Rýdl, Antonín: Porovnání verzí
nahoru...
(Založena nová stránka s textem „<ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress> <span id="PageFillProgress">4</span> </ee:progress>{{Infobox Osoba | jméno=<ee:firstname>Antonín</ee:firstn…“) |
m |
||
| Řádka 12: | Řádka 12: | ||
</ee:mvchronology> | </ee:mvchronology> | ||
| zemřel=<ee:mvchronology type="úmrtí" field="date_from"> | | zemřel=<ee:mvchronology type="úmrtí" field="date_from"> | ||
| − | + | 3. 3. 1960 | |
</ee:mvchronology> | </ee:mvchronology> | ||
| místoÚmrtí=<ee:mvchronology type="úmrtí" field="place"> | | místoÚmrtí=<ee:mvchronology type="úmrtí" field="place"> | ||
| Řádka 19: | Řádka 19: | ||
| foto=<ee:titleimage></ee:titleimage> | | foto=<ee:titleimage></ee:titleimage> | ||
| fotodesc=<ee:imagedesc></ee:imagedesc> | | fotodesc=<ee:imagedesc></ee:imagedesc> | ||
| − | | povolání=<ee:profession>herec, režisér, </ee:profession> | + | | povolání=<ee:profession>herec, režisér,</ee:profession> |
}}<ee:perex> | }}<ee:perex> | ||
V mládí získal zkušenosti u kočovných divadelních společností, které následně zúročil zejména v Národním divadle moravskoslezském a v Realistickém divadle v Praze. Byl realistickým hercem, umně uplatňujícím jemnou gestikulaci a řeč těla. Postavám propůjčoval lidský rozměr, hlubokou citovost a přesvědčivost. Ve 20. a 30. letech také režíroval. | V mládí získal zkušenosti u kočovných divadelních společností, které následně zúročil zejména v Národním divadle moravskoslezském a v Realistickém divadle v Praze. Byl realistickým hercem, umně uplatňujícím jemnou gestikulaci a řeč těla. Postavám propůjčoval lidský rozměr, hlubokou citovost a přesvědčivost. Ve 20. a 30. letech také režíroval. | ||
</ee:perex><ee:content> | </ee:perex><ee:content> | ||
| − | Druhorozený syn řezníka a nájemce hospody v Merklíně, křtěn Antonín František Riedl. Rodina se brzy přestěhovala do Chudenic u Klatov. R. vystudoval šest tříd reálky v Plzni a již za studií hrával ochotnické divadlo. V únoru 1905 se v Humpolci připojil ke kočovné divadelní společnosti F. Šípka. Další léta strávil u společností J. Tuttra (1906−07), V. J. Suka (1907−08), J. Blažka (1908−11). Krátce byl členem Městského divadla v Plzni (1911−12), kam byl v závěru ředitelské éra V. Budila angažován pro role mladistvých milovníků. Když mu nový ředitel K. Veverka neobnovil smlouvu, nastoupil k divadelní společnosti R. Morávka (1912−14). Za první světové války byl odvelen na italskou frontu, kde byl 1916 raněn a dosloužil u zásobování. Po návratu působil od 1919 v nově ustaveném Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. V červnu 1922 se oženil s herečkou Marií Lierovou (1884–1971) z divadelní rodiny (dcera K. Liera), v sezoně 1922/23 manželé odešli do Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde R. působil jako herec a režisér v činohře. Následující sezonu byli v angažmá v pražském divadle Komedia, poté přijali nabídku F. Uhlíře, ředitele Národního divadla moravskoslezského, a vrátili se zpět do Moravské Ostravy. Zde R. působil do začátku sezony 1936/37, kdy se dal penzionovat. Během nacistické okupace byl v invalidním důchodu a po uzavření divadel žil s manželkou v Chudenicích. Po osvobození se stal členem pražského Realistického divadla, kde se setkal s řadou osobností z ostravského divadla (režisér a ředitel J. Škoda, režisér K. Palouš, několik herců). U příležitosti svých sedmdesátin byl jmenován zasloužilým umělcem (1955). Do důchodu odešel k 1. lednu 1958. Po jeho smrti byla urna uložena na Olšanských hřbitovech, po smrti manželky Marie R. (1971) byly urny vsazeny do rodinné hrobky v Chudenicích. V tamním Muzeu J. Dobrovského jsou uloženy busty obou manželů. | + | Druhorozený syn