Kožík, František: Porovnání verzí

Verze z 12. 11. 2019, 13:00

František Kožík

* 16. 5. 1909 Uherský Brod (CZ)

† 5. 4. 1997 Praha (CZ)

romanopisec, básník, autor písní, dramatik rozhlasový a divadelní, libretista operní a operetní, filmový a televizní scénárista, režisér, herec

Jako herec a libretista operet (v autorské dvojici s B. Poláchem) používal pseudonym Jiří Žalman. Podepisoval se rovněž jako A. Adam, Jiří Robert, Karel Pokorný, Pavel Trojan, Ilja Štechovský.

Narodil se v umělecky založené rodině právníka Františka Kožíka; do 1913 žil v Kroměříži, kde již otec hrával ochotnické divadlo v rámci místního Sokola. 1915–19 navštěvoval cvičnou školu při učitelském ústavu v Kroměříži. 1919–25 studoval na reálném gymnáziu v Uherském Hradišti a poté v Uherském Brodě a publikoval první básně. Maturoval na brněnském státním reálném gymnáziu. 1927–31 studoval právnickou fakultu Masarykovy univerzity, kde založil amatérský soubor Právník. Patřil také k zakladatelům krátce existující Akademické scény. Poté co ředitel brněnského Národního divadla O. Zítek povolal 1929 do Brna J. Honzla a E. F. Buriana, stal se K. členem voicebandu a příležitostně účinkoval v drobných rolích v divadelním Studiu. Současně byl od sezony 1928/29 přijat jako mimořádný posluchač do druhého ročníku dramatického oddělení Státní konzervatoře v Brně. Studoval pod pedagogickým vedením R. Waltra obor režie a dramaturgie, absolvoval 1931. Na škole se seznámil se svou budoucí manželkou, herečkou Zdenkou Švabíkovou (1912–1994). Od 1930 spolupracoval s brněnským rozhlasem jako autor i herec; 1931 byl přijat na zkoušku jako hlasatel a reportér. Téhož roku byl promován doktorem práv; v hodnosti čekatele působil 1932–33 jako praktikant u Zemského soudu v Brně. 1932–35 navštěvoval přednášky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, 1934–42 byl členem brněnského uměleckého kruhu Aktivisté. Poté, co opustil soudní praxi, nastoupil 1933 do brněnského Radiojournalu, 1934 získal stálý úvazek jako tajemník. Spolu se Z. Švabíkovou zde byli členy umělecké skupiny TRAKT, která založila vysílání v esperantu. Od 1933 psal na výzvu ředitele Národního divadla v Brně V. Jiřikovského spolu s B. Poláchem nejprve písňové texty do operet, pokoušel se o revue i současné drama. 1935–38 působil v dramaturgickém kolegiu činohry Zemského divadla. Po absolvování vojenské prezenční služby (1935–37) podnikl s přítelem B. Poláchem studijní cesty do Francie (1937 a 1938), kde mj. sbíral materiál o životě mima českého původu J. G. Deburaua. Po návratu jej zastihla mobilizace a K. byl jako zpravodajský důstojník odvelen k 93. pěšímu pluku. V této dramatické chvíli uzavřel se Z. Švabíkovou sňatek. Po návratu do civilu nastoupil opět do rozhlasu, kde tým českých pracovníků pod vedením ředitele A. Slavíka (popraveného za heydrichiády) a režiséra J. Bezdíčka usiloval o udržení českého vysílání. 1939 K. vstoupil do obecného povědomí jako literát románem Největší z Pierotů, za který získal t. r. cenu v soutěži o nejlepší světový román z rozhodnutí poroty Evropského literárního klubu (ELK) a nakladatelství F. Borového (na základě iniciace londýnské agentury James Pinker and Son). Jako vlastenecky aktivní autor se stal jednatelem Dramatického svazu v Brně, 5. 2. 1939 organizoval v divadle Na Hradbách panychidu za K. Čapka. Nacistická perzekuce Zemského divadla a jeho pracovníků počínaje ředitelem V. Jiřikovským (popraven za heydrichiády) způsobila, že se K. jméno ocitlo v hledáčku gestapa. 1941 odešel s manželkou a budoucí matkou dcery Aleny do Prahy, skrýval se však nějaký čas na chatě příbuzných, herců J. Grusse a J. Švabíkové, poté u K. Högra. Ještě t. r. se stal redaktorem zábavných pořadů v pražském Radiojournalu; 1942 byl jmenován dramaturgem, působil zde až do 1951. Jeho pražský dramatický debut v Národním divadle Don Quijote přichází znemožnila cenzura; 1943 byl německou správou Protektorátu Böhmen und Mähren přinucen k účasti na delegaci v Katyni. O návštěvě masových hrobů polských důstojníků K. věcně referoval 30. 4. 1943 v rozhlase, poté jeho zprávu přejaly noviny. Vyzván k členství, odmítl vstoupit do Ligy proti bolševismu. V dubnu 1944 mu byly zakázány přednášky, besedy a nesměly se uvádět jeho hry včetně repríz Meluziny v Národním divadle. Zákaz postihl i vystupování jeho manželky. Kožíkovi si založili s manžely Grussovými domácí loutkové divadlo. Pro děti přátel hráli přední herci Národního divadla (J. Gruss, V. Fabianová, K. Höger, F. Filipovský), ale i J. Bezdíček, K. i sestry Švabíkovy za klavírního doprovodu skladatele J. Kalaše. Za pražského povstání se přihlásil na revolučním národním výboru města Prahy. Brzy po revoluci byl pozván komisí Syndikátu spisovatelů, aby vysvětlil svou účast v Katyni. 6. 8. 1945 byl povolán zpět do rozhlasu, 1946–47 připravil k nastudování kolem 250 her. Od konce listopadu 1947 jej rozhlas vysílal na studijní cesty do Švýcarska, Francie, Belgie aj., aby zprostředkoval kontakty s autory západní Evropy. 1951 dostal po sedmi letech práce v pražském rozhlase výpověď a stal se spisovatelem ve svobodném povolání. Pronásledován StB, byl 1952 donucen k revizi katyňského svědectví. 1955 jej ministr V. Kopecký jmenoval vedoucím Hudební a artistické ústředny (Estrádní jednatelství), 1956–74 však už K. působil jako dramaturg a scénárista Filmového studia Barrandov. 1961–63 přednášel na loutkářské fakultě DAMU, po odchodu do penze se věnoval literatuře. 1975 byl oceněn čestným titulem zasloužilý umělec a 1988 byl jmenován národním umělcem. 1994 se podruhé oženil, vzal si redaktorku Olgu Horákovou. Své životní osudy podrobně popsal v autobiografii Vzpomínky (1995).

