Boháč, Ladislav: Porovnání verzí

Verze z 6. 8. 2018, 10:14

Syn doc. Antonína Boháče, profesora jazyků na reálném gymnáziu v Křemencově ulici a na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, synodního kurátora čsl. církve evangelické, který byl 1941 internován v obci Lišice, po 1948 musel odejít z univerzity a 1990 byl rehabilitován. Sestra Vlasta zemřela 1918 na španělskou chřipku. Do základní školy začal B. chodit v Kobylnicích, okolo 1915 se rodina přestěhovala do Prahy-Nuslí. V září 1917 nastoupil do gymnázia v Křemencově ulici, kde jeho otec učil jazyky (francouzštinu, němčinu, češtinu). V kvintě jej vyučoval M. Svoboda, pozdější pedagog na konzervatoři a režisér Národního divadla, který mu doporučil studium herectví. V gymnaziálním souboru si B. poprvé vyzkoušel své herecké schopnosti jako Václav Thám ve scéně U Butteauů podle románu A. Jiráska F. L. Věk se spolužáky M. Nedbalem a J. Bechyňovou a se studentkami Vyšší dívčí školy M. Budíkovou a E. Svobodovou (roli si zopakoval později na konzervatoři). 1924–25 (výjimečně i později) hrál i se členy Volného sdružení dramatického oddělení konzervatoře na žižkovském či holešovickém jevišti Legie malých, tj. ve skupinách Scéna adeptů a Zkušební scéna. Od sezony 1924/25 statoval v Národním divadle. Po maturitě se 1925 na radu profesora Svobody přihlásil na konzervatoř a na přání rodičů i na právnickou fakultu. V prvním semestru konzervatorního studia pod vedením J. Hurta, A. Suchánkové a M. Laudové-Hořicové byl přeřazen do druhého ročníku; režii ho vyučoval M. Svoboda. Na škole se setkal také s J. Frejkou, který jej vyzval ke spolupráci v Osvobozeném divadle. B. po roce opustil konzervatoř i právnickou fakultu. Při prázdninovém pobytu se ve Francii seznámil s V. Gamzou, s nímž navštěvoval pařížská divadla. Na podzim 1926 pak přešel spolu se S. Svozilovou, B. Záhorským a V. Tréglem do Gamzova Uměleckého studia. Současně příležitostně hostoval na konzervatoři i v Osvobozeném divadle (v lednu a říjnu 1927). Po zániku Uměleckého studia přijal na krátký čas angažmá ve Švandově divadle (listopad 1927 – červen 1928), kde se na malých rolích vyučil dle vlastních slov „provoznímu herectví“. V červnu 1928 hostoval ve vinohradském divadle, od září 1928 hrál znovu v Osvobozeném divadle pod vedením J. Honzla. Od října 1928 hostoval v Národním divadle a od počátku následujícího roku byl angažován do hereckého souboru. T. r. hostoval ve Frejkově Moderním studiu. 1934 absolvoval povinnou vojenskou službu. Byl dvakrát ženatý; poprvé s Taťánou Hálkovou (* 1913, rozvedeni 1939), podruhé s Hanou Porgersovou (* 1915). Podstatnou část svého hereckého života strávil B. v Národním divadle, kde byl příležitostně též činoherním a operním režisérem. 26. 10. 1949 byl jmenován ředitelem, odvolán na podzim 1953. Od března 1950 do 1951 byl pověřen řízením opery Národního divadla s úkolem sjednotit její ansámbl s připojeným souborem Divadla 5. května. Poté se věnoval herectví a režii až do 1967. Během neplacené dovolené v Národním divadle se 1968–70 připojil k souboru O. Krejčí v Divadle za branou. Trvalé angažmá jako herec zde měl 1968–72. Krejča jej po svém odvolání z vedoucí funkce požádal, aby se oficiálně ujal vedení. 1. 4. 1971 byl B. pověřen prozatímním řízením Divadla za branou až do doby, než bude „provedena delimitace divadla ze sféry přímého řízení MK ČSR.“ Těžce nemocný B. se prokázal jako diplomat hledající cestu k záchraně souboru. Divadlo za branou však bylo zrušeno. 1. 10. 1972 se vrátil do Národního divadla, kde řídce vystupoval až do penzionování 31. 12. 1974.

Stranicky uvědomělý, účastnil se B. aktivně politického života. 1945 byl zvolen předsedou Klubu sólistů Národního divadla, 1946–48 byl předsedou závodní rady ROH, poté funkcionářem 22. svazu ROH pracovníků v umění a kultuře, tři roky byl předsedou závodní organizace KSČ ND. Nositel Řádu práce (1953), zasloužilým umělcem byl jmenován 1958. Pohřben je na vyšehradském Slavíně.

Více než pravidelné studium znamenala pro B. radost ze spolupráce s generačními druhy z Volného sdružení posluchačů dramatického oddělení Státní konzervatoře hudby. Už zde si vyzkoušel největší úlohy světového repertoáru. Za svých prvních vystoupení v Osvobozeném divadle se pak ovšem vysoký, pohledný mladík výrazných rysů tváře musel spokojit s drobnými úlohami (radiotelegrafista v Depeši na kolečkách), nevyhýbal se jim ani v Uměleckém studiu (celé představení Chcete se mnou hrát nehybně proseděl s maskou na tváři v úloze patrona cirkusu). Od role Marcela v Dětském karnevalu mu režie přisoudila milovnický obor, který se stal jeho uměleckým údělem na mnoho let. Gamzovo, metodami K. S. Stanislavského poučené, vedení herců akcentovalo vnitřní intenzitu, prožitek a pravdivost výkonu i krásu mluveného jazyka. Pro B. byla péče, jakou Gamza věnoval propracování každého hereckého výkonu a prověřování talentových možností členů souboru, nesmírně důležitá. Jeho vliv považoval za nejdůležitější pro svou uměleckou dráhu i na sklonku života. V Osvobozeném divadle si pod vedením J. Honzla vymínil, že bude hrát jen v představeních jevištní poezie; uznání získal za výkony ve Vančurových hrách Učitel a žák a Nemocná dívka. Honzlovy „vědecké laboratorní“ režie mu nebyly blízké. Přesto si uvědomil hodnotu přesnosti a čistoty hereckého výkonu a mluveného slova, jeho hudebnosti a rytmičnosti, na kterých režie stavěla. Na základě Hilarova dobrého hodnocení B. pohostinských vystoupení v Národním divadle mu bylo nabídnuto angažmá. Setkal se zde s osobnostmi několika generací a s různými způsoby herecké stylizace. Od počátku hrál podle tehdejšího zvyku značný počet malých rolí, prvním větším úkolem byla postava A. N. Běljajeva v Turgeněvově Měsíci na vsi, kterou alternoval s režisérem inscenace V. Gamzou. Současně hostoval v Moderním studiu jako Romeo ve Frejkově režii Shakespearovy hry. B. oceňoval režisérovu snahu být absolutním tvůrcem inscenace a jeho obrazové vidění (svatební scéna s tvářemi milenců obrácenými do hlediště, zatímco samotný obřad prováděla taneční skupina J. Kröschlové). Vystoupil též v Šulcově nastudování Brechtova Bludiště velkoměsta v Novém kolektivním divadle, kde se na několik repríz setkal s vrstevníky S. Svozilovou a M. Jarešem (1932). Krátce po Frejkově příchodu do Národního divadla vystoupil B. v zahajovacím večeru Studia Národního divadla spolu se S. Neumannem, L. Peškem, J. Šejbalovou, E. Poznerovou a J. Štěpničkovou; v této generační sestavě pak pracoval celá desetiletí. B. uspěl v roli zemitého Pavla v aktovce Černá noc, jeho Gill z Lásky hry osudné byl však přehnaně lyrický. Stylizované postavy commedie dell’arte mu nebyly blízké, po spolupráci s V. Gamzou dával přednost hereckému prožitku a konkrétní hře s rekvizitou. Takový metodický postup úspěšně využil např. v roli komsomolce Guseva v Katajevově Cestě květů. Spolupráce s Frejkou mu od 30. let dlouhodobě přinášela významné herecké úkoly, především ve zdařilých básnických inscenacích, jako byly Schovávaná na schodech, Julie aneb Snář apod. Jistým vyznamenáním byla pro B. role Laerta v Hilarově vrcholné režii Hamleta, kterou převzal 1931 za onemocnělého R. Tumu. Hilar mu přiděloval další, hlavně milovnické role, např. Jeníka v inscenaci Tylovy Fidlovačky; po tomto prozkoušení mu svěřil velkou roli Petra v Soudu lásky Vrchlického či civilně pojatého Demetria (oblečeného v moderní vestě a pumpkách) v Shakespearově Snu noci svatojanské. B. hrál i v inscenacích K. Dostala, který měl pochopení pro mladé herce a svěřoval mu důležité role včetně milovnických – Lucentia v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, Lorenza v Kupci benátském, Radúze v Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena. Pod vedením vzdělaných režisérů B. soustavně cizeloval přednes a rytmiku mluvené češtiny, což jej předurčovalo zejména pro postavy klasického repertoáru. Přes tvůrčí pochyby i těžkou nemoc se vzepjal v 2. polovině 30. let k vrcholným výkonům: nejprve rolí Marka Antonia v Shakespearově tragédii Caesar, kterou mu s důvěrou v jeho mimořádný talent svěřil ve své stěžejní inscenaci J. Frejka. B. jej hrál jako rozeného politika, utvářeného Caesarovým vlivem; politika, jenž dovede i drobnou událost využít ve svůj prospěch. Zápalnou výmluvností ovládl závěr hry ve stupňovaném odstiňování odporu vůči Caesarovým vrahům. Dokonalý rytmický přednes odměnilo publikum potleskem na otevřené scéně. Následoval Lžidimitrij – Grigorij Otrepěv z Puškinova Borise Godunova, jehož podal v hluboce niterném výkonu jako hazardního hráče hýřícího temperamentem mládí, sebejistou postavu zářícího pohledu a výmluvnosti i v intimitě lyrických pasáží. Frejka si B. znovu vyvolil po letech pro postavu Romea (s O. Scheinpflugovou jako Julií), uvedeného v napjaté době o slavnostech českého baroka v předvečer nacistické okupace. B. byl v té době obsazován do rolí, ve kterých akcentoval smysl pro čest a neokázalé, ale strhující hrdinství: mladý baron Krug z Čapkovy Bílé nemoci, student Kazatel v Mahenově Jánošíkovi či Malcolm, syn skotského krále v Shakespearově tragédii Macbeth, jejíž nastudování J. Borem bylo hodnoceno jako umělecká událost velkého společenského dopadu. Ve zlomových okamžicích české historie, zejména po smrti J. Opletala, se pro B. stal velkou výzvou Faust jako symbol pozitivních sil člověka; ztvárnil jej v souhře s Mefistem J. Pivce – postavy byly režisérem Dostalem pojaty jako rub a líc jedné mince. B. roli vystavěl v kontrastu duševní trýzně a touhy po plném životě; jeho vysoce oceňovaný přednes Goethových veršů souzněl s dobovou snahou o (až manifestační) zdůraznění krásy mluveného českého slova. Kritika, srovnávající jeho výkon s někdejším ztvárněním Marka Aurelia, poukazovala na B. herecké vyzrávání a dokonalost jevištní řeči; označila jej za jednoho z nejlepších Faustů v historii českého divadla. Další významné úkoly mu svěřil opět Frejka: B. vytvořil mj. civilně pojatou roli Tomeše – Ježíše ve Faltisově hře Veronika, jejíž étos vzbudil nevoli nacistických úřadů, hrál i ve veselohrách, jimiž se dramaturgie Národního divadla snažila povzbudit české obecenstvo. Na sklonku války vystoupil v původních dramatických novinkách – ve hře S. Loma Odysseův návrat a ve hře M. Hlávky Císařův mim. Po osvobození 1945 a změnách ve vedení činohry Národního divadla propůjčil svůj talent postavám z české klasiky (Mlynář v zahajovacím představení Lucerny) i nového, socialistického repertoáru (Ivan, N. Safonov, Ruští lidé; Jakov, M. Gorkij: Jegor Bulyčov; Stalin, N. Pogodin: Kremelský orloj) v inscenacích nově angažovaných režisérů F. Salzera, A. Dvořáka, A. Podhorského. Poté, co byl jmenován do čela první scény, nastudoval na přání Z. Nejedlého režijně několik děl české a ruské klasiky: (opakovaně) Jiráskovu Lucernu, Ostrovského hru Vlci a ovce, opery Prodaná nevěsta a Libuše, většinou ve spolupráci s dirigentem J. Krombholcem, výtvarníky J. Svobodou a F. Tröstrem a kostýmním výtvarníkem J. Kropáčkem. Poslední B. operní režií bylo slavnostní představení Libuše v plenéru na Děvíně 21. 6. 1959. Při těchto náročných úkolech osvědčil citlivý vztah k hudbě a režijně organizační schopnosti; dočasně však tato aktivita – jak si sám později uvědomoval – retardovala jeho herecký růst. Padesátá léta B. nepřinesla podstatnější umělecké role; hrál významné komunistické činovníky a politiky, jako byl Stalin apod. Zlom nastal až 1957 s příchodem O. Krejči do vedení činohry: ten mu nejprve nabídl režii trojdílného melodramu J. Vrchlického a Z. Fibicha Smír Tantalův, Námluvy Pelopovy a Smrt Hippodamie, v nichž B. uplatnil zkušenosti z operních režií a vytříbený smysl pro rytmus a umělecký přednes. Důležitá byla i herecká spolupráce s dalšími předními režiséry Národního divadla: M. Macháčkem a A. Radokem. V postavě poručíka Breckera z Karvašovy Půlnoční mše rozehrál do té doby značně schematicky pojímaný charakter nacisty: v B. podání přerostly zprvu lidské rysy postavy do obrazu reprezentanta zrůdné moci. Zaujal též v úloze Kreona v proslulé Macháčkově inscenaci Sofoklova Oidipa vladaře, jež předurčila velkou řadu rolí světských i církevních představitelů moci. Ve svých postavách B. akcentoval i později povahové rysy, jimiž směřoval k vytvoření určitého typu: chladně samolibého lékaře Dorna z Čechova Racka, hloupě nadutého Tajemníka v Topolově Konci masopustu. Šlo o postavy, na kterých mohl uplatnit svá pozorování ze života mocenských elit; podobně jej obsazoval také A. Radok, který mu 1968 svěřil v jedné ze svých posledních režií v Národním divadle roli Kardinála ve hře F. Dürrenmatta Novokřtěnci. Krejčův odchod z Národního divadla a jeho působení v nově založeném Divadle za branou přineslo B. v šedesáti letech nové tvůrčí impulsy. Znovu hrál v Giradouxově Intermezzu (Schovávaná na schodech) – nyní komickou postavu přísného a namyšleného Inspektora, v Nestroyově frašce Provaz o jednom konci ztvárnil zvláště vtipného, až jízlivého, se světem srovnaného a na vše připraveného sluhu pana Lipse jako symptom lokajské povahy. V Divadle za branou B. objevil dosud nevyužívaný smysl pro komiku a dovršil zde umění hyperbolicky povýšit určitý rys postavy na specifický prototyp, aniž by postava ztratila lidský rozměr. Takový byl jeho komediant Henri ze hry A. Schnitzlera Zelený papoušek, asi nejzávažnější úkol tohoto období, ve kterém s neobyčejnou přesností zobrazil téma iluze a skutečnosti na půdorysu tragikomického pojetí role. Jeho postava vyzařovala hlubokou, nepatetickou vroucnost a o to bolestnější tragiku. Další roli, kardinála Cibu, hrál v karnevalovém veselí Mussetova Lorenzzacia jako intrikána velkého formátu se zmrazující vznešeností, cynismem a skrývanou touhou po moci. Následovala komická role hraběte Šavelského z Čechovova Ivanova a nakonec shovívavý a věcný věštec Teiresius ze Sofoklovy Antigony, kterého B. hrál s akcentem na význam každého slova ve zpomaleném temporytmu, poskytujícím čas na promýšlení obsahu každého verše.

Základní pilíře B. herectví se formovaly především pod vlivem režiséra V. Gamzy a méně již režisérů Osvobozeného divadla v kombinaci postupů hereckého prožitku a neiluzivního herectví. Národní divadlo využívalo příjemný zjev vysokého mladíka pro role elegantních milovníků. B. však díky svým intelektuálním dispozicím přinesl jiný typ mladých mužů, než představovala předchozí hilarovská generace: jeho hrdinové nebyli zmítáni přívaly citových bouří, byli to muži, kteří se racionálně snažili dopátrat životní pravdy a podstaty lidských vztahů. B. vynikal od počátku díky klasickému gymnaziálnímu školení i péči předních režisérů kulturou mluveného jazyka a deklamace. Tato ve své době vysoce ceněná schopnost jej do značné míry předurčovala k charakterním rolím klasického repertoáru, kterými byl pověřován zejména ve 30. a 40. letech; jeho decentní, neokázalí, ale vroucí hrdinové byli zejména slovně rozpracováni do bohatých odstínů jejich často rozporných povah (Markus Aurelius, Faust). Svůj na pohled věcný, exaktní přístup k roli vyvažoval prožitkem, jehož intenzita udávala kvalitu jeho výkonu zejména v dobách nejtěžších, kdy Národní divadlo plnilo úlohu strážce národní kultury. V tomto období podával B. vrcholné výkony v celé sérii závažných úloh. Jeho poválečné, převážně hladce civilní postavy byly do značné míry výsledkem osobního kompromisu mezi občanskou angažovaností a herectvím; přetížení různými funkcemi konzervovalo jeho umělecký růst. Zásadní tvůrčí vzmach přinesla šedesátiletému herci spolupráce s O. Krejčou (v lecčem podobná někdejší spolupráci s J. Frejkou), pod jehož vedením obohatil své herectví o nové rysy: smysl pro komiku a satiru, větší využití herecké akce, umění zevšeobecnění nějakého výrazného povahového rysu a naopak problematizace typové postavy. Působení v Divadle za branou znamenalo pro B. návrat do tvůrčího prostředí s vysokými nároky na uměleckou kvalitu; jako mistr nadhledu nad lidskými osudy vytvářel jednolité postavy se smyslem pro humor i tragiku. 1935–45 a v závěrečném období své herecké kariéry dosáhl mistrovství, které jej řadí k předním českým hercům.

Pěkný elegantní zjev a kultivovaný projev předurčil B. pro milovnické úlohy také ve filmu. Do problematiky filmového herectví jej uvedl M. Frič, který mu svěřil 1935 roli ve své verzi divadelní hry V. Wernera Lidé na kře a poté v několika dalších filmech. Mladý B. představoval většinou decentní, spíše uzavřené hrdiny, vždy ochotné k osobní oběti, zejména když šlo o lásku (filozof Vavřena ve Filozofské historii, 1937); natáčel je především ve spolupráci s O. Vávrou. Dokázal však věrohodně ztělesnit i bezcharakterní, primitivní postavy jako byl Nikola ve Vávrově snímku Rozina sebranec (1945). Vykročením do jiného žánru byl jeho přesvědčivý výkon v roli K. H. Máchy (1937) ve stejnojmenném filmu režisérky Zet Molas. B. spolupracoval i později s řadou předních režisérů několika generací – V. Wassermanem, M. Cikánem, K. Steklým ad. Po jmenování ředitelem Národního divadla byl velmi zaneprázdněn veřejnými funkcemi a na natáčení neměl již potřebný čas.

Jako recitátor byl častým aktérem významných společenských a politických událostí. Účinkoval i v rozhlase, kde si cenil tvorby generačního vrstevníka M. Jareše. V jeho pojetí také vytvořil roli vládce Gadeira v nastudování Nezvalovy hry Dnes večer zapadá slunce nad Atlantidou (1957).

Role

Dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby

Učitel (S. Čech: Ve stínu lípy, I. dramatický večer, sál na Slovanech) – 1925; Pocestný (anon.: Polapená nevěra) Jíra kupec (anon.: Mastičkář, Retrospektivní večer dramaticko-operní. Z počátků českého divadla), Ph.Dr. Václav Thám (A. Jirásek – M. Svoboda: U Butteaů), Joshua (S. Lom: Vůdce) + Jan Skalník (F. Šrámek: Léto) + Šandor (J. Mahen: Jánošík) + Faust (J. W. Goethe: Faust) + Caesar (G. B. Shaw: Caesar a Kleopatra) in Večer absolventů dramatického oddělení (úryvky) – 1926; Achilles (H. von Kleist: Penthesilea) j. h. – 1927.

Volné sdružení posluchačů konservatoře

Scéna adeptů

Acast (Molière: Misantrop) – 1926.

Umělecké studio V. Gamzy

Marcel (Saint Georges de Bouhélier: Dětský karneval), Patron cirkusu (M. Achard: Chcete se mnou hrát?), Bertran (A. Blok: Růže a kříž), Raoul (F. Bérence: Rodinná fantazie), Cizinec (Ch. Dickens: Cvrček u krbu), Valer (Molière: Škola manželů) – 1926; exekutor Omeletka (N. V. Gogol: Ženitba), Alexandr Mill (G. B. Shaw: Candida), barman Stratton (H. Bogus: Potopa), Orsino (W. Shakespeare: Dvanáctá noc aneb Jak chcete)– 1927.

Osvobozené divadlo

Radiotelegrafista (Depeše na kolečkách, Nezvalův večer, j. h.), ? (Y. Goll: Pojištění proti sebevraždě), Lékař (V. Vančura: Učitel a žák, dvorana Umělecké besedy) – 1927; Hlas (J. Cocteau: Orfeus, Osvobozené divadlo Adrie), Profesor Křikava (V. Vančura: Nemocná dívka) – 1928.

Švandovo divadlo

Johan (anon.?: Pempertone, nehoupej!) – 1927.

Moderní studio

Romeo (W. Shakespeare: Romeo a Julie, v Umělecké besedě, j. h.) – 1929.