řezníka a nájemce hospody v Merklíně, křtěn Antonín František Riedl. Rodina se brzy přestěhovala do Chudenic u Klatov. '''R. '''vystudoval šest tříd reálky v Plzni a již za studií hrával ochotnické divadlo. V únoru 1905 se v Humpolci připojil ke kočovné divadelní společnosti F. Šípka. Další léta strávil u společností J. Tuttra (1906−07), V. J. Suka (1907−08), J. Blažka (1908−11). Krátce byl členem Městského divadla v Plzni (1911−12), kam byl v závěru ředitelské éra V. Budila angažován pro role mladistvých milovníků. Když mu nový ředitel K. Veverka neobnovil smlouvu, nastoupil k divadelní společnosti R. Morávka (1912−14). Za první světové války byl odvelen na italskou frontu, kde byl 1916 raněn a dosloužil u zásobování. Po návratu působil od 1919 v nově ustaveném Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. V červnu 1922 se oženil s herečkou Marií Lierovou (1884–1971) z divadelní rodiny (dcera K. Liera), v sezoně 1922/23 manželé odešli do Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde '''R.''' působil jako herec a režisér v činohře. Následující sezonu byli v angažmá v pražském divadle Komedia, poté přijali nabídku F. Uhlíře, ředitele Národního divadla moravskoslezského, a vrátili se zpět do Moravské Ostravy. Zde '''R.''' působil do začátku sezony 1936/37, kdy se dal penzionovat. Během nacistické okupace byl v invalidním důchodu a po uzavření divadel žil s manželkou v Chudenicích. Po osvobození se stal členem pražského Realistického divadla, kde se setkal s řadou osobností z ostravského divadla (režisér a ředitel J. Škoda, režisér K. Palouš, několik herců). U příležitosti svých sedmdesátin byl jmenován zasloužilým umělcem (1955). Do důchodu odešel k 1. lednu 1958. Po jeho smrti byla urna uložena na Olšanských hřbitovech, po smrti manželky Marie R. (1971) byly urny vsazeny do rodinné hrobky v Chudenicích. V tamním Muzeu J. Dobrovského jsou uloženy busty obou manželů. |
| − | Herecké zkušenosti R. sbíral u kočovných společností; již u ředitele R. Morávka hrával často charakterní role. Uplatňoval analytickou metodu herectví a postavy se snažil podávat s bezprostřední přirozeností a autenticitou. Zprvu kladl důraz na výraz a mimiku, postupně směřoval k civilnějšímu a jednoduššímu projevu. Využíval jemné gestikulace, řeči těla, přízvuku, rozlišné intonace a tvárné modulace hlasu. V druhé polovině 20. let se mu dařily tragikomické realistické studie postav (Smerďakov | + | Herecké zkušenosti '''R.''' sbíral u kočovných společností; již u ředitele R. Morávka hrával často charakterní role. Uplatňoval analytickou metodu herectví a postavy se snažil podávat s bezprostřední přirozeností a autenticitou. Zprvu kladl důraz na výraz a mimiku, postupně směřoval k civilnějšímu a jednoduššímu projevu. Využíval jemné gestikulace, řeči těla, přízvuku, rozlišné intonace a tvárné modulace hlasu. V druhé polovině 20. let se mu dařily tragikomické realistické studie postav (Smerďakov v ''Bratrech Karamazových ''F. M. Dostojevského). Vyzrálé herectví mu umožnilo nacházet a sdělovat lidský rozměr ztvárňovaných postav (Starý Pištora v Langerově veselohře ''Obrácení Ferdyše Pištory'', jejíž inscenaci i režíroval). U veseloherních rolí upřednostňoval jemný humor před drsnou komikou, oplýval lehkým ironizujícím nadhledem. Za dvanáctiletého poválečného pražského angažmá završil svou hereckou dráhu v postavách starých mužů obdařených celoživotními zkušenostmi a rozvahou. Hrál je prostě, s citem a porozuměním. Ve své beznadějnosti a tragické osamělosti umocněné bezútěšným stářím, ale vytvářené s laskavým pochopením, moudrostí, nebo naopak s kritickým odstupem, působily životně a jímavě. |
