Fritzsche, Julius: Porovnání verzí

Verze z 23. 1. 2017, 09:49

Psán také Fritsche. Jeho manželkou byla operetní a operní zpěvačka Josefine Fritzsche, roz. Wagnerová (1849 Opava – 1893 Hosterwitz (Drážďany). V divadelním světě se F. pohyboval od dětství. Jako dítě byl členem baletního souboru drážďanského dvorního divadla a své první dramatické vzdělání získal u známého drážďanského autora veseloher J. J. Lederera. Dobové prameny zdůrazňovaly F. postupný umělecký vzestup z velmi skromných profesních začátků, jehož dosáhl díky velké ctižádosti a píli. Hereckou dráhu zahájil již v patnácti letech v Ambergu, poté nastoupil do Ulmu, Lublaně a Salcburku. Přes pražské německé zemské divadlo se dostal do vídeňského Carltheater, poté následovalo angažmá v Prešpurku a jako host jednu sezónu vystupoval v Esseggu (Eszék nebo Osijek, dnes v Chorvatsku). Vypracoval se z rolí milovníků k úlohám hrdinů a bonvivánů.

Jako divadelní ředitel působil od roku 1870. Svou první ředitelskou sezonu strávil v uherské Oravitzi (dnes v Rumunsku), kde byl nucen pro nedostatečné personální obsazení vystupovat také jako zpěvák v prvních operetních rolích. Poté následovala německá divadla v Groß-Becskereku (Velký Bečkerek, dnes srbský Zrenjanin), v Košicích, Těšíně, Českých Budějovicích a Lublani, odkud přišel v roce 1878 do Olomouce. Zde získal pronájem německého městského divadla na dobu šesti let po C. J. von Bertalanovi, který po čtyřletém působení odešel z Olomouce za výhodnějšími podmínkami do Štýrského Hradce.  

Ve svém životopise zaslaném olomoucké městské radě zmiňuje F. také své zkušenosti s operním provozem, získané při vedení nově zbudovaného letního divadla v lázních v Meidlingu u Vídně. Uvádí, že na předchozích působištích prokázal schopnost sestavit kvalitní soubor a svým zaměstnancům vždy nabízel celoroční kontrakty. Jeho kapitál činil při příchodu do Olomouce (podle jeho údaje) 12 000 zl. v hotovosti, své dobré majetkové poměry dokládal také vlastnictvím hodnotné knihovny, vysoce si cenil stavu své divadelní garderoby, jež podle jeho názoru svým vkusem a aktuálností vyhovovala přísným nárokům publika velkého města. Podobně jako jeho předchůdce Bertalan byl i F. osvobozen od nájemného za užívané prostory městského divadla, ze svých prostředků však musel hradit v plné výši vytápění a osvětlení divadla. Teprve v rámci mimořádné subvence obec na tyto platby částečně přispívala. Ve své první olomoucké sezoně se F. značně finančně vyčerpal na uvedením šesti novinkových operet a zejména Verdiho Aidy s velkolepou výpravou. Divadlo se potýkalo se špatnou návštěvností, též proto, že pro nepřítomnost místní garnisony chyběla v divadle podstatná část vojenského publika. Nepříznivou situaci divadla přičítal F. také  konkurenčním podnikům v městském Redutním sále. Protože olomoucké publikum nejevilo zájem zejména o nákladná operní představení, uvažoval dokonce F. o zrušení operního provozu, k němuž byl smluvně zavázán. Aby se situace v divadle zkonsolidovala, poskytla mu obec po skončení sezony subvenci ve výši 1500 zl. a svolila ke zvýšení vstupného. Město ale nepřistoupilo na zrušení jeho povinnosti vyplácet městským hudebníkům měsíčně 840 zl. Již po několika měsících další sezony však F. žádal o novou subvenci, protože příjmy divadla dále poklesly. Když mu v prosinci 1879 město pomoc odmítlo, neměl zájem v prodělečném provozu pokračovat a odešel za výhodnějšími podmínkami do Hamburku.