Národní divadlo

Běljajev (I. S. Turgeněv: Měsíc na vsi, j. h.) – 1928; Kníže Š. (F. M. Dostojevskij: Idiot), První čs. dobrovolník, První voják (R. Medek: Plukovník Švec), Posel (bratři Čapkové: Ze života hmyzu), Jan Želivský (A. Jirásek: Jan Žižka, i 1950), Richard (M. Pagnol: Marcelina) – 1929; Gordon Evans (E. O’Neill: Podivná mezihra), Druhý komsomolec (V. Katajev: Kvadratura kruhu), Pavel (L. Blatný: Černá noc), Gilles (bratři Čapkové: Lásky hra osudná) – 1930, Lorenzo (W. Shakespeare: Kupec benátský), Radúz (J. Zeyer: Radúz a Mahulena), Nebeský hlas (J. Giradoux: Nový Amfitryon), Don Juan (Calderón de la Barca: Schovávaná na schodech), Laertes (W. Shakespeare: Hamlet) – 1931; Adam (G. B. Shaw: Zpět k Methusalému), Dobrý básník (F. X. Šalda: Zástupové), Galejník (G. Neveux: Julie aneb Snář), Neznámý (M. Pagnol – P. Nivoix: Obchod se slávou), Hmaták (J. Čapek: Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové), Jeník (J. K. Tyl: Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka) – 1932; Petr (J. Vrchlický: Soud lásky), Princ Alexandr (Sil-Vara: Mládí královny Viktorie), Demetrius (W. Shakespeare: Sen noci svatojanské), Götz (F. Schiller: Valdštejn)– 1933; Cejchmistr (J. Giradoux: Isabella na rozcestí), Jindřich (R. Medek: Jiří Poděbradský), Novinář + Prométheus (Aristofanes: Ptáci) – 1934; Beaumarchais (J. Götzová: Marie Antoinetta) – 1935; Boleslav (S. M. Lom: Svatý Václav), Linhart (E. Synek: Noční služba), Řeznický chasník (H. R. Lenormand: Ať žije divadlo!), Marcus Antonius (W. Shakespeare: Caesar), Abdulin (N. V. Gogol: Revisor) – 1936; Grigorij Otrepěv (A. S. Puškin: Boris Godunov), Franta Cikán (V. Werner: Lidé na kře), Fryderyk Chopin (J. Götzová: Srdce světa)– 1937; Mladý baron Krüg (K. Čapek: Bílá nemoc), Generál Mu (Hsiung: Paní Studánka), Ferdinand (F. Schiller: Úklady a láska), Petr (K. Čapek: Matka) – 1938; Václav Dubský (L. Stroupežnický: Naši furianti), Romeo (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Petr (A. N. Ostrovskij: Les)– 1939; Malcolm (W. Shakespeare: Macbeth), Faust (J. W. Goethe: Faust), Jan z Jenštejna (S. Lom: Karel IV.)– 1940; Claudio (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic), Major Tellheim (G. E. Lessing: Mína z Barnhelmu), Haimon (Sofoklés: Antigone), Tomeš (D. C. Faltis: Veronika) – 1941; Kalidorus (T. M. Plautus: Lišák Pseudolus), Jaromír (V. K. Klicpera: Zlý jelen) – 1942; Rustan (F. Grillparzer: Sen jako život), Jáchym (D. C. Faltis: Mraky na nebesích) – 1943; Maxentius (Lope de Vega: Císařův mim), Antinoos (S. Lom: Člověk Odysseus) – 1944; Mlynář (A. Jirásek: Lucerna, i 1953) – 1945; Orsino (W. Shakespeare: Večer tříkrálový), František (O. Scheinpflugová: Guayana), Ivan (N. Safonov: Ruští lidé), Vilém Kaplíř ze Sulevic (J. J. Kolár: Pražský žid)– 1946; Jakov Laptěv (M. Gorkij: Jegor Bulyčov), Stalin (N. F. Pogodin: Kremelský orloj) – 1946; Orestes (Aischylos: Oresteia), Martin (D. C. Faltis: Chodská nevěsta), Forinta (L. Bublík – M. Fiala: Veliká tavba) – 1949; Klaudius Gorecký (A. N. Ostrovskij: Vlci a ovce) – 1954; A Jing (Sia Kuo Siang: Vzdorokrál)– 1955; Baron von Kötteritz (H. Zinnerová: Ďábelský kruh) – 1956; Dr. M. Habura (P. Karvaš: Pacient sto třináct), Dvorní rada Sigelius (K. Čapek: Bílá nemoc) – 1957; Pelops (J. Vrchlický: Smír Tantalův, od 1961 Tantalos) – 1958; Hövern (M. Gorkij: Rodina Zykovových), Poručík Brecker (P. Karvaš: Půlnoční mše) – 1959; Doktor Dorn (A. P. Čechov: Racek), Jindřich Ptáčník (J. K. Tyl: Drahomíra a její synové), Pelops (J. Vrchlický: Smrt Hippodamie) – 1960; Pavel Ljubiškin (M. A. Šolochov: Rozrušená země) – 1962; Kreón (Sofokles: Oidipus vladař), Oberon (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské) – 1963; Tajemník (J. Topol: Konec masopustu) – 1964; Lou (A. Miller: Po pádu) – 1965; Kardinál (F. Dürrenmatt: Novokřtěnci) – 1968; Plužin (I. Dvoreckij: Člověk odjinud) – 1973.