Dcera Alena Kožíková (* 1941) je teatroložka, dramaturgyně a překladatelka z francouzštiny. Jako dramaturgyně působila v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích (1961–68), v Městských divadlech pražských (1968–95) a v Divadle na Vinohradech (1996–2007).

Uměleckou dráhu K. zahájil souběžně jako herec a básník. Jako aktivní amatérský divadelník se rychle zapojil do brněnského kulturního života. Klíčové pro něj bylo setkání s režisérem a později vedoucím pedagogem na konzervatoři R. Waltrem a také s E. F. Burianem, dočasně působícím v Brně. Neméně důležité byly kontakty se spolužáky z konzervatoře, K. hrál ve studentských inscenacích Zeyerových Bratrů nebo v Portově Mezi, účinkoval v malých rolích v Zemském divadle po boku K. Högra, V. Fabianové, ad.

Díky renomé svých šesti básnických sbírek se K. uplatnil jako dramaturg a pohotový autor v operetě. Spolu s B. Poláchem byl 1933 vyzván ředitelem Národního divadla v Brně, aby pomohl O. Novému v úsilí o nový nekonvenční styl hudebního divadla. Spolu s ním, skladateli J. Lucasem a J. Weinbergrem a libretistou B. Poláchem vytvořili nadějný umělecký tým. K. psal zprvu písňové texty k operetám (Modré miliony, Na růžích ustláno ad.), které režíroval a účinkoval v nich O. Nový; společně se pokoušeli také o nový žánr – jazzovou revui Usmívejte se, v níž mj. tančila Z. Šemberová. Šťastně navázaná spolupráce pokračovala až do odchodu O. Nového do Prahy (1935; brněnské divadlo připomnělo slavnou éru operety po letech 1969 nastudováním K. opery Komediant na hudbu J. Kalaše v režii O. Nového).

Pro své pochopení pro inteligentní lidovou zábavu byl K. žádán o texty k různým populárním skladbám, jako bylo tango V. Tauského Naposled líbám, Lambeth-walk pro R. A. Dvorského, písně Jeřáby, jeřáby rudé, povězte, co s námi bude, Zavolej mne zase zpátky, až sen tvůj krátký se rozplyne, ad. 

