Havel, Josef: Porovnání verzí

Literární dílo '''H'''. neznáme v celé jeho šíři. Dochovaly se pouze čtyři dramatické texty (''Vánoční hra vlastibořská'', ''Umučení Pána Ježíše'', ''Vzkříšení Páně'' a ''Tragédie o svatém Tobijáši''). Autorem signovaný rukopis ''Tragédie o svatém Tobijáši ''svérázného písma i úpravy dokládá, že i další jemu připisované dochované rukopisy jsou autografy. Za '''H'''''''''.'''''' hru bývá rovněž považována ''Komedie o svaté Jenovefě'' (NMk, sign. V F 17), která však neodpovídá jeho slohu. Mohl mít autorský podíl na ''Komedii o Mojžíšovi ''→ F. Vocedálka, konkrétní poznatky však chybějí. Tři samostatné hry ze života Ježíše Krista byly '''H'''. koncipovány jako kristologický cyklus zahrnující děje před Ježíšovým narozením až k jeho nanebevstoupení a počátečním dějinám církve. Takto spojený celek (asi 14 000 veršů) představuje nejdelší hru v české dramatické literatuře. Jako celek nebyl cyklus nikdy inscenován, doložena jsou pouze představení hry ''Umučení Pána Ježíše. ''Na cyklu se podíleli ještě dva nám neznámí místní spoluautoři (jedním z nich mohl být '''H'''. švagr J. Doležal st.). Dohled a poradní funkci vykonával držkovský kaplan J. Nosek. '''H'''. pozice však byla nepochybně dominantní.

''Vánoční hra vlastibořská ''(nazývána též ''Vánoční hra Bozkovská'', ''Lastibořská vánoční hra'', ''Semilská váno''''ční hra'', ''Semilská hra'', ''Zemanova hra'', ''Men''''číkova hra větší'', ''Lidová vánoční hra o narození Páně s úvodem o Adamovi a Evě'', ''jilemská'') bývá mylně pokládána za rozšířenou hru bozkovskou (též tzv. jilemskou). Ač je v mnohém shodná s ostatními známými vánočními dramatickými texty hornojizerského re­gio­nu, je zcela samostatným novým dílem, doplněným celou řadou ojedinělých epizodických situací, které obklopují hlavní děj. V první části představuje výjevy ze Starého zákona (pád andělů, stvoření člověka, vyhnání z ráje). Dle Kochemova zpracování je dále rozváděn příběh rodičů Panny Marie, sv. Jáchyma a sv. Anny. Následují výjevy z Mariina mládí, její zasnoubení s Josefem, scény zvěstování Panně Marii, navštívení sv. Alžběty a narození Jana Křtitele. Vlastní vánoční hra začíná až ve druhé polovině textu, je uvozena živým obrazem, v němž se představují síly dobra a zla (zpěv nebešťanů, výstup čerta Antipola). Poté následují události kolem narození Krista až po smrt krále Heroda (je odvlečen čerty) a sebekorunovaci mladého Heroda. Originální je výjev přepadení svaté rodiny lotry na útěku do Egypta. V úvodu a na konci hry vystupuje Opovědník, který jinak do jejího průběhu nezasahuje. Vánoční hra je podobně jako následující díly trilogie v textech i akcích široce rozvinutá pro monumentální inscenaci, která se sotva uskutečnila; určitě ne ve Vlastiboři. Lze předpokládat '''H''''''. '''záměr inscenovat jednou celou trilogii na mohutném vlastibořském jevišti jako ''Umučení Pána Ježíše'', náročnost textu to však nedovolila. Vlivným inspiračním zdrojem byl často citovaný Kochemův ''Veliký život pána a spasitele našeho Ježíše Krista…'' a další devocionální literatura, kancionálové texty i kolední hry (srv. pastýřská scéna, tradiční jména pastýřů: Bartoš, Klíma, Matouš). Ve hře je bohatě využito zpěvů, které vysvětlují význam jednotlivých výstupů nebo rekapitulují odehrané děje a zároveň oddělují jednotlivé scény (přebírají funkci opovědníka). Kromě několika adventních a vánočních kan­cio­nálových písní (''Nastal nám den veselý'', ''Z nebe posel vychází'') byla převážná většina písňových textů psána pro tuto hru. Notový záznam melodií se nezachoval. Do hry je včleněna jako samostatná mezihra jedna z verzí tzv. ''Hry o Pejše''. Obsahuje dialog mladého a úspěšného Pejchy se Smrtí, která mu nedovolí učinit pokání, usmrtí jej ránou z kuše a spolu s čertem odnese. Text má přes 4000 veršů pro 90 rolí (všechny mluví; kromě „Čertovstva“ tu není kompars), skládá se z 28 výstupů a 180 dramatických sekvencí. '''H.''' vánoční hra je svým rozsahem a pojetím jedinečná v českém i středoevropském kontextu.

