Labyrint: Porovnání verzí

{{Infobox Instituce

{{Infobox Instituce

| název = <ee:label>Labyrint</ee:label>

| název = <ee:label>Labyrint</ee:label>

1950 vystřídal Škodu, povolaného do činohry ND, K. Palouš (vedl divadlo do 1976). Se skupinou herců (Dubský, Jiránková, Kačírková, Lipský, Myšková, Smejkalová, Petrovická) odešel O. Ornest, jmenovaný ředitelem přetvořených MDP, do nichž vplynulo i Nové veseloherní divadlo. Značně oslabený soubor postupně doplnili L. Pešková, J. Vinklář, J. Dítětová, V. Kubánková, V. Taub ad. 1950–52 tu pracoval režisér M. Macháček. Dramaturgem se stal S. Machonin (1950–54). Do 1956 byly až na dvě výjimky uváděny pouze české, ruské a sovětské hry (Jirásek: ''Jan Roháč'', 1949, obnoveno 1951; Cach: ''Duchcovský viadukt, ''1950; Ostrovskij: ''Bouře, ''1951; Klíma: ''Štěstí nepadá z nebe'', 1952; Jariš: ''Boleslav I., ''1952; Cach: ''Mostecká stávka'', 1953; Ostrovskij: ''Les, ''1953 – vše r: K. Palouš). RD aplikovalo metodu K. S. Stanislavského a stalo se jedním z hlavních propagátorů zjednodušeně vykládaného „systému“, který tu prosazovali i absoloventi moskevského GITISu, režiséři V. Adámek a E. Šmeralová (oba 1952–57; Kornijčuk: ''Chirurg Platon Krečet, ''1953 aj.). Iluzivní jevištní projev stále více napodoboval vnější znaky životní skutečnosti. Důsledným naplňováním ideových a estetických postulátů socialistického realismu si RD vydobylo pozici vzorové scény, zahrnované přízní nejvyšších míst (ministr Z. Nejedlý) a veškeré kritické obce. 1953 přijalo oficálně protežované divadlo do svého názvu jméno Z. Nejedlého.

1950 vystřídal Škodu, povolaného do činohry ND, K. Palouš (vedl divadlo do 1976). Se skupinou herců (Dubský, Jiránková, Kačírková, Lipský, Myšková, Smejkalová, Petrovická) odešel O. Ornest, jmenovaný ředitelem přetvořených MDP, do nichž vplynulo i Nové veseloherní divadlo. Značně oslabený soubor postupně doplnili L. Pešková, J. Vinklář, J. Dítětová, V. Kubánková, V. Taub ad. 1950–52 tu pracoval režisér M. Macháček. Dramaturgem se stal S. Machonin (1950–54). Do 1956 byly až na dvě výjimky uváděny pouze české, ruské a sovětské hry (Jirásek: ''Jan Roháč'', 1949, obnoveno 1951; Cach: ''Duchcovský viadukt, ''1950; Ostrovskij: ''Bouře, ''1951; Klíma: ''Štěstí nepadá z nebe'', 1952; Jariš: ''Boleslav I., ''1952; Cach: ''Mostecká stávka'', 1953; Ostrovskij: ''Les, ''1953 – vše r: K. Palouš). RD aplikovalo metodu K. S. Stanislavského a stalo se jedním z hlavních propagátorů zjednodušeně vykládaného „systému“, který tu prosazovali i absoloventi moskevského GITISu, režiséři V. Adámek a E. Šmeralová (oba 1952–57; Kornijčuk: ''Chirurg Platon Krečet, ''1953 aj.). Iluzivní jevištní projev stále více napodoboval vnější znaky životní skutečnosti. Důsledným naplňováním ideových a estetických postulátů socialistického realismu si RD vydobylo pozici vzorové scény, zahrnované přízní nejvyšších míst (ministr Z. Nejedlý) a veškeré kritické obce. 1953 přijalo oficálně protežované divadlo do svého názvu jméno Z. Nejedlého.