Divadlo za branou

Inspektor (J. Giradoux: Intermezzo), Sluha pan Lipse (J. N. Nestroy: Provaz o jednom konci) – 1967; Komediant Henri (A. Schnitzler: Zelený papoušek) – 1968; Kardinál Ciba (A. de Musset: Lorenzaccio) – 1969; Hrabě Šabelskij (A. P. Čechov: Ivanov) – 1970; Věštec Teiresias (Sofokles: Oidipus – Antigone) – 1971; Doktor (J. Topol: Dvě noci s dívkou, pouze předpremiéra a několik repríz mimo Prahu) – 1972.

Režie

Národní divadlo

A. Jirásek: Lucerna – 1952; B. Smetana: Prodaná nevěsta, týž: Libuše – 1953; N. A. Ostrovskij: Vlci a ovce – 1954; P. Karvaš: Pacient sto třináct – 1956; J. Vrchlický: Námluvy Pelopovy – 1960; týž: Smír Tantalův, týž: Smrt Hippodamie – 1961; J. K. Tyl: Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka – 1962.

Prameny

Archiv ND: osobní fond L. B.: doklady o činnosti, výstřižky, fotografie.

DÚdok: výstřižky.

Literatura

O. Š. M. [Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 2, 1926/27, s. 46 [Umělecké studio, Dětský karneval]; E. K., tamtéž, s. 47 [Růže a kříž]; O. Š. M. [Štorch-Marien], tamtéž, s. 87 [Cvrček u krbu]; J. J. Paulík, tamtéž, s. 165 [Potopa]; J. J. Paulík, tamtéž 4, 1928/29, s. 19 [Nemocná dívka] ● ref. První večer Studia ND – Černá noc, Lásky hra osudná, Veselohra na mostě: J. J. Paulík, tmtéž 5, 1929/30, s. 449; M. Rutte, Národní listy 17. 5. 1930; J. Vodák, České slovo 17. 5. 1930 ● ref. Zástupové: J. W., Venkov 1. 5. 1932; E. Konrád, Národní osvobození 1. 5. 1932 ● ref. Ptáci: nesign., Právo lidu 23. 6. 1934; O. F. [Fischer], Lidové noviny 23. 6. 1934; J. Vodák, České slovo 23. 6. 1934 ● ref. Julius Caesar: á, Rudé právo 11. 6. 1936; M. Rutte, Národní listy 11. 6. 1936; M. Hlávka, Literární noviny 8, 1936/36, č. 21, s. 8; ● ref. Revisor: jv [Vodák], České slovo 12. 11. 1936; E. Konrád, Národní osvobození 12. 11. 1936; á, Rudé právo 12. 11. 1936 ● ref. Boris Godunov: E. Konrád, Národní osvobození 2. 3. 1937; J. Vodák, České slovo 2. 3. 1937; ě, Rudé právo 3. 3. 1937 ● B., Lidové noviny 31. 1. 1937 [Bílá nemoc], 15. 2. 1938 [Matka] ● ref. Romeo a Julie: jv. [Vodák], České slovo 28. 6. 1938; if, Národní osvobození 8. 9. 1938; Kd, Lidové noviny 8. 9. 1938 ● kd, Lidové noviny 8. 3. 1939 [Adamův sen] + tamtéž 9. 9. 1939 [Jánošík]; jtg [J. Träger], A–ZET 7. 9. 1939 [Jánošík] ● ref. Macbeth: kd, Lidové noviny 30. 10. 1939; jtg [J. Träger], A–ZET 31. 10. 1939 ● ref. Faust: J. Drda, Lidové noviny 10. 11. 1939; jv [Vodák], České slovo 5. 12. 1939; kd, tamtéž 12. 12. 1939; A. M. Brousil, 5. 12. 1939; jtg [J. Träger], A–ZET 5. 12. 1939 ● jk, České slovo 14. 2. 1941 [Císařův mim]; L. Boháč: Dramaturgie Národního divadla, Svobodné noviny 5. 4. 