Kvapil, Jaroslav: Porovnání verzí

Od 1888 byl činný v Sokole (1912 a 1920 připravil sletové scény), za 1. světové války byl členem ilegální organizace Mafie (od 1915) a na cestách do ciziny (Dánsko, Švédsko, Chorvatsko) působil jako spojka mezi zahraničním a domácím odbojem. Po dohodě s A. Jiráskem vydal v květnu 1917 ''Manifest českých spisovatelů'', který radikalizoval české snahy o osamostatnění. V dubnu 1918 participoval na kolektivní národní přísaze v Obecním domě, jejíž účastníci se přihlásili k T. G. Masarykovi a zahraničnímu odboji, podílel se na dalších slavnostech, jež vedly k 28. říjnu 1918. Po vzniku ČSR byl členem Revolučního národního shromáždění a na několik let opustil divadlo. Od listopadu 1918 do poloviny 1921 působil na ministerstvu školství a národní osvěty, kde řídil ustavený umělecký odbor. Ve funkci sekčního šéfa spoluutvářel divadelní poměry v samostatném státě (zřizování nových stálých divadel včetně Slovenského národního divadla v Bratislavě, jejich provozování a financování), avšak neměl vliv na Národní divadlo, jež spadalo pod zemskou správu. 1921 se vrátil k divadlu jako umělecký šéf a režisér Městského divadla Královských Vinohrad. Po sedmi letech (1928) musel pro zhoršující se oční neduh (následky onemocnění rohovky v dětství), který ho sužoval léta, na soustavnou divadelní činnost rezignovat. Pak režíroval jen sporadicky jako host, ještě 1947 nastudoval na výzvu J. Frejky několik inscenací v Městském divadle na Královských Vinohradech. Byl iniciátorem a činovníkem kulturních a společenských institucí: 1903 se stal členem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (pozdější ČAVU), zakládal Společnost J. Vrchlického, předsedal Společnosti A. Jiráska, byl členem pražské zednářské lóže, Obce přátel legionářů aj. 1910 se s výtvarníkem J. Wenigem účastnil začátků Kabaretu Lucerna. 1916 promýšlel s architektem Gočárem stavbu letní scény na ostrově Štvanice, plán ztroskotal na nedostatku financí. Spolupracoval na několika filmech (mj. ''Ahasver ''1915, ''Zlatý klíček ''1920, ''Skřivánčí píseň'' – podle vlastní hry ''Oblaka'', ''Prodaná nevěsta – ''obě 1933). Svá setkání s evropskými a českými divadelníky a umělci zachytil ve fejetonech, původně otiskovaných v Lidových novinách a posléze vydaných v knižním souboru ''O čem vím''.

Od 1888 byl činný v Sokole (1912 a 1920 připravil sletové scény), za 1. světové války byl členem ilegální organizace Mafie (od 1915) a na cestách do ciziny (Dánsko, Švédsko, Chorvatsko) působil jako spojka mezi zahraničním a domácím odbojem. Po dohodě s A. Jiráskem vydal v květnu 1917 ''Manifest českých spisovatelů'', který radikalizoval české snahy o osamostatnění. V dubnu 1918 participoval na kolektivní národní přísaze v Obecním domě, jejíž účastníci se přihlásili k T. G. Masarykovi a zahraničnímu odboji, podílel se na dalších slavnostech, jež vedly k 28. říjnu 1918. Po vzniku ČSR byl členem Revolučního národního shromáždění a na několik let opustil divadlo. Od listopadu 1918 do poloviny 1921 působil na ministerstvu školství a národní osvěty, kde řídil ustavený umělecký odbor. Ve funkci sekčního šéfa spoluutvářel divadelní poměry v samostatném státě (zřizování nových stálých divadel včetně Slovenského národního divadla v Bratislavě, jejich provozování a financování), avšak neměl vliv na Národní divadlo, jež spadalo pod zemskou správu. 1921 se vrátil k divadlu jako umělecký šéf a režisér Městského divadla Královských Vinohrad. Po sedmi letech (1928) musel pro zhoršující se oční neduh (následky onemocnění rohovky v dětství), který ho sužoval léta, na soustavnou divadelní činnost rezignovat. Pak režíroval jen sporadicky jako host, ještě 1947 nastudoval na výzvu J. Frejky několik inscenací v Městském divadle na Královských Vinohradech. Byl iniciátorem a činovníkem kulturních a společenských institucí: 1903 se stal členem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (pozdější ČAVU), zakládal Společnost J. Vrchlického, předsedal Společnosti A. Jiráska, byl členem pražské zednářské lóže, Obce přátel legionářů aj. 1910 se s výtvarníkem J. Wenigem účastnil začátků Kabaretu Lucerna. 1916 promýšlel s architektem Gočárem stavbu letní scény na ostrově Štvanice, plán ztroskotal na nedostatku financí. Spolupracoval na několika filmech (mj. ''Ahasver ''1915, ''Zlatý klíček ''1920, ''Skřivánčí píseň'' – podle vlastní hry ''Oblaka'', ''Prodaná nevěsta – ''obě 1933). Svá setkání s evropskými a českými divadelníky a umělci zachytil ve fejetonech, původně otiskovaných v Lidových novinách a posléze vydaných v knižním souboru ''O čem vím''.

