohoubková