Faltys, Karel: Porovnání verzí
nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
m |
m |
||
Řádka 1: | Řádka 1: | ||
<ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress> | <ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress> | ||
<span id="PageFillProgress">4</span> | <span id="PageFillProgress">4</span> | ||
− | </ee:progress> | + | </ee:progress>{{Infobox Osoba |
− | {{Infobox Osoba | + | | jméno=<ee:firstname>Karel</ee:firstname> |
− | | jméno = <ee:firstname>Karel</ee:firstname> | + | | příjmení=<ee:lastname>Faltys</ee:lastname> |
− | | příjmení = <ee:lastname>Faltys</ee:lastname> | + | | pseudonym=<ee:pseudonym></ee:pseudonym> |
− | | pseudonym = <ee:pseudonym></ee:pseudonym> | + | | narozen=<ee:mvchronology type="narození" field="date_from"> |
− | | narozen = <ee:mvchronology type="narození" field="date_from"> | + | |
17. 4. 1878 | 17. 4. 1878 | ||
</ee:mvchronology> | </ee:mvchronology> | ||
− | | místoNarození = <ee:mvchronology type="narození" field="place"> | + | | místoNarození=<ee:mvchronology type="narození" field="place"> |
Votice (CZ) | Votice (CZ) | ||
</ee:mvchronology> | </ee:mvchronology> | ||
− | | zemřel = <ee:mvchronology type="úmrtí" field="date_from"> | + | | zemřel=<ee:mvchronology type="úmrtí" field="date_from"> |
19. 3. 1944 | 19. 3. 1944 | ||
</ee:mvchronology> | </ee:mvchronology> | ||
− | | místoÚmrtí = <ee:mvchronology type="úmrtí" field="place"> | + | | místoÚmrtí=<ee:mvchronology type="úmrtí" field="place"> |
Praha (CZ) | Praha (CZ) | ||
</ee:mvchronology> | </ee:mvchronology> | ||
− | | foto = <ee:titleimage>faltys.jpg</ee:titleimage> | + | | foto=<ee:titleimage>faltys.jpg</ee:titleimage> |
− | | povolání = <ee:profession>herec, zpěvák, režisér,</ee:profession> | + | | fotodesc=<ee:imagedesc>Karel Faltys v nezjištěné roli, b. d., fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-2/2011, sign. 2 F 469</ee:imagedesc> |
+ | | povolání=<ee:profession>herec, zpěvák, režisér,</ee:profession> | ||
}}<ee:perex> | }}<ee:perex> | ||
S konverzační jistotou a nenucenou hrou ztělesňoval bonvivány v tzv. společenských hrách. V náročnějších titulech se objevoval zřídka, v psychologicky obsažnějších rolích selhával. Hudební nadání jej brzy nasměrovalo ke zpěvohře, posléze hlavní oblasti jeho působení. Jako operetní režisér se podílel na českých premiérách zahraničních a domácích novinek, často repertoárových hitů. Ve 20. a 30. letech zaujímal čelnou pozici v pražských zábavních podnicích; vedle K. Hašlera a M. Valentové patřil k oblíbeným komikům revuálních pořadů. | S konverzační jistotou a nenucenou hrou ztělesňoval bonvivány v tzv. společenských hrách. V náročnějších titulech se objevoval zřídka, v psychologicky obsažnějších rolích selhával. Hudební nadání jej brzy nasměrovalo ke zpěvohře, posléze hlavní oblasti jeho působení. Jako operetní režisér se podílel na českých premiérách zahraničních a domácích novinek, často repertoárových hitů. Ve 20. a 30. letech zaujímal čelnou pozici v pražských zábavních podnicích; vedle K. Hašlera a M. Valentové patřil k oblíbeným komikům revuálních pořadů. | ||
− | </ee:perex> | + | </ee:perex><cshow logged="1"><ee:content> |
− | <cshow logged="1"> | + | |
− | <ee:content> | + | |