Režírovat začal již u divadelních společností a pokračoval i v ostravském divadle, kde k řadě inscenací navrhl také výtvarné řešení scény. Byl režisérem, který ctil autorův text. Jeho inscenace měly promyšlený režijní záměr. Dbal na souhru, měl cit pro rytmus představení a dokázal s využitím technických jevištních prostředků působivě vygradovat situace, které podpořil promyšlenou mizanscénou. Účinnosti a živosti dosahoval poskytnutím dostatečného prostoru pro hereckou akci; všechny složky vedl k celkovému vyznění inscenace. Od konce 20. let se soustředil na hereckou tvorbu. | Režírovat začal již u divadelních společností a pokračoval i v ostravském divadle, kde k řadě inscenací navrhl také výtvarné řešení scény. Byl režisérem, který ctil autorův text. Jeho inscenace měly promyšlený režijní záměr. Dbal na souhru, měl cit pro rytmus představení a dokázal s využitím technických jevištních prostředků působivě vygradovat situace, které podpořil promyšlenou mizanscénou. Účinnosti a živosti dosahoval poskytnutím dostatečného prostoru pro hereckou akci; všechny složky vedl k celkovému vyznění inscenace. Od konce 20. let se soustředil na hereckou tvorbu. | ||
| − | Spolupracoval s ostravským rozhlasem, kde vytvářel vlastní pořady, režijně se podílel na úspěšném cyklu Vojkovičtí a přespolní ze života českých venkovských židů podle humorných povídek V. Rakouse Modche a Rézi. | + | Spolupracoval s ostravským rozhlasem, kde vytvářel vlastní pořady, režijně se podílel na úspěšném cyklu ''Vojkovičtí a'' ''přespolní'' ze života českých venkovských židů podle humorných povídek V. Rakouse ''Modche a Rézi''. |
| − | Ztvárnil též několik menších filmových rolí (Tři kamarádi, 1947; Racek má zpoždění, 1950; Z mého života, 1955; Nezlob, Kristino, 1956; Bomba, 1957); větší role se mu dostalo ve filmu Divá Bára (1949), kde ztvárnil otce hlavní hrdinky obecního pastýře Jakuba. | + | Ztvárnil též několik menších filmových rolí (''Tři kamarádi'', 1947; ''Racek má zpoždění'', 1950; ''Z mého života'', 1955; ''Nezlob, Kristino'', 1956; ''Bomba'', 1957); větší role se mu dostalo ve filmu ''Divá Bára'' (1949), kde ztvárnil otce hlavní hrdinky obecního pastýře Jakuba. |
</ee:content> | </ee:content> | ||
<ee:bibliography> | <ee:bibliography> | ||
| Řádka 76: | Řádka 76: | ||
== Životní události == | == Životní události == | ||
* <ee:chronology_date_from>10. 1. 1885</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>narození</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Merklín (Plzeň-jih, CZ)</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow> | * <ee:chronology_date_from>10. 1. 1885</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>narození</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Merklín (Plzeň-jih, CZ)</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow> | ||
| − | * <ee:chronology_date_from> 3. 3. 1960</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>úmrtí</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Praha (CZ)</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow> | + | * <ee:chronology_date_from>3. 3. 1960</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>úmrtí</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Praha (CZ)</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow> |
</ee:chronology></div> | </ee:chronology></div> | ||
<div class="names"><ee:names> | <div class="names"><ee:names> | ||
Verze z 2. 10. 2017, 12:19
V mládí získal zkušenosti u kočovných divadelních společností, které následně zúročil zejména v Národním divadle moravskoslezském a v Realistickém divadle v Praze. Byl realistickým hercem, umně uplatňujícím jemnou gestikulaci a řeč těla. Postavám propůjčoval lidský rozměr, hlubokou citovost a přesvědčivost. Ve 20. a 30. letech také režíroval.
Druhorozený syn řezníka a nájemce hospody v Merklíně, křtěn Antonín František Riedl. Rodina se brzy přestěhovala do Chudenic u Klatov. R. vystudoval šest tříd reálky v Plzni a již za studií hrával ochotnické divadlo. V únoru 1905 se v Humpolci připojil ke kočovné divadelní společnosti F. Šípka. Další léta strávil u společností J. Tuttra (1906−07), V. J. Suka (1907−08), J. Blažka (1908−11). Krátce byl členem Městského divadla v Plzni (1911−12), kam byl v závěru ředitelské éra V. Budila angažován pro role mladistvých milovníků. Když mu nový ředitel K. Veverka neobnovil smlouvu, nastoupil k divadelní společnosti R. Morávka (1912−14). Za první světové války byl odvelen na italskou frontu, kde byl 1916 raněn a dosloužil u zásobování. Po návratu působil od 1919 v nově ustaveném Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. V červnu 1922 se oženil s herečkou Marií Lierovou (1884–1971) z divadelní rodiny (dcera K. Liera), v sezoně 1922/23 manželé odešli do Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde R. působil jako herec a režisér v činohře. Následující sezonu byli v angažmá v pražském divadle Komedia, poté přijali nabídku F. Uhlíře, ředitele Národního divadla moravskoslezského, a vrátili se zpět do Moravské Ostravy. Zde R. působil do začátku sezony 1936/37, kdy se dal penzionovat. Během nacistické okupace byl v invalidním důchodu a po uzavření divadel žil s manželkou v Chudenicích. Po osvobození se stal členem pražského Realistického divadla, kde se setkal s řadou osobností z ostravského divadla (režisér a ředitel J. Škoda, režisér K. Palouš, několik herců). U příležitosti svých sedmdesátin byl jmenován zasloužilým umělcem (1955). Do důchodu odešel k 1. lednu 1958. Po jeho smrti byla urna uložena na Olšanských hřbitovech, po smrti manželky Marie R. (1971) byly urny vsazeny do rodinné hrobky v Chudenicích. V tamním Muzeu J. Dobrovského jsou uloženy busty obou manželů.
Herecké zkušenosti R. sbíral u kočovných společností; již u ředitele R. Morávka hrával často charakterní role. Uplatňoval analytickou metodu herectví a postavy se snažil podávat s bezprostřední přirozeností a autenticitou. Zprvu kladl důraz na výraz a mimiku, postupně směřoval k civilnějšímu a jednoduššímu projevu. Využíval jemné gestikulace, řeči těla, přízvuku, rozlišné intonace a tvárné modulace hlasu. V druhé polovině 20. let se mu dařily tragikomické realistické studie postav (Smerďakov v Bratrech Karamazových F. M. Dostojevského). Vyzrálé herectví mu umožnilo nacházet a sdělovat lidský rozměr ztvárňovaných postav (Starý Pištora v Langerově veselohře Obrácení Ferdyše Pištory, jejíž inscenaci i režíroval). U veseloherních rolí upřednostňoval jemný humor před drsnou komikou, oplýval lehkým ironizujícím nadhledem. Za dvanáctiletého poválečného pražského angažmá završil svou hereckou dráhu v postavách starých mužů obdařených celoživotními zkušenostmi a rozvahou. Hrál je prostě, s citem a porozuměním. Ve své beznadějnosti a tragické osamělosti umocněné bezútěšným stářím, ale vytvářené s laskavým pochopením, moudrostí, nebo naopak s kritickým odstupem, působily životně a jímavě.
Režírovat začal již u divadelních společností a pokračoval i v ostravském divadle, kde k řadě inscenací navrhl také výtvarné řešení scény. Byl režisérem, který ctil autorův text. Jeho inscenace měly promyšlený režijní záměr. Dbal na souhru, měl cit pro rytmus představení a dokázal s využitím technických jevištních prostředků působivě vygradovat situace, které podpořil promyšlenou mizanscénou. Účinnosti a živosti dosahoval poskytnutím dostatečného prostoru pro hereckou akci; všechny složky vedl k celkovému vyznění inscenace. Od konce 20. let se soustředil na hereckou tvorbu.
Spolupracoval s ostravským rozhlasem, kde vytvářel vlastní pořady, režijně se podílel na úspěšném cyklu Vojkovičtí a přespolní ze života českých venkovských židů podle humorných povídek V. Rakouse Modche a Rézi.
Ztvárnil též několik menších filmových rolí (Tři kamarádi, 1947; Racek má zpoždění, 1950; Z mého života, 1955; Nezlob, Kristino, 1956; Bomba, 1957); větší role se mu dostalo ve filmu Divá Bára (1949), kde ztvárnil otce hlavní hrdinky obecního pastýře Jakuba.
Role
Divadelní společnost Roberta Morávka
Josef Jindřich Flachsmann (O. Ernst: Flachsmann vychovatel), Schigolch (F. Wedekind: Lulu) − 1914.
Národní divadlo moravskoslezské v Moravské Ostravě
Francek (A. a V. Mrštíkové: Maryša), Plukovník Pickering (G. B. Shaw: Pygmalion), Patera (L. Stroupežnický: Na valdštejnské šachtě), Baron (A. de Musset: Se srdcem divno hrát), Bečvář (F. X. Svoboda: Poslední muž) − 1919; Petr Ivanovič Bobčinský (N. V. Gogol: Revizor), Profesor (K. Čapek: Loupežník, i 1928), Kníže Tugomír (A. Jirásek: Gero), Zajíček (A. Jirásek: Lucerna), Hrabě de Giray (A. Dumas ml.: Dáma s kaméliemi) − 1920; Megret (E. Bozděch: Baron Goertz), Robot Radius (K. Čapek: R. U. R.) − 1921; Karel Heřman (R. Jesenská: Devátá louka), Inkvizitor J. Lemaitre (G. B. Shaw: Svatá Jana) − 1924; Pastor Samuel Gardner (G. B. Shaw: Živnost paní Warrenové), Gremio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Smerďakov (F. M. Dostojevskij, dram. J. Copeau – J. Croué: Bratři Karamazovi) – 1926; Androkles (G. B. Shaw: Androkles a lev), La Flèche (Molière: Lakomec) – 1927; Kdoulička (W. Shakespeare: Sen noci svatojanské) – 1928; Starý Pištora (F. Langer: Obrácení Ferdyše Pištory) – 1929; Schünzl (L. Fodor: Chudá jako kostelní myš), Theodotus, Starý hudebník (G. B. Shaw: Caesar a Kleopatra) – 1930; Josef Habršperk (L. Stroupežnický: Naši furianti) − 1931; Ondřej Zmrzlík (W. Shakespeare: Večer tříkrálový), Dědeček Kajlík (B. Viková-Kunětická: Přítěž) − 1932; Štěpánek (F. Werfel: Království boží v Čechách), Pohořalský (V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk), Lysák (F. Langer: Andělé mezi námi) – 1933; Žid Šiveles (J. K. Tyl: Fidlovačka) − 1934; Fouques (G. A. de Cailavet – R. de Flers – É. Rey: Rozkošná příhoda) − 1936.
Realistické divadlo v Praze
(Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého 1953−91)
Drobeček (F. V. Jeřábek: Služebník svého pána), František (Molière: Don Juan), Candy (J. Steinbeck: O myších a lidech) − 1945; Bardolf (W. Shakespeare: Veselé paničky windsorské), Dr. Bradley (G. S. Kaufman − M. Hart: Přišel na večeři), Starý farmář (E. O’Neill: Farma pod jilmy) − 1946; Marko Marić (P. Petrović: Osudný liják), Kessler (K. M. Simonov: Ruská otázka) − 1947; Řehoř (A. Fredro: Dámy a husaři) − 1948; Jagodin (M. Gorkij: Nepřátelé), Aleš Vřešťovský z Risenburka (A. Jirásek: Jan Roháč), Sila Jerofejič Groznov (A. N. Ostrovskij: Pravda je hezká, ale štěstí je lepší) −1949; Vodník Ivan (A. Jirásek: Lucerna) − 1950; Abdulin (N. V. Gogol: Revizor) − 1951; Karp (A. N. Ostrovskij: Les) − 1953; Starší muž (K. M. Simonov: Dobré jméno) − 1954; Páter Blažej (J. K. Tyl: Jan Hus) − 1955; Materna (F. Pavlíček: Chtěl bych se vrátit), Vojtěch (M. Stehlík: Mordová rokle) − 1956; Samuel (S. O’Casey: Rudé růže pro mne) − 1957.
Režie
Národní divadlo moravskoslezské v Moravské Ostravě
F. Sokol-Tůma: Pasekáři (i scéna) − 1920; V. K. Klicpera: Žižkův meč (i scéna), E. Bozděch: Baron Goertz − 1921; I. Olbracht: Pátý akt (i scéna) − 1922; J. H. Manners: Peg mého srdce (i scéna), R. Jesenská: Devátá louka − 1924; I. Vojnović: Smrt matky Jugovičů, H. H. Davies: Zdravá nemocná (i scéna), G. Hauptmann: Potopený zvon (i scéna), V. Sardou: Madame Sans-Gêne (i scéna), F. Langer: Periferie, J. Hilbert: Druhý břeh (i scéna), K. Čapek: R. U. R. − 1925; G. B. Shaw: Živnost paní Warrenové (i scéna), A. Jirásek: Lucerna (i scéna) − 1926; F. Langer: Obrácení Ferdyše Pištory, J. M. Barrie: Maminka (i scéna) – 1929; F. X. Svoboda: Poslední muž (i scéna), I. Herrmann, dram. R. Pohorská: Kondelík a Vejvara (i scéna), B. Viková-Kunětická: Přítěž (i scéna) − 1932; O. Scheinpflugová: Madla z cihelny (i scéna), M. Příleská: I člověk spravedlivý (i scéna) − 1934.