K prvním K. textům, inscenovaným v činohře Zemského divadla v Brně (na nichž ještě spolupracoval s B. Poláchem), patří hra se sociální tematikou Pět procent života, poctěná 1. cenou v anonymní soutěži brněnského divadla. O dva roky později následoval text Neznámý vojín žije, ve kterém se zmíněná autorská dvojice vyrovnávala s nastupujícím fašismem a t. r. napsali i komedii Láska a box ze sportovního prostředí. V Brně K. začal psát i hru Don Quijote přichází, která odrážela protektorátní náladu, což přispělo k jejímu zákazu v Národním divadle v Praze; na jevišti se objevila až po válce. Jako dramatik uspěl v Praze až hrou Shakespeare na jevišti Městského divadla na Královských Vinohradech, byl však kritizován za příliš volné zacházení s námětem. Mezi texty z protektorátního období vyniká jinotajná lyrická balada Meluzina (hlavní postavu ztělesnila v alternaci s V. Fabiánovou Z. Švabíková-Kožíková). Po osvobození republiky přišel K. s dosud neuvedenou starší hrou Kateřina z Poděbrad, s textem Přátelství na námět boje se zhoubnou nemocí a s dramatizací svého populárního románu Blázny živí Bůh (1948). V 50. letech se po šestileté odmlce vrátil na činoherní jeviště v Divadle pracujících Gottwaldov s nyní vlídně přijatou hrou o lidovém hrdinovi moravského Slovácka pod názvem Hejtman Šarovec. Několik textů věnoval také divadlu pro děti a mládež; na výzvu Divadla J. Wolkra v Praze napsal Jak mráz čaroval (později přejmenována na Pohádka o sněhu), budovatelskou hru Tři zlí kmotři, aj. Lidovému publiku věnoval hudební komedie Polka vítězí a Záhořanský hon, které zhudebnil J. Křička. Námět své nejslavnější knihy Největší z Pierotů přepracoval ve hru Deburau. Největší z Pierotů, kterou v titulní roli s hercem-mimem O. Šimánkem uvedlo Státní divadlo Ostrava. Na počátku 60. let zahájil spolupráci s Jihočeským divadlem České Budějovice. Pro jeho otáčivé hlediště v Českém Krumlově napsal Krumlovskou romanci o Petru Vokovi a Baladu o Tristanovi a Izoldě. K. autorská zručnost a múzické nadání nezůstaly nepovšimnuty ani operními skladateli. Sám anebo s B. Poláchem psali v 50. letech libreta na známá literární témata pro významné soudobé hudebníky, jako byli J. Křička, F. J. Zelinka, J. Kvapil, K. Horký, Z. Petr a J. Kalaš.

Třebaže těžiště K. tvorby spočívalo v literatuře a práci pro rozhlas, podmínila jeho raná herecká a básnická zkušenost, dobrá znalost místního kulturního života a orientace v divadelním prostředí jeho celoživotní zájem o divadlo. Uvědomoval si možnosti divadelního umění a jeho schopnost bezprostředně oslovit široké publikum. Nejlépe mu vyhovovaly náměty ze života velkých osobností na pozadí dějinných událostí, kterým chtěl na jevišti vrátit aktualitu a plnost lidského života. V raných letech býval kritizován za příliš volné zacházení s historickou látkou, neboť v románech i dramatech uplatňoval básnické sklony. V období tvůrčí zralosti však tíhl spíše k realistickému vykreslení dramatických postav a příběhů. Dokázal si s oblíbenými náměty obratně pohrávat formou různých žánrových verzí, zpracovaných pro rozhlas i divadlo nebo beletrii. Původní lyrickou polohu reprezentovaly v jeho zralé tvorbě už jen výjimečné lyricko-dramatické útvary, jako byly Meluzina nebo Balada o Tristanovi a Izoldě, či veršované a písňové vložky v jinak realisticky koncipovaných textech (Komediant). K. také hojně překládal (zvláště z francouzštiny), upravoval a dramatizoval texty jiných autorů. Svobodomyslnému divadelnímu prostředí přisuzoval sílu osvobozující lidského ducha; odtud také několik her a románů, čerpajících z divadelního prostředí. Jeho divadelní hry byly oblíbeny zejména mimopražským publikem, některé dosahovaly vysokého počtu nastudování (Záhořanský hon, Meluzina, Hejtman Šarovec, Deburau. Největší z Pierotů).