1951; J. Grossman: Námluvy Pelopovy, Acta scaenographica 6, 1961, s. 109–110; J. Hilmera: Smír Tantalův, tamtéž, s. 216–217; E. Uhlířová: Pokus o dorozumění, Divadelní a filmové noviny 8, 1964/65, č. 9–10, s. 6; J. Procházka: Letošní šedesátka, rkp./strojopis, 1967, DÚk; L. B. šedesátiletý, Lidová demokracie 14. 4. 1967; L. Boháč: Divadlo za branou, Divadelní noviny 10, 1967, č. 21, s. 2 ● ref. Intermezzo: J. Černý, Lidová demokracie 18. a 19. 1. 1967; V. Hepner, Práce 20. 1. 1967; J. Opavský, Rudé právo 3. 2. 1967; S. Machonin, Literární noviny 6, 1967, č. 5, s. 4 ● ref. Provaz o jednom konci: P. Grym, Lidová demokracie 29. 11. 1967; M. Smetana, Mladá fronta 13. 12. 1967 ● ku: Další rozloučení s Národním, Svobodné slovo 20. 3. 1968 ● ref. Zelený papoušek: A. Fuchs, Práce 29. 12. 1968; D. Cimická, Zemědělské noviny 3. 1. 1969; M. Smetana, Mladá fronta 3. 1. 1969 ● V. Dubský: L. B., herec naší avantgardy, Záběr 3, 1970, č. 18, s. 8 ● ref. Ivanov: kw, Ostravský večerník 10. 2. 1970; J. Havránek, Večerní Praha 19. 2. 1970; M. Smetana, Mladá fronta 28. 2. 1970 ● ref. Oidipus–Antigoné: I. Křovák, Lidová demokracie 16. 3. 1971; V. Procházka, Tvorba 3, 1971, č. 16, s. 11–13; ars, Svobodné slovo 23. 3. 1971 (Brno) ● L. Boháč: Umění žít, Ahoj na sobotu 3, 1971, č. 51, s. 4 ● k pětašedesátinám: I. Křovák, Lidová demokracie 13. 4. 1972; M. Tůma, Tvorba 4, 1972, č. 15, s. 2; L. Kopáčová, Svobodné slovo 14. 4. 1972; D. Umlaufová, Čs. televize 7, 1972, č. 16, s. 6 ● L. Pešek: Tvář bez masky, Praha 1976, passim; H. Schwarczová, Práce 9. 4. 1977 [k sedmdesátinám]; F. Černý: Měnivá tvář divadla, aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, s. 240 a 267; B. Rádl: Vzpomínky a dokumentace. Sv.1. Divadlo Umělecké studio v Umělecké besedě, rkp. 1979; L. Boháč: Tisíc a jeden život, Praha 1981, s. 10–315; A. Dvořák: L. B., Květy 33, 1983, č. 48, s. 38–39; B. Bezouška – V. Pivcová – J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Praha 1985, s. 108–109, 155–156; 252–253, 257–258; ss: Živ je herec, byť i smrtelný, Rovnost 17. 4. 1987 (Brno); S. Beneš: Být hercem, Praha 1992, s. 22, 58; B. Bezouška: Jak jsem proskotačil život, Praha 1993, s. 244–246; J. Patočková: Otomar Krejča: umělecké divadlo a politika, Divadelní revue 12, 2001, č. 4, s. 40 + Opožděná zpráva o likvidaci divadla in Obrana Divadla za branou, tamtéž – příloha, dopisy L. B., s. 50–52, 57–58; Š. Friedlová: Herci a rozhlas, Svět rozhlasu 10, 2003, č. 10, s. 40–42; J. Patočková: Předposlední sezóna Divadla za branou. Oidipus – Antigone, Divadelní revue 19, 2008, č. 1, s. 37–46; Jaroslav “krib“ Lopour: L. B., Česko-slovenská filmová databáze (online, cit. 11. 4. 2018), URL: https://www.csfd.cz/tvurce/2025-ladislav-bohac/?biography=18271.

ČBS, ČSBS, Fikejz – Film I, NDp

Vazby

H

• Heslář

Vznik: 2018
Autor: Ladislava Petišková