Druhý díl '''H'''. dramatického cyklu, ''Umučení Pána Ježíše'' (též ''Lastibořská hra velikonoční'', ''Havlova pašijová hra'', ''Umu''''čení Páně'', ''Lastibo''''řské umučení'', ''Vlastibořské pašije'', ''Vlastibořská komedie o umučení'', ''Lidová hra o umu''''čení Páně''' '''tzv. Lastibořská'', ''Malé popsání o p''''řehořkém umučení Pána Ježíše Krista…'') se dochoval v pozdních zápisech z druhé poloviny 19. stol. ve třech verzích: v Šilhanově opisu, který věnoval 1895 hrabě Jan Harrach Národnímu muzeu v Praze, pak text hry s některými význam­nými odlišnostmi v úpravě editora F. Menčíka a konečně přepis P. Doležala (''Malé popsá­ní…'') s podrobnějšími scénickými poznámkami z 1874. Všechny tři verze jsou téměř totožné, avšak drobné vzájemné odlišnosti jsou významné. Na základě domněnky F. Menčíka je za ­autora hry považován držkovský farář D. Metelka. Jeho spiritualita a styl však naprosto neodpovídají poetice textu.

Třetí část '''H'''. kristologické trilogie s dodatečně připsaným titulem ''Vzkříšení Páně. Duchovní komédie'' (užívány též názvy ''Lidová hra o vzk''''říšení Páně'', ''Vlastibo''''řská hra o vzkříšení'', ''Vzkříšení Pána Ježíše'') se dochovala v jediném rukopisu, zapsaném s největší pravděpodobností samotným autorem. Navazuje přímo na ''Umučení Pána Ježíše''. První část mysteria obsahuje vlastní děje kolem Kristova vzkříšení (nákup mastí, návštěva hrobu, Ježíš jako zahradník, apoštolská scéna, emauzský výstup, výjev s nevěřícím Tomášem ad.), obohacené o čertovské scény s úvahami nad hříšností světa a o výjevy z lidového prostředí (výstup Majdaleny s Ponocným, výstupy vojáků střežících hrob aj.). Děj postupuje přes scény představující Kristův sestup do pekel až k nanebevstoupení a k dalším osudům apoštolů a Kristových přátel. Druhá část hry obsahuje příběh nemocného císaře Tiberia, hledajícího pomoc lékařů i bohů. Dovídá se o Ježíšových zázračných uzdraveních, i o tom, že byl Pilátem odsouzen k smrti. Zříká se pohanství a prohlašuje Ježíše za pravého Boha. Závěr se nedochoval v úplnosti. Hra je uvozena i uzavřena opovědí (Menčík uvádí ještě jinou verzi úvodní opovědi, která v rukopise chybí).

Autorství ''Tragédie o svatém Tobijáši ''(1810; nazývána též ''Vodseďálkův Tobiáš'', ''Staroveský Tobiáš'', ''Havl''''ův Tobiáš'', ''Vedral''''ův Tobiáš'', ''Tobiáš'') bylo mylně přisuzováno neznámému J. Vedralovi nebo → F. Vocedálkovi. Podkladem k '''H.''' dramatizaci byla deuterokanonická kniha Starého zákona ze Svatováclavské bible z 1717. Zbožný Tobiáš st. deportovaný do Ninive za krále Solmazara tajně pohřbívá své pronásledované soukmenovce. Oslepen vlaštovčím výkalem posílá s žádostí o pomoc k příbuzným do Rapsu svého syna Tobiáše ml., jehož během cesty ochraňuje neznámý Azariáš, který se nakonec projeví jako archanděl Rafael. Mladý Tobiáš na cestě nejen najde lék na otcovu slepotu, ale přivede si i ženu Sáru. Hra na rozdíl od biblického příběhu nekončí smrtí mladého Tobiáše, nýbrž přesídlením jeho rodiny k Sářiným rodičům do Rapsu. V první části hry se hlavní příběh obklopený epizodickými výjevy vytrácí (králova korunovace, hádka Ožralce se Ženou, scény vraždění Židů, Honzbuřtovy bláznovské výstupy ad.). Světské žánrové obrazy jsou převáděny do současnosti řadou anachronismů (např. zákaz kouření na veřejnosti, zmínka o „Německým Brodě“). Druhá část se více přidržuje biblické předlohy. Hra o 3283 verších je rozdělena na 21 výstupů a předepisuje 52 herců. Rozdělovací a rytmizující funkci ve hře nemají sborové zpěvy, ale „muzika“. Zpěv se uplatňuje přímo v jevištních situacích (chvalozpěv, funus apod.). První opovědi předchází sborový zpěv herců (patrně jako závěrečná část průvodové „parády“). Inscenace vyžaduje veliké jeviště s mansiony a předscénou (mansiony jsou zde označovány nikoli jako „cimry“, nýbrž „opony“). Doklady o inscenaci hry však známy nejsou.