V zaujetí rozhlasem psal K. vedle reportáží a zábavných pásem jako jeden z prvních českých autorů rozhlasové hry. Mezník v tuzemském vývoji žánru představuje jeho Cristobal Colón. Byl vysílán a okamžitě vytištěn 1934, uvedly jej evropské rozhlasové stanice; 1935 za něj K. získal první cenu v soutěži o českou rozhlasovou hru a v únoru 1939 vyznamenání na mezinárodním festivalu evropských rozhlasových her v Bruselu. Následovaly desítky rozhlasových her a dramatizací: Boj se smrtí (1935), Zrození opery (1936), Puškin (1937), podle F. Šrámka Stříbrný vítr (1939), Křížová výprava dětí (1939), Ďábelská sonáta (1939), podle A. Jiráska Záhořanský hon (1969), Cesta k pramenům (1971), Poslyšte rozsudek (1972), Posel míru (1977) ad. Své teoretické úvahy vydal K. v průkopnické knize Rozhlasové umění (1940); vyprávění o počátcích média pod názvem Rozhlasové vzpomínky (1965).

Široké veřejnosti je K. znám převážně jako beletrista. Jeho přístup k literatuře určila do značné míry východiska Aktivistů, sdružujících literáty a výtvarníky, kteří programově chápali umění jako projev životní aktivity, zdůrazňovali optimismus a lidovost. Záliba v osudech velkých osobností a schopnost poutavě vyprávět se v K. díle promítly nejvýrazněji do románové formy. Mimořádný ohlas vyvolal zejména Největší z Pierotů (1939, přepracován 1948 a 1954, celkem 22 vydání včetně zahraničí) ze života francouzského mima českého původu, lidového génia J. G. Deburaua. Působivé podání jeho životní cesty inspirovalo zejména na přelomu 50. a 60. let zájem několika československých umělců (M. Sládek, Z. Pololáník ad.) o tehdy téměř zapomenutou pantomimu. Následoval poutavý opus Básník neumírá (1940) o životě zakladatele portugalského písemnictví básníka L. de Camõese, ve kterém se K. vrátil k tématu umělce a jeho významu v životě národa (první vydání s titulem Národ neumírá bylo cenzurou zastaveno). Z historického divadelního prostředí vytěžil příběh kočovných herců ze středověkých Flander Blázny živí bůh (1943), román o J. K. Tylovi Miláček národa (1975) a Fanfáry pro krále o herci E. Vojanovi (1983). RománemNa dolinách svítá (1947) připomněl lidového hrdinu rodného moravského Slovácka 17. století – později jej přepracoval pod názvem Hejtman Šarovec a upravil pro rozhlas a operu. K dalším životopisným dílům patří románová kronika Josef Mánes (1955), román ze života L. Janáčka Po zarostlém chodníčku (1967), Na křídle větrného mlýna (1977) a Neklidné babí léto (1979) o malířce Z. Braunerové, Kronika života a vlády Karla IV. (1981) aj. Život J. A. Komenského mu byl inspirací pro román Anděl míru (1984) i stejnojmennou divadelní a rozhlasovou hru. Ze současného života vytěžil námět na knížku pro mládež E. Zátopek vypravuje (1955). Své příběhy stavěl K. často nad myšlenkově aktuálními, eticky závažnými tématy.

Pro český film pracoval od 1934, zpočátku pod jménem J. Žalman. Je autorem či spoluautorem jedenácti scénářů, do kterých psal i texty k písním. Spolupracoval s režiséry K. Lamačem (Lucerna, 1938), P. Blumenfeldem (Tereza, 1961), I. Balaďou (polský TV film Pařížská komuna, 1970) a naposledy s P. Hasprou (TV film Noci královien, 1987). S druhou manželkou O. Horákovou napsali libreto k hudebnímu filmu Písnička za groš, ve kterém hrála pod vedením režiséra R. Myzeta budoucí světová pěvkyně S. Červená (1953). Ke sportovní tematice – památce Hanče a Vrbaty – se obrátil ve scénáři Synové hor (1954, zfilmováno 1956).

Role

Soubor reálného gymnázia v Brně

Syrakuský tyran (J. Vrchlický: V sudu Diogenově, sál kláštera voršilek v ul. Orlí) – 1926.

Akademická scéna

? (F. Kožík – S. Ježek: Film Star revue) – 1929.

