Stavovské divadlo: Porovnání verzí

| type = <ee:type>divadlo</ee:type>

| type = <ee:type>divadlo</ee:type>

| adresa = <ee:address>

| adresa = <ee:address>

</ee:address>

</ee:address>

}}<ee:perex>

}}<ee:perex>

</ee:perex><cshow logged="1"><ee:content>

</ee:perex><cshow logged="1"><ee:content>

Divadlo bylo zbudováno 1781–83 nákladem Franze Antona hraběte Nostitze-Rienecka stavitelem A. Haffeneckerem podle podnětů Kašpara Heřmana hraběte z Küniglu. Již 1782 v ohlášení záměru zbudovat v Praze „národní divadlo“ pro obyvatele české země Nostitz kladl důraz na divadelní hry v mateřském jazyce, jímž rozuměl němčinu. Nevylučovaly se však hry v žádné z řečí, jimiž by mohlo divadlo promlouvat k obecenstvu. Vlivem tradice se prosadila italská opera, kterou hrabě v první sezoně vyloučil. Vzhledem k nárůstu potenciálního českého publika se divadlo neuzavíralo ani česky provozované činohře a opeře. Hraběcí Nosticovo divadlo 1798 zakoupili zemští stavové a bylo přejmenováno na Stavovské divadlo (StD). Když 1803 stavové odkoupili i privilegium Vlastenského divadla, stalo se StD nejdůležitějším centrem českého divadelnictví. Tuto pozici si uchovalo, s výjimkou období působnosti Nového divadla v Růžové ulici, až do 1862.

Divadlo bylo zbudováno 1781–83 nákladem Franze Antona hraběte Nostitze-Rienecka stavitelem A. Haffeneckerem podle podnětů Kašpara Heřmana hraběte z Küniglu. Již 1782 v ohlášení záměru zbudovat v Praze „národní divadlo“ pro obyvatele české země Nostitz kladl důraz na divadelní hry v mateřském jazyce, jímž rozuměl němčinu. Nevylučovaly se však hry v žádné z řečí, jimiž by mohlo divadlo promlouvat k obecenstvu. Vlivem tradice se prosadila italská opera, kterou hrabě v první sezoně vyloučil. Vzhledem k nárůstu potenciálního českého publika se divadlo neuzavíralo ani česky provozované činohře a opeře. Hraběcí Nosticovo divadlo 1798 zakoupili zemští stavové a bylo přejmenováno na Stavovské divadlo (StD). Když 1803 stavové odkoupili i privilegium Vlastenského divadla, stalo se StD nejdůležitějším centrem českého divadelnictví. Tuto pozici si uchovalo, s výjimkou období působnosti Nového divadla v Růžové ulici, až do 1862.

Po zhroucení Bachova absolutistického režimu uvolnilo obnovení ústavního zřízení cestu k dalšímu řešení českých divadelních záležitostí. Čeští politikové důrazně požadovali úplné osamostatnění českého divadla v Praze. Proces, který k němu vedl, započal novou formulací požadavků na rovnoměrné rozdělení večerních termínů mezi oba soubory. V příznivějších podmínkách český soubor demonstroval své schopnosti v řadě inscenací, např. 1861 Flotowovou operou ''Alessandro Stradella ''a Verdiho ''Trubadúrem ''pod taktovkou nového šéfa opery J. N. Maýra. V těchto a v dalších představeních (Donizetti: ''Belisar'', 1861; Meyerbeer: ''Dinora, ''1862) již účinkovali budoucí protagonisté Prozatímního divadla (Eleonora z Ehrenbergů, J. L. Lukes, J. Reichel). Vývoj veřejných poměrů, za nichž se český národ rychle politicky uvědomoval a domáhal svých práv, vedl i k rozřešení pražské divadelní otázky. Pod tlakem českých politiků přijal Zemský sněm 1861 rozhodnutí o rozdělení německého a českého provozu, a to postavením budovy pro vznikající Královské zemské české divadlo, kterou iniciátoři projektu v čele s F. L. Riegerem koncipovali jako provizorium na dobu do zbudování Národního divadla. Budova, slavnostně otevřená 18. 11. 1862, byla pojmenována Prozatímní divadlo. StD poté sloužilo divadlu německému až do 16. 11. 1920, kdy česko-německá nacionalistická třenice posloužila českým hercům jako příležitost k zabrání budovy a jejímu připojení k ND. Od té doby, s výjimkou okupačních let 1939–45, kdy byl obnoven německý provoz, bylo StD druhou scénou ND a nemělo vlastní soubor.

Po zhroucení Bachova absolutistického režimu uvolnilo obnovení ústavního zřízení cestu k dalšímu řešení českých divadelních záležitostí. Čeští politikové důrazně požadovali úplné osamostatnění českého divadla v Praze. Proces, který k němu vedl, započal novou formulací požadavků na rovnoměrné rozdělení večerních termínů mezi oba soubory. V příznivějších podmínkách český soubor demonstroval své schopnosti v řadě inscenací, např. 1861 Flotowovou operou ''Alessandro Stradella ''a Verdiho ''Trubadúrem ''pod taktovkou nového šéfa opery J. N. Maýra. V těchto a v dalších představeních (Donizetti: ''Belisar'', 1861; Meyerbeer: ''Dinora, ''1862) již účinkovali budoucí protagonisté Prozatímního divadla (Eleonora z Ehrenbergů, J. L. Lukes, J. Reichel). Vývoj veřejných poměrů, za nichž se český národ rychle politicky uvědomoval a domáhal svých práv, vedl i k rozřešení pražské divadelní otázky. Pod tlakem českých politiků přijal Zemský sněm 1861 rozhodnutí o rozdělení německého a českého provozu, a to postavením budovy pro vznikající Královské zemské české divadlo, kterou iniciátoři projektu v čele s F. L. Riegerem koncipovali jako provizorium na dobu do zbudování Národního divadla. Budova, slavnostně otevřená 18. 11. 1862, byla pojmenována Prozatímní divadlo. StD poté sloužilo divadlu německému až do 16. 11. 1920, kdy česko-německá nacionalistická třenice posloužila českým hercům jako příležitost k zabrání budovy a jejímu připojení k ND. Od té doby, s výjimkou okupačních let 1939–45, kdy byl obnoven německý provoz, bylo StD druhou scénou ND a nemělo vlastní soubor.

</ee:content>

</ee:content>

<ee:bibliography>

<ee:bibliography>

<cshow logged="1" ingroup="bureaucrat,editor,sysop">

<cshow logged="1" ingroup="bureaucrat,editor,sysop">

<ee:documentation>

<ee:documentation>

</ee:documentation>

</ee:documentation>

</cshow>

</cshow>