Faltys, Karel: Porovnání verzí

Pocházel z divadelnické rodiny. Otec Josef F. (1839–1926) byl ředitelem cestující společnosti, matka Antonie (roz. Mušková, 1838–1908) herečkou tamtéž. Divadlu se věnovali i bratři Břetislav (21. 8. 1871 – 22. 12. 1940) a Jaroslav (31. 8. 1873 – 7./8. 2. 1937). '''F.''' putoval od dětství s otcovou společností a chtěl se stát hercem. Na přání rodičů se začal učit tiskařem, záhy se však vrátil do otcovy herecké společnosti, kterou 1903–07 jako artistický správce vedl. 1905 neúspěšně usiloval o angažmá v Národním divadle. 1907 nastoupil do osamostatněného souboru Arény na Smíchově, kde setrval tři roky (do konce dubna 1910) jako herec, zpěvák a režisér. 1910 byl angažován do Městského divadla Královských Vinohrad a působil tu ve zpěvohře (též jako režisér) i v činohře. 1919 se agilně účastnil neúspěšné stávky proti šéfu činohry K. H. Hilarovi; s odtrženým ansámblem zpěvohry, který opustil městské divadlo, přešel do Vinohradské zpěvohry (1922/23 ji vedl spolu s dirigentem R. Piskáčkem a dramaturgem E. Brožíkem). V září 1924 zdejší angažmá ukončil. Jeho dalším působištěm bylo karlínské Varieté (1924–25). Hostoval v divadle Komedia (1924) a v Rokoku (1925). Vrátil se na Smíchov (1926–27) a pohostinsky účinkoval ve Vinohradské zpěvohře. Po dalším krátkém pobytu ve Varieté byl ředitelem B. Jeřábkem od září 1928 angažován do divadla Uranie, odkud již v lednu 1929 odešel. Chvíli pobyl ve Varieté, chvíli v Rokoku a v Aréně na Smíchově. 1930 přijal opět angažmá u B. Jeřábka, tentokrát ve Velké operetě, ale ani zde nevydržel déle než jednu sezonu (1930/31). Spolu s V. Markem a K. Šmídem si pronajal 1931 Tylovo divadlo v Nuslích, podnikatelský pokus skončil po necelém roce. Poté střídal dřívější působiště, ale nikde už déle nezakotvil, stále častěji vystupoval v revuích a operetách. Také zajížděl na venkov s tzv. veselými večery, do nichž psal písňové texty. V dubnu 1937 se ve vinohradském divadle rozloučil s jevištní kariérou. Již 1938 znovu vystupoval (v žižkovské Akropoli v revui B. Diviše a R. Nížkovského ''My se nedáme''). Po odchodu na odpočinek žil zřejmě skromně z nevelké penze, k níž si přilepšoval mléčným stánkem u zahrady Kinských na Smíchově. Od 1940 bezmála až do své smrti příležitostně režíroval (např. v Divadle na Slupi) a účinkoval ve zpěvních pořadech v pražské Lucerně s M. Zieglerovou, J. Waltnerem a dalšími (''Zapomenuté melodie'', ''Staropražské písničky'') aj. Objevil se také v několika filmech: poprvé v němé komedii ''Noční děs'' (1914). V nedokončeném němém snímku R. F. Branalda ''Utrpením ke slávě'' ztvárnil císaře Karla IV. (1919). Hrál ve třech filmech M. Friče (''Jedenácté přikázání'', 1935; ''Lidé na kře'' a ''Advokátka Věra'', oba 1937), poslední filmovou roli vytvořil 1938 ve Slavínského komedii ''Slečna matinka'' (ředitel hotelu). Zemřel na 1. chirurgické klinice (Jiráskově) pražské Všeobecné nemocnice.

Pocházel z divadelnické rodiny. Otec Josef F. (1839–1926) byl ředitelem cestující společnosti, matka Antonie (roz. Mušková, 1838–1908) herečkou tamtéž. Divadlu se věnovali i bratři Břetislav (21. 8. 1871 – 22. 12. 1940) a Jaroslav (31. 8. 1873 – 7./8. 2. 1937). '''F.''' putoval od dětství s otcovou společností a chtěl se stát hercem. Na přání rodičů se začal učit tiskařem, záhy se však vrátil do otcovy herecké společnosti, kterou 1903–07 jako artistický správce vedl. 1905 neúspěšně usiloval o angažmá v Národním divadle. 1907 nastoupil do osamostatněného souboru Arény na Smíchově, kde setrval tři roky (do konce dubna 1910) jako herec, zpěvák a režisér. 1910 byl angažován do Městského divadla Královských Vinohrad a působil tu ve zpěvohře (též jako režisér) i v činohře. 1919 se agilně účastnil neúspěšné stávky proti šéfu činohry K. H. Hilarovi; s odtrženým ansámblem zpěvohry, který opustil městské divadlo, přešel do Vinohradské zpěvohry (1922/23 ji vedl spolu s dirigentem R. Piskáčkem a dramaturgem E. Brožíkem). V září 1924 zdejší angažmá ukončil. Jeho dalším působištěm bylo karlínské Varieté (1924–25). Hostoval v divadle Komedia (1924) a v Rokoku (1925). Vrátil se na Smíchov (1926–27) a pohostinsky účinkoval ve Vinohradské zpěvohře. Po dalším krátkém pobytu ve Varieté byl ředitelem B. Jeřábkem od září 1928 angažován do divadla Uranie, odkud již v lednu 1929 odešel. Chvíli pobyl ve Varieté, chvíli v Rokoku a v Aréně na Smíchově. 1930 přijal opět angažmá u B. Jeřábka, tentokrát ve Velké operetě, ale ani zde nevydržel déle než jednu sezonu (1930/31). Spolu s V. Markem a K. Šmídem si pronajal 1931 Tylovo divadlo v Nuslích, podnikatelský pokus skončil po necelém roce. Poté střídal dřívější působiště, ale nikde už déle nezakotvil, stále častěji vystupoval v revuích a operetách. Také zajížděl na venkov s tzv. veselými večery, do nichž psal písňové texty. V dubnu 1937 se ve vinohradském divadle rozloučil s jevištní kariérou. Již 1938 znovu vystupoval (v žižkovské Akropoli v revui B. Diviše a R. Nížkovského ''My se nedáme''). Po odchodu na odpočinek žil zřejmě skromně z nevelké penze, k níž si přilepšoval mléčným stánkem u zahrady Kinských na Smíchově. Od 1940 bezmála až do své smrti příležitostně režíroval (např. v Divadle na Slupi) a účinkoval ve zpěvních pořadech v pražské Lucerně s M. Zieglerovou, J. Waltnerem a dalšími (''Zapomenuté melodie'', ''Staropražské písničky'') aj. Objevil se také v několika filmech: poprvé v němé komedii ''Noční děs'' (1914). V nedokončeném němém snímku R. F. Branalda ''Utrpením ke slávě'' ztvárnil císaře Karla IV. (1919). Hrál ve třech filmech M. Friče (''Jedenácté přikázání'', 1935; ''Lidé na kře'' a ''Advokátka Věra'', oba 1937), poslední filmovou roli vytvořil 1938 ve Slavínského komedii ''Slečna matinka'' (ředitel hotelu). Zemřel na 1. chirurgické klinice (Jiráskově) pražské Všeobecné nemocnice.

</ee:content>

</ee:content>

<ee:bibliography>

<ee:bibliography>