Kodíček, Josef: Porovnání verzí

Pocházel z českožidovské pražské rodiny právního úředníka Hermanna K. a Hermine, roz. Jedlinsky; byl nejstarší z šesti dětí. Vystudoval Akademické gymnázium, kde se seznámil s K. Čapkem. Po maturitě 1911 se zapsal na práva, univerzitní studia pro vypuknutí 1. světové války nedokončil. Musel narukovat a byl odvelen na balkánskou frontu, kde se nakazil malárií. Už za studií se začal věnovat žurnalistice: 1910–12 psal o divadle a literatuře do českožidovského listu Rozvoj, 1911–14 byl hlavním divadelním recenzentem kulturně politického týdeníku Přehled, kde tiskl i články o výtvarném umění a architektuře. 1913–14 byl členem redakčního kruhu divadelní a literární revue Scéna. Po válce publikoval výtvarné kritiky v časopisech Národ a Červen. Od 1919 byl jeho hlavním působištěm nový deník českožidovského hnutí Tribuna, v němž pracoval do 1927 jako vedoucí redaktor divadelní rubriky a sekretář redakce. 1927–30 působil jako dramaturg a příležitostný režisér v Městském divadle na Královských Vinohradech, proto divadelně kritickou činnost dočasně přerušil. Referentem Tribuny zůstal až do jejího zániku na konci 1928, psal o výtvarném umění, o veřejně společenských událostech i politických tématech. Ve třicátých letech přispíval jako nezávislý novinář pravidelněji do Českého slova, Přítomnosti a německojazyčného Prager Mittag, občas do dalších periodik. Dramaturgicky spolupracoval s Divadlem Vlasty Buriana a věnoval se filmové scenáristice a režii. Po podepsání mnichovské dohody v září 1938 opustil v první emigrační vlně z rasových důvodů Československo. Následovala jej manželka Illa, roz. Knina, rakouská majitelka úspěšných podniků na dámské prádlo. Válečná léta strávil v londýnském exilu jako hlasatel, redaktor a vedoucí českého vysílání BBC. 1945–48 byl šéfredaktorem časopisu československého ministerstva zahraničních věcí The Central European Observer (1948 A Tragic Lesson /Tragická lekce/, odsudek únorového puče). Po nastolení komunistického režimu v Československu se do vlasti už nikdy nevrátil. Od 1951 do smrti pracoval v londýnské, později v mnichovské pobočce rádia Svobodná Evropa jako jeden z jejích průkopníků. Mj. byl členem komise (spolu s P. Tigridem a A. Heidlerem), posuzující hlasovou úroveň uchazečů o práci v české redakci RFE, adepty následně učil rozhlasovému projevu. Režíroval zpravodajské a publicistické vysílání, postupně se jeho doménou staly literárně dramatické pořady. V rámci cyklu Hra týdne (rozhlasové adaptace dramat) nastudoval více než sto inscenací; k nejvýznamnějším patřily hry bratří Čapků, Peroutkova alegorie ze starého Říma ''Šťastlivec Sulla''. 1952 stál u zrodu nakladatelství Editions Sokolova, v jehož edici Knihy v exilu vycházela původní česká a slovenská literatura. '''Z'''emřel v Mnichově, zpopelněn byl v Londýně.