Slovenské národné divadlo v Bratislavě
P. Petrović: Liják, F. X. Svoboda: Čekanky − 1922.
Komedia
J. Mahen: Ulička odvahy − 1923.
Teatralia
Alexandr Kantor mrtev, Duch času 8. 9. 1929; Podpůrný fond zaměstnanců při Národním divadle moravsko-slezském, Národní divadlo moravskoslezské v Moravské Ostravě 1919−1920, Moravská Ostrava 1929, s. 114−116; Jak jsem zapíral svoje povolání, Almanach Národního divadla moravskoslezského v Moravské stravě 1932, Moravská Ostrava 1932, s. 9.
Prameny
SOA Plzeň: Matrika narozených římskokatolické fary Merklín, sv. 41, 1875−1894, s. 173−174, (online, cit. 17. 7. 2017), URL: http://www.portafontium.eu/iipimage/30065684/merklin-41_0890-n?x=-32&y=206&w=1193&h=426.
Archiv NDM: Soupis rolí, (online, cit. 17. 7. 2017), URL: http://www.ndm.cz/cz/osoba/2189-rydl-antonin.html.
DÚ – ViS: Tvorba osobností, (online, cit. 17. 7. 2017), URL: http://vis.idu.cz/Persons.aspx.
Literatura
Dr. V. M. [Martínek], Moravskoslezský deník 27. 9. 1919 [Patera, Na valdštejnské šachtě]; 2. 12. 1924 [Inkvizitor J. Lemaitre, Svatá Jana]; 9. 4. 1925 [Potopený zvon, režie]; 12. 5. 1925 [Periferie, režie]; 24. 2. 1926 [Pasekáři, režie]; 16. 9. 1926 [Smerďakov, Bratři Karamazovi]; 31. 8. 1927 [Androkles, Androkles a lev]; 25. 11. 1928 [Profesor, Loupežník]; 12. 5. 1929 [Obrácení Ferdyše Pištory]; 10. 11. 1932 [Přítěž, režie]; 3. 9. 1930 [Schünzl, Chudá jako kostelní myš]; -j-: A. R. šedesátníkem, Národní politika 10. 1. 1945; -bs- [B. Slavík]: A. R. 45 let hercem, Lidová demokracie 2. 2. 1950; J. Škoda: A. R., Divadlo 1, 1950, s. 192; J. Burda: Aby se nezapomnělo, Praha 1958, s. 98, 215, 411, 540; A. Urbanová: R. pětasedmdesátka, Divadelní noviny 3, 1959/60, č. 12, s. 7; J. Májová: Táta R., tamtéž, č. 18, s. 6; -rý- [M. Rusinský]: Nedožitých devadesáti let..., Ostravský kulturní zpravodaj 18, 1975, č. 1, s. 14; E. Sýkorová-Čápová − M. Weimann: 60 let Státního divadla v Ostravě, Ostrava 1980, s. 96, 98−99, 101−102; M. Zbavitel: Jiří Myron, Ostrava 1980, s. 60, 67, 81, 179 + Osm hereckých portrétů. Herci staré gardy ostravské činohry, Ostrava 1985, s. 45, 47, 49, 69, 70−89 + Dvě životní jubilea A. R., Scéna 10, 1985, č. 3, s. 2; Almanach Národního divadla moravskoslezského 1919−1999, Ostrava 1999, s. 37; A. R. in Česko-Slovenská filmová databáze, (online, cit. 17. 7. 2017), URL: https://www.csfd.cz/tvurce/31923-antonin-rydl/.
Biografický slovník Slezska; EDS; Fikejz − Film II
Životní události
- 10. 1. 1885: narození, Merklín (Plzeň-jih, CZ)
- 3. 3. 1960: úmrtí, Praha (CZ)
Další jména
Riedl Antonín František
Vazby
H
Vznik: 2017
Autor: Sylva Pracná