Jeho první režie v Národním divadle se nelišily od režijní praxe předchozího období, teprve postupně si vypracoval vlastní metodu a styl, v němž se stále více prosazovaly symbolistní a impresionistické prvky. Nebyl režisérem jednotného rukopisu, přejímal různé vlivy a postupy, které však dokázal syntetizovat uměleckým názorem. Základem jeho režií byla impresionistická náladovost a barevnost, kritika psala o tvorbě citových nálad, o navozování sugestivní atmosféry citového opojení, roztoužení nebo zasnění. K tomu účelu využíval inovativně také světlo – v jeho inscenacích mělo funkci náladovou, ne dramatickou. Pracoval s barevným světlem, zavedl nové přenosné reflektory, použil i projekci na zadní horizont (přírodní jevy v inscenaci Goethova ''Fausta''). Neměl smysl pro ostré tvary a dynamiku dramatických protikladů. Scénu komponovanou jako plošný obraz (nikoli jako architektonický prostor) výrazně stylizoval, zvláště v Shakespearových hrách, kde využíval po vzoru dvorního divadla v Mnichově tzv. shakespearovské jeviště, členící scénu na zadní a přední plán. V aranžování herecké akce se inspiroval tzv. reliéfní scénou G. Fuchse z mnichovského Uměleckého divadla. Zpočátku spolupracoval s výtvarníkem K. Štapferem, od 1913 s J. Wenigem (poprvé v Tylově ''Strakonickém dudákovi''). Velký význam měla v jeho režiích scénická hudba, kterou pro něho komponovali přední skladatelé (J. B. Foerster, O. Ostrčil, K. Kovařovic, J. Křička). Drama chápal především jako básnické dílo, jehož myšlenkové a poetické hodnoty má režisér přenést na jeviště. Z tohoto pojetí dramatického textu vycházela i proměna repertoáru Národního divadla. Z klasiků uváděl především Shakespearovy hry v nových překladech J. V. Sládka, které mu vyhovovaly básnickými kvalitami a literárním přístupem. K přínosům '''K.''' dramaturgie patří prosazování evropské moderny (uváděl H. Ibsena, B. Bjørnsona, G. Hauptmanna, A. P. Čechova, M. Gorkého a P. Claudela) a pěstování domácí tvorby (nastudoval díla A. Jiráska, J. Vrchlického, J. Zeyera, F. X. Svobody, J. Mahena, F. Šrámka, O. Theera, S. Loma a O. Fischera). Málo pozornosti však věnoval české klasice (Klicpera, Tyl). Respekt k dramatickému textu způsobil, že jen ojediněle volil ke svým inscenacím adaptace děl; sám upravil Aischylovu ''Oresteiu'' (uvedl ji v jednom večeru), Schillerovu trilogii ''Valdštejn ''a Vrchlického trilogii ''Hippodamii'', kterou nastudoval bez Fibichovy hudby.

Jeho první režie v Národním divadle se nelišily od režijní praxe předchozího období, teprve postupně si vypracoval vlastní metodu a styl, v němž se stále více prosazovaly symbolistní a impresionistické prvky. Nebyl režisérem jednotného rukopisu, přejímal různé vlivy a postupy, které však dokázal syntetizovat uměleckým názorem. Základem jeho režií byla impresionistická náladovost a barevnost, kritika psala o tvorbě citových nálad, o navozování sugestivní atmosféry citového opojení, roztoužení nebo zasnění. K tomu účelu využíval inovativně také světlo – v jeho inscenacích mělo funkci náladovou, ne dramatickou. Pracoval s barevným světlem, zavedl nové přenosné reflektory, použil i projekci na zadní horizont (přírodní jevy v inscenaci Goethova ''Fausta''). Neměl smysl pro ostré tvary a dynamiku dramatických protikladů. Scénu komponovanou jako plošný obraz (nikoli jako architektonický prostor) výrazně stylizoval, zvláště v Shakespearových hrách, kde využíval po vzoru dvorního divadla v Mnichově tzv. shakespearovské jeviště, členící scénu na zadní a přední plán. V aranžování herecké akce se inspiroval tzv. reliéfní scénou G. Fuchse z mnichovského Uměleckého divadla. Zpočátku spolupracoval s výtvarníkem K. Štapferem, od 1913 s J. Wenigem (poprvé v Tylově ''Strakonickém dudákovi''). Velký význam měla v jeho režiích scénická hudba, kterou pro něho komponovali přední skladatelé (J. B. Foerster, O. Ostrčil, K. Kovařovic, J. Křička). Drama chápal především jako básnické dílo, jehož myšlenkové a poetické hodnoty má režisér přenést na jeviště. Z tohoto pojetí dramatického textu vycházela i proměna repertoáru Národního divadla. Z klasiků uváděl především Shakespearovy hry v nových překladech J. V. Sládka, které mu vyhovovaly básnickými kvalitami a literárním přístupem. K přínosům '''K.''' dramaturgie patří prosazování evropské moderny (uváděl H. Ibsena, B. Bjørnsona, G. Hauptmanna, A. P. Čechova, M. Gorkého a P. Claudela) a pěstování domácí tvorby (nastudoval díla A. Jiráska, J. Vrchlického, J. Zeyera, F. X. Svobody, J. Mahena, F. Šrámka, O. Theera, S. Loma a O. Fischera). Málo pozornosti však věnoval české klasice (Klicpera, Tyl). Respekt k dramatickému textu způsobil, že jen ojediněle volil ke svým inscenacím adaptace děl; sám upravil Aischylovu ''Oresteiu'' (uvedl ji v jednom večeru), Schillerovu trilogii ''Valdštejn ''a Vrchlického trilogii ''Hippodamii'', kterou nastudoval bez Fibichovy hudby.