Ředitelem se po K. Paloušovi stal Z. Buchvaldek (1976–87). Koncepční dramaturgií V. Gallerové (1980–98) a M. Lázňovského (1984–92) a zřetelným divadelním i občanským názorem zaujalo v 80. letech RD přední místo mezi tzv. kamennými pražskými scénami. Inscenace L. Pistoriuse (Giraudoux: ''Ondina, ''tit. role M. Vančurová, 1982; Goldoni: ''Sluha dvou pánů'', Truffaldino – J. Hartl, 1983; Calderón: ''Život je sen'', Sigismundo – J. Hartl, Basilio – J. Adamíra, 1986; Enquist: ''Rodinný portrét'', 1985) a I. Glance (Anouilh: ''Eurydika'', 1983) se vyznačovaly emocionálně působivou obrazností, spoluutvářenou básnivými výpravami O. Schindlera (1981–90), pozoruhodnými hereckými kreacemi a akcentem na existenciální výpověď. Rozchod s realistickým programem zakladatelů dovršila koncepce opřená o principy a metody studiových divadel (týmová práce, otevřenost netradičním postupům, komunikace s divákem, prostorová experimentace, osobnostní herectví atd.). Prosazovala se v režiích M. Krobota (1984–90; Gorin: ''Poslední smrt Jonathana Swifta, ''1984; Dorst: ''Merlin aneb Pustá zem, ''1988, tit. role M. Hlavica, s účastí amatérského souboru Jak se vám jelo) a K. Kříže (angažován 1988, již předtím tu pohostinsky režírující – Gorkij: ''Dostigajev a jiní'', 1980; ''Aucassin a Nicoletta, ''1987). Tento program navazoval na tvorbu libereckého týmu Gallerová-Kříž-Malina ze 70. let. S tandemem Kříž-Gallerová trvale spolupracoval v RD (pozdějším Labyrintu) scénograf J. Malina. Studiové postupy byly zužitkovávány jak v inscenacích na domácí kukátkové scéně, tak především v inscenacích uváděných během rekonstrukce budovy v Paláci kultury, v Kulturním klubu Ženských domovů a v Junior klubu Na Chmelnici (Dursi: ''Bertoldo'', r: M. Krobot; Greene, Gallerová, Krobot: ''Cesty s tetičkou ''– 1986 aj.). Tradičnější linii reprezentovala režijní práce J. Fréhara (1980–97; Preissová: ''Její pastorkyňa'', 1986). V 80. letech se členy souboru stali herci I. Svobodová, M. Šplechtová, V. Vlčková, J. Hrušínský, P. Pavlovský, K. Pospíšil, P. Rímský, J. Schwarz, R. Stärz, L. Suchařípa, J. Vlasák, Z. Žák. Nonkonformní tvorba pokračovala za Fréharova ředitelování (1987–90) především Steigerwaldovými ''Dobovými tanci ''(r: M. Krobot, 1987) a tzv. děkabristickou trilogií (Radzinskij: ''Lunin'', r: M. Krobot; Gribojedov: ''Hoře z rozumu, ''r: L. Pistorius; Korostyljov: ''Je světlý však můj žal'', r: K. Kříž – 1987). Kulminovala publicistickými kolážemi kolektivu divadla ''Res publika aneb Jak jsme nezažili 20. léta ''(1988) a ''Res publica II aneb Tak jsme to zažili ''(1989). Na počátku listopadových událostí 1989 se RD stalo platformou koncentrující se divadelní fronty, jež tu na svém prvém shromáždění 18. 11. rozhodla o stávce a dalších akcích divadelníků proti komunistickému režimu.

Ředitelem se po K. Paloušovi stal Z. Buchvaldek (1976–87). Koncepční dramaturgií V. Gallerové (1980–98) a M. Lázňovského (1984–92) a zřetelným divadelním i občanským názorem zaujalo v 80. letech RD přední místo mezi tzv. kamennými pražskými scénami. Inscenace L. Pistoriuse (Giraudoux: ''Ondina, ''tit. role M. Vančurová, 1982; Goldoni: ''Sluha dvou pánů'', Truffaldino – J. Hartl, 1983; Calderón: ''Život je sen'', Sigismundo – J. Hartl, Basilio – J. Adamíra, 1986; Enquist: ''Rodinný portrét'', 1985) a I. Glance (Anouilh: ''Eurydika'', 1983) se vyznačovaly emocionálně působivou obrazností, spoluutvářenou básnivými výpravami O. Schindlera (1981–90), pozoruhodnými hereckými kreacemi a akcentem na existenciální výpověď. Rozchod s realistickým programem zakladatelů dovršila koncepce opřená o principy a metody studiových divadel (týmová práce, otevřenost netradičním postupům, komunikace s divákem, prostorová experimentace, osobnostní herectví atd.). Prosazovala se v režiích M. Krobota (1984–90; Gorin: ''Poslední smrt Jonathana Swifta, ''1984; Dorst: ''Merlin aneb Pustá zem, ''1988, tit. role M. Hlavica, s účastí amatérského souboru Jak se vám jelo) a K. Kříže (angažován 1988, již předtím tu pohostinsky režírující – Gorkij: ''Dostigajev a jiní'', 1980; ''Aucassin a Nicoletta, ''1987). Tento program navazoval na tvorbu libereckého týmu Gallerová-Kříž-Malina ze 70. let. S tandemem Kříž-Gallerová trvale spolupracoval v RD (pozdějším Labyrintu) scénograf J. Malina. Studiové postupy byly zužitkovávány jak v inscenacích na domácí kukátkové scéně, tak především v inscenacích uváděných během rekonstrukce budovy v Paláci kultury, v Kulturním klubu Ženských domovů a v Junior klubu Na Chmelnici (Dursi: ''Bertoldo'', r: M. Krobot; Greene, Gallerová, Krobot: ''Cesty s tetičkou ''– 1986 aj.). Tradičnější linii reprezentovala režijní práce J. Fréhara (1980–97; Preissová: ''Její pastorkyňa'', 1986). V 80. letech se členy souboru stali herci I. Svobodová, M. Šplechtová, V. Vlčková, J. Hrušínský, P. Pavlovský, K. Pospíšil, P. Rímský, J. Schwarz, R. Stärz, L. Suchařípa, J. Vlasák, Z. Žák. Nonkonformní tvorba pokračovala za Fréharova ředitelování (1987–90) především Steigerwaldovými ''Dobovými tanci ''(r: M. Krobot, 1987) a tzv. děkabristickou trilogií (Radzinskij: ''Lunin'', r: M. Krobot; Gribojedov: ''Hoře z rozumu, ''r: L. Pistorius; Korostyljov: ''Je světlý však můj žal'', r: K. Kříž – 1987). Kulminovala publicistickými kolážemi kolektivu divadla ''Res publika aneb Jak jsme nezažili 20. léta ''(1988) a ''Res publica II aneb Tak jsme to zažili ''(1989). Na počátku listopadových událostí 1989 se RD stalo platformou koncentrující se divadelní fronty, jež tu na svém prvém shromáždění 18. 11. rozhodla o stávce a dalších akcích divadelníků proti komunistickému režimu.

