Werner, Vilém: Porovnání verzí

Verze z 26. 6. 2018, 11:00

Používal též jména Vilém Vojta Verner (Werner), Willy (Willi) Werner a Verner-Čermák.

Dětství prožil do 1903 ve Vídni, kde byl jeho otec zaměstnán v c. k. tiskárně. Po přestěhování do Prahy navštěvoval ve školním roce 1904/05 měšťanskou školu na Žižkově a 1905–10 státní reálné gymnázium na Vinohradech, které však musel na konci čtvrtého ročníku kvůli existenčním problémům rodiny opustit. 1910–14 byl knihkupeckým praktikantem (1914 účetním v nakladatelství J. Otto), 1911–13 večerně studoval na Odborné škole Grémia knihkupců pražských. V pozici knihkupeckého účetního následně pracoval v nakladatelství M. Urbánek (1914), J. R. Vilímek (1914–15), v Nakladatelském družstvu Máj (1915–16) a v České grafické Unii (1916–17). 1919 byl zaměstnán v účtárně Státního obilního skladu v Praze a 1919–21 v obilním úřadu v Bratislavě. Tamtéž posléze působil jako ředitel administrace časopisu Slovenská politika (1921–24) a Národný denník (1925) a jako ředitel firmy Novina (1926–28), vlastnící nádražní a uliční novinové stánky. Po návratu do Prahy pracoval od 1928 jako tajemník Městského divadla na Královských Vinohradech, odkud dostal 1932 výpověď kvůli ekonomickým potížím divadla. T. r. nastoupil do Československého rozhlasu, kde zastával nejprve pozici dramaturga a později referenta dramatického a autorského odboru. Za druhé světové války byl 1942 po atentátu na R. Heydricha z rozhlasu propuštěn (mj. kvůli členství v zednářské lóži a bývalým stykům s Židy), pracoval pak jako lektor v Lucernafilmu. V atmosféře strachu, po opakovaných výsleších na gestapu, uveřejnil 1941–43 několik novinových a časopiseckých článků, ve kterých dal průchod svým konzervativním, antisemitským postojům (trvale sympatizoval se stranou národně sociální), v nichž se kriticky vyjadřoval k politickému uspořádání první republiky, napadal její čelné umělecké představitele (F. Langera, K. Čapka, Osvobozené divadlo) a projevoval sympatie ke stávajícímu protektorátnímu nacionalistickému režimu. Za tato vyjádření proti němu vedl Syndikát českých spisovatelů po 1945 disciplinární řízení, jehož důsledkem byl čtyřletý publikační zákaz. 1947 byl rozsudek zrušen a W. se stal externím lektorem znárodněného československého filmu. Krátce po komunistickém puči 1948 byl ze Syndikátu českých spisovatelů vyloučen, na podzim 1948 s ním ukončil spolupráci Státní film a W. odešel do invalidního důchodu. 1952–56 pracoval jako účetní v podniku na výrobu praček Perun a v sezoně 1956/57 jako ekonomický ředitel Divadla J. Wolkra. Byl ženatý, měl dvě dcery. Od počátku 40. let trpěl podlomeným zdravím (žaludeční vředy, neurastenie). Stupňující se deprese, vyvolané neutěšeným existenčním postavením po 1948, jej dovedly k sebevraždě.

W. patřil vedle K. Čapka a F. Langera k nejúspěšnějším českým dramatikům první republiky. Napsal dvacet tři dramat, převážně v divácky přístupném a oblíbeném žánru společenské komedie. Jeho hry hojně uváděla česká i slovenská profesionální i ochotnická divadla a v případě nejatraktivnějších titulů (zvláště Právo na hřích a Lidé na kře) i četné zahraniční scény; dvě byly zfilmované (Právo na hřích, 1932; Lidé na kře, 1937), čtyři nastudoval rozhlas (Srdce na uzdě, Medvědí tanec, Labyrint manželství, Lidé na kře). Kromě divadelních her psal verše a zejména drobné prózy, jež námětově čerpaly z postřehů a zážitků z všedního života. Knižně vydal dva soubory fejetonisticky laděných textů o rybářích (Sedí rybář u vody, 1942) a houbařích (Chodí houbař po lese, 1947). Jako filmový scénárista se podílel na snímcích Žena, která ví co chce (1934, s J. Mottlem), Jiný vzduch (1939, s V. Wassermanem), Druhá směna (1940, s K. Steklým a K. Barochem) a Šťastnou cestu (1943, s O. Vávrou). Během působení v rozhlasu upravil pro vysílání divadelní hry cizích autorů (A. de Vigny: Strach má velké oči, 1935; M. Pagnol: Malajský šíp, 1935; A. Gide: Oidipus, 1936; Ch. Vildrac: Koráb Tenacity, 1936) i hru vlastní (Labyrint manželství, 1935).