Podobně jako na jiných působištích také v Olomouci vystupoval F. jako herec. V podkladech pro olomouckou obecní radu uvedl, že u publika byl vždy nejoblíbenějším členem ansámblu. Vysoké mínění, které měl F. o svých schopnostech, dobová svědectví potvrzují. Podle nich na scéně používal jednoduchých až civilních výrazových prostředků; olomoucká kritika jej např. chválila za to, že se nedopouštěl nevkusností a jeho projev působil pravdivě. Věnoval se také režii operet a veseloher, jen vzácně se ujal režijního vedení oper.

V první olomoucké sezoně vytýkala místní kritika F. nekvalitní činoherní soubor, v němž chyběly některé herecké obory. Vrcholem činoherní sezony 1878/79 se stalo hostování Josefa Lewinského z vídeňské dvorní činohry (Mefisto, Goethe: Faust, Anselm, Molière: Der eingebildete Kranke). V následující sezoně se F. činohře více věnoval. Poprvé uvedl v Olomouci Ibsena (Die Stützen der Gesellschaft), větší zastoupení měla rovněž klasická dramatika, již v prvním roce až na výjimky přehlíže: v repertoáru byl zastoupen Schiller a Goethe (Egmont), vedle dalších Shakespearových děl uvedl do té doby vzácného Othella.  

Pro hudební provoz měl F. k dispozici čtyřicetičlenný orchestr složený převážně z městských hudebníků a dva kapelníky. Jen v prvním roce 1878/79  investoval F. do operního provozu, když uvedl (poprvé v Olomouci) ve vlastní režii Verdiho Aidu ve velkorysé výpravě, s dekoracemi vyrobenými ve Vídni. Výrazným činem této sezony bylo nové uvedení Weberova Oberona a první olomoucké nastudování Weberovy Euryanty. Ve druhém roce nebyl F.vzhledem k nezájmu publika k novým operním produkcím motivován, jedinou inscenaci Wagnerova díla (Lohengrin) kritika nepochválila. Skomírající operní provoz oživilo pouze hostování proslulého pěvce vídeňské dvorní opery Emila Scaria (Kardinál, Halévy: Die Jüdin, Falstaff,  Nicolai: Die lustigen Weiber von Windsor). Členové souboru museli osvědčit značnou univerzálnost, operní role dostávali operetní zpěváci a naopak. Také své manželce svěřoval F. velké operní postavy (Ortruda, Wagner: Lohengrin). V operním sboru vystupovali rovněž činoherci, a to i představitelé hlavních rolí.

Ekonomicky spolehlivou součástí provozu byla pouze opereta, jíž se pokles návštěvnosti příliš nedotkl. Z šesti operetních novinek sezony 1878/79 měly úspěch Der Seekadett (Richard Genée) a Jeanne, Jeannette et Jeanneton (von Paul Lacôme), zvláště pak výpravná hra, d´Enneryho dramatizace románu Julese Vernea s hudbou Franze Suppého Die Reise um die Erde in 80 Tagen.V následující sezoně ovládal scénu především Planquette (Die Glocken von Corneville) a Suppé (Boccaccio), jehož novinku Donna Juanita vybavil F. dle dobové kritiky vskutku nádhernou a vkusnou výpravou. Deutscher Bühnen-Almanach hodnotil v roce 1885 F. olomoucké působení v kontextu jeho pozdější dráhy velmi vysoko: na této relativně velké scéně měl prý konečně příležitost projevit svůj scénografický talent.