Divadlu se '''K.''' věnoval po celý život a v řadě profesí; nejvýznamnější byla jeho činnost kritická, teoretická a redakční. Od 1910 sledoval jako recenzent obě hlavní pražské scény (Národní divadlo a Městské divadlo na Královských Vinohradech), pokusy Lyrického divadla a Divadla Umění, inscenační tvorbu Intimního (Švandova) divadla, později psal o kabaretech, Revoluční scéně, Divadle Vlasty Buriana a dalších scénách. Náležel k tzv. druhé vlně české divadelní kritiky, jež vystoupila začátkem desátých let a jejíž platformou se posléze stal čtrnáctideník Scéna (A. Dvořák, E. Taussig, O. Fischer). Spojení všestranného vzdělání a orientace ve světovém dramatu s ostrými, nekompromisními soudy učinilo z '''K.''' výrazného i obávaného divadelního kritika čapkovské generace. Zpočátku měly jeho recenze převážně literární charakter; prvořadý byl pro něho dramatický text, ač v teoretických statích volal po jednotě autora, režie a herců. Jevištní realizaci zprvu hodnotil spíše okrajově, avšak záhy nabývaly jeho soudy o režii, výpravě a herectví na pronikavosti a důrazu. Znakem divadelní hry pro něj byla akce, oprávněnost lyrického dramatu připustil až po Čapkově ''Loupežníku''. Nespokojenost s charakterem soudobé české dramatiky jej vedla k požadavkům stavebně i významově uzavřeného dramatu, které formuloval v teoretických statích a konkretizoval v recenzích. Divadelní kritiku pokládal za svébytný druh umění; přikládal jí úkol spoluvytvářet a určovat vývoj. Tomuto cíli se sám snažil přiblížit sugestivitou, spojením formulačně přesných objektivních popisů se subjektivními postřehy, často ironií až zesměšněním autora či tvůrců. V prvním období své divadelně kritické činnosti (1910–14) v souladu s programem časopisu Scéna prosazoval odklon od psychologického realismu a impresionismu Kvapilovy éry. Proti secesní dekorativnosti, okázalosti a samoúčelné stylizaci prosazoval dynamiku jevištního výrazu a emotivní akci. Hlásil se k expresionismu přicházejícímu z Německa a oceňoval pohostinské režie F. Zavřela, v té době působícího v Mnichově. Po válkou vynucené přestávce '''K. '''pokračoval v tažení proti ornamentálnosti symbolistního divadla, ale také proti realismu a naturalismu na jevišti. Naplnění svých představ a postulátů nacházel zejména v režiích K. H. Hilara. Jeho tvůrčí vývoj sledoval v referátech a studiích, pojících přesnost charakteristiky s básnivou evokací inscenace (''Režie jako básnické dílo''). V polovině dvacátých let '''K.''' vítal civilismus, jehož střídmý výraz a niterná dramatičnost vystřídaly vypjatý patos a dynamiku expresionismu. Jako zastánce klasického, tzv. měšťanského divadla první poloviny 20. století a jako vyznavač divadla dramatu odmítal experimentování nastupujících příslušníků avantgardy. Neiluzivní poetika mu byla cizí, neboť iluze, snění a mámení byly pro něj podstatou divadla. [[File:03.jpg|right|200px|Karikatura Josefa Kodíčka od Adolfa Hoffmeistera, b. d. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové. |link=Karikatura Josefa Kodíčka od Adolfa Hoffmeistera, b. d. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.]]Sarkasticky komentoval založení Devětsilu (článkem Devěthnid), od počátku brojil proti levicové avantgardě. Stavěl se proti poetismu, přesvědčen o neetičnosti samoúčelné umělecké formy, a proti surrealistickému popírání rozumu a logiky v literatuře, protože rozum považoval za atribut lidskosti. Za skutečně moderní dramatické autory považoval E. O’Neilla, L. Pirandella a G. B. Shawa, z českých si cenil K. Čapka, F. Langera a do určité doby A. Dvořáka. Hereckým ideálem pro něj byli E. Vojan a M. Hübnerová, rozpoznal nevšední talent V. Buriana, F. Futuristy a X. Longenové. '''K.''' divadelně kritická práce vyvrcholila ve sbornících Dramatického svazu ''Nové české divadlo'' (redigoval je s M. Ruttem). Zde publikoval své nejrozsáhlejší, zásadní studie: Cesty nového divadla, Od hesel k lidskosti a Poezie skutečnosti. Situaci českého divadla a dramatu v nich nahlédl v kontextu světového divadelnictví a v historické perspektivě docenil přínos divadelníků, které jako kritik neakceptoval (J. Kvapil). Obšírně se zabýval civilismem, jehož význam však silně zveličil.