Jako dramatický autor měl W. vyvinutý cit pro divadelnost, kompoziční obratnost, schopnost vystavět napínavou dramatickou situaci, napsat živé postavy a účinné dialogy. Hry však zároveň trpí obsahovou mělkostí, odvozeností a malou propracovaností, mají sklon k efektnosti, děj ani postavy nejsou psychologicky pravděpodobné. Lehkomyslné společenské komedie z prostředí vyšších společenských vrstev se zabývají milostnými peripetiemi propletených partnerských vztahů (Choulostivá historie, 1925; Pod stromem zapovězeným, Hotel Zázračná voda, obě 1927). Námětově vycházejí z žánru červené knihovny, tu a tam stopově obohaceného o závažnější polohy vlastní komediím Marivauxovým či Schnitzlerovým. Klíčovou figurou je většinou mladá energická dívka, schopná řešit zamotané životní situace druhých. Tyto komedie byly uváděny na pražských předměstských scénách či ve Slovenském národném divadle v Bratislavě, kde W. v té době pracovně působil.

Další hry, vytvořené v témže stylu (Srdce na uzdě, 1928; Právo na hřích, 1931), kterými se W. prosadil na prvních pražských scénách (Městské divadlo na Královských Vinohradech, Národní divadlo), prozrazovaly kultivaci autorova rukopisu a schopnost napsat konkrétním hercům role na míru. Nejúspěšnější bylo Právo na hřích s ústřední figurou energické tchyně, která s elegancí a bravurou pomáhá řešit manželskou krizi své dcery (roli původně psanou pro M. Hübnerovou po jejím úmrtí ztvárnila Z. Baldová). Ožehavá otázka manželské nevěry je tu podána odlehčenými, humoristickými prostředky, v duchu měšťansky tolerantní, relativizující morálky. K takovému typu her se W. vracel i v dalších letech (Láska je problém ožehavý, 1930; Štěstí je umění, 1939).

Spolupráce s Národním divadlem (konkrétně s dramaturgem F. Götzem) jej přivedla k hrám tematicky závažnějším a sociálněji orientovaným (Todo je outsider, 1929; Komediant Hermelín, 1932; Medvědí tanec, 1933; Zuzana hraje vabank, 1933). V jejich středu stojí postavy outsiderů (nezáludný zlodějíček Todo, cirkusový poctivec Hermelín, tradicionalistický malíř Ivan, morousovitý svobodný mládenec Jirmal), které v zájmu uchování vlastního životního přesvědčení a mravní integrity čelí pragmatickým postojům většinové společnosti.

Autorovo úsilí hlouběji portrétovat soudobého člověka a společnost, v níž žije, vyvrcholilo v jeho nejzdařilejší a nejoceňovanější hře Lidé na kře (1936), která postihla neklidnou atmosféru 30. let, podmíněnou hospodářskou krizí a stupňujícím se světovým politickým napětím. Na obrazu středostavovské rodiny, čelící finanční tísni, W. ukázal neřešitelné rozpory mezi generací rodičů, neústupně se držících starých, tradičních hodnot, a dětí, kterým nedostatek prostředků brání plnohodnotně profesně i osobně žít a svádí je nakonec k mravním kompromisům. Hra v porovnání s ostatní autorovou tvorbou vyniká věrohodností hlavních postav, propracovaností životních osudů a gradací dramatického konfliktu, jenž neústí do líbivého happyendu. Mimořádný úspěch hry podpořilo též citlivé a pozorné nastudování K. Dostala v Národním divadle s F. Smolíkem, Z. Baldovou či L. Peškem i filmové zpracování, vycházející z téhož hereckého obsazení a doplněné o dobové filmové hvězdy (L. Baarová, H. Vítová, L. Boháč).

V následujících dramatech, napsaných v období druhé republiky a protektorátu, W. většinou explicitně či jinotajně reagoval na aktuální politickou situaci a hry zřetelně sledovaly i mimoumělecké cíle: posílit sebevědomí a semknutí národa tváří v tvář nacistické agresi. Drama Noví lidé (1938) navazuje na hru Lidé na kře a osudy týchž postav rozvíjí v bezprostředním kontextu doby (květnové mobilizace a zářijových mnichovských událostí 1938) se snahou nalézt šťastné a pro národ prospěšné vyústění. Půlnoční slunce (1941) vypráví na půdorysu severského dramatu o životě v extrémních podnebných podmínkách, ovlivňujících lidská jednání, a o toužebném očekávání příznivějšího ročního období, kdy znovu „vyjde slunce“. Červený mlýn (1940), inspirovaný ruralistickou literaturou, sleduje heroický zápas zarputilé mlynářky o obnovu zadluženého hospodářství v prostředí prodchnutém mezilidskými sváry, které částečně ustoupí až v okamžiku požáru mlýna, kdy je třeba, aby se lidé semkli a společně přiložili ruku k dílu. Zřetelný alegorický ráz hry neušel pozornosti nacistické cenzury; v dubnu 1941 bylo další uvádění v Národním divadle zakázáno.

V hrách, napsaných po 1945, které již nedostaly příležitost scénické realizace, zůstal W. věrný měšťanskému typu dramatu, nepoznamenaného dobovou levicovou a komunistickou ideologií. Spočívaly na obvyklém půdorysu vztahových peripetií, přičemž zároveň reflektovaly stávající společensko-politické dění. Člověk v pekle (1949) zobrazoval na pozadí vztahu desperátského amerického vojáka a Němky situaci v hospodářsky i morálně rozvráceném poválečném Německu, Pařížský rychlík (1959) svět maloměstských lidí 50. let, potkávajících se na vlakovém nádraží, Trosečníci (1958/59, zůstalo v rukopise) životní zákruty prominentních prvorepublikových osob, které se protichůdně vyrovnávají s oktrojovaným postavením v nové společnosti.

Zvláštní místo ve W. tvorbě zaujímají tři dramata: juvenilní pohádková hra Rekovný Honza (1912), historické drama z pobělohorské doby Zkáza (1927), zabývající se otázkou věrnosti vlastní víře ve změněných politických podmínkách, a politická expresionistická hra Kuli (1929), vyjadřující se kriticky k fungování prvorepublikové parlamentní demokracie a politiky vůbec.   

W. byl autorem své doby; jeho společenské komedie byly pevně svázány s liberálně demokratickým klimatem první republiky. Získaly si příznivý ohlas diváků, kritika se k nim však stavěla převážně odmítavě. Pocity neuznanosti, nedostatečného odborného přijetí W. vedly k veřejným polemikám, k vyzdvihování těch, kteří o jeho hrách psali příznivě (J. Vodák, K. Engelmüller). V tíživé společenské situaci za protektorátu pak tyto osobní výpady nabývaly eticky nepřijatelného rázu. Poválečná proměna politicko-společenského a kulturního paradigmatu, jakož i W. zproblematizované společenské postavení, vytěsnily jeho hry na okraj zájmu; nepatřily mezi dramatickou tvorbu, která se měla uvádět. Totalitní komunistický režim pak přispěl k W. zapomnění.

Pseudonymy a šifry

Vilém Čermák, V. V. Čermák, V. W.

Hry

Rekovný Honza, napsáno 1912, t. 1929, Strančické divadlo pro radost 2016; Choulostivá historie, Švandovo divadlo 1925, i t.; Pod stromem zapovězeným, Uranie 1927, i t.; Zkáza, Ochotníci Vyšehradského vzdělávacího sboru v divadle Na Slupi 1927, i t.; Hotel Zázračná voda, SND 1927, i t.; Srdce na uzdě, t. 1928, SND (Nitra) 1929; Kuli, Švandovo divadlo 1929 (?), i t.; Todo je outsider, ND (StD) 1929, t. 1930; Láska je problém ožehavý, Intimní divadlo 1930, i t.; Právo na hřích, ND (StD) 1931, i t.; Komediant Hermelín, Deutsches Theater Moravská Ostrava 1932, i t.; Medvědí tanec, Deutsches Theater Moravská Ostrava 1933, t. 1934; Zuzana hraje vabank, VD (Městské komorní divadlo) 1933, t. 1934; Labyrint manželství, t. 1934, Jednota divadelních ochotníků Rieger 1935; Lidé na kře, ND (StD) 1936, i t.; Noví lidé, ND (StD) 1938, t. 1939; Štěstí je umění, ND (Prozatímní divadlo) 1939, t. 1940; Červený mlýn, ND Brno 1940, i t.; Půlnoční slunce, ND Brno 1941, i t.; Život je samý zázrak, dramatická škola M. Markové-Nekolové v divadle Na Slupi 1944, i t.; Člověk v pekle, napsáno 1949, t. Divadelní revue 14, 2003, č. 1, s. 85–118; Trosečníci, napsáno 1958/59 (strojopis), pozůstalost M. Motlíkové, roz. Wernerové; Pařížský rychlík, t. 1959.  