Pocházel z divadelnické rodiny. Otec Josef F. (1839–1926) byl ředitelem cestující společnosti, matka Antonie (roz. Mušková, 1838–1908) herečkou tamtéž. Divadlu se věnovali i bratři Břetislav (21. 8. 1871 – 22. 12. 1940) a Jaroslav (31. 8. 1873 – 7./8. 2. 1937). '''F.''' putoval od dětství s otcovou společností a chtěl se stát hercem. Na přání rodičů se začal učit tiskařem, záhy se však vrátil do otcovy herecké společnosti, kterou 1903–07 jako artistický správce vedl. 1905 neúspěšně usiloval o angažmá v Národním divadle. 1907 nastoupil do osamostatněného souboru Arény na Smíchově, kde setrval tři roky (do konce dubna 1910) jako herec, zpěvák a režisér. 1910 byl angažován do Městského divadla Královských Vinohrad a působil tu ve zpěvohře (též jako režisér) i v činohře. 1919 se agilně účastnil neúspěšné stávky proti šéfu činohry K. H. Hilarovi; s odtrženým ansámblem zpěvohry, který opustil městské divadlo, přešel do Vinohradské zpěvohry (1922/23 ji vedl spolu s dirigentem R. Piskáčkem a dramaturgem E. Brožíkem). V září 1924 zdejší angažmá ukončil. Jeho dalším působištěm bylo karlínské Varieté (1924–25). Hostoval v divadle Komedia (1924) a v Rokoku (1925). Vrátil se na Smíchov (1926–27) a pohostinsky účinkoval ve Vinohradské zpěvohře. Po dalším krátkém pobytu ve Varieté byl ředitelem B. Jeřábkem od září 1928 angažován do divadla Uranie, odkud již v lednu 1929 odešel. Chvíli pobyl ve Varieté, chvíli v Rokoku a v Aréně na Smíchově. 1930 přijal opět angažmá u B. Jeřábka, tentokrát ve Velké operetě, ale ani zde nevydržel déle než jednu sezonu (1930/31). Spolu s V. Markem a K. Šmídem si pronajal 1931 Tylovo divadlo v Nuslích, podnikatelský pokus skončil po necelém roce. Poté střídal dřívější působiště, ale nikde už déle nezakotvil, stále častěji vystupoval v revuích a operetách. Také zajížděl na venkov s tzv. veselými večery, do nichž psal písňové texty. V dubnu 1937 se ve vinohradském divadle rozloučil s jevištní kariérou. Již 1938 znovu vystupoval (v žižkovské Akropoli v revui B. Diviše a R. Nížkovského ''My se nedáme''). [[File:Faltysdve.jpg|left|350px|Matěj Šumbal (L. Stroupežnický: Naši furianti, Městské divadlo Královských Vinohrad, 1912), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-2/2011, sign. 2 F 470]]Po odchodu na odpočinek žil zřejmě skromně z nevelké penze, k níž si přilepšoval mléčným stánkem u zahrady Kinských na Smíchově. Od 1940 bezmála až do své smrti příležitostně režíroval (např. v Divadle na Slupi) a účinkoval ve zpěvních pořadech v pražské Lucerně s M. Zieglerovou, J. Waltnerem a dalšími (''Zapomenuté melodie'', ''Staropražské písničky'') aj. Objevil se také v několika filmech: poprvé v němé komedii ''Noční děs'' (1914). V nedokončeném němém snímku R. F. Branalda ''Utrpením ke slávě'' ztvárnil císaře Karla IV. (1919). Hrál ve třech filmech M. Friče (''Jedenácté přikázání'', 1935; ''Lidé na kře'' a ''Advokátka Věra'', oba 1937), poslední filmovou roli vytvořil 1938 ve Slavínského komedii ''Slečna matinka'' (ředitel hotelu). Zemřel na 1. chirurgické klinice (Jiráskově) pražské Všeobecné nemocnice. | Pocházel z divadelnické rodiny. Otec Josef F. (1839–1926) byl ředitelem cestující společnosti, matka Antonie (roz. Mušková, 1838–1908) herečkou tamtéž. Divadlu se věnovali i bratři Břetislav (21. 8. 1871 – 22. 12. 1940) a Jaroslav (31. 8. 1873 – 7./8. 2. 1937). '''F.''' putoval od dětství s otcovou společností a chtěl se stát hercem. Na přání rodičů se začal učit tiskařem, záhy se však vrátil do otcovy herecké společnosti, kterou 1903–07 jako artistický správce vedl. 1905 neúspěšně usiloval o angažmá v Národním divadle. 1907 nastoupil do osamostatněného souboru Arény na Smíchově, kde setrval tři roky (do konce dubna 1910) jako herec, zpěvák a režisér. 1910 byl angažován do Městského divadla Královských Vinohrad a působil tu ve zpěvohře (též jako režisér) i v činohře. 