Voiceband E. F. Buriana, Umělecká beseda v Brně

IV. komorní večer E. F. Burianova voicebandu (K. H. Mácha, dram. E. F. Burian: Máj),V. komorní večer E. F. Burianova voicebandu (J. Wolker: Balada o očích topičových, Balada o námořníkovi, Balada o nenarozeném dítěti, Nemocnice) – 1929.

Národní divadlo v Brně

? (J. M. Synge: Jezdci k moři, Studio NDB v Redutě) – 1929; ? (B. Brecht – K. Weill: Žebrácká opera, NDB Na Hradbách) – 1930; Boy (?: Bar Chic) – 1931.

Brněnská konzervatoř

? (V. Skoch: Na terase), ? (J. Zeyer: Bratři), ? (J. Port, pod pseud. Jan Žuk: Mez) – 1931.

Divadelní hry, revuální hry a pásma

Pět procent života, Zemské divadlo Brno 1935; Neznámý vojín žije (s B. Poláchem), Zemské divadlo Brno – Divadlo na Veveří 1937, i rozmn. Universum; Shakespeare, Vinohradské divadlo 1940, i t.; Přátelství, Komorní divadlo 1942, t. 1948; Meluzina, 1943 Národní divadlo, i t.; Komediant, Nové divadlo 1943, t. 1944; Barborka, Jihočeské Národní divadlo 1945; Kateřina z Poděbrad, 1946, rozmn. nedat.; Don Quijote přichází, 1946, t. 1941; Hejtman Šarovec, Divadlo pracujících Gottwaldov 1954, rozmn. Dilia 1953, 1954, 1955; Tři zlí kmotři / Pohádka o sněhu, Městské divadlo pro mládež Praha 1952, t. 1953, rozmn. Dilia 1954; Jak mráz čaroval, Divadlo J. Wolkra Praha 1953, t. 1954 – pod titulem Pohádka o sněhu; Český Honza, Krajské divadlo Kolín 1970, rozmn. Dilia 1954; Statečná Andula, rozmn. Dilia 1956; Deburau. Největší z Pierotů, Státní divadlo Ostrava 1957, i t.; Sabina / Blázny živí Bůh, rozmn. Dilia 1957; Zelená princezna, rozmn. Dilia 1957; Statečný Honza, Krajská loutková scéna Liberec 1957, t. 1958; Cesty žen, MDP – Komorní divadlo 1959, i rozmn. Dilia;Město starých lásek, rozmn. Dilia 1963 a 1981; Krumlovská romance, Jihočeské divadlo Český Krumlov 1963, rozmn. Dilia 1954 a 1963; Balada o věčné lásce Tristana a Izoldy, Jihočeské divadlo Český Krumlov 1968, rozmn. Dilia 1969, 1970; Dobrý člověk ještě žije (dle R. Rollanda) 1969, i rozmn. Dilia; Anděl míru, Krajské divadlo Kolín 1973; Cesta z bludiště, Jihočeské divadlo České Budějovice 1973; Než se zvedla opona, Divadlo Jaroslava Průchy Kladno – Mladá Boleslav 1975, rozmn. Dilia 1974; Noci na Zvíkově, 1977, rozmn. Dilia 1973; Karel z Čech, rozmn. Dilia 1994; Pohádky vánočního zvonku, Městské divadlo Karlovy Vary 2001 ■ Film-Star-Revue (se S. Ježkem), 1929; Usmívejte se! (s B. Poláchem, h. V. Tauský), 1935.

Operní libreta a hudební komedie

Záhořanský hon, h. J. Křička, hudební veselohra, 1950, rozmn. Dilia 1951; Meluzina, h. J. F. Zelinka, Krajské oblastní divadlo Plzeň 1950; Pohádka máje (s B. Poláchem), h. J. Křička, Národní divadlo 1950; Hejtman Šarovec, h. K. Horký, Divadlo Z. Nejedlého Ústí n. L. 1953, t. 1954; Komediant, h. J. Kalaš, r. O. Nový, Státní divadlo Brno – Reduta 1969.

Operetní libreta

s B. Poláchem, pod pseudonymem J. Žalman:

Modré miliony, h. J. Lukas, Národní divadlo Brno – Divadlo na Veveří 1933;Láska a box, 1933 Národní divadlo Brno, t. 1937;Na růžích ustláno, h. J. Weinberger, Národní divadlo Brno – Divadlo Na hradbách 1934, t. 1935; Apropó, co dělá Andula?, h. J. Weinberger, Národní divadlo Brno 1935; Přijde jaro, přijde, h. J. Jankovec, Národní divadlo Brno 1936; Císař pán na třešních, h. J. Weinberger, Národní divadlo Brno 1936; Mé štěstí má zlaté vlasy, h. J. Loukota, Národní divadlo Brno 1939; Z jednoho hrnce, h. J. Tauský, Národní divadlo Brno – Reduta 1938;Za humny je veselo, h. J. Loukota, Národní divadlo Brno 1941.