Režie

Divadlo A. Sedláčkové

V. W.: Právo na hřích – 1942.

Teatralia

Tvůrce „Lidé na kře“ o sobě a o své hře, Večerník Práva lidu 20. 10. 1936; Anketa o autorech a režisérech, Přítomnost 14, 1937, s. 811–812; Autor o „Nových lidech“, in V. W.: Noví lidé, 1939, s. [3–4]; Na okraj Půlnočního slunce, Městská divadla pražská 1940/41, č. 6, s. 3 → V. W.: Půlnoční slunce, 1941, s. 5–10; Ve stínu divadelní rampy, Polední list 1. 1. 1941; Falešné šperky, Přítomnost 17, 1942/43, s. 123–124 → J. Voskovec – J. Werich dle J. N. Nestroye: Hlava proti Mihuli, Markvartovice 1996, s. 43.

Prameny

NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, karton 687, obr. 180–181; fond Policejní ředitelství II, evidence obyvatelstva, sign. Werner Wilhelm; fond Policejní ředitelství Praha II, všeobecná spisovna 1941–1950, karton 12297, sign. V2449/*5 verner.

NMd: korespondence, fotografie, texty her.

Archiv ND: osobní fond V. W., Č 1145a (obálka Todo je outsider), Č–905-a (obálka Právo na hřích), Č 549a (obálka Medvědí tanec), Č 485a (obálka Lidé na kře), Č–674a (obálka Noví lidé), Č–1127a (obálka Štěstí je umění), Č–127a (obálka Červený mlýn).

Pozůstalost M. Motlíkové, roz. Wernerové (výňatky z pozůstalosti uloženy v archivu V. Justa).