1919 se agilně účastnil neúspěšné stávky proti šéfu činohry K. H. Hilarovi; s odtrženým ansámblem zpěvohry, který opustil městské divadlo, přešel do Vinohradské zpěvohry (1922/23 ji vedl spolu s dirigentem R. Piskáčkem a dramaturgem E. Brožíkem). V září 1924 zdejší angažmá ukončil. Jeho dalším působištěm bylo karlínské Varieté (1924–25). Hostoval v divadle Komedia (1924) a v Rokoku (1925). Vrátil se na Smíchov (1926–27) a pohostinsky účinkoval ve Vinohradské zpěvohře. Po dalším krátkém pobytu ve Varieté byl ředitelem B. Jeřábkem od září 1928 angažován do divadla Uranie, odkud již v lednu 1929 odešel. Chvíli pobyl ve Varieté, chvíli v Rokoku a v Aréně na Smíchově. 1930 přijal opět angažmá u B. Jeřábka, tentokrát ve Velké operetě, ale ani zde nevydržel déle než jednu sezonu (1930/31). Spolu s V. Markem a K. Šmídem si pronajal 1931 Tylovo divadlo v Nuslích, podnikatelský pokus skončil po necelém roce. Poté střídal dřívější působiště, ale nikde už déle nezakotvil, stále častěji vystupoval v revuích a operetách. Také zajížděl na venkov s tzv. veselými večery, do nichž psal písňové texty. V dubnu 1937 se ve vinohradském divadle rozloučil s jevištní kariérou. Již 1938 znovu vystupoval (v žižkovské Akropoli v revui B. Diviše a R. Nížkovského ''My se nedáme''). [[File:Faltysdve.jpg|left|350px|Matěj Šumbal (L. Stroupežnický: Naši furianti, Městské divadlo Královských Vinohrad, 1912), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-2/2011, sign. 2 F 470]]Po odchodu na odpočinek žil zřejmě skromně z nevelké penze, k níž si přilepšoval mléčným stánkem u zahrady Kinských na Smíchově. Od 1940 bezmála až do své smrti příležitostně režíroval (např. v Divadle na Slupi) a účinkoval ve zpěvních pořadech v pražské Lucerně s M. Zieglerovou, J. Waltnerem a dalšími (''Zapomenuté melodie'', ''Staropražské písničky'') aj. Objevil se také v několika filmech: poprvé v němé komedii ''Noční děs'' (1914). V nedokončeném němém snímku R. F. Branalda ''Utrpením ke slávě'' ztvárnil císaře Karla IV. (1919). Hrál ve třech filmech M. Friče (''Jedenácté přikázání'', 1935; ''Lidé na kře'' a ''Advokátka Věra'', oba 1937), poslední filmovou roli vytvořil 1938 ve Slavínského komedii ''Slečna matinka'' (ředitel hotelu). Zemřel na 1. chirurgické klinice (Jiráskově) pražské Všeobecné nemocnice. | ||
Řádka 205: | Řádka 203: | ||
</cshow> | </cshow> | ||
<cshow logged="1"> | <cshow logged="1"> | ||
− | <ee:published>'''Vznik:''' 2015</ee:published> | + | <ee:published>'''Vznik:''' 2015{{break}}</ee:published><ee:source></ee:source><ee:author>'''Autor:''' [[Marie Valtrová]], [[Eva Šormová]]{{break}}</ee:author> |
− | <ee:source></ee:source> | + | |
− | <ee:author>'''Autor:''' [[Marie Valtrová]], [[Eva Šormová]]</ee:author> | + | |
</cshow> | </cshow> | ||
<ee:category>[[Category:Česká činohra 1900–1945]] | <ee:category>[[Category:Česká činohra 1900–1945]] |
Verze z 11. 10. 2016, 12:46
S konverzační jistotou a nenucenou hrou ztělesňoval bonvivány v tzv. společenských hrách. V náročnějších titulech se objevoval zřídka, v psychologicky obsažnějších rolích selhával. Hudební nadání jej brzy nasměrovalo ke zpěvohře, posléze hlavní oblasti jeho působení. Jako operetní režisér se podílel na českých premiérách zahraničních a domácích novinek, často repertoárových hitů. Ve 20. a 30. letech zaujímal čelnou pozici v pražských zábavních podnicích; vedle K. Hašlera a M. Valentové patřil k oblíbeným komikům revuálních pořadů.
Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po přihlášení.