Záhořanský hon, Krajské oblastní divadlo Plzeň 1950, rozmn. Dilia 1951; Polka vítězí, h. J. Křička, Státní divadlo Brno 1955, i t.; Komediant, h. J. Kalaš, Městské divadlo na Fidlovačce Praha 1957; Město šťastných lásek (se Z. Malým), h. Z. Petr, Státní divadlo Ostrava 1980, rozmn. Dilia 1963, 1981.

Literatura

A. Kožíková: F. K., rkp. dědicové; HLOCH: Meluzína se Z. Švabíkovou, Venkov 13. 1. 1943; F. Chudoba: Shakespeare snadno a rychle, Kritický měsíčník 2, 1946, s. 151–157; V. Černý: Ještě jednou F. K., tamtéž, s. 272–276; F. Kožík: Cestou k tvorbě, Konzervatoř Brno 1919–1969, in Sborník k 50. Výročí trvání první moravské odborné umělecké školy, Brno 1969, s. 82–83; M. Smetana: To, co miluješ, braň!, Divadlo 5, 1954, s. 706 [ref. Hejtman Šarovec]; L. Veselý: Pantomim v činohře, Literární noviny 6, 1957, č. 24, s. 5 [ref. Největší z Pierotů]; O. Nový: Vzpomínky na Brno, in Sborník k 75. výročí stálého českého divadla v Brně, Brno 1959, s. 76–79; L. Suchařípa: V kulisách současnosti, Divadlo 10, 1959, s. 307 [ref. Cesty žen]; V. Procházka: Jubilejní premiéra v Kolíně, Tvorba 43, 1973, s. 15 [ref. Anděl míru]; J. Švehla: Na okraj největšího z Pierotů, doslov in F. Kožík: Největší z Pierotů, Praha 1975, s. 439; J. Švehla: Deburau – nesmrtelný Pierot, Praha 1976, s. 292–293, 308–311; J. Hrabák: F. K., Praha 1984; J. Telcová: Výstava 100 let stálého českého divadla v Brně, MZM v Brně, 1984–1985, nestr.; O. Margolius: Dary pokory a lásky, Signál 8. 8. 1989; F. Kožík: Chci ještě napsat svůj poslední román, Vlasta 48, 1994, s. 4; K. Nešlehová: Bilanční povídání s F. K., Denní Telegraf 14. 5. 1994; ješ: Kožíkova kronika hereckého života, Zemědělské noviny 24. 3. 1994; A. Pilátová: Spisovatel F. K. vydává v Orbisu své vzpomínky, Práce 13. 11. 1995; P. Kosatík: F. K. o Václavu Černém, o době, o sobě, Mladá fronta DNES 14. 11. 1995; D. Řeřichová: Rozhovor s F. K. (k 75. narozeninám) Divadlo 1, 1995, březen, s. 59; J. Klempera: Psát je pro něho jako dýchat, Literární noviny 5, 1995, č. 146, s. 1; M. Pokorný: Pierot i Kolumbus, Mosty 17, 22. 4. 1997, s. 11; A. a O. Kožíkovy: F. K. – tisíc slov o lásce, Praha 1998; F. Kožík: Vzpomínky, Praha 1999; J. Hubička: Novátor a objevitel F. K., Týdeník Rozhlas 19, 2009, č. 20, s. 9; F. Miška: Hvězdné hodiny života, Divadelní noviny 19, 2010, č. 9, s. 10; R. Žitný: Protektorátní rozhlasový skeč, Praha 2010; M. Stehlík: Katyň 1943, Protektorátní propaganda zákulisí a osudy českých svědků, Paměť a dějiny 4, 2010, č. 4, s. 5–21; K. Žídková: Postavu mima Deburaua objevil Kožík náhodou, Deník 4. 4. 2011.

Čeští spisovatelé 20. století, ČSFD, ČRo 70, Kunc, LČL, PBJ III, SČS od 1945

Vazby

H

• Heslář

Vznik: 2019
Autor: Ladislava Petišková