Literatura

ref. Choulostivá historie: nesign., Večerník Českého slova 11. 9. 1925; Sk [F. Skácelík], Lidové noviny 12. 9. 1925; K. Engelmüller, Národní politika 12. 9. 1925; vr. [V. Rybák], Večerník Práva lidu 12. 9. 1925, Rčk [A. Roček], Samostatnost 20, 1925, č. 37, s. 2 ● ref. Pod stromem zapovězeným: = [J. Vodák], České slovo 12. 3. 1927; Schz. [K. Schulz], Lidové noviny 12. 3. 1927; K. Engelmüller, Národní politika 12. 3. 1927 ● If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 13. 11. 1927 [Zkáza] ● ref. Srdce na uzdě: jv. [J. Vodák], České slovo 23. 6. 1929; B. [E. Bass], Lidové noviny 23. 6. 1929; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 23. 6. 1929; K. Engelmüller, Národní politika 23. 6. 1929; Ot. F. [Fischer], Právo lidu 23. 6. 1929; -jef- [J. Fučík], Rudé právo 23. 6. 1929 ® Divadelní kritiky, Praha 1956, s. 312 ● ref. Todo je outsider: jv. [J. Vodák], České slovo 3. 9. 1929; MilNý [M. Novotný], Národní listy 3. 9. 1929; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 3. 9. 1929; K. Engelmüller, Národní politika 3. 9. 1929, odpolední vydání; AMP. [A. M. Píša], Právo lidu 3. 9. 1929; Verus, Rudé právo 3. 9. 1929; -vč- [V. Řezáč], Český svět 25, 1928/29, s. 1211 ● ref. Láska je problém ožehavý: = [J. Vodák], České slovo 19. 10. 1930; om [O. Mrkvička], Lidové noviny 19. 10. 1930; MilNý [M. Novotný], Národní listy 21. 10. 1930; amp. [A. M. Píša], Právo lidu 21. 10. 1930; č [F. Černovský], Venkov 23. 10. 1930 ● ref. Právo na hřích: -es- [E. Synek], Telegraf 2. 10. 1931; jv. [J. Vodák], České slovo 3. 10. 1931; Ot. F. [Fischer], Lidové noviny 3. 10. 1931; -ll- [V. Mülller], Národní listy 3. 10. 1931; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 3. 10. 1931; AMP [A. M. Píša], Právo lidu 3. 10. 1931; J. H. [Hilbert], Venkov 3. 10. 1931; K. Engelmüller, Národní politika 6. 10. 1931; H. Jelínek, Lumír 58, 1931/32, s. 61; O. Š. M. [O. Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 7, 1931/32, s. 31 + tamtéž 8, 1932/33, s. 7 [filmové zpracování]; Č [V. Červinka], Zvon 32, 1931/32, s. 71–72; nesign., Národní divadlo 9, 1931/32, č. 19, s. 6; Zka., Naše zprávy 7. 12. 1940; p. [A. M. Píša], Národní práce 5. 2. 1942 ● nesign.: Rozhlasový interview s V. W., Rozpravy Aventina 8, 1932/33, s. 30 ● ref. Komediant Hermelín: jh. [J. Hora], Telegraf 2. 6. 1932; jv. [J. Vodák], České slovo 3. 6. 1932; Ot. F. [Fischer], Lidové noviny 3. 6. 1932; M. Rutte, Národní listy 3. 6. 1932; kd [E. Konrád], Národní osvobození 3. 6. 1932; K. Engelmüller, Národní politika 3. 6. 1932; AMP. [A. M. Píša], Právo lidu 3. 6. 1932; j. w. [Wenig], Venkov 4. 6. 1932; H. Jelínek, Lumír 58, 1931/32, s. 460–462; O. Š. M. [Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 7, 1931/32, s. 311; If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 12. 4. 1935 ● -s-: Dramatik W. z Vinohradského divadla, Československé divadlo 10 (15), 1932, s. 212; Nové české divadlo. Sborník dramatického svazu. Čtvrtý svazek. 1930–1932, 1932, s. 24, 27, 41–45, 88, 100, 103, 108, 110, 126 ● ref. Zuzana hraje vabank: jv. [J. Vodák], České slovo 3. 12. 1933; Ot. F. [Fischer], Lidové noviny 3. 12. 1933; M. Rutte, Národní listy 3. 12. 1933; kd [E. Konrád], Národní osvobození 3. 12. 1933; AMP. [A. M. Píša], Právo lidu 3. 12. 1933; J. H. [J. Hilbert], Venkov 3. 12. 1933; H. Jelínek, Lumír 60, 1933/34, s. 119; O. Š. M. [Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 9, 1933/34, s. 66 ● ref. Medvědí tanec: jv. [J. Vodák], České slovo 30. 1. 1934; Ot. F. [Fischer], Lidové noviny 30. 1. 1934; M. Rutte, Národní listy 30. 1. 1934; kd [E. Konrád], Národní osvobození 30. 1. 1934; K. Engelmüller, Národní politika 30. 1. 1934; AMP. [A. M. Píša], Právo lidu 30. 1. 1934; J. H. [Hilbert], Venkov 30. 1. 