Komponovaným pořadem ''Vernisáž ''bylo 9. 1. 1992 otevřeno adaptované divadlo, přejmenované na Labyrint, umělecké centrum na levém břehu vltavském. K divadelní aktivitě přibyly další: výstavy, hudební pořady, dětské divadelní studio ad. Vedení divadla, otevřené novým uměleckým tendencím, přizvalo ke spolupráci mladé režiséry J. Bornu (Mrożek: ''Velvyslanec, ''1991), P. Lébla (Tobiáš: ''Vojcev'', 1992), E. McLarena (Hampton: ''Úplné zatmění'', 1996). 1992 byla angažována režisérka H. Burešová a dramaturg Š. Otčenášek. Na variabilní studiové scéně byly inscenovány hudebně-literární kompozice z autorské dílny (Gallerová, Kříž: ''Křeč mladosti, ''1992; Vondrovic, Cerha, Kříž: ''Veslo a růže, ''1993; Shakespeare: ''Sonety'', 1996) a dramatické texty v osobitých režijních interpretacích a prostorových řešeních (zejm. Grabbe: ''Don Juan a Faust'', r: H. Burešová, 1992; dále např. Pinter: ''Měsíční svit'', r: K. Kříž, 1994). Kultivované komediální inscenace H. Burešové (Šamberk: ''Boucharón, Já mám příjem'', 1992; Žák: ''Škola základ života, ''1994) vytvářely protiváhu „divadla náročného diváka“ (Eliot: ''Vražda v katedrále, ''r: H. Burešová; Schnitzler: ''Rej, ''r: M. Krobot – 1993; Euripides: ''Pokořitelé Tróje, ''r: K. Kříž, 1994; Roth, Lázňovský: ''Job, ''r: J. Fréhar; Shakespeare: ''Perikles, král tyrský, ''r: K. Kříž ''– ''1995 ad.).

Komponovaným pořadem ''Vernisáž ''bylo 9. 1. 1992 otevřeno adaptované divadlo, přejmenované na Labyrint, umělecké centrum na levém břehu vltavském. K divadelní aktivitě přibyly další: výstavy, hudební pořady, dětské divadelní studio ad. Vedení divadla, otevřené novým uměleckým tendencím, přizvalo ke spolupráci mladé režiséry J. Bornu (Mrożek: ''Velvyslanec, ''1991), P. Lébla (Tobiáš: ''Vojcev'', 1992), E. McLarena (Hampton: ''Úplné zatmění'', 1996). 1992 byla angažována režisérka H. Burešová a dramaturg Š. Otčenášek. Na variabilní studiové scéně byly inscenovány hudebně-literární kompozice z autorské dílny (Gallerová, Kříž: ''Křeč mladosti, ''1992; Vondrovic, Cerha, Kříž: ''Veslo a růže, ''1993; Shakespeare: ''Sonety'', 1996) a dramatické texty v osobitých režijních interpretacích a prostorových řešeních (zejm. Grabbe: ''Don Juan a Faust'', r: H. Burešová, 1992; dále např. Pinter: ''Měsíční svit'', r: K. Kříž, 1994). Kultivované komediální inscenace H. Burešové (Šamberk: ''Boucharón, Já mám příjem'', 1992; Žák: ''Škola základ života, ''1994) vytvářely protiváhu „divadla náročného diváka“ (Eliot: ''Vražda v katedrále, ''r: H. Burešová; Schnitzler: ''Rej, ''r: M. Krobot – 1993; Euripides: ''Pokořitelé Tróje, ''r: K. Kříž, 1994; Roth, Lázňovský: ''Job, ''r: J. Fréhar; Shakespeare: ''Perikles, král tyrský, ''r: K. Kříž ''– ''1995 ad.).

</ee:content>

</ee:content>

<ee:bibliography>

<ee:bibliography>