Želenská, Laura: Porovnání verzí

Verze z 28. 5. 2018, 15:59

Provdaná Laura Třešňáková-Želenská. Narodila se v Praze jako nejstarší dcera předního herce Národního divadla a všestranného divadelníka Karla Želenského (1865–1935)a Ludmily Zoufalové, herečky, jež působila v cestujících divadelních společnostech. Jejím bratrem byl herec, režisér a divadelní ředitel Drahoš Želenský (1896–1959).

Od příležitostného přednesu veršů se v necelých osmnácti letech (1912) dostala k pohostinskému vystupování na pražských předměstských scénách. Kromě Pištěkova lidového divadla na Vinohradech vystupovala v divadle Urania či v divadle Deklarace, kterou pod názvem Žižkovská činohra vedl 1917–19 její otec K. Želenský. Působila rovněž v otcově společnosti, ve 20. letech vedené bratrem Drahošem. Největší popularity dosáhla u společnosti manžela Karla Třešňáka v žižkovské Akropoli 1928–35, kde účinkovala v divácky oblíbených hrách J. H. Týneckého (zejména Sestřičky u sv. Panny Kláry) či v kasovém trháku C. Aneta Mayerling. Za okupace vystupovala pouze pohostinsky, těsně před koncem války byla angažována v Divadle práce. V dubnu 1948 vstoupila spolu s manželem do komunistické strany, kterou chápala jako garanta budoucího divadelního vývoje a podpory divadla. V závěru kariéry hostovala v městských divadlech v Kladně, Kolíně či v Pardubicích.

Ž. byla herečkou veseloherního a konverzačního repertoáru a rovněž nových českých her počátku 20. století; nejčastěji se uplatnila v komické poloze, v rolích naivek a energických žen. Obsazována byla též do vážných kusů – hrála úlohy milovnic, salonních dam či venkovských hrdinek nešťastně zamilovaných a milovaných. Herečka menší robustní postavy s velkýma, vždy silně konturovanýma očima a plným obličejem začínala v dívčích rolích, do nichž byla obsazována jako ztělesnění mladistvého půvabu a naivní rozvernosti. Spolu s bratrem Drahošem hrála v Blažkově společnosti (Julie, Romeo a Julie), v Pištěkově lidovém divadle na Královských Vinohradech či v karlínském divadle. Ve 20. letech vystoupila jako host ve třech dívčích úlohách v pražském Národním divadle; dvakrát v režii svého otce: poprvé jako záskok v roli Hedviky v Divoké kachně (1921), o rok později v roli mladé Toninky ve veselohře F. X. Svobody Čekanky, kde v bílých volánových šatech s tmavou naondulovanou parukou a čelenkou z květů opět naplňovala obraz nevinnosti a jemnosti dívčího půvabu. Potřetí vystoupila v Národním divadle v titulní postavě inscenace Adam a Eva G. Boltona a G. Middletona (1927), uvedené jedinkrát ve Stavovském divadle ve prospěch požárem zničeného bulvárního divadla Komedia. V 50. letech se na první scéně objevila v drobných rolích starších žen v českém klasickém repertoáru (Otec A. Jiráska, Jiříkovo vidění J. K. Tyla), patrně poslední hereckou příležitostí jí byla 1960 jedna z pěti starých žen v Drahomíře a jejích synech J. K. Tyla, v režii O. Krejči.

V klasických dramatických kusech Ž. nevynikala; školená na repertoáru cestujících společností a arén přecházela do lidovějších poloh v komediálních a konverzačních hrách na veseloherních scénách. Její herecký styl byl založen na konvencionalizovaných gestech s omezenější vnitřní dynamikou. Vrcholným obdobím herecké kariéry Ž. byl konec 20. let a léta 30. v divadle Akropolis, kde se v hlavních rolích ve veseloherním i realistickém repertoáru stala hvězdou, která přitahovala publikum. Do širokého povědomí se zapsala především rolemi ve dvou divácky úspěšných kusech – v Mayerlingovi C. Aneta a ve vlastní hře Bílá jeptiška. Baronesa Vetserová v Mayerlingovi byla z rodu naivek, s jakou se Ž. v Akropolis uvedla v rovněž divácky úspěšné hře Početnice lásky J. Tumlíře (1930) – jako venkovské děvče Květa okouzlovala nevinným pohledem a půvabnou roztržitostí pohybu, s jasnou snahou o vnější ztělesnění zamilovanosti. Celkem ale používala k vykreslení postav spíše úsporná gesta a pevný postoj těla, zdůrazňujíc tak pohyb hlavy a očí, ve vypjatých okamžicích obrácených vzhůru.

Hlubší, vroucnou procítěnost křehké dívčí duše předvedla v roli Máni v Královně krásy R. Havelky (1930), hry ze soudobého pražského života. Nejúspěšnější roli si Ž. napsala 1934 sama v komedii Bílá jeptiška, tematizující katolické náboženství a sílu víry s ohledem na život mladé dívky. Navazovala tak na tzv. kněžská dramata J. Haise Týneckého, která tvořila kostru repertoáru divadla Akropolis. Druhou hru s obdobným námětem – Klášter šedých sester – napsala v 50. letech, o jejím provozování však nejsou zprávy. V Bílé jeptišce pro sebe vytvořila postavu osmnáctileté Heleny (posléze sestry Albíny), dcery továrníka, která má odejít do kláštera, ale kvůli její kráse mají všichni tento krok za nesmyslný. V dlouhém bílém rouchu s typickými církevními atributy a s čepcem se závojem kladla Ž. při ztvárnění postavy důraz na vroucnost Heleniných pohledů a jemný pohyb celého těla, charakterizujíc tak přesvědčivě plachost dívky.

Ve 40. a 50. letech se uplatnila i v několika hrách klasického českého a světového repertoáru. Vystupovala jako host ve Východočeském divadle v Pardubicích, v prvních dvou sezonách (1948–50) byla v angažmá v Městském oblastním divadle v Kolíně. V tomto období upoutala nejvíce jako Kitty v adaptaci Shawovy Živnosti paní Warrenové, v níž snoubila naivitu s tajemností, nepřekračujíc však ve své typově ohraničené herecké prostředky. Touto rolí také 1952 pod hlavičkou Dramatického odboru Tyl fungujícím při pražském Závodním klubu ROH oslavila čtyřicet let herecké činnosti.

Ve 20. letech se Ž. objevila také v několika filmových snímcích: otec K. Želenský ji v detektivce Šílený lékař (1920) obsadil do role zamilované bankovní úřednice Maud, jež pomáhá k vyřešení případu a nalézá lásku v muži, který se stal obětí zločinu; 1922 hrála ve filmu Křižovatky (režie F. Fiala). V romantickém dramatu o nešťastném životě a lásce Děti osudu (1923, režie J. Rovenský) ztvárnila hlavní ženskou postavu Martu, objekt zájmu několika mužů. Ve filmové adaptaci Prodané nevěsty O. Kmínka (1922) se představila v ústřední ženské roli, menší úlohu dostala 1959 ve filmu V. Delonga Dům na Ořechovce.

Vazby

H

• Heslář

Ž

• Želenský, Drahoš

Vznik: 2018
Autor: Kristýna Sýbová