1934; H. Jelínek, Lumír 60, 1933/34, s. 227–228; O. Š. M. [Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 9, 1933/34, s. 83 ● ref. Labyrint manželství: vo, Lidové noviny 16. 2. 1935 ● ref. Lidé na kře: G. [F. Götz], Národní divadlo 13, 1935/36, č. 9, s. 3–5 → V. W.: Lidé na kře, Praha 1936, 2. opravené vydání, s. 98–[102]; jv. [J. Vodák], České slovo 21. 2. 1936; sjc. [J. Sajc], Lidové listy 21. 2. 1936; B. [E. Bass], Lidové noviny 21. 2. 1936; M. Rutte, Národní listy 21. 2. 1936; K. Engelmüller, Národní politika 21. 2. 1936; AMP. [A. M. Píša], Právo lidu 21. 2. 1936; -ri-, Rudé právo 21. 2. 1936; A. M. Brousil, Venkov 21. 2. 1936; -ger [J. Träger], Listy pro umění a kritiku 4, 1936, s. 74–75; H. Jelínek, Lumír 62, 1935/36, s. 297–298; V. Červinka, Zvon 36, 1935/36, s. 530; L. Linhart, Magazín DP 4, 1936/37, s. 219; nesign., Národní osvobození 16. 10. 1936; -af-, Lidová kultura 2, 1938, č. 18, s. 3 ● ref. Lidé na kře – filmové zpracování: v.b., Národní osvobození 7. 2. 1937; J. Brož, Právo lidu 7. 2. 1937; A. M. Brousil, Venkov 7. 2. 1937 ● M. Novotný: Podobizny divadelních spisovatelů (V. W., dramatik donquichotů.), Československé divadlo 21, 1938, s. 171–172 ● ref. Noví lidé: jv [J. Vodák], České slovo 9. 12. 1938; kd [E. Konrád], Lidové noviny 9. 12. 1938; M. Rutte, Národní listy 9. 12. 1938; If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 9. 12. 1938; K. Engelmüller, Národní politika 9. 12. 1938; AMP. [A. M. Píša], Právo lidu 9. 12. 1938; A. M. Brousil, Venkov 9. + 10. 12. 1938; B. [E. Bass], Lidové noviny 10. 12. 1938, polední vydání; jp., České divadlo 22, 1939, s. 3–4; nesign. [V. Červinka], Zvon 39, 1938/39, s. 323–333 ● ref. Lidé na kře + Noví lidé: K. Strnad [J. Fučík], Čin 10, 1938, s. 310–312 ® Milujeme svůj národ, Praha 1949, s. 87–88; J. Kopecký, Studentský časopis 18, 1938/39, s. 147–149 ● ref. Štěstí je umění: jv [J. Vodák], České slovo 31. 12. 1939; kd [E. Konrád], Lidové noviny 31. 12. 1939; M. Rutte, Národní listy 3. 1. 1940; AMP. [A. M. Píša], Národní práce 1. 1. 1940; -ühl- [B. Mühlstein], Naše zprávy 3. 1. 1940; A. M. Brousil, Venkov 3. 1. 1940; V. Č. [V. Červinka], Zvon 40, 1939/40, s. 350 ● ref. Červený mlýn: B. [E. Bass], Lidové noviny 21. 12. 1940; M. Rutte, Národní listy 21. 12. 1940; K. Engelmüller, Národní politika 21. 12. 1940; AMP. [A. M. Píša], Národní práce 21. 12. 1940; nesign., tamtéž 21. 12. 1940, večerník; A. M. Brousil, Venkov 21. 12. 1940; jtg [J. Träger], České slovo 24. 12. 1940; -ühl- [B. Mühlstein], Naše zprávy 24. 12. 1940; A. Veselý, Kolo 11, 1941, s. 45–47; Č. [V. Červinka], Zvon 41, 1940/41, s. 279–280 ● ref. Půlnoční slunce: pí [F. Píšek], Lidové noviny 12. 2. 1941; jbs, České slovo 14. 2. 1941; B. [E. Bass], Lidové noviny 14. 2. 1941; I. Liškutin – jr., Národní listy 14. 2. 1941; K. Engelmüller, Národní politika 14. 2. 1941; amp. [A. M. Píša], Národní práce 14. 2. 1941; A. M. Brousil, Venkov 14. 2. 1941; Č. [V. Červinka], Zvon 41, 1940/41, s. 436 ● F. Götz: V. W., in sb. České umění dramatické. Část I. '– činohra, Praha 1941, s. 288–296; si, Venkov 1. 7. 1944 [Život je samý zázrak]; L. K.: Jak je to možné?, Lidová kultura 2, 1946, č. 20, s. 3; r.: Další vyloučení ze Syndikátu českých spisovatelů, Mladá fronta 10. 3. 1948; J. Černý: Dějiny českého dramatu v kostce IX. Drama prvé republiky II., Ochotnické divadlo 4, 1958, s. 263–264; (Gm) [P. Grym]: Loučení s V. W., Lidová demokracie 26. 5. 1966 [nekrolog]; J. Hrbas: M. Frič – lidový vypravěč II., Film a doba 18, 1972, s. 74; DČD IV; I. Foustka: Člověk na kře: hýčkaný autor V. W., Prostor 8. 12. 1992; V. Just: Případ V. W., Divadelní revue 14, 2003, č. 1, s. 3–14; F. Knopp: Poslední, kdo si před V. Justem..., Literární noviny 14, 2003, č. 10, s. IV (příloha Nové knihy).

Kunc, Masaryk, Naučný slovník aktualit, Plzeň, SČS 1964, Teichman

Vazby

H

• Heslář

Vznik: 2018
Autor: Martin J. Švejda