V Hamburku převzal F. na podzim roku 1880 Carl-Schultze-Theater, kde se existenčně natolik zajistil, že byl schopen už o rok později přesídlit do Berlína a získat zde Friedrich-Wilhelmstädtische Theater (první sezonu otevřel 24. září 1881 Suppého operetou Der Gascogner). S berlínskou scénou získal ve své době nejlepší německé operetní jeviště, což znamenalo rozhodující obrat v jeho profesním životě. Dařit se mu začalo v roce 1882, kdy dosáhl velkého komerčního úspěchu operetou Johanna Strausse Der lustige Krieg. O rok později uvedl Millöckerovu operetu Bettelstudent (252 repríz). 1883 se scéna das Friedrich-Wilhelmstädtische Theater z vůle provozovatele profilovala jako měšťanská vzdělávací instituce (později Deutsches Theater) a F. ji musel opustit. Koupil další berlínské divadlo, Woltersdorf-Theater, kde po přestavbě vybudoval operetní scénu, Neues Friedrich-Wilhelmstädtische Theater. Provoz zahájil Straussovou operetou Eine Nacht in Venedig. V tomto divadle prožil 25. jubileum své divadelní dráhy (1884), přičemž velkolepá celodenní veřejná oslava byla korunována slavnostním představením Millöckerovy operety Gasparone. Pozdější úpadek obliby operety však zasáhl i jeho podnikání. Své divadlo, které se proměnilo v činoherní scénu, F. pronajal a stáhl se z veřejného uměleckého života.

Prameny

Archiv města Olomouce při Státním okresním archivu Olomouc: Protokolle über die Sitzungen des Stadtverordneten Collegiums der k. Hauptstadt Olmütz 1878–1880; Registratura hospodářská 1874–1920, Divadelní ředitelé 1878–1996, Kart. 765, sign. L 2 – i. č. 359 (písemnosti a smlouvy); Sbírka divadelních plakátů (sign. C). – Vědecká knihovna v Olomouci:  Remeš, M.: Rukopisný materiál k dějinám olomouckého divadla, Olomouc, před r. 1955. Přílohy: M. Remeš: K dějinám divadla olomouckého a brněnského. Výstřižky z novin „Pozor“ 1933, r. 40 a další dokumenty z Remešovy pozůstalosti, sign. B II 291.171; Statistisches Jahrbuch der königlichen Hauptstadt Olmütz, I. Einleitungsband als Festschrift zum vierzigjährigen Regierungs-Jubiläum Sr. Majestät des Kaisers, Olmütz 1888.

Neuer Theater-Almanach 6, Berlin 1895, s. 152; 18, 1907, s. 158; 20, 1909, s. 149. – Almanach der Genossenschaft deutscher Bühnen-Angehöriger, 7, Leipzig 1879, s. 197, 453– 454; 8, 1880, s. 155–156; 10, 1882, s. 198; 13, 1885, s. 119–120; 14, 1886, s. 6. – Biographisches Jahrbuch und Deutscher Nekrolog, Bd. 12,Totenliste, Berlin 1909, s. 27. – Deutscher Bühnen-Almanach 43, Berlin 1879, s. 232–234; 44, 1880, s. 246–247; 49, 1885, s. 173–176; 1885, s. 173 (medailon k 25. Výročí herecké činnosti).

Periodika

Die neue Zeit (1878–1880); Olmützer Zeitung (1878–1980); Olmützer Zwischen-Akt (1878–1880); Pozor (1878–1880); Našinec (1878–1880).

Literatura

S. Langer: Stručná historie divadla v Olomouci, strojopis, Divadelní ústav Praha, nedat. [1961]

J. Štefanides: Německé divadlo v Olomouci 1770–1944. Repertoár a členstvo. Elektronická databáze, Umělecké centrum UP v Olomouci, Dokum. centrum dramatických umění, Olomouc 2006

J. Štefanides a kol.: Kalendárium dějin divadla v Olomouci (od roku 1479; ed. Jan Dvořák), Praha 2008

L. Topoľská: Německé divadlo, in: Dějiny Olomouce II (ed. J. Burešová a J. Schulz), Univ. Palackého v Olomouci 2009, s. 88–89

J. Balatková: Německá opera, in: Dějiny Olomouce II (ed. J. Burešová a J. Schulz), Univ. Palackého, Olomouc 2009, s. 97–105

M. Havlíčková, S. Pracná, J. Štefanides: Německojazyčné divadlo na Moravě/ Deutschsprachiges Theater in Mähren und Schlesien 1/3. Ředitelé městských divadel /Direktoren der Stadttheater, Univ. Palackého v Olomouci 2011

Eisenberg, Kosch Th, ODS, Oppenheim, Ulrich

Vznik: 30.11.2012
Autor: Lenka Křupková