Štapfer, Karel: Porovnání verzí

V matrice zapsán Stapfer. Pocházel z rodiny knihaře; byl nejstarší z pěti dětí. Od 1881 studoval u A. Lhoty na Akademii výtvarných umění, kde se spřátelil s L. Maroldem. Podnikl studijní cestu do Paříže a Mnichova. 1883 byl pro údajný nedostatek talentu a nepříslušné chování ze školy vyloučen, živil se jako asistent prof. J. Kouly na české technice. Přilepšoval si drobnými ilustracemi do časopisu Zlatá Praha (1890–1900 výtvarným redaktorem), kresbami přispíval do Humoristických listů, ilustroval knihy (mj. ''Babičku ''B. Němcové, 1891; odbornou publikaci V. Šteina Táborského ''Masky''). Vytvořil plastické popředí dioramat ''Boj studentů se Švédy na Karlově mostě'' A. Liebschera a ''Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou ''M. Alše a kol. pro Jubilejní výstavu 1891, byl autorem interiérů na Národopisné výstavě 1895, pro Výstavu architektury a inženýrství 1898 namaloval obraz Adam a Eva v krčmě U nesmysla (v níž pořádal svá zpěvní vystoupení F. L. Šmíd). T. r. zhotovil okružní část plastického terénu k Maroldovu panoramatu ''Bitva u Lipan''. Podle návrhů M. Alše vytvořil fresku na Litomyšlské bráně ve Vysokém Mýtě a výzdobu dřevěné chaty Libušín na sedle Pustevny v Beskydech (1898; zničeno požárem 2014). V lednu 1900 nastoupil do Národního divadla, angažován ředitelem F. A. Šubertem jako aranžér, návrhář kostýmů a rekvizit. Po změně správy a ředitele (G. Schmoranz) byl v červenci t. r. jmenován šéfem výpravy. Funkci zastával do 1923, kdy jej zdravotní stav po mrtvici přinutil odejít do důchodu. Věnoval se rovněž loutkovému divadlu: 1894 vytvořil pro sériovou výrobu první maloformátové dekorace, které pro rodinná loutková divadla tiskl nakladatel J. R. Vilímek (archy, proscénium, dekorace návsi, plošné figury ke hře ''Pan Franc ze zámku''). Patřil do skupiny nadšenců, která za podpory J. Veselého a pod vedením L. Odstrčilové založila 1918 spolek Umělecká loutková scéna. Ilustroval vydání loutkových her, vymýšlel a konstruoval pohyblivé loutky pro vlastní stínové divadlo (jeho torzo zachránili A. Veselý a J. Malík), pro tzv. Alšovo loutkové divadlo navrhl sérii dekorací (světnice, vesnice, Faustova studovna aj.; vydáno firmou Münzberg 1923). Na přelomu desátých a dvacátých let se uplatňoval jako filmový architekt a napsal scénář k filmu ''Yorickova lebka'' (1919); filmy, na nichž se podílel, se nedochovaly. Jeho celoživotní zálibou byla historie a heraldika. Přátelil se s restaurátorem F. Schmoranzem (bratrem ředitele Národního divadla G. Schmoranze), často spolupracoval s heraldikem V. Králem a hojně se stýkal s loutkářským výtvarníkem V. Skálou. Od mládí rád sportoval, stal se zaníceným velocipedistou (patřil k prvním členům pražského Klubu velocipedistů, založeného 1883) a záliba v cyklistice ho svedla dohromady s ovdovělou Josefou Prokopovou (roz. Vítkovou), s níž se 1. 7. 1903 oženil.

V matrice zapsán Stapfer. Pocházel z rodiny knihaře; byl nejstarší z pěti dětí. Od 1881 studoval u A. Lhoty na Akademii výtvarných umění, kde se spřátelil s L. Maroldem. Podnikl studijní cestu do Paříže a Mnichova. 1883 byl pro údajný nedostatek talentu a nepříslušné chování ze školy vyloučen, živil se jako asistent prof. J. Kouly na české technice. Přilepšoval si drobnými ilustracemi do časopisu Zlatá Praha (1890–1900 výtvarným redaktorem), kresbami přispíval do Humoristických listů, ilustroval knihy (mj. ''Babičku ''B. Němcové, 1891; odbornou publikaci V. Šteina Táborského ''Masky''). Vytvořil plastické popředí dioramat ''Boj studentů se Švédy na Karlově mostě'' A. Liebschera a ''Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou ''M. Alše a kol. pro Jubilejní výstavu 1891, byl autorem interiérů na Národopisné výstavě 1895, pro Výstavu architektury a inženýrství 1898 namaloval obraz Adam a Eva v krčmě U nesmysla (v níž pořádal svá zpěvní vystoupení F. L. Šmíd). T. r. zhotovil okružní část plastického terénu k Maroldovu panoramatu ''Bitva u Lipan''. Podle návrhů M. Alše vytvořil fresku na Litomyšlské bráně ve Vysokém Mýtě a výzdobu dřevěné chaty Libušín na sedle Pustevny v Beskydech (1898; zničeno požárem 2014). V lednu 1900 nastoupil do Národního divadla, angažován ředitelem F. A. Šubertem jako aranžér, návrhář kostýmů a rekvizit. Po změně správy a ředitele (G. Schmoranz) byl v červenci t. r. jmenován šéfem výpravy. Funkci zastával do 1923, kdy jej zdravotní stav po mrtvici přinutil odejít do důchodu. Věnoval se rovněž loutkovému divadlu: 1894 vytvořil pro sériovou výrobu první maloformátové dekorace, které pro rodinná loutková divadla tiskl nakladatel J. R. Vilímek (archy, proscénium, dekorace návsi, plošné figury ke hře ''Pan Franc ze zámku''). Patřil do skupiny nadšenců, která za podpory J. Veselého a pod vedením L. Odstrčilové založila 1918 spolek Umělecká loutková scéna. Ilustroval vydání loutkových her, vymýšlel a konstruoval pohyblivé loutky pro vlastní stínové divadlo (jeho torzo zachránili A. Veselý a J. Malík), pro tzv. Alšovo loutkové divadlo navrhl sérii dekorací (světnice, vesnice, Faustova studovna aj.; vydáno firmou Münzberg 1923). Na přelomu desátých a dvacátých let se uplatňoval jako filmový architekt a napsal scénář k filmu ''Yorickova lebka'' (1919); filmy, na nichž se podílel, se nedochovaly. Jeho celoživotní zálibou byla historie a heraldika. Přátelil se s restaurátorem F. Schmoranzem (bratrem ředitele Národního divadla G. Schmoranze), často spolupracoval s heraldikem V. Králem a hojně se stýkal s loutkářským výtvarníkem V. Skálou. Od mládí rád sportoval, stal se zaníceným velocipedistou (patřil k prvním členům pražského Klubu velocipedistů, založeného 1883) a záliba v cyklistice ho svedla dohromady s ovdovělou Josefou Prokopovou (roz. Vítkovou), s níž se 1. 7. 1903 oženil.

'''Š. '''působení v Národním divadle lze rozdělit do tří sedmiletých etap. 1900–07 ve spolupráci s J. Kvapilem začínal vytvářet své první náznakové scény a po vzoru mnichovského Hoftheateru uplatňovali tzv. shakespearovskou scénu, členící jeviště do dvou částí. Přední byla určena pro exteriérové výstupy, od zadní ji oddělovalo několik schodištních stupňů a portál, výtvarně pojednaný tak, aby evokoval dobu a místo děje. Takto řešenou scénu používali pro inscenace Shakespearových her (1901 poprvé v ''Romeovi a Julii''), později i pro inscenace českých dramat (Vrchlický: ''Hippodamie'', 1911; Zeyer: ''Neklan'', 1912).

'''Š. '''působení v Národním divadle lze rozdělit do tří sedmiletých etap. 1900–07 ve spolupráci s J. Kvapilem začínal vytvářet své první náznakové scény a po vzoru mnichovského Hoftheateru uplatňovali tzv. shakespearovskou scénu, členící jeviště do dvou částí. Přední byla určena pro exteriérové výstupy, od zadní ji oddělovalo několik schodištních stupňů a portál, výtvarně pojednaný tak, aby evokoval dobu a místo děje. Takto řešenou scénu používali pro inscenace Shakespearových her (1901 poprvé v ''Romeovi a Julii''), později i pro inscenace českých dramat (Vrchlický: ''Hippodamie'', 1911; Zeyer: ''Neklan'', 1912).

'''Š.''', spjatý zejména s Kvapilovou érou v Národním divadle, položil základ české scénografie díky přechodu od typové k individuální dekoraci. Setrvávaje na pozicích realismu konce 19. stol., nebo na jeho „secesní variantě“, stal se jeho styl později nutně antikvovaný a jeho nesporný přínos byl bagatelizován.

'''Š.''', spjatý zejména s Kvapilovou érou v Národním divadle, položil základ české scénografie díky přechodu od typové k individuální dekoraci. Setrvávaje na pozicích realismu konce 19. stol., nebo na jeho „secesní variantě“, stal se jeho styl později nutně antikvovaný a jeho nesporný přínos byl bagatelizován.

</ee:content>

</ee:content>

<ee:bibliography>